FRIEDRICH C. STUMPFI
Statek Schenkenberg
Statek Schenkenberg u Vimperka (Winterberg) byl jedinečný a zajímavý výtvor. Všechno to začalo v osmdesátých letech dávno už minulého devatenáctého století. Geniální podnikatel Johann Steinbrener ve Vimperku doslova vydupal ze země knižní výrobu dosud tu nevídanou a dal mnoha místním lidem práci a chleba. Šumava totiž byla země chudá a přísná, kde dobré možnosti výdělku byly něčím opravdu vzácným. Johann Steinbrener pocházel ze starého selského rodu z Vyšovatky (Scheiben), kde by se dali jeho předkové sledovat až do století patnáctého. Důstojnost selského stavu měl takříkajíc v krvi, a tak když "přišel k penězům", pustil se i do úspěšného podnikání v oblasti zemědělství. Získal tehdy dva upadlé selské dvory v obci Hrabice (Rabitz), jmenovaly se Annahof a Drosselhof, a začal na nich hospodařit podle nejmodernějších ekonomických zásad. Už za mých mladých let stál např. při Drosselhofu asi patnáct metrů vysoký stožár s větrným motorem, instalovaným tu na Steinbrenerův popud a dodávajícím hospodářství elektrickou energii. Větrná elektrárna před více než sto lety na údajně tak zaostalé Šumavě, kdo to jen kdy slyšel?
Jednoho krásného letního dne roku 1886 ukazoval tehdy už renomovaný nakladatel Johann Steinbrener jednomu budějovickému kanovníkovi obě tato svá vzorová hospodářství a následně ho pak pozval k vyjížďce po nejbližším okolí. Po kostrbatých lesních cestách, plných sukovitých kořenů, dospěli s kočárem ne bez nesnází na slunečnou paseku, odkud se jejich zrakům otevřelo nádherné panoráma Brložského údolí (Bärenlochtal). "Tady," mínil budějovický pan prelát zasněně a ukázal na jedno místo při kraji lesa, "tady bych si uměl docela dobře představit kapli ke chvále Toho, kdo tu všechnu krásu kolem stvořil." Ta myšlenka, zrozená vlastně jen z okamžitého dojmu, padla u neúnavného Steinbrenera na úrodnou půdu. Získal pozemek, který se tehdy nacházel v majetku města Vimperka a patřil katastrem k obci Hrabice, na tomto místě pak, vyznačujícím se nezvyklou přírodní krásou, dal vystavět kostelík. Brzy nato vznikla v jeho bezprostředním sousedství stavba malého domku pro pobyt kněze, který tu měl denně sloužit mši. I to všechno bylo součástí Steinbrenerova zbožného záměru. Prostorný interiér kaple, zasvěcené Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, byl vybaven vším nezbytným inventářem, oltáři, mešním nářadím i obřadními rouchy.. Prvním z těch, kdo tu konali mešní pobožnost, byl penzionovaný arcikněz z Nicova (Nitzau) u Kašperských Hor (Bergreichenstein). Jmenoval se Jungbauer a měl povahové rysy světce. Požehnaně tu působil až do svého skonu, kdy už k Schenkenbergu jako nově vzniklému poutnímu místu směřovaly zástupy věřícího lidu z blízkého i dalekého okolí. Zdejšímu prameni průzračně čisté vody, který vyvěral ze země poblíž kaple, byla totiž brzy připisována obzvláštní léčivá moc vůči především očním neduhům. Přicházeli sem poutníci až z Kvildy (Außergefild), Nových Hutí (Kaltenbach), Stach, Zdíkova, Hrabic, Vimperka a z jiných ještě míst, Němci i Češi, mladí i staří, a provázela je odtud všechny slova arcikněze Jungbauera, očištěny a posíleny do těžkých všedních dnů života.
Kaple a knězovo obydlí byly první stavby na Schenkenbergu. Teprve později se rozhodl Johann Steinbrener, který dal svému založení i to jméno (dnes ovšem dávno už neužívané - pozn. překl.), zbudovat tady i další svůj vzorový statek. Byly přikoupeny další pozemky na vrchu Jilmová (Ilmberg) a zřízeny tam hospodářské budovy. Nakonec dal na Schenkenbergu pro sebe a svou velkou rodinu (dva syny a pět dcer) Steinbrener jako své letní sídlo postavit prostornou vilu ve švýcarském slohu. Statek byl obklopen převážně lesy a lukami. Jeho majitel sem uvedl zvláštní plemeno skotu ze severomoravského Kravařska (Kuhländchen), které drsnému šumavskému klimatu dobře přizpůsobilo a těšilo se mezi hospodáři z okolí značnému zájmu.
Poté, co zemřel páter Jungbauer, nastoupil na jeho místo v schenkenberské lesní kapli penzionovaný farář Tuschl. I on byl ctihodným typem starého kněze, který tu den co den konal bohoslužbu. Teprve později přesídlil do Hrabic a zaopatřoval tam navíc duchovní službu ústavního kněze v sirotčinci Annahof. Farář Tuschl zemřel pouhých pár týdnů po svém vyhnání z domova v říjnu roku 1946 v bavorském Pasově.
