MORIZ STRACH
Proslov ke 40. jubileu c.k. německého státního gymnázia v Prachaticích ze dne 4. října roku 1904
K napsání textu byly kromě kroniky a akt ústavu použity pasáže, zveřejněné ředitelem Theodorem Sewerou (jak nejpodrobněji referovaly vídeňské listy "Neue Wiener Journal" a "Neue Freie Presse" ve svých vydáních z 8. července 1903, byla den předtím, tj. 7. července 1903 vytažena ve Vídni z Dunaje mrtvola na vlastní žádost penzionovaného a psychicky nemocného gymnaziálního ředitele Theodora Sewery /*3. srpna 1854 v Brně, bylo mu tedy jako sebevrahovi nedožitých 49 let/, viz ostatně Sewerovo samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže – pozn. překl.) roku 1897 v publikaci "Festschrift zur Einweihung der neuen Gymnasialgebäude in Prachatitz".
Když mám na dnešní oslavě čtyřicetiletého jubilea našeho ústavu, s níž je časově spojeno i dokončení jeho výstavby k úplnému vyššímu gymnáziu, přehlédnout jeho dosavadní osudy, zdá se mi ta škola nikoli nepodobna lidskému děcku, které v prvních letech svého života trpělo těžkými neduhy, jednou dokonce se jevil jeho stav málem beznadějným (v originále "einmal sogar schon aufgegeben war" - pozn. překl.), starostlivou péčí však opět nabyl sil a dnes, kdy už plně dospěl, stojí co do svého zdraví a síly v prvé řadě mezi svými srovnatelnými druhy (v originále "unter seinen Genossen" - pozn. překl.). V letošním roce navštěvován 258 žáky, může být ústav co do frekvence předstižen toliko 4 nebo 5 německými gymnázii v Čechách. Nelze se v té věci obejít a jistě je dnešní oslavě přiměřeno krátce tu dát před naším duchovním zrakem defilovat jeho čtyřicetileté historii a sledovat proměny a vlivy, vedoucí k tak potěšitelným výsledkům.
Myšlenka založení německé střední školy se vynořila v Prachaticích před více než 50 lety, někdy kolem roku 1850. Nejprve se plánovalo zřízení nějaké nižší reálky (v originále "die Errichtung einer Unterrealschule" - pozn. překl.).
Mezi dary, směřujícími k uskutečnění tohoto plánu byla nejvýznamnější nadace Felixe Spinky, který k tomuto účelu v roce svého úmrtí (1862) poskytl množství pozemků, hospodářských budov a hotovost 2000 zlatých. Tak může být tento muž, příznivě nakloněný vzniku školy, právem označen za jejího zakladatele, jak to hlásá zlatým písmem napis na postavci bysty, vystavené dole ve vestibulu budovy. Plníme jen povinný závazek vděčnosti, když dnes, 42 let po jeho skonu, kdy zejména díky jeho přispění k životu vyvolaný ústav slaví své čtyřicetileté jubileum, prokazujeme čest v prvé řadě právě jeho památce.
Druhý z darů na účel založení školy byl dům ve Školní ulici čp. 109 (v originále "das Haus in der Schulgasse Nr, 109" - pozn. překl.), který ke školnímu použití poskytla paní Rosine Wimbersky a poněvadž řešil i problém lokality (v originále "auch die Lokalfrage" - pozn. překl.), mohl obecní výbor, v jehož čele stál tehdy prachatický purkmistr MUDr. Ernst Mayer, s veškerou vážností přikročit ke zřízení střední školy.
V té době se v Rakousku vynořila myšlenka sjednocení gymnázií a reálných škol na reálná gymnázia.
Nemohu při této příležitosti vynechat pár slov o hodnotě tohoto typu školy. V každém případě nabízí tu výhodu, že umožňuje přístup na studia jak dětem určeným k humanistickému směru, tak i těm určeným ke směru realistickému a rodičům volbu studijního zaměření jejich synů posunuje o dva roky dál.
Vídeňská veleobec (v originále "die Großkommune Wien" - pozn. překl.) byla první ze všech, kdo se chopili této myšlenky a ve školním roce 1864/1865 došlo k otevření prvních 2 reálných gymnázií; následovalo rychlé rozhodnutí našeho šumavského městečka (v originále "unser Böhmerwaldstädtchen" - pozn. překl.), které vyvolalo v život už ve školním roce 1865/1866 prachatické komunální reálné gymnázium (v originále "das Prachatitzer Kommunal-Real-Gymnasium" - pozn. překl.), v němž tak můžeme spatřovat jedno z vůbec prvních rakouských gymnázií vůbec.
