MICHAEL URBAN

Der Böhmerwald

Ein Klingen, ein Singen,
Ein kosiges Knistern,
Ein liebliches Raunen,
Ein seliges Flüstern
Lauscht durch den Wald --
Durch den schönen, deutschen Böhmerwald.

Ein Freien in Treuen,
Ein Kichern und Küssen,
Ein süßes Gemurmel,
Wo Bächelein fließen,
Lauscht durch den Wald --
Durch den schönen, deutschen Böhmerwald.

Ein Klirren, ein Schwirren,
Ein Blitzen der Klungen,
Ein frohmut'ges Schlagen
Ein streitsames Singen
Hallt durch den Wald --
Durch den schönen, deutschen Böhmerwald.

Wenn trotzig und protzig
Die Feinde sich nahen,
Die Arme erheben,
Die Heimat zu fahen --
Wonnigen Wald,
Wonnigen, deutschen Böhmerwald.

Plan 1903.

Šumava

Slyš zvonění, pění,
šelest a šustot,
přelíbezný šum,
blažený šepot
znít lesní dálavou --
krásnou, německou Šumavou.

Slyš je volně i spolně,
v chichotu i vzdechu,
co potůček sladký
proudem plný spěchu,
jít lesní dálavou --
krásnou, německou Šumavou.

Cinkot a bzukot,
blyskot zvonění,
veselý břinkot,
vyzývavé pění
zvučí tou dálavou --
krásnou, německou Šumavou.

Když bujně a rujně
jdou blíž cizí kmáni,
kéž paže se zvednou,
kéž ten domov brání --
tu dobrou dálavu,
vonnou, německou Šumavu.

Planá u Mariánských Lázní 1903.

Der Böhmerwald, 1903, s. 345

P.S. Víte, jak to "vyzývavé pění", ten svárlivý zpěv z obou stran (ten zde i s germánskými aliteracemi, resp. náslovnými rýmy) nakonec doznělo... a obě strany byly obětmi.

