JOSEF STICH
Sedm pověstí z Tachovska a Přimdska
Čarodějná mlynářova kniha
Jeden mlynář měl čarodějnou knihu. Když jednou vyšel do kostela na mši, zapomněl doma knihu zavřít a uložit. Při bohoslužbě se ho zmocnil veliký neklid, takový, že musel předčasně opustit kostel. Pospíchal domů, a když vstoupil do sednice, spatřil plno poletujících krkavců a mezi nimi svého tovaryše, jak listuje v čarodějné knize. To on vyčetl nahlas jistou průpověď, kterou přivolal ty černé ptáky. Mlynář mu vyrval knihu z rukou a začal číst čarodějnou průpověď od konce nazpátek. Jak průpověď četl, krkavci postupně mizeli ze sednice, a když mlynář dočetl, zmizel poslední z krkavců.
Divoženka na ramenou
V lese u Starého Sedliště (Altzedlisch) žila divoženka ("Hockauf-Weib"), která ráda skočila člověku, zejména tomu, který tu kradl dříví, na ramena a nijak se ho nepustila. Byla proto vlastně pro ten les štěstím, poněvadž se mu lidé zdaleka vyhýbali a nechodili sem krást dříví. Ani jiní lidé, kdož sem přece zavítali, neunikli jejímu potěšení dát se nosit na ramenou.
O jedné Velikonoční neděli, když se zvonilo Ave, přihodilo se tak jednomu sedlákovi, že mu skočila divoženka na záda a na ramena. Sedlák se točil a kroutil takovou silou, až se mu podařilo ji setřást, ale teprve, když v zoufalství zvolal "Ježíš, Maria, Josef!", divoženka zmizela a sedlák ve vsi mohl vyprávět, co zažil. Ještě ukazoval na pažích modřiny a krvavé podlitiny.
Napravený myslivec
Ve staré oboře na panství Tachov (Tachau) si vyšel o jedné jarní noci na lov zdejší fořt. Počasí bylo nestálé a strhla se ošklivá bouře. Fořt náhle uslyšel v blízkosti dupot řítících se koní, lidské hlasy lovů, hrůzný štěkot psů. Přehnala se tudy tajemná divoká honba, zvaná "wilde Jagd". Rozhlížel se kolem a zpozoroval na mýtině planoucí oheň. Schoval se za velký smrk a tu rozeznává v ohni kroutit se dvě postavy, které přece dobře znal: hospodského a mlynáře z blízké vsi. Oba však, jak věděl, nedávno přece zemřeli. Slyšel, jak hospodský naříká a sténá, že ví, proč musí tolik trpět: nebylo by tomu tak, kdyby při obsluze svých hostů nedával ustavičně falešnou míru. Mlynář nato smutně bědoval, že on naopak vždycky falešnou míru bral.
Fořt se vzpamatoval, přistoupil k ohni a ptal se, cože to tady dělají. Oba svorně odpověděli, že tu musejí pálit dřevo, které on jistě prodá a vše, co získá, proleje hrdlem. Sotva to vyslovili, oba zmizeli, znovu zahučela ta divoká honba, křik, štěkot, vysoké koňské ržání. Oheň pak uhasl a fořt tu stál najednou v úplné tmě sám. Zadumal se zhluboka a od té chvíle byl z něho úplně jiný člověk.
Pověst o vodníkovi
Modrý rybník (Blauteich) leží mezi Tisovou (Tissa) a Ostrovem (Ostrau) a pověst ho spojuje s rybníkem u Jiřského mlýna (Georgsweiher). Vodník v Modrém rybníce měl jediního syna. Když vyrostl, poslal ho otec na vandr. Syn se však potuloval jen po rybnících v okolí Tisové (jsou tu i s původními jmény rybníky Velký jemnický /Teichacker/, Velký hlinenský /Großer Liehner Teich/, Borský /Haider Teich/, Nový /Neuweiher/, Písečný /Pucher Weiher/, Lhotský /Dorf Weiher/, Liščí /Fuchsmühlteich/ atd.), ale nakonec je musel opustit, protože přišlo suché léto a rybníky zůstaly bez vody. Tak se dostal k zmíněnému už Jiřskému rybníku u Malého Rapotína (Klein-Gropitzreith) a zde se usadil. Zaměstnával se tam tím, že seděl na vrbě a ze sítiny vázal pohledné košíčky, které pak házel do vody. Běda, když nějaké ditě na břehu košíček spatřilo a vrhlo se za ním do vody! Vodník ho stáhl do hloubky a získal tak dušičku.
