RUDOLF SVOBODA

75 let od odsunu německých bratří a sester z českobudějovické diecéze

Výročí odsunu (v originále "das Jubiläum der Abschiebung" - pozn. překl.) německých bratří a sester z českobudějovické diecéze je příležitostí nejen snad pouze k nějaké vzpomínce, nýbrž spíše k hlubokému zamyšlení, vedoucímu k poučení přítomných a budoucích generací.
Na území českobudějovické diecéze, která byla založena za vlády císaře Josefa II., žili spolu věřící českého i německého jazyka po celá staletí. Mnoho měst a vesnic má vysloveně německé zakladatele, jako například právě České Budějovice, které vznikly díky německy mluvícím, pravděpodobně bavorským kolonistům (historik Jaroslav Kubák se domýšlel, že by mohlo jít i o kolonisty z Pomořanska /Pommern/ se zkušenostmi ve vysoušení mokřin - pozn. překl.) ve 13. století. Toto soužití bylo až do poloviny 19. století prakticky bezproblémové, než začaly být vzájemné vztahy narušovány rostoucím nacionalismem ve veřejném prostoru, zejména pak v politice.
Počátkem 20. století žil na území diecéze více než milion lidí, z nichž se veliká většina hlásila ke katolické církvi. Po první světové válce, když se Rakousko-Uhersko rozpadlo a byla prohlášena Československá republika, přihlásila se sice část "úředně zapsaných" katolíků k občanům bez vyznání a část z nich k nové národní československé církvi, ale převážně katolický charakter regionu se tím nijak zvlášť nezměnil. To platilo ještě před začátkem druhé světové války.
Podle diecézního katalogu z roku 1938 žilo v českobudějovické diecézi 982.265 ke katolické církvi se hlásících lidí. Vedle toho se 105.116 lidí hlásilo k jiné konfesi nebo byli bez vyznání. V diecézi působilo 761 katolických kněží, toho 135 řádových. Velkou národnostní menšinou byla ta německá, k níž se hlásilo více než 260.000 osob, udávajících jako svou mateřštinu německý jazyk, tedy přibližně (více než - pozn. překl.) jedna čtvrtina všeho obyvatelstva ⁽¹⁾. Německá menšina byla až na německý národnostní ostrov kolem Českých Budějovic soustředěna v příhraničních oblastech diecéze. Historik Martin Weis uvádí, že se téměř 92% německých obyvatel diecéze hlásilo k římskokatolické církvi. Naproti tomu byli obyvatelé tzv. československé národnosti katoličtí jen z necelých 74%. Je také nutno říci, že německý národní socialismus (v češtině se užívá pejorativně spíše zabarveného výrazu nacismus, přímo zjednodušeně pak výrazu "německý fašismus" - pozn. překl.), který byl antikatolického zaměření, měl v této době mezi německým obyvatelstvem silný vliv, resp. měl nemálo přívrženců. S tímto vědomím musejí být rovněž interpretována uvedená statistická data, která zřetelně nevypovídají o počtu aktivních katolických věřících. Ve srovnání s jinými diecézemi v Čechách byla ovšem ta českobudějovická z hlediska příslušnosti jejích obyvatel k římskokatolické církvi opravdu nejlepší.