Šumavští vladaři z Růže /1/

Čechy, podle Heinricha Buntinga (Heinrich Bunting /také Bünting, Buntingus, Pendingius/, žil v letech 1545-1606, německý protestantský teolog, zeměpisec a kronikář, autor mapy Evropy jako "říšské královny" s Čechami jako šperkem na své hrudi - pozn. překl.) drahokamy (na mapě jsou to spíše hraniční hory, mezi nimi i Šumava - pozn. překl.) posázený přívěsek na srdci líbezné panny "Europy", jsou obklopeny kol dokola hradbou hor, porostlou hustými lesy. Hlavní část této obrovské, skalnatými věžemi horských vrcholů a omšelými cimbuřími krášlené hraniční pevnosti tvoří naše krásná, německá Šumava. Dlouho - velmi dlouho nebyla skutečně ničím jiným, než valem, starostlivě střeženým svými vlastníky, resp. svými dobyvateli, na němž ztroskotávaly burácející vlny útočícího nepřátelského příboje (v originále "an welchem die brausenden Wogen der anstürmenden feindlichen Fluten sich brachen" - pozn. překl.).
Pomalu nalezla ta věčně mladá a věčně čilá, všeoblažující matka "Kultura" pohostinné obydlí i v tomto temném pralese, obývaném divokou zvěří a bohatě prostoupeném hlubokými roklemi. Teprve když v 11. století jeden mnich (rozuměj sv. Vintíř /v originále "St. Günther" - pozn. překl.) propátral a zpřístupnil schůdnou hraniční stezku divočinou, pozdější "Zlatou stezku", nazvanou tak podle výnosů z této obchodní cesty z Rinchnachu a Zwieselu v Bavořích do Březníku a Hartmanic v Čechách (v originále "nach Brzesnitz und Hartmanitz in Böhmen" - pozn. překl.), přijal ten divoce zarostlý šumavský lesní obr (v originále "empfing der wildbärtige Riese 'Böhmerwald'" - pozn. překl.) prvý oživující polibek z vonných rtů laškovné a bujnými ňadry obdařené všemáti "Kultury". Teprve nyní dokázal, byť ještě s ostychem, jak to nemotorní obři ani jinak neumějí, vkročit svou nohou do této rozsáhlé, nádherné, věčnosti zasvěcené končiny, ba ráje pro tříbící jej v budoucnu dějiny kultury (v originále "ja Paradies der geläuterten Kulturgeschichte" - pozn. překl.). K oněm smrtelníkům, Otcem všeho (v originále "von Allfadur" - pozn. překl.) a jeho milovanou dcerou, paní "Kulturou" (v originále "von seiner geliebten Tochter, der Fruwe ,Kultur'" - pozn. překl.), už záhy pověřeným onou čestnou misí, totiž stát se kmotry "Šumavy", nově zrozené polibkem této vznešené dámy, náležejí páni temně rudé pětilisté plané lesní růže v bílém štítu (v originále "die Herren von dunkelroten fünfblättrigen Waldrose im weißen Schilde" - pozn. překl.) /2/, jimž Balbín /3/ pro jejich mocné postavení a bohaté šumavské pozemkové državy udělil honosný titul "Reguli Rosenses", tj. "vladaři z Růže" (v originále "d.i. 'Rosenkönige'" - pozn. překl.). Mezi všemi urozenými rody v Čechách vyznačovali se "páni z Růže" (v originále "die 'Rosenherren'" - pozn. překl.) obzvláštní doslova německou láskou k umění; byli to oni, kdo zkultivovali ten velký k jihu vybíhající trojúhelník Čech a později se ohledně lásky k umění přímo předháněli se slavným německým císařem Karlem IV.. První velké stavební dílo, s nímž se "rožmberští páni" (v originále "die 'Rosenberger Herren'" - pozn. překl.) uvedli, je nádherný cisterciácký klášter Vyšší Brod (Hohenfurth), za založený v roce 1259 Vokem z Rožmberka a jeho manželkou Hedwig, rozenou hraběnkou von Schaunburg (blíže o rodu viz Wikipedia - pozn. překl.). Téměř současně s těmi vyšebrodskými se mohli mniši cisterciáckého řádu v roce 1263 nastěhovat do kláštera Zlatá Koruna (Goldenkron), aby z obou jazykově německých kulturních stánků učinili opory německého duchovního díla. K tomu třeba připočíst ještě mezi Vyšším Brodem a Frymburkem (Friedberg), tedy v blízkosti Vítkova Kamene položený poustevnický klášter (rozhodnutím papeže Inocence VIII, z roku 1491 zde bylo povoleno žít spolu příslušníkům řádu eremitů a pavlánů, z výnosu papežských odpustků zde byl v roce 1523 vysvěcen kostel a klášter - pozn. překl.) Hejrov (dnes Přední Výtoň, německy Heuraffel, tj. "lesní chýše" - pozn. překl.) /4/. A téměř rovněž současně s těmito klášterními založeními byly zbudovány přímo velkolepé rožmberské rodové hrady v Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg), v Českém Krumlově (v originále "Krummau" - pozn. překl.) a v Třeboni (Wittingau). Téže době, kdy se tyto "z knížecí nadace" zrozené kláštery poprvé uvádějí, připisují se i hlavní kostely v Českém Krumlově, v Horním Dvořišti (v originále "Ober-Haid" - pozn. překl.), v městysi Vyšší Brod, v Třeboni, v Soběslavi (v originále "Sobieslau" - pozn. překl.) a jinde. Všechna tato stavební díla nesou architektonický sloh, pěstovaný v německy hovořícím Podunají a tím se dá i vysvětlit, proč Vok z Rožmberka prvé řeholníky pro svá šumavská klášterní založení povolal z kláštera Wilhering u Lince a proč stavební mistr budov řádového konventu těchto klášterů byl pravděpodobně rovněž cisterciácký mnich /5/. Jakkoli hodny uznání jsou zásluhy rožmberského domu o architektonické dědictví Šumavy, jsou snad ještě překonány velkolepou rožmberskou podporou malířského umění. Tato mecenášská aktivita náleží výlučně 14. století. Odhlédneme-li od Karlštejna, nenachází se v nijaké zemi na této straně Alp tak velký počet "deskových obrazů" (v originále "eine so große Anzahl von 'Tafelbildern'" - pozn. překl.) jako na dávné rožmberské državě; Mnohé z těchto maleb náležejí umělecké škole, povolané sem do Čech císařem Karlem IV., jiné však vykazují charakter na této škole nezávislý a pocházejí, nakolik to dosavadní zkoumání zaručují, od umělců, pracujících jen pro pány z Rožmberka, tedy od jejich dvorních malířů /7/.