Když Johann Steinbrener završil 1909 svou životní pouť, naplněnou činorodou prací, převzala statek Schenkenberg jako svůj podíl na dědictví jeho dcera Anna Ticková, vdova po vimperském městském staviteli Johannu Tickovi, zesnulém roku 1901 (ve Vimperku po něm zůstal místní vodovod a "Nový hřbitov").
Anna Ticková byla povahově otevřená a právem oblíbená bytost, která těžkou ránu osudu, jakou jistě bylo její předčasné ovdovění, snášela s důstojností a s nezlomnou důvěrou v Boha. V Schenkenbergu, této nádherné oáze uprostřed smrkových a jedlových lesů, konávaly se mezi válkami exercie pro kněze, rodinná setkání, kulturní akce určené užšímu okruhu a nejrůznější semináře. Vystupovali tu s ukázkami své tvorby známí umělci, jako třeba prachatický hudebník profesor Willi Schweyda či slavný šumavský básník Zephyrin Zettl
Pak ale přišla druhá světová válka a statek Schenkenberg usnul jako v té pohádce o Šípkové Růžence. Pilně sice dodával pro říšskou "dělnickou třídu"
(Reichsnährstand) mléko, máslo a jiné zemědělské produkty, debaty na závažná témata i smích mladé generace však v těch jednoduše a přesto vkusně zařízených prostorách zmlkl jakoby navždy.
K vyvlastnění statku došlo 5. září roku 1945. Jeho poslední majitelka Anna Ticková, rozená Steinbrenerová, byla násilně vysídlena v říjnu následujícícho roku. Zemřela pět let nato 21. října 1951 ve Falkenbergu u Eggenfelden v Dolním Bavorsku.
Pozemky na Schenkenbergu a Stadthaiden (Městská lada) se několik let po válce staly zakázaným vojenským prostorem. Statek byl sice ještě
obhospodařován, jednotlivá stavení však postupně osiřela a zpustla k nepoznání. Děsivý pohled nabízel především malý kostelík, svatokrádežně zneuctěný a vyloupený, s vytrhanou podlahou a okny. Na blízkém hnojišti našla jedna z pozdějších návštěvnic zbytky zničené mariánské sochy zdobící kdysi vnitřek kaple, předmět tolikeré láskyplné úcty zbožných zástupů, které sem putovaly ze šumavských vsí nejen v kouzelném měsíci máji, zasvěceném odedávna Božské Matce...
Böhmwind, s. 468-473
Autor té vzpomínky věru věděl, o čem hovoří. Roku 1946 po prohrané válce, v níž byl těžce zraněn, vstoupil totiž do služeb slavného kdysi Steinbrenerova vydavatelství kalendářů a modlitebních knih, které právě podobně jako on sám opouštělo navždy Vimperk a nalezlo nové působiště v hornorakouském hraničním městě Schärding na Innu. Ve Vimperku se 20. prosince 1917 narodil, chodil tam do obecné i měšťanské školy, než se po absolvování německé státní reálky v Kašperských Horách dal v říjnu 1937 zapsat na obor dějiny přírodních věd a zeměpis přírodovědecké fakulty německé Karlovy univerzity v Praze. Krátce předtím, než ho jako tolik jeho vrstevníků pohltilo válečné běsnění, měl příležitost na rozsáhlé cestě dopravní lodí kolem západní Evropy poznat místa, kam byl krátce nato nasazen v uniformě Luftwaffe. Prožil v ní později i spojenecké bombardování Vídně. Daleko byla náhle idyla vimperského mládí, přátelství s předčasně zesnulým spisovatelem Franzem Eduardem Hrabe, celý duchovní život toho šumavského města, jehož tradici v celém světě reprezentovala celá desetiletí právě Steinbrenerova vydavatelská firma. Z lektora se tam Friedrich C. Stumpfi stal roku 1967 hlavním redaktorem a ředitelem vydavatelství. Byl i spolkově činný v okresní a místní skupině sdružení Verband der Böhmerwäldler a později v Sudetendeutsche Landsmannschaft, které mu 1964 udělilo čestnou zlatou medaili. Byl členem pasovského studentské svazku Normannia v rámci vyšší formace Sudetendeutscher Verband Studentischer Corporationen, jakož i Heimatgruppe Winterberg, spolku vzniklého ve Vídni už před tou první z obou světových válek, i jeho pasovské pobočky. V obou městech se konaly i jeho přičiněním každoroční "Vimperské večery" i "Vimperské plesy". Zazněly tam mnohokrát jeho texty, rozdávaly publikace, na kterých měl podíl "vimperský kronikář", jak se také vžilo mu říkat. Už od roku 1949 byl spolupracovníkem krajanského měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief (BHB), který pak vedl od roku 1966 až do své smrti 12. června 1981 v Schärdingu. Spolková republika Německo mu udělila dva roky předtím v jeho 62 letech medaili řádu za zásluhy.
- - - - -
* Vimperk / Kašperské Hory / † Schärding (A)