Zítra tomu bude 40 let, co bylo toto nové vzdělávací zařízení slavnostně vysvěceno. Těch 30 primánů, kteří byli tehdy zapsáni, jsou nejstaršími žáky našeho ústavu.
Poté, co byly organizovány 4 nižší třídy, ukázalo se, že přes významný příspěvek paní Theresie Herbstové úhrnný školní fond nedostačuje potřebám. Žádosti o státní subvenci, adresované c.k. ministerstvu kultu a vyučování, nebylo sice vyhověno, poněvadž v tom nejvyšší školní dohled neviděl nijakou záruku další existence ústavu, ale přineslo to obci něco lepšího, totiž příznivější podmínky zaručující převzetí gymnázia do státní správy, jež svrchované rozhodnutí panovníkovo z 15. srpna 1870 nejmilostivěji (v originále "allergnädigst" - pozn. překl.) zajistilo.
Tak období 5 let komunální správy následovalo 15 let správy státní. Okolnost, že obec nedokázala ústavu, jemuž se jeho první domov stal příliš těsným, pořídit nějaký větší, zejména však pokles počtu žáků, který se dostavil počínaje školním rokem 1881/1882, měla za následek, že státní správa nařídila roku 1885 následné zrušení instituce.
Tu se obecní výbor jednohlasně rozhodl rozpuštěný státní ústav vést nadále jako zařízení komunální. Zároveň bylo podniknuto všechno, aby došlo k vzestupu počtu žáků, jehož snížení se jevilo tak osudovým. Úspěch, který se dostavil, byl pak důkazem, že vynaložené prostředky nezklamaly očekávání.
Právem bylo pomýšleno na zvýšení příjmů podpůrného sdružení, založeného v roce 1874 a slavícího tedy dnes jubileum 30 let své existence. Z peněz tohoto sdružení mělo být zprvu umožněno středoškolské studium nadaným dětem chudých rodičů ze šumavských vsí obklopujících Prachatice a otevřeny jim tak brány k dalšímu úspěšnému postupu. Prachatická střední škola měla být ku prospěchu i sousedním částem Šumavy; chalupníci, hajní, dřevorubci této končiny, jejichž děti tu přicházely v úvahu, neoplývali ovšem věru nijak velkými pozemskými statky. Záleželo pak na tom, aby učitel nějaké ze šumavských vesniček uměl rodičům svého oblíbeného žáka vysvětlit jeho způsobilost k dalšímu studiu a naráželo-li to obvykle na velké překážky, byli dotyční hotovi k jakékoli oběti, aby jejich dítě dosáhlo vyššího vzdělání a rádi by se zřekli všeho pohodlí ve prospěch věci. To ovšem v žádném případě začasté nestačilo. To dítě totiž nebývalo jediným v početné rodině, mělo většinou 5, 6 i 7 sourozenců, o které bylo rodičům nutno se postarat, nebo je přinejmenším alespoň nasytit. Tady muselo podpůrné sdružení podle svých sil vypomoci. Jeho spolková knihovna - čítá v současnosti 2200 svazků - poskytuje žákům školní učebnice, sdružení jim pořizuje psací i kreslicí náčiní, zprostředkuje jim možnost denní stravy (v originále "mittelt Kosttage" - pozn. překl.) a udílí chlapcům, pokud jejich prostředky nepostačují, měsíční příspěvek v peněžní hotovosti.
Fond tohoto dobročinného sdružení posiluje zmíněná komise pro vzestup žákovského počtu, a to se zdarem, jehož důkazem jsou právě výsledky podporou chudých žáků dosažené.
Obnášela-li úhrnná suma této podpory předtím v ročním průměru 400 korun (v originále "400 K" - pozn. překl.), činí to dnes ročně kolem 3000 korun. Dohromady už darovalo sdružení, počítaje v to tento školní rok, částku ve výši kolem 45 000 korun.