"Vladaři z Růže" jsou ovšem i zakladateli dnes bohužel rozchvácené českokrumlovské knihovny; byli totiž podporovateli a patrony nikoli snad jen umělecké práce výtvarné, nýbrž i vědy a písemnictví. Balbín /8/ označuje Petra Voka (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) za vlsatního tvůrce této hodnotné knižní sbírky. To, co staří Rožmberkové shromáždili ze vzácných a drahocenných rukopisů a co z literárních rarit uchovaly augustiniánské kláštery v Třeboni a v Borovanech (Forbes), nalezlo nejprve umístění na zámku v Bechyni (Bechin), zakoupeném Petrem Vokem 27. června 1569 od pánů ze Švamberka (v originále "von den Herren von Schwanberg" - pozn. překl.). V Bechyni získal Petr Vok i vysoce zajímavou dvojsvazkovou Bočkovu Bibli (připisovanou Bočkovi z Kunštátu /1442-1496/ viz blíže Wikipedia, staršímu synovi Jiřího z Poděbrad /1420-1471/ - pozn. překl.). Po smrti jeho staršího bratra Viléma z Rožmberka (i on ten je na webových stranách Kohoutího kříže samostatně zastoupen - pozn. překl.) 31. srpna roku 1582 byl vladařem rožmberského domu jen samotný Petr Vok.
Bibliotéka, kterou založil na Českém Krumlově už Vilém z Rožmberka, doznala prostřednictvím Patra Voka významného rozšíření, především ovšem byla pro ni opatřena budova. Sám Český Krumlov však zůstal rožmberským jen do pozdní jeseně roku 1601; 24. října toho roku totiž prodal Petr Vok toto mnohasetleté panství svého rodu císaři Rudolfu II. za 422000 kop míšeňských grošů a přesídlil 3. dubna roku 1602 na Třeboň. Dne 16. listopadu 1601 pověřil bibliotekáře Václava Březana (v originále "Bibliothekar Wenzel Brzezan" - pozn. překl.), aby se ujal přípravy převozu knihovny a samotného jeho provedení z Českého Krumlova do Třeboně. Knihy zaplnily ne méně než 23 beden. V Třeboni zůstala bibliotéka až do roku 1604 ležet nerozbalena v bednách /9/. V letech 1605-1606 dal Petr Vok v bezprostřední blízkosti třeboňského zámku (v originále nepochopitelným omylem "in unmittelbarer Nähe des Krummauer Schlosses" - pozn. překl.) zbudovat od základu zcela nový dům (blíže viz webová adresa Bulletin SKIP, 2006, č. 2, kde se píše i o závěti posledního Rožmberka s jeho přáním, aby se knihovna stala majetkem rožmberského gymnázia v Soběslavi a byla veřejná, což bylo něco v té době značně nezvyklého - pozn. překl.) /10/ pro svou knihovnu a sbírku umění ("Figuren und Gemälde") a v něm (v říjnu a v listopadu 1609 /tj. dva roky před svou smrtí - pozn. překl./) instalovat bibliotekářem Březanem své knižní poklady /11/. V roce 1647 dal císař Ferdinand III. tuto jím přímo milovanou knihovnu převézt z Třeboně do Prahy a vykázal jí tam místo na královském hradě, aby ji měl stále po ruce. Nezůstala ovšem v Praze nijak dlouho; po švédském dobytí Prahy (v červenci 1648 na samém sklonku války třicetileté prý vinou zrady - pozn. překl.) musila podstoupit cestu po moři do Stockholmu a dále pak (alespoň několik svazků z ní - pozn. překl.) s královnou Kristýnou Švédskou dále do Říma (královna totiž opustila rodné Švédsko, v prosinci 1654 s velkou slávou konvertovala v tyrolském Innsbrucku ke katolicismu a přijala jméno Marie Alexandra - pozn. překl.). - - -
Tím je snad dostatečně učiněno zřejmým, že Rožmberkové jako "reguli" (tj. vladaři či panovníci, knížata, králevicové či princové, ve všech těchto významech latinský výraz můžeme najít - pozn. překl.) na svém rozsáhlém teritoriu nebyli suverény toliko "an sich", nýbrž že mnozí z nich nezapomínali na jednu z prvých povinností každého z vladařů, ba že právě jí byli vysokou měrou po právu, totiž být věrnými syny všemáti "Kultury", přitom však postupně zabředli do českých plavebních vod.
Kdo ale vůbec byli ti Rožmberkové, odkud vzešli a jak dlouho tu na Šumavě panovali /12/? - - Prvým významným pánem "von Rosenberg" je Vok (v originále "Wok /Wokko/ - pozn. překl.) /13/. Náležel k mocnému rodu "Witkonidů", později "Vítkovci" nazývanému (v originále "er gehörte dem mächtigen Geschlechte der 'Witkoniden' /später 'Witkowitze'/ - pozn. překl.). Jedna z linií tohoto význačného rodu si vzala jméno po po onom hradě, který byl zbudován ve čtyřicátých letech 13. století v nejjižnějším cípu Čech (v originále "im äußersten Süden Böhmens" - pozn. překl.) na výšině takřka poloostrovního výběžku, obtékaného řekou Vltavou (Moldau) a stavebník jej nazval "Rosenburg (Rosenberg)". Jedna pověst dává Rožmberkům připutovat sem do Čech od jihu (přes Pasov /Passau/) a usadit se na Svatotomášském vrchu (v originále "auf dem Skt. Thoma /Thomasgipfel, Thomaberg/" - pozn. překl.). Ten vrch leží asi tři hodiny daleko na severozápad od Vyššího Brodu a naproti městysi Frymburk (Friedberg), který je od něho oddělen tokem Vltavy. Temeno vrchu korunuje rozsáhlá ruina (restaurovaná nyní /rozuměj v prvých letech 20. století - pozn. překl./ knížetem Janem Adolfem Schwarzenbergem) hradu Wittinghausen (v češtině bývá označován Vítkův Hrádek i Vítkův Kámen - pozn. překl.), který pravděpodobně jako hradisko (v originále "als Burgstall", přičemž český výraz "hradiště" je chápán jako označení pozůstatku po "hradisku", vizWikipedia - pozn. překl.) existoval už v sedmdesátých letech 13. století a jenž svým jménem odkazuje stejně jako Wittingau, tj. německé označení města Třeboň, na staré německé osobní jméno Wittek /14/ a na německý rod už zmíněných "Witkonidů /15/. Tato pověst nepostrádá historického podkladu; nikoli sama odkazuje nejen na to, že první Rožmberkové nosili německá jména, nýbrž že také vlastnili hned od počátku na oné straně Šumavy (v originále "jenseits des 'Waldes'" - pozn. překl.), kde s ní sousedí dnešní rakouský Mühlviertel, své statky jako vazalové biskupa pasovského (v originále "und Vasallen der bischöflichen Kirche von Passau waren" - pozn. překl.). Starý známý lhář (v originále "Lügenvater" - pozn. překl.) Hájek dává pak rodu Rožmberků, kteří si, jak známo, skutečně osvojili jméno římského knížecího rodu "Orsini" ("Ursus de Ursinis"), zrodit se přímo v Římě.