Období nacistické okupace nebylo pro českobudějovickou diecézi nijak lehké. Mnoho duchovních - ať už českého či německého původu - trpělo pronásledováním v důsledku svého odporu vůči nacismu. Do koncentračních táborů se dostalo 19 kněží (8 z nich zahynulo přímo v táboře a jeden na následky pobytu v něm), 13 bylo internováno, jeden kněz byl popraven a jeden označen za nezvěstného ⁽²⁾. Hned krátce po osvobození Československa a oficiálním ukončení války v Evropě vydal prezident Edvard Beneš dne 19. května 1945 dekret o konfiskaci majetku Němců a Maďarů, dne 2, srpna 1945 následoval dekret o odnětí československého státního občanství Němcům a Maďarům. Tím se začaly naplňovat závěry postupimské konference o plánovitém odsunu 3 milionů Němců z Československa. Papež Pius XII. vědom si obtížné poválečné situace, vydal dne 28. srpna 1945 poselství k 600. výročí narození sv. Jana Nepomuckého. Toto poselství mělo vytyčit hlavní linii poválečné duchovní obnovy v Československu. Papež nejprve připomněl truchlivé následky války a vyzval k následování příkladu sv. Jana Nepomuckého za účelem duchovní obnovy válkou postiženého národa. Apeloval především na potřebu míru, spočívajícího na spravedlnosti a lásce. Varoval naopak před výbuchy nenávisti a pomsty. Na toto posleství navazoval pastýřský list českých a slovenských biskupů ze 14. listopadu 1945, který se vyjadřoval k nejnaléhavějším aktuálním otázkám církve v Československu. Upozorňoval mj. na vztah k příslušníkům jiných národností, který by měl být založen na spravedlnosti a lásce. Hovořil i o nezbytnosti řešit nějak obtížnou situaci v pohraničí ⁽³⁾. Ani hlas papežův, ani pastýřský list biskupů však nenalezl odezvu u těch, kdo stáli na straně vítězů.
Tím se dostáváme k bolestnému tématu odsunu. Samotné slovo "odsun" probouzí právem hluboké emoce a je dodnes předmětem mnoha polemik. V této souvislosti se objevují další výrazy jako vyhnání, vysídlení či násilný odsun (v originále "wie Vertreibung, Umsiedlung und Zwangsabschiebung" - pozn. překl.). Skutečnost, že budu v následujících větách užívat slova "odsun", neznamená, že bych tomuto výrazu propůjčoval politický podtext nebo že bych dokonce měl v úmyslu ospravedlňovat násilí s tímto aktem spojené ⁽⁴⁾. Z území českobudějovické diecéze bylo vypraveno 110 transportů, v nichž bylo násilně vysláno za hranice 127.501 Němců. Přesný přehled všech transportů uvedl ve své studii Raimund Paleczek (ten má na stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) ⁽⁵⁾. Srovnáme-li tento počet odsunutých s předválečným počtem německých obyvatel diecéze, docházíme k poměrně zásadnímu nesouladu, který se dá vysvětlit zejména úbytkem německého obyvatelstva v důsledku povolání mužů k wehrmachtu a k volksturmu, útěkem německých obyvatel před postupující Rudou armádou do americké nebo britské okupační zóny a v neposlední řadě i tzv. divokým odsunem, který byl organizován tzv. revolučními gardami. Dále budiž konstatováno, že tzv. antifašisté německé narodnosti poté, co nabyli osvědčení o politické bezúhonnosti, směli na území Československa zůstat. Z odsunu byli také "přechodně" vyloučeny osoby německé národosti, které byly uznány nezbytnými pro udržení chodu československého průmyslu.
Spolu se svými farníky odešli do zahraničí i němečtí kněží českobudějovické diecéze. Do diecézí v Německu odešlo 71 kněží a do diecézí v Rakousku 16 kněží. Většina diecézních kněží byla odsunuta do diecéze Pasov (28), Řezno (20), Rottenburg (8) a Linec (8). Do Sankt Pölten odešlo 5 kněží, do Vídně a Freiburgu po 3 kněžích. Po dvou kněžích odešlo do Augsburgu, Bambergu, Mohuče a Mnichova; po jednom do Eichstättu, Fuldy, Limburgu a Würzburgu (tam, kde je v tomto překladu užito českých podob místních jmen, nacházejí se v originále po řadě místní jména Passau, Regensburg, Linz, Wien, Mainz, München - pozn. překl.).
Odsunuto bylo i mnoho řádových bratří, přesné informace o tom nám ohledně českobudějovické diecéze bohužel nejsou k dispozici. Z řádových kněží německé národnosti odešlo z celého poválečného Československa 211 do Německa, 117 do Rakouska a 54 do jiných států světa ⁽⁶⁾.