Jednou tudy jel forman z Tachova a uviděl vodníka na vrbě, jak si spravuje punčochy. Když mu forman nabídl své vysoké holínky, hastrman se rozplakal. Byl tak dojat, že učinil slib: už nikdy nebude stahovat lidi do hloubek rybníka. Od té doby tu prý už nikdo vodníka nezahlédl.
P.S. V českém překladu ze serveru Hamelika jsou zmíněny bez původních německých označení i rybníky Dlouhý a Široký. Přírodní rezervace "Tisovské rybníky", vyhlášená k 15. říjnu roku 1990, zahrnuje těchto 6 rybníků (blíže viz Wikipedia): Andělský (6 ha), Borský (25 ha), Bezděkovský (8 ha), Velký Podveský (8 ha), Malý Podveský (2 ha) a Velký Jemnický (20 ha).
Trpaslíci z lesa a na mlýně
V Kečovském lese (Kötschernholz Wald) jihovýchodně od Tachova u vsi Trnová (Tirna) pobývali kdysi trpaslíci. Žili v podzemních slujích, zvaných tu "trpasličí díry", které dnes už zanikly. Trpaslíci přinášeli lidem mnohý prospěch, zejména při různých nemocech. Krejčímu z Kumpolce (Gumplitz) prý měli dopomoci i k bohatství. Aby si získal přízeň trpaslíků, nechával jim jídlo venku v přírodě. Zvyk se ujal. Ještě tak před sto lety bylo možno spatřit na leckteré zahradní zdi položený malý bochánek chleba - pro všechny případy.
Často trpaslíci docházeli do Kečovského mlýna (Kötschenmühle) jako hosté. Mlynářka byla přátelská a dávala jim do malých hrnečků jídlo i pití. Když na ně pozapomněla, byli netrpěliví a mrzutí, což dávali najevo hlasitým fňukáním.
Také na Halžském mlýně (Halser Mühle) bývali trpaslíci pilnými pomocníky mlynáře. Neviděli však rádi, když se jim při práci někdo posmíval. Vždyť nechtěli za pomoc nijakou odměnu, nanejvýš nějaké to jídlo, i takové, co spadlo pod stůl. Někdy bývali v koutě světnice, oblečení v červených sukýnkách.
Také v Bierlově mlýně (Birlmühle) přebývali trpaslíci. Když jednou spatřili mlynářku, že počítá knedlíky na stůl, počali bědovat, že se na ně už jistě nedostane a také prý brzy nato navždy z mlýna zmizeli.
P.S. Trnová i Kumpolec jsou dnes jen částmi obce Tisová. U Trnové je dnes na mapě vyznačena lokalita s názvem U Kočovského mlýna. Zaniklý mlýn však nacházíme na serveru "Zaniklé obce" pod jménem Kečovský mlýn. Na témže serveru lze nalézt i zaniklý "Halser Mühle" bez české varianty německého označení. "Bierl Mühle" je na staré mapě vyznačen blízko Klíčova (Glitschau) na řece Mži (německy "Miesa", na nové mapě je české označení "Lomský mlýn" (blíže o něm viz web Vodní mlýny).
U krásné studánky
Dnešní obec Studánka (Schönbrunn) na jihozápad od Tachova pod vrchem Polom (Grommel Berg) byla založena na místě německy zvaném "Am schönen Brunnen", tj. "U krásného pramene". V blízkosti studánky si postavil první obyvatel svou chalupu. "Chaluppen" tu nazývali i místní Němci taková prostá stavení, snad podle původních chodských osadníků.
Ve studánce pramenila zázračná léčivá voda. Proto i onen přívlastek "schön" označoval spíše než krásu pramene, nýbrž to, že je zdravý ("gesund") a léčivý, hojivý ("heil"). Ze širokého okolí sem docházeli lidé, když je trápila nějaká choroba nebo nějaké potíže vůbec. Věřili, že jim studánka pomůže.
V blízkosti studánky se nacházel les "Widřiduch", v němž prý prováděl neplechy obávaný Divoký lovec (Wilder Jäger). Také německy se tomu lesu říkalo "Widrziduch" či "Widrziduchwald".
Zakleté panny
Přímo na hranici mezi Čechami a Bavorskem, v blízkosti osady Nový Windischgrätz, leží tzv. Kachní vrch (Entenberg). V této hoře se nachází podle staré pověsti jeskyně, ve které lze nalézt čtyři černé kachny, což jsou vlastně zakleté panny. Proč a kým byly zaklety v kachny, se však neví.
Žijí zde léta a nekonečný čas si krátí hrou. Vášnivě tu hrají se železnými kartami. Podle pověsti budou zaklety tak dlouho, dokud se nenajde nevinný mládenec, který o Velikonoční neděli nalezne náhodou vchod do jeskyně a vstoupí dovnitř. Zde může osvobodit tyto panny ze zakletí a bude za to bohatě odměněn. Dosud však tato čtyři nevinná stvoření marně čekají na své vysvobození.
P.S. Osada "Neu-Windischgrätz" zanikla pod českým místním jménem Skláře v katastru obce Lesná (Schönwald).
Hamelika - pověsti z Tachovska
Josef Stich se narodil 9. listopadu 1925 v Tachově. Obecnou školu navštěvoval však už v místní část města Bärnau v bavorském zemském okrese Tirschenreuth, jíž je Thanhausen, vyšší reálku (Oberrealschule) pak v Marktredwitz, zemský okres Wunsiedel im Fichtelgebirge. Za druhé světové války musel narukovat k wehrmachtu a prodělat i čtyři roky ruského zajetí, do něhož upadl až v roce 1945. Roku 1950 nastoupil službu u bavorské pohraniční policie (Grenzpolizei) jako tzv. "Grenzjäger", tj. "pohraniční myslivec". Později se od roku 1966 začal věnovat právní oblasti sociálního pojištění a stal se vedoucím matričního dozoru a cizineckého práva při pojišťovacím úřadě (das Versicherungsamt, die Standesamtaufsuícht und Ausländerrecht) v Tirschenrauthu. V roce 1978 byl poprvé zvolen starostou "knoflíkářského" města Bärnau (die "Knopfstadt" Bärnau). Zasloužil se o mnoho projektů ke zvelebení Bärnau a stal se také jeho čestným občanem - vedle medaile, jímž to roku 2000 městská rada stvrdila, byl vyznamenán i medailí za zásluhy o Svobodný stát Bavorsko. V roce 1987 sestavil a zpracoval jako první svazek edice "Schriften zur Tachauer Heimatgeschichte" titul "Sagen und Erzählungen aus dem einmaligen Kreis Tachau-Pfraumberg im Egerland", z níž server "Hamelika", což je německy zkomolené označení vrchu Homolka u Mariánských Lázní (pramenem mu byl jistě i titul "Zur Heimatskunde des Tachau-Pfraumberger Gaugebieten", který v nakladatelství "Deutsche Landvolksdruckerei und Verlagsanstalt" v Plané u Mariánských Lázní roku 1924 vydal Michl /Michael/ Urban, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) publikoval české překlady, ze kterých jsou vybrány naše textové ukázky.
"Pověsti nevymřou a nebudou zapomenuty,
pokud budou sepsány."
Tímto (v originále jistě německým) citátem Josefa Sticha uvedla svou diplomovou práci "Tachovské pověsti" (2021) na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Klára Gažíková. Znovu vytane na mysli Erben a jeho verše:
|
Pakli v býlí není síly, |
- - - - -
* Tachov / Přimda / † † † Bärnau (BY)