Ve skutečnosti se dají v Čechách předkové Rožmberků sledovat nazpátek jen do 12. století /16/. V polovině 13. století, kdy došlo k prvému listinně doloženému vystoupení někoho z Rožmberků, rozprostíraly se už majetky rožmberských Vítkovců hned po čtyřech zemích spolu sousedících: totiž po Čechách, Rakousích, resp. Bavořích, Moravě a Slezsku. Vok z Rožmberka se oženil s Hedwig, dcerou mocného německého pána Heinricha von Schaunberg a hraběnky Heilwig von Plain a velice se sblížil jako válečník a politik s králem Přemyslem Otakarem II., který ho proto také jmenoval v lednu roku 1256 zemským sudím (judex provincialis) v zemi nad Enží (v originále "im Lande ob der Enns" - pozn. překl.). Vok byl už nejvyšším zemským maršálkem v Čechách a stal se o vánočních svátcích 1260 zemským hejtmanem ve Štýrsku (v originále "Landeshauptmann von Steiermark" - pozn. překl.). Do roku 1259 spadá založení cisterciáckého kláštera Vyšší Brod a do roku 1260 pak i kláštera Trnová Koruna (v originále "Dornenkron" - pozn. překl.), jehož jméno bylo později změněno na Zlatá Koruna. To jméno původní mělo být zvoleno podle jedné Vokovi od francouzského krále darované relikvie, totiž zlomku trnové koruny Kristovy /17/. Vok z Rožmberka, který v dějinách Šumavy, ba celých Čech sehrál skutečně vynikající roli jako význačná historická osobnost trvalého významu, zemřel dne 3. června 1262 ve Štýrském Hradci (Graz) a jeho tělesné ostatky byly odtud převezeny do Vyššího Brodu /18/. Vok zanechal syny Jindřicha a Vítka (v originále "Heinrich und Wittek" - pozn. překl.). Vítek zůstal neženat. Jindřich však dosáhl velké moci, když po stětí Záviše z Falkenštejna, Vítkovce krumlovské linie dne 24. srpna roku 1290 a vymření této linie získal její majetky. Přeložil své sídlo na Český Krumlov a on i jeho následovníci používali nyní přednostně toliko přídomku "z Rožmberka" (v originále "Herren von Rosenberg" - pozn. překl.). Panství Krumlov a Rožmberk nad Vltavou byla nyní až téměř do konečného vymření rodu sloučena v jedněch rukou. Český Krumlov zůstal však středobodem rožmberských majetků stejně tak pro jižní Čechy, jako i pro sousední Rakousy. Jindřich zesnul v roce 1310 (4. července) jako královský nejvyšší zemský komorník (v originále "als kgl. Oberstlandkämmerer" - pozn. překl.). Jeho udatný syn Petr I., původně vyšebrodský mnich, vrátil se kvůli správě rožmberského majetku nazpět do světského života, v roce 1315 vstoupil do prvého svého manželství se vdovou po českém králi Violou Těšínskou (v originále "mit der böhmischen Königswitwe Viola von Teschen" - pozn. překl.), hrdinsky bojoval po boku krále Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku (1346), v níž padl jeho vlastní syn Jindřich, zakládal kostely, mj. dnešní arciděkanský kostel v Českém Krumlově a kostel při Vítkově Kameni, to on také vyvolal v život mnohé zbožné nadace. Ve druhém manželství byl sezdán s Kateřinou z Vartemberka (v originále "mit Katharina von Wartenberg" - pozn. překl.), po jejíž smrti se vrátil zase zpátky do kláštera ve Vyšším Brodě, kde roku 1347 skonal; jako zakladatelé klášterů a stavebníci kostelů /19/ šli v jeho stopách i čtyři otce přeživší synové: Petr (zemřel jako pražský kapitulní probošt v roce 1384), Jošt (/v originále "Jodok oder Jobst" - pozn. překl./ byl nejvyšším českým zemským komorníkem a byl až do své smrti /1369/ vladařem rožmberského domu), Oldřich (/v originále "Ulrich" - pozn. překl./ následoval Jošta ve funkci rožmberského vladaře a jeho syn Jindřich se stal nejvyšším zemským purkrabím; Oldřich skonal roku 1390) a Jan (/v originále "Johann" - pozn. překl./ zemřel v roce 1389). Oldřichův syn Jindřich II. (/v originále "Heinrich II." - pozn. překl./ skonal roku 1412), nejprve nejvyšší český zemský komorník a nejvyšší zemský purkrabí krále Václava IV. (v originále "erst Oberstlandkämmerer und Oberstburggraf K. Wenzels IV." - pozn. překl.), dostal se pak s králem do krvavé rozepře, přičemž se Rožmberk zmocnil Vodňan, královského hradu Kuklova (/v originále "Kugelweit" - pozn. překl./ ten v roce 1395 rozbořil) a Humpolce. Po zajetí krále Václava IV. moravským purkrabím Joštem (v originále "durch Jodok, Markgrafen von Mähren" - pozn. překl.) byl to právě Jindřich z Rožmberka, kdo krále věznil na svých hradech Soběslav (v originále "Sobeslau" - pozn. překl.), Třeboň, Dívčí Kámen (v originále "Maidstein" - pozn. překl.) a Český Krumlov, kde se v labyrintu českokrumlovského hradního "podsvětí" ještě dlouho ukazovala skalní komnata, v níž král Václav IV. údajně strávil roku 1394 den a noc /20/. Jindřicha II. z Rožmberka následoval jeho syn Oldřich (v originále "Ulrich" - pozn. překl.) /21/. Stál věrně při katolické straně. Proto však řádili husité na rožmberských majetcích jako paliči a rasové děsivým, ba přímo ďábelským způsobem. V roce 1425 spatřila Třeboň před svými hradbami husitské "sirotky", kteří nato pronikli až k Novým Hradům (Gratzen) a podařilo se jim je dobýt. Znovu přes Třeboň vpadl pak v roce 1433 husitský hejtman Čapek ze Sán na jih Čech a táhl přímo na Český Krumlov. Jen tučné výkupné uchránilo rožmberské majetky před zhoubným pleněním.