V úředních dokumentech českobudějovické diecéze byly v roce 1946 uveřejněny dva, které mají souvislost s odsunem Němců. Ten prvý se týká církevních obřadů v internačních a sběrných táborech. Byl vydán Zemským národním výborem v Praze. Pro osoby v táborech internované směli kněží, v jejichž farním obvodu se takový tábor nacházel, konat jen nezbytné obřady, nevyžadující mluvený projev. Druhým dokumentem je oběžník Zemského národního výboru v Praze ze dne 10. července 1946, který se týká odsunu německých kněží a zajištění far po nich. Oběžník informuje o vládním rozhodnutí ze 14. května 1946, jímž je německým kněžím dovoleno zvýšit 50 kilogramů přípustných osobních zavazadel na 100 kilogramů, pokud přitom nejde jen o jejich osobní věci, nýbrž o předměty potřebné k výkonu jejich povolání, tj. kněžská roucha, mešní náčiní, brevíře či misály. To všechno bylo ovšem možno jen za podmínky, že jde i u těchto předmětů o osobní a nikoli farní majetek a že nejde o nijaké věci kovové ⁽⁷⁾.
Odsun byl z pozice československé vlády oficiálně ukončen ke dni 29. října 1946, kdy odjel z Dvorců u Karlových Varů do Německa poslední vlak s vysídlenci. K 1. listopadu 1946 bylo z Československa odsunuto celkem 2.170.598 Němců.
V listopadu 1946 vydal československý episkopát společný pastýřský list, ve kterém se kromě nezbytnosti duchovní obnovy národa probírá i obrovsky tíživá situace v pohraničních oblastech v souvislosti s nedostatkem kněží a pokračujícím mravním rozvratem.
V pohraničních diecézích, ke kterým patřila i ta českobudějovická, byla situace z hlediska (nejen) duchovní správy tristní. Po odsunutých obyvatelích zůstaly opuštěné domy, polnosti, dílny, továrny, často celé vsi a městečka. Snahy o znovuosídlení a dosídlení v letech 1947 a 1948 nebyly zvlášť úspěšné a obrovský úbytek obyvatel z území diecéze se ostatně nepodařilo vyrovnat dodnes. V únoru 1948 došlo ke komunistickému převratu a už rok nato byla z části pohraničí v jižních a jihozápadních Čechách vytvořena zapovězená zóna, tzv. "hraniční pásmo. Zmizel odtud prakticky normální život, celé obce byly postupně srovnány se zemí. Často z nich zůstaly jedna nebo dvě budovy a kostel, sloužící (často včetně kostela) jako ubikace pohraniční stráže či strážní věže. Další řada obcí zmizela pod hladinou Lipenského přehradního jezera nebo se stala součástí vojenských výcvikových prostor (někdy i jako terč cvičných střeleb - pozn. překl.). Tam, kde ještě nějací lidé zůstali a například zůstal stát i kostel, snažila se církev organizovat bohoslužby, nátlakové akce ze strany komunistických úřadů však i tam měly za následek zavírání a devastaci kostelů a far, jejichž inventář byl téměř úplně rozkraden ⁽⁸⁾.
Po roce 1989 se život do mnoha opuštěných míst jihočeského pohraničí začal navracet. Přijížděli potomci původních obyvatel, často dokonce přímo sami vysídlenci, aby pomohli proměně či mnohdy i zmrtvýchvstání zaniklých míst či kostelů. Všeobecná nálada postkomunistického Československa a později České republiky nebyla ovšem vůči někdejším obyvatelům a jejich potomkům zrovna vstřícná a přátelská. Utržené rány - ať už ty skutečné ještě z nacistických dob (v originále "schon aus der NS-Zeit" - pozn. překl.) nebo ony, které systematicky zasazovala do vědomí lidí lživá komunistická propaganda - byly příliš hluboké. Pozitivní roli na cestě vzájemného smíření hráli přitom především katoličtí křesťané z obou stran, kteří obnovením některých společných náboženských aktivit dávali a dále dávají veřejně najevo, že cesta ke smíření a společné budoucnosti jee možná. Nový život byl tak vdechnut například mariánskému poutnímu místu Svatý Kámen (v originále "Maria Schnee