Ještě však ke druhému, stejně šťastně zvolenému prostředku sáhla zmíněná komise pro vzestup žákovského počtu. Usilovala o zřízení studentského domova. Šlo o oponenturu větě řečníka ve věci internátní výchovy, který tvrdil, že nejzdravější, nejlepší půdou pro zdárný vývoj dítěte je jistě jeho rodičovský dům. Kdo by o tom dokázal zapochybovat? Jak to ale tvrdit v případě, kdy chlapcovo rodiště nemá v dohledu nijakou střední školu? Jak, vede-li starost o výživu rodiny nejen otce, nýbrž nikoli ojediněle i matku dítěte mnohdy daleko od domova? Jak, nenachází-li chlapec, opatrovaný tak nanejvýš spoře, doma nijakou výchovnou přísnost (v originále "daheim diese Strenge nicht findet?" - pozn. překl.)?
V takových případech je dobře vedený internát pravým požehnáním. Kde však zvolit příhodnější místo pro něj než v malém městě, kde chlapec daleko od nervy drásajícího shonu velkoměsta několika málo kroky dosáhne tělesně a duševně mu nejpříznivějšího okolí lesů a luk, kde mu malé poměry, v nichž každý z obyvatel nepřetržitě stojí pod kontrolou svých spoluobčanů, spolehlivě zabraňují, aby snad mohl nepozorovaně sejít na scestí (v originále "unbemerkt auf unerlaubten Wegen wandle?" - pozn. překl.)?
Proto lze myšlenku komise vyvolat v Prachaticích v život studentský domov, označit za výjimečně šťastnou. Město, jemuž se nyní dostalo reálného gymnázia, však na zřízení takového domova nemohlo ani pomyslet. Tu vstoupil do dějové mezery (v originále "da trat in die Lücke" - pozn. překl.) ten pravý muž. Tehdejší zástupce prachatického purkmistra pan Johann Zdiarsky (má na webových stranách Kohoutího i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) se rozhodl, že ve svém domě zařídí právě takový internát; že pak je jeho uskutečněný záměr založen a veden ve správném duchu, ukázal nejen stále rostoucí počet chovanců domova, nýbrž i jejich školní úspěchy.
Díky činnosti podpůrného sdružení a studentského domova došlo ke skutečně rapidnímu početnímu růstu žáků prachatického reálného gymnázia. Pokud předtím činil roční průměr 96 žáků, zvýšilo se za 8 let držení ústavu městem to číslo na 159 žáků.
Tak mohla městská obec, když v roce 1892 vystoupila jménem současného purkmistra s prosbou o znovupřijetí gymnázia do státní správy, na jeho nyní doloženou životaschopnost poukázat.
A poněvadž se kromě toho město prohlásilo být připraveno pořídit ústavu i novou budovu, bylo reálné gymnázium panovníkovým rozhodnutím z 30. října 1892 od 1. září 1893 znovu převzato do správy státu a toto zestátnění před 11 lety uskutečněné slavíme právě dnešního dne.
Čtyři roky nato mohl ústav přesídlit do krásné nové budovy. Krátce předtím vešla do jeho učební osnovy (v originále "in ihrer Lehrverfassung" - pozn. překl.) změna, tatáž, kterou byla už předtím mnohá reálná gymnázia přeměněna na prostá gymnázia. Jako normální nižší gymnázium s obligátní výukou kreslení vstoupil ústav i do své nové budovy.
Nikdy neutuchající zápal (v originále "die nimmer rastende Energie" - pozn. překl.) škole nakloněné hlavy města, totiž jeho purkmistra, si ovšem vytyčil nový cíl: rozšíření ústavu na vyšší gymnázium. Město vyjádřilo připravenost zřídit v tom případě studentský domov pro ubytování nejméně 70 žáků. Jeho prosba byla oslyšena.
Nejvyšším rozhodnutím ze 14. června roku 1901 ráčilo Jeho Apoštolské Veličenstvo milostivě dovolit, aby c.k. nižší státní gymnázium v Prachaticích bylo od školního roku 1901/1902 přeměněno v úplné c.k. státní gymnázium (v originále "allergnädigst" - pozn. překl.).
A tak slavíme dnes, na počátku 40. školního roku našeho ústavu zároveň ukončení jeho přeměny a budeme nato účastni vysvěcení nového nádherného studentského domova, který město Prachatice zřídilo ve věrném naplnění slíbeného závazku a předává jej k vedení muži, obětujícímu se po více než 18 let svému vlastnímu výtvoru (rozuměj od roku 1885, kdy poskytl svůj dům na náměstí, jak už zmíněno výše, studentskému internátu - pozn. překl.) a záměru, muži, jehož jméno je už samo zárukou zdárného rozvoje nové internátní instituce, totiž panu purkmistrovi Johannu Zdiarskymu.
39 let má tedy náš ústav za sebou. Bude čestnou povinností učitelského sboru, které jistě dostojí, udržet ústavu dobrou pověst i nadále, svěřenou mu mládež i napříště vzdělávat ve zdatné, charakterově pevné muže, naplněné opravdovou religiozitou a skutečným patriotismem.
V tomto úsilí jsme ovšem odkázáni na vaši podporu, moji milí žáci. Kéž je vám účast a pozornost nejširších kruhů, na dnešním skvělém shromáždění přítomných, popudem k nejvěrnějšímu plnění vašich povinností. Kéž vy, kdo máte být letos poprvé, pokud budete nalezeni zralými, připuštěni k branám našich vysokých škol, nasadíte všechny své síly, abyste svou první maturitu složili co nejlépe ke cti ústavu i sebe samých, abyste se jednou na dnešní slavnost, inaugurující váš poslední školní rok, mohli ohlédnout s hrdostí.
Určili jsme dnešní slavnost na den, který je patriotickému citu každého Rakušana drahý a vzácný, totiž na den jmenin našeho milovaného císaře (rozuměj den 4. října - pozn. překl.). Za Jeho blaho chceme dnes za zvuků císařské hymny vyslat k nebi zbožnou modlitbu, jemu holdujíce chce nadšeně jedním hlasem zvolat: "Seine Majestät, unser allergnädigsten Kaiser, er lebe hoch! hoch! hoch!" (tj. "Ať dlouho žije Jeho Veličenstvo, náš nejmilostivější císař! Buď mu třikrát sláva!" - pozn. překl.)
Přeložený text je z výroční zprávy prachatického německého gymnázia z roku 1905 ve sbírkách Jihočeské vědecké knihovny.
Narodil se na pražské Malé Straně 21. ledna 1860 (v křestním záznamu je psán Moritz). Oženil se 18. července 1887 s Růženou Soukupovou (na pražských policejních přihláškách ji najdeme i jako Rosu či Rosine) ze severočeského Liščí (Röhrsdorf) a měli spolu tři dcery: Marii (*1889), Rosu (*1890) a Hedwig (*1896). Rosu, tu prostřední z nich, nacházíme i na výročních zprávách německých gymnázií v Českých Budějovicích (1904/1905) a v Prachaticích (1908/1909 a 1909/1910). Naštěstí renomovaný deník "Prager Tagblatt") zaznamenal údajně účastí širokých kruhů provázené úmrtí zemského školního inspektora po delší těžké nemoci v sobotu 24. ledna roku 1925 v nekrologu se stručným životopisem zesnulého (soupis /Standesausweis/ učitelstva německých obecných a středních škol pro rok 1924 v Čechách ho ještě uvádí mezi členy německé sekce Zemské školní rady!) Nekrolog v nedělním vydání "Prager Tagblatt" uvádí, že Strach poté, co absolvoval německé Malostranské gymnázium (Kleinseitner Gymnasium, jeho žákem byl kdysi i Jan Neruda), věnoval se studiu klasické filologie na univerzitách ve Vídni a v Praze. V roce 1884 složil zkoušku učitelské způsobilosti a působil nejprve jako suplent, pak jako středoškolský profesor na německých gymnáziích v České Lípě (Böhmisch Leipa), v pražském Starém Městě a od roku 1902 byl ustanoven ředitelem státního německého gymnázia v Prachaticích. Podle zprávy listu "Budweser Zeitung" se stal od 5. prosince roku 1908 ředitelem renomovaného německého státního gymnázia na pražských Příkopech (Graben), aby byl od ledna roku 1914 jmenován v uznání svých pedagogických schopností zemským školním inspektorem, a to i v hodnosti vládního rady, za republiky docela návazně rady ministerského. V pondělí 26. ledna 1925 proběhl pohřební obřad ve smíchovské bazilice sv. Václava a následovalo už jen uložení do hrobu na pražských Malvazinkách. Kdopak si dnes na jeho šumavské úvahy v Prachaticích ještě vzpomene?Ať už tak či onak, příjmení Strach je humorné pro zemského školního inspektora toliko v češtině.
- - - - -
* Praha / Prachatice / † † † Praha