Jedna Oldřichova dcera, tedy vnučka Jana II. z Rožmberka, je onou Perchtou (v originále "ist Perachta /Perchta/" - pozn. překl.), mystickou "Bílou paní" z Jindřichova Hradce (Neuhaus), jejíž matkou byla Kateřina z Vartemberka. Jako datum narození se uvádí rok 1424, jako místo narození Český Krumlov. V roce 1449 se provdala za Jana z Lichtenštejna (v originále "Johann von Lichtenstein" - pozn. překl.), pána na Mikulově (Nikolsburg), s nímž pak žila v nešťastném manželském svazku, než posléze až tyranova smrt vysvobodila dlouho trýzněnou ženu z jejího otroctví. Vrátila se zpátky na Krumlov ke svému bratru Jindřichovi (v originále "zu ihrem Bruder Heinrich", jde o Jindřicha IV. z Rožmberka, který zemřel ve 30 letech věku na nákazu morem z vojenské výpravy proti Turkům - pozn. překl.) a ujala se výchovy osiřelých dětí Menharta z Hradce (v originále "Meinhard von Neuhaus" - pozn. překl.) /22/. U těchto vděčných jí sirot vytrvala až do svého skonu a byla už za svého života pro svůj bílý vdovský šat nazývána "Bílou paní". Měla se podle pověsti zasloužit o zbudování jindřichohradeckého rodového sídla, jehož stavba zabrala mnoho let k veliké útrapě poddaného lidu. Jen vlídná přímluva "Bílé paní" ulehčovala robotujícím jejich trpký osud. Po dokončení stavby uspořádala jim všem skvostnou hostinu a založila nadaci ke každoročnímu opakování té slavnosti, později přeložené na Zelený čtvrtek. Hlavním chodem slavnostní tabule byla proslulá "sladká kaše". Po svém skonu zjevovala se čas od času jako dobromyslný a vlídný přízrak "Bílé paní" na rožmberských hradních sídlech, aby ohlásila smrt někoho z příslušníků rodu. Hněv ji prý zachvátil jen onehdy, když jednou majitel Jindřichova Hradce opomenul ze skrblictví či nedbalosti konání každoroční hostiny se "sladkou kaší" /23/.
Po Oldřichově smrti byli správci rožmberského majetku nebožtíkovi synové Jošt (/v originále "Jodok" - pozn. překl./ †1459), Jindřich (/v originále "Heinrich" - pozn. překl./ †1456) a Jan (v originále "Johann" - pozn. překl.), z nichž ovšem vynikl toliko posledně jmenovaný (byl to Jan II. z Rožmberka, zvaný Pokojný - pozn. překl.). Zpočátku podporoval krále Jiřího z Poděbrad (v originále "König Georg" - pozn. překl.), proti němuž se později spojil na obranu a odpor (v originále "zu Schutz und Trutz" - pozn. překl.) se Zdeňkem ze Šternberka (v originále "mit Zdenko von Sternburg" - pozn. překl.). Hrad Rožmberk byl tehdy dán v zástavu Janu Popelovi z Lobkovic (v originále "an Johann Popel von Lobkowiz" - pozn. překl.), který zůstal věren králi, pročež Zdeněk ze Šternberka rožmberský hrad oblehl, dobyl a poté znovu navrátil Janu z Rožmberka. Popel z Lobkovic a jeho syn padli přitom do zajetí a byli internováni na Krumlově, kde Lobkovic otec zemřel. Starý rodový hrad Rožmberk nad Vltavou při tom všem utrpěl tolikerou škodu, že byl napříště ponechán zkáze (jde o tzv. Horní hrad, z něhož se dnes zachovala pouze věž, zvaná Jakobínka - pozn. překl.). Už začátkem 16. století však vystavěli Rožmberkové na strmém ostrohu nad řekou Vltavou nové, krásnější hradní sídlo (z tzv. Dolního hradu, zbudovaného původně ve třicátých letech 14. století jako zmenšenina dnešního krumlovského zámku, blíže k tomu viz Wikipedia - pozn. překl.). Po skonu Jana z Rožmberka (1471) vykonával Bohuslav ze Švamberka (v originále "Bohuslav von Schwanberg" - pozn. překl.) poručnictví nad jeho čtyřmi syny: byli to Jindřich V. (†1489), Vok II. (†1505), Oldřich III. (†1513) a Petr IV. (†1523) (v originále "Heinrich", "Wok", "Ulrich" a "Peter II." /má být Peter IV., mající na stránkách Kohoutího kříže samostatné zastoupení - pozn. překl.). Po smrti svých sourozenců stal se Petr II. rožmberským vladařem. V roce 1519 dosáhl královského souhlasu ohledně volného nakládání s vlastním majetkem a učinil tak i dva roky nato ve své závěti s jemu vyhrazenou půlí rožmberských statků. Poněvadž tu ale byli i synové po jeho bratrovi, vznikly touto závětí rodové rozepře. Vokovi synové, tedy synovci autora závěti, testament odmítli uznat a uvěznili dokonce půhončí posly (v originále "und kerkerte die Landboten" - pozn. překl.), kteří měli uvést Kryštofa ze Švamberka (v originále "Christof von Schwanberg" - pozn. překl.) do vlastnictví panství Nové Hrady, v Českém Krumlově a dali je poté, co je donutili sníst pečetě přinesených listin, vyštvat psy ze zadní brány krumlovského hradu.
Jan, Vokův syn (v originále "Johann, Sohn des Wok", rozuměj Jan III. z Rožmberka, syn Voka II. z Rožmberka a Markéty z Gutštejna, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), spravoval majetky rožmberského domu od roku 1523 až do soboty po svátku Narození Panny Marie v roce 1524, kteréhožto dne převedl tuto správu na svého bratra Jindřicha (v originále "an seinen Bruder Heinrich", rozuměj Jindřicha VII. z Rožmberka - pozn. překl.). Ten zemřel dne 17. srpna 1526, načež právě zmíněný Jan III., velkopřevor řádu johanitů, se znovu ujal funkce rožmberského vladaře, kterou vykonával až do svého skonu, k němuž došlo 28. února roku 1532 ve Strakonicích. Následoval jeho bratr Jošt (v originále "Jobst /Jodok/" - pozn. překl.) III., který vladařil až do své smrti v roce 1539.
Nastoupil pak poslední ze čtyř bratří (Jindřich /Heinrich/ VI. zemřel už roku 1494 - pozn. překl.) Petr V. (/v originále "Peter"/, jinak také řečený "Kulhavý" - pozn. překl.), zemřelý v roce 1546 (má být "v listopadu 1545" - pozn. překl.). Vladařila teď vdova po Joštovi III. (totiž druhá jeho manželka po Vendelíně Bohunce Starhemberkové Anna z Rogendorfu, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) /24/ za své nezletilé syny Viléma a Petra Voka (v originále "Wilhelm und Peter Wok" - pozn. překl.), z nichž (byla dcerou Wolganga svobodného pána von Roggendorf a jeho manželky Elisabeth von Lichtenstein) Vilém se ujal role vladaře roku 1550. Byl pak čtyřikrát ženat, nezanechal však po sobě nijakého dědice. Prvá tři svá manželství uzavřel s nevěstami knížecího původu (byly to postupně Kateřina Brunšvicko-Kalenberská /1534-1559/, Žofie Braniborská z Hohenzollernu /1541-1564/ a Anna Marie Bádenská /1562-1583/ - pozn. překl.), což beztoho nádherymilovný rod "a rosis" /25/ podnítilo k ještě významnějšímu vzestupu. Kromě toho byl Vilém příznivcem alchymistických kouzel a tato vášeň sama ho měla stát 300000 zlatých. Když v roce 1592 skonal, byl blahobyt šumavských "vladařů z Růže" značně otřesen, Vilémův nástupce, jeho bratr Petr Vok, jej pak obnovit nedokázal, poněvadž žil přímo královsky na stejně vysoké noze (v originále "auf gleich königlichem Fuße" - pozn. překl.). Dluhy ho záhy donutily prodat nejvýznamnější z majetků královského jmění rodu, totiž panství Český Krumlov, císaři Rudolfu II. /26/ a stáhnout se na Třeboň, kde vedl postaru luxusní, ba více než královský život až do svého skonu. Neméně než 16 dam rozličných národností a náboženských vyznání sloužilo jeho pobavení na rožmberském dvoře.
Rožmberský "hofštát" (tj. "dvorní stát" - pozn. překl.) Petra Voka byl neobyčejně rozsáhlý a žádal si nezměrných finančních nákladů, nehledě ani na vysoké nároky co do poddanských dodávek naturálií a poživatin. Kromě jeho vlastní tabule se na třeboňském zámku denně vařilo ještě pro 14 tabulí dalších. U té první z nich seděly už zmíněné dámy, mezi nimiž krásou zvláště vynikala proslulá česká mlynářova dcera Zuzana (v originále "gerühmte tschechische Müllerstochter Susanna" - pozn. překl.), stolu předsedající. U druhé tabule sedělo šest chlapců z urozených rodů; u třetí správcové panství, direktoři, úředníci a oficíři, 19 co do počtu; u čtvrté písaři a nižší oficíři, 17 co do počtu; u páté muzikanti a tělesní krejčí, 6 co do počtu; u šesté 4 kuchmistři; u sedmé 9 osobních sluhů; u osmé 11 kuchtíků a podomků; u deváté 10 zastánců rozličných řemesel; u desáté zaměstnanci stájí (v originále "die Stallpartei" - pozn. překl.), dohromady 15 osob, vedle pak u jedenácté 12 kočích; u dvanácté 18 myslivců; u třinácté myslivečtí mládenci a hajní; u čtrnácté služebné děvečky a nižší služebnictvo, 18 co do počtu, tedy dohromady celkem 192 osob. U stolu Petra Voka se stravoval jeho kancléř a jiní vysocí úředníci (mimistři).
Kromě toho bylo denně ze špižíren (v originále "aus den Vorratskammer" - pozn. překl.) rozdělováno jídlo stovce lidí, kteří buď pro své stáří nebo pro nějaký úraz nebyli schopni služby, čímž byla zajištěna velká část měšťanstva, mezi nimiž se nacházelo množství vysloužilých rožmberských zaměstnanců. Když bylo tedy kolem desáté hodiny dopolední dáno zvonem znamení k obědu či kolem šesté hodiny odpoledne k podávání večeře, proudil sem z města a z blízkých vesnic zástup lidu a zdravil uctivě u okna stojící pány, kteří to rádi přijímali a odměnili pohoštěním. Každý od nich dostal kus masa nebo ryby, chleba a pivo. Takovýmto způsobem bylo každý den mezi chudý lid rozděleno z panské kuchyně 200 liber hovězího masa a za dní půstu 30 velkých kaprů. Petr Vok byl i velkým milovníkem koní, takže v jeho maštalích a pro všechny jeho koně na třeboňském panství vůbec bývalo ročně spotřebováno 8957 korců ovsa.
Petr Vok byl nejbohatším z rožmberských vladařů a jako poslední svého rodu, který měl po staletí plně v rukou osudy jižních Čech a Šumavy a bez jeho přímo rozhodujícího vlivu si častokrát nelze představit řízení celého českého království, vsadil do jeho klenby historický závěrečný svorník. Stal se zřejmě prostřednictvím své manželky Kateřiny z Ludanic "pikartem" (v originále "war wohl durch seine Gemahlin Katharina von Ludanitz 'Pikardite' geworden" - pozn. překl.). Vůči svému původnímu náboženství zůstal však tolerantním, jen o jezuitech nechtěl ani slyšet. Dokazuje to jeho testament /27/. Poslední z Rožmberků zesnul dne 6. listopadu roku 1611 mezi čtvrtou a pátou hodinou po půlnoci na zámku v Třeboni, jak jeho synovec hrabě Jan Zrinský ze Serynu (v originále "Graf Hans von Serin" - pozn. překl.) dává vědět do Vyššího Brodu, "nach ausgestandener Lebensblödigkeit und Krankheit, abgefordert durch das mortale Fatum von diesem weltlichen Jammertal zur ewigen Ruhe." (tj. "po přetrpěných životních slabostech a nemocech povolala ho sudba smrti z tohoto pozemského slzavého údolí k věčnému odpočinutí" - pozn. překl.)
Petr Vok ve své poslední vůli rozhodl, aby jeho tělesné ostatky spočinuly vedle pozemských schránek jeho předků ve vyšebrodské rodové hrobce. Pohřeb se ve Vyšším Brodě konal až 10. února následujícího roku 1612. Mrtvola byla nabalzamována a srdce bylo vyňato a uloženo v kapli sv. Jana Evangelisty v křížové chodbě augustiniánského kláštera v Třeboni. Smuteční průvod měl co nejpompéznější ráz /28/. Stejně tak pohřební hodokvas (v originále "der Leichenschmaus /,Totenzehrung'/" - pozn. překl.), k němuž bylo 18 poddanským rychtám kláštera předepsáno dodat: 10 telat a 67 jehňat nebo 7 telat, 61 jehňat a 12 skopců, 48 vykrmených husí, 35 kačen, 39 kapounů, 370 slepic a 60 větších kuřat, 8 "indiánů" (tj. krocanů - pozn. překl.), 237 žejdlíků sádla, 12 žejdlíků a 17 liber másla, 860 vajec a 291 věrtelů ovsa.
Je třeba konstatovat, že poslední rožmberský vladař (v originále "Rosenkönig" - pozn. překl.), v jehož žilách kolovala německá krev, byl pochován jako Čech. Jeden český básník /29/za rakví, v níž spočívaly tělesné ostatky posledního Rožmberka, plačtivě přednášel svou žalostivou píseň a superintendant "vratislavských bratří" (v originále "Superintendent der 'Breslauer Brüder'", rozuměj senior Jednoty bratrské Matěj Cyrus /1566-1618/, zesnulý v Praze, zmínka slezské Vratislavi je spíše podivnou narážkou na vystěhovávání mnohých členů Jednoty po šmalkaldské válce /1547/ zejména do Polska a Pruska - pozn. překl.) držel českou pohřební řeč... /30/ Exempla trahunt! (tj. "Příklady táhnou!" - pozn. překl.) - S vlastnickými nástupci Rožmberků, potentáty "království schwarzenberského" si jistě osud zahrál právě tak: ačkoli pragermánského původu, stojí dnes oběma nohama v táboře českých husitů. Proto bude musit osud vyřknout své "Ano" a "Staň se" (v originále ",Ja' und 'Amen'" - pozn. překl.), až jednou ten poslední ze Schwarzenbergů bude za doprovodu "Hej Slované!" husitských kazatelů uložen do rodové hrobky k poslednímu spočinutí... Národní odpadlictví mstí Bůh sám!

Poznámky:
/1/ Tam, kde se hovoří a pojednává o dějinách "derer von Rosenberg" (tj. "těch z Rožmberka" - pozn. překl.), musí být vždy padnout jméno nezapomenutelného, bohužel příliš brzy zesnulého Dr. Mathiase Pangerla, který tolik přispěl k objasnění historie tohoto urozeného "šumavského rodu" (v originále "zur Aufhellung der Geschichte dieses edlen 'Böhmerwaldgeschlechtes" - pozn. překl.) a sám byl poctivým a věrným, vědychtivým synem své rodné Šumavy, který si zaslouží úcty. Narodil se 10. května 1834 v Hodňově (Honetschlag) v jižní části Šumavy ve stavení zv. "Witzkerhaus", studoval na gymnáziu v Českých Budějovicích (Budweis) a pak od podzimu 1855 na pražské univerzitě, kde se věnoval studiu historie a složil tam i zkoušku učitelské způsobilosti pro střední školy. V říjnu roku 1858 se vydal do Vídně, aby se dále vzdělával v pomocných vědách historických. Byl odtud povolán jako archivář do benediktinského kláštera Sankt Lambrecht, jako adjunkt našel pak zaměstnání v archivu krajinského Joanea ve Štýrském Hradci a nato od 13. dubna 1866 v knížecí schwarzenberské ústřední registratuře ve Vídni. Dne 16. května 1875 byl jmenován mimořádným profesorem pomocných věd historických na c.k. univerzitě v Praze, kde se ihned vřele a upřímně přidružil ke Společnosti pro dějiny Němců v Čechách (v originále "wo er sich innigst dem Vereine f. Gesch. d. Deutsch. i. Böh. innig anschloß" - pozn. překl.). Zemřel dne 14. ledna 1879 ve městě Arco (tehdy jihotyrolském, od konce první světové války italském) a leží tam i pochován. -
/2/ Adalbert Stifter (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.): Witiko (Pešť 1866), díl II, s. 174, 182 aj. -
/3/ Viz: Joseph Anton rytíř von Riegger "Materialien zur alten und neuen Statistik von Böhmen" (1788), sešit I, s. 147, kde se v článku "Balbin über die Lage Böhmens, mit Zusätzen und Verbesserungen" píše také o Buntingových výkladech. - P. Bohuslaus Alois Balbinus, jezuita, profesor rétoriky a prefekt škol a Kongregace Nejsvětější Panny, narodil se v roce 1621 v Hradci Králové s 29. prosince 1688. Jeho díly jsou: Miscellanea historica regni Bohemiae", "Epitome historica rerum Bohemicarum", "Bohemia docta" (tento titul posledně uvedený vyšel posmrtně péčí Raphaela Ungara s jeho vysvětlivkami), genealogické monografie (hrabata z Kolovrat a z Gutenštejna), latinské básně aj. - Balbínovy práce jsou pro církevní dějiny Čech obzvláště cenné; viz: Kaspar Royko "Einleitung in die christliche Religions- und Kirchen-Geschichte" (1788), s. 19 a 319.
/4/ Viz: Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen (dále jen MVGDB - pozn. překl.), roč. XI, č. V a VI.
/5/ Podle Bernharda Gruebera (je také samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) nesou nejen kostelní stavby na rožmberských majetcích rysy jihoněmecké architektury, nýbrž i obytné a hospodářské budovy tu byly od nejstarších dob konstruovány na způsob tyrolských a štýrských domů. MVGDB, roč. V, č. I.
/6/ "Deskové malířství" mělo kromě Prahy své umělecké školy ještě v Kolíně nad Rýnem, ve Štrasburku a v Norimberku. - Bohatě je "deskovými malbami" vybavena obrazová galerie vyšebrodského kláštera, která, připočteme-li i obraz Madony v klášterním chrámu, jich vlastní dvanáct. Devět z nich náleží dohromady navzájem, tvořily kdysi oltářní skříň představují hlavní momenty Nového zákona: Zvěstování, narození, Klanění králů, Olivetskou horu, Ukřižování, Uložení do hrobu, Vzkříšení, Nanebevstoupení a Seslání Ducha svatého. -
/7/ MVGDB viz jak už uvedeno; dtto.
/8/ Balbínovo dílo "Bohemia docta" III. s. 141nn. a Dr. Beda Dudík "Iter Romanum"; také MVGDB roč. XX, č. III. -
/9/ Privilegia rožmberského domu a akta byla v lednu a v únoru roku 1602 v sudech a bednách převezeny do Třeboně. -
/10/ Petr Vok dal koupit a strhnout dva měšťanské domy.
/11/ Do té doby spadá i založení třeboňského archivu (22 klenutých místností).
/12/ MVGDB, roč. IX. (č. I a II), XII (č. IV), XIII (č. III a IV), XIV (č. I), a Johann Gottfried Sommer "Böhmen (Budweiser Kreis), díl IX.
/13/ Wokko je důvěrná zdrobnělina původního Wochart. Kořen "Wok" je ablaut (střída) kořene "Vak", který podle Förstelmanna ("Altdeutsches Namenbuch", I.) znamená "wachsen" (tj. "růst" - pozn. překl.), zatímco "hart" tu neodkazuje na "Wald" (tj. "les" - pozn. překl.), nýbrž na "stark" (tj. "silný" - pozn. překl.) nebo "sehr" (tj. "velmi, velice" - pozn. překl.).
/14/ Zdrobnělina od "Wok". -
/15/ Viz Adalbert Stifter "Der Hochwald" (I "Waldburg") a "Witiko" (Stifterovo nejslabší dílo). Witiko = silného vzrůstu.
/16/ Otec našeho Voka se jmenoval Witigo von Prschitz (tj. Vítek z Přícu /z Prčice/ - pozn. překl.), Táborský kraj.
/17/ Ohledně Vyššího Brodu pověst vypráví, že na místě kaple sv. Anny stával rovněž poutní kostelík, a že Vok z Rožmberka, když na vltavském "vyšším brodě" upadl vzedmutím vodní hladiny do ohrožení života, slíbil dát na místě zmíněné kaple vystavět klášter. Když pak šťastně vyvázl z nebezpečí, učinil tak a klášteru dal jméno "Vyšší Brod".
/18/ Vokův testament, který je ovšem datován 4. červnem toho roku, nachází se ještě dnes ve vyšebrodském archivu. - Vokova vdova Hedwig zemřela teprve 15. května roku 1315.
/19/ Založili minoritský klášter v Českém Krumlově, klášter augustiniánských kanovníků v Třeboni a paulánský klášter (poustevnu) v Přední Výtoni: 1357, 1367 a 1384. Petr I. je stavebníkem kostela na Svatém Tomáši poblíž Vítkova Kamene.
/20/ Král Václav byl nato předán Kasparu a Gundakerovi von Starhembergovým, kteří ho převezli na svůj hrad Wildberg v Rakousích.
/21/ Ten prodal v roce 1412 hrad Vítkův Kámen se vším příslušenstvím svému švagrovi Reinprechtovi von Wallsee za 600 liber vídeňských feniků proti odkupu. Roku 1464 daroval Reinprecht von Wallsee hrad Vítkův Kámen synu Oldřicha z Rožmberka Janovi a od té doby zůstal už pevnou součástí panství Český Krumlov.
/22/ Toto bájné vyprávění má základ v Balbínově díle "Miscellanea historica regni Bohemiae". Novější bádání doložila, že Perchta na Jindřichově Hradci nikdy nepobývala a zemřela roku 1476 ve Vídni.
/23/ Velmi podrobně o "Bílé paní" pojednává práce "Historische Antiquitäten" (Vídeň 1815 /autorské označení "Rittgräf" skrývá příjmení dvou autorů, jimiž byli A. Rittig a Franz Gräffer - pozn. překl./), díl I, s. 108nn. - K významu viz Jacob Grimm (je s bratrem Wilhelmem také samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) "Deutsche Mythologie" I, 250. "Bílá paní" upomíná totiž na německou "matku bohů" Perahtu (paní Holle), bohyni domácnosti a orby a výskyt pověsti o "Bílé paní" v rožmberském rodu odkazuje na německý původ Rožmberků zřetelněji než všechno ostatní. - Jan z Rožmberka obnovil v roce 1424 rožmberské majetkové společenství. ale tak, že nejstarší romberského domu užíval titulu srávce či regenta (vladaře) domu (Gubernator domus) a sám obstarával administrativu. Tento "následnický řád (seniorát)" zůstal v účinnosti až do vymření rožmberského rodu.
/24/ Podporována pány Albrechtem hrabětem z Gutenštejna, Jeronýmem Šlikem a Oldřichem Holickým ze Šternberka (v originále "von den Herren Albrecht Grafen von Guttenstein, Hieronymus Schlick und Ulrich Holitzky von Sternberg" - pozn. překl.).
/25/ Vilém to byl, kdo užíval erbu a jména "Orsini" s přídomkem "a rosis".
/26/ Smlouva o prodeji je obsažena v Sommerově už zmíněném díle, s. 204nn.
/27/ Schaller "Topographie des Königreichs Böhmen", XIII, s. 53nn.
/28/ MVGDB, roč. XIII, č. I.
/29/ Šimon Lomnický z Budče (v originále "Simon Lomnitzky von Budetz" - pozn. překl.).
/30/ Do této doby už spadá počešťování Krumlova; neboť dne 15. září 1615 píše purkmistr a rada města Krumlova opatovi kláštera ve Vyšším Brodě, že už napříště nechtějí psát nijaké dopisy německy.

Der Böhmerwald, 1903, s. 337-344

P.S. Začíná to oslavou Mathiase Pangerla, po devět let ve schwarzenberských službách, končí pak dštěním ohně a síry na údajné odpadlíky z téhož původně prý pragermánského rodu... To je mi ale věru líto.

Michael (také Michel či Michl) Urban se narodil 30. dubna v Dolním Žandově (Sandau) na stavení zvaném "Geigerhof" čp. 124 při potoce Tillenbach (dnes na mapách Šitbořský potok). Dne 1. května ho žandovský farář Joachim Auer pokřtil v místním kostele sv. Michaela jménem kostelního patrona. Kmotry při křtu byli Joseph Michael Küß, syn Stephana Küße z Dolního Žandova čp. 44 (ten dům dosud stojí), a Anna Marie Bayerová, dcera Adama Bayera z Dřenice (německy Treunitz, dnes místní část Chebu, zčásti zatopená přehradou Jesenice). Novorozencův otec Philipp Urban byl majitelem hospodářství na zdejším čp. 28 a synem mlynářského mistra Lorenze Urbana a jeho ženy Marie Anny, roz. Schönerové ze dnes zcela zaniklého Ulrichsgrünu čp. 18 (zanikl pod českým jménem Oldřichov), chlapcova matka Katharina, narozená v Dolním Žandově čp. 24, byla dcerou zdejšího soukeníka Johanna Modese a Barbary, roz. Meinlové z Amonsgrünu (dnes na mapách Úbočí) čp. 84. V Dolním Žandově, který byl tehdy městem, na něž byl povýšen už někdy v letech 1261-1278 (v městském znaku měl psí hlavu a byla tu před věky podle Ottova slovníku naučného tzv. "zemská brána", kudy se vcházelo a vycházelo ze země"), chodil do obecné školy, pak navštěvoval gymnázium v Chebu (Eger) a maturoval v Praze. V letech 1867-1869 studoval medicinu na univerzitě ve Vídni, poté na pražské Karlově univerzitě, kde 22. června 1873 promoval na doktora mediciny. Se svým přítelem Michaelem Müllerem (1849-1914), který byl městským lékařem ve Františkových Lázních (Franzensbad), založil roku 1872 v Praze tzv. "Egerer Landtag" (tj. "Chebský zemský sněm") a stal se jeho předsedou (jako "Oberst-Landmarschall" získal v něm titul "Fürst von Geigenbauersheim"). Patřil tam už dříve mezi aktivní členy nejstaršího pražského "burschenschaftu" Albia (založen roku 1860), který měl svou "Bude" v letohrádku Amerika (nynější Muzeum Antonína Dvořáka). Svou vojenskou službu absolvoval v letech 1876-1885 u c.k. zeměbrany jako vrchní, resp. plukovní lékař. Dne 15. října 1878 se v Plané (Plan) u Mariánských Lázní (Marienbad) oženil s Annou Marií, roz. Kuchenhardtovou (*15. března 1860 v Plané, †18. května 1947 v Bad Brückenau v bavorských Dolních Frankách). Od 1. ledna 1897 až do konce roku 1901 řídil významný vlastivědný časopis "Erzgebirgs-Zeitung", jemuž věnoval přes stovku svých příspěvků. Český web Hamelika ho nazývá "vlastivědníkem kraje číslo jedna", přičemž bychom tím krajem musili chápat značně širokou oblast západních Čech (v roce 1896 vydal práci "Zur Literatur Westböhmens"). Přestože byl silně nacionálně zaměřen (jeho heslem prý bylo "Deutsch auf ewig!", tj. "Německým navěky!") přiznával hraniční oblasti původní název "Chodenwald", tj. "Chodský les", v němž čeští panovníci zakazovali mýcení, vypalování i osidlování. Psal i básně, mnohé v chebském nářečí, od roku 1881 byl po celá léta městským lékařem v Plané a tam 1. prosince 1936 téměř devadesátiletý také zemřel a byl tu pochován v hrobě, zachovaném dodnes. Byl čestným občanem rodného Dolního Žandova, kde mu byla 7. srpna 1938 na rodném domě, jenž už ovšem nestojí, odhalena pamětní deska.

- - - - -
* Dolní Žandov / † † † Planá u Mariánských Lázní