beim Heiligen Stein" - pozn. překl.). V roce 1994 se tu konala poutní slavnost za účasti českobudějovikcého biskupa Antonína Lišky (ten je rovněž i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ⁽⁹⁾. V roce 2000 byly předneseny veřejné přímluvy za odpuštění vin minulosti při jubilejní bohoslužbě českých a moravských biskupů na Velehradě ⁽¹⁰⁾. Nejsme schopni říci, zda v posledních letech byly už úplně zahojeny rány, které si Češi a Němci uštědřili navzájem. Ačkoli můžeme tři poslední desetiletí hodnotit spíše pozitivně než kriticky, neseme si v sobě i nadále následky zločinů národního socialismu, vysidlování obyvatel, stejně jako komunismu s jeho lživě účelovou "antifašistickou" protiněmeckou propagandou a pronásledováním církve jako takové ⁽¹¹⁾. Dá se tak říci, že zejména na katolických obyvatelích českobudějovické diecéze bylo spácháno vícenásobné historické bezpráví Z kdysi převážně katolických jižních Čech nezůstalo už zachováno mnoho. Katolická církev byla doslova "odsunuta" na okraj a její ústup pokračuje. Nedělních bohoslužeb se účastní jen kolem pár tuctů tisíc lidí a jejich počet trvale klesá ⁽¹²⁾. Jedním z prvých a významných kroků k budoucí obnově je mezi jinými postupně se prohlubující poznání vlastních kořenů: dějin regionu, z něhož pocházíme, včetně dějin českobudějovické diecéze. Zejména v univerzitním okolí vznikla řada publikací, které poukazují na staleté soužití Čechů a Němců, hovoří o vinících i obětech na obou stranách a o našich dějinách bez vykrucování a přikrašlování ⁽¹³⁾. Chováme stálou naději, že také naše českobudějovická diecéze zažívá po temné noci jitro vzkříšení.

Poznámky:
⁽¹⁾ Viz Jaroslav Kadlec, Českobudějovická diecéze, České Budějovice 1995, s. 38-40; Jaroslav Polc, České a moravské diecéze po třicetileté válce, Praha 1995, s. 72-73; Martin Weis, Výuka náboženství v letech 1899-1989 jako ukazatel vztahu státu a katolické církve se zřetelem na českobudějovickou diecézi, Košice 2007, s. 42-43.
⁽²⁾ O odporu německých kněží vůči nacismu hovoří podrobně Emil Valasek, Der Kampf gegen die Priester im Sudetenland 1938 bis 1945. Eine Dokumentation (=Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien XVI.), Königstein im Taunus 2003 (Bistum Budweis, s. 19). Viz i Martin Weis, Výuka náboženství v letech 1899-1989 jako ukazatel vztahu státu a katolické církve se zřetelem na českobudějovickou diecézi, Košice 2007, s. 53-57; Kurt Augustin Huber, Kirche in Südböhmen. Ein Überblick, in: Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien VII. Festschrift zur zweiten Säkularfeier des Bistums Budweis 1785-1985, Königstein im Taunus 1985, s. 7-36, zde s. 29.
⁽³⁾ Acta curiae episcopalis Boh. Budvicensis (dále ACEB), 1945, č. 12, s. 369-41; Martin Weis, Výuka náboženství v letech 1899-1989 jako ukazatel vztahu státu a katolické církve se zřetelem na českobudějovickou diecézi, Košice 2007, s. 61.
⁽⁴⁾ K tomu viz i Martin Weis, Svědectví dokumentů. Katolická církev v archivních materiálech jihočeských archivů z let 1949-1976, České Budějovice 2009, s. 29.
⁽⁵⁾ Raimund Paleczek, Die deutschen Budweiser Diözesianen nach 1945, in: Kurt Augustin Huber (Hrsg.), Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien VII. Festschrift zur zweiten Säkularfeier des Bistums Budweis 1785-1985, Königstein im Taunus 1985, s. 144-149; Martin Weis, Svědectví dokumentů. Katolická církev v archivních materiálech jihočeských archivů z let 1949-1976, České Budějovice 2009, s. 29.
⁽⁶⁾ Martin Weis, Výuka náboženství v letech 1899-1989 jako ukazatel vztahu státu a katolické církve se zřetelem na českobudějovickou diecézi, Košice 2007, s. 62.
⁽⁷⁾ ACEB, 1946, č. 2, s. 9 a č. 7b, s. 33.
⁽⁸