ERICA STEPPESOVÁ
|
An meinen Vater Sterbend sind sie, die noch die Fahne Kunst in Händen halten, die späten Folgenden und niemand sieht sie an. Keiner aber ist der Letzte und die Pflicht ist achtzugeben dass kein Glied zerreißt der goldnen Kette. Zerrissen aber sind wir und müd und unser Glanz erlischt weil keine Hoffnung ist, es sei denn, dass ein Cherub uns stärkt. Die Freunde tun es nicht und auch die Unsern nicht, die noch im Lichte stehn - wir Jünger aber schweigen und vergehen. |
Mému otci Umírající jsou, kdož ještě prapor umění v rukou drží, pozdní následovníci a nikdo nehledí na ně. Nikdo však není tím posledním a je povinností dát pozor na to, aby jediný článek osudně nepřerval zlatý řetěz. My sami rozerváni jsme však únavou a náš třpyt vybledá, poněvadž není naděje, ledaže by nějaký cherub nám dodal síly. Přátelé tak nečiní a ani ti z našich, kdo stojí dosud ve světle -- my mladší však mlčíme a pomíjíme. |
|
Grafenauer Anzeiger, 22.11.2003, s. 36 |
|
|
Frühlingsdrängen Jetzt trägt die Luft die urgewältig schönen Klänge Die starken, lebensweckenden Gesänge, Die sich der Ewige zu seinem Werke schuf. Es drängt die Flüsse ihre Ufer wild zu überfließen, Und aus dem Himmel warme Ströme sich ergießen, Zu tränken, was erwachen will. O kleines Herz! -- Wie bist du weit, Bestürmt von Werdens-Unermesslichkeit, Vermagst du immer in das große Klingen Verjüngt und ungebrochen einzustimmen. |
Nápor jara Vzduch nese zas tu píseň prapůvodní síly, tóny, jež k životu vše probudily, věčnosti je jich k dílu potřebí. Strhává břehy dál svým divým proudem jarní řeka a z oblohy se vláha lije do daleka, aby pilo, co má teď žít. Ty malé srdce! -- Ber jen, ber, bez konce nes ten bytí nepoměr, znovu se vprav do tepu všeho kolem, omládlým hlasem, nekonečným sborem. |
|
Passauer Neue Presse, 29.3.2004, s. 17 |
|
|
Die reife Frucht Die reife Frucht verstreut die Samen In die bereite Erde ein. So wirst Du Frucht und Samen sein. Einmal ruft Gott auch Deinen Namen Die reife Frucht verstreut den Samen Und Du wirst Glied der Kette sein. |
Zralý plod Zralý plod, vnitř nesoucí sémě, čeká naň připravená zem. To tys plodem i semenem. Jednou Bůh jménem odvede mě, zralý plod vydá svoje sémě, vždyť článkem řetězu jen jsem. |
|
Schöner Bayrischer Wald, 2004, č. 157, s. 18 |
|
Narodila se 29. března 1904 v Mnichově jako dcera známého malíře Edmunda Steppese a koncertní pianistky Anny Steppesové. Otec, proslavený krajinář horských scenerií, který své motivy hledal prý rovněž v Čechách, byl už pro svůj tradicionalismus nejen vysoce uznáván i za nacistického období, ale sahá rodem až k vrcholnému období německého romantismu, kdy landshutská rodačka a jeho prababička Christine svobodná paní von Schleich, provdaná za Ottu rytíře von Stransky ze starého českého rodu, okresního lékařského radu v Bayreuthu, stala se "sestrou po duchu" Friedricha Schlegela. Jeden z koryfejů romantického hnutí snad byl vlastní příčinou jejích stigmat, když ji opustil manžel, přežila však svého obdivovatele o celých 33 let. Erica Steppesová, o níž je tu řeč, napsala o své neobyčejné příbuzné do přílohy Passauer Neue Presse zvané Heimatglocken (Zvony domova) 13. května 1970 článek pod titulem Christine von Schleich aus Landshut. Sama autorka toho textu žila totiž od roku 1937 tak říkajíc na prahu Bavorského lesa v Ulrichsbergu blízko Deggendorfu a poté, co mu bomby zničily jeho mnichovský dům, se sem k ní přestěhoval rovněž otec. Hledali tu spolu na úpatí prastarého horstva odvěčně se navracející jaro. Říkali jí "Blumenmalerin von Ulrichsberg", milovala prý vedle květin i kočky, zvláštní její náklonnost platila však mandale, mystickému kruhovému obrazci tibetského buddhismu, směřujícího ke koncentraci myšlení i bytí. Snad ten střed nalezla právě tady pod šumavskými obzory, k nimž šla stále blíž a blíž. Byla zakládající členkou spolku Bayerwaldkreis, s nímž absolvovala více než 70 výstav doma i ve světě, mj. i v Hans-Eisenmann-Haus (8.8.-19.9.1986), kde v informačním centru Národního parku Bavorský les, důvěrně známém i návštěvníkům od nás, proběhla od července až do října 1999 i výstava z díla jejího otce nazvaná Baumgrenze. Vedle malířské tvorby se však věnovala i literatuře: byla autorkou dvou románů, více než stovky krátkých povídek a bezpočtu lyrických básní, které spolu s reprodukcemi jejích maleb vydalo z pozůstalosti nakladatelství Morsak v Grafenau roku 1994 pod názvem Erica Steppes - Gemälde und Lyrik. Čtyři roky předtím jí byla udělena medaile řádu Za zásluhy Spolkové republiky Německo. Poslední měsíce života strávila u svého adoptivního syna, malíře a grafika Gerharda Michela (1. číslo čtvrtletníku Der Bayerwald ročníku 2003 otiskuje reprodukci obrazu Föhntag im Winter signovaného jménem Gerhard Steppes-Michl!, na stránkách Kohoutího kříže je zastoupen i samostatně s příjmením Steppes-Michel) v Schönbergu, kde také poté, co 22. listopadu 1993 v Grafenau zemřela, byly uloženy do hrobu její tělesné ostatky. Nestává se každému umělci jako právě jí, aby bylo roku 2004 vzpomenuto jejích nedožitých sta let. Jak to napsala ve své básni otci?"Aby jediný článek osudně nepřerval zlatý řetěz."
- - - - -
* Mnichov (BY) / † Grafenau (BY) / † † Schönberg (BY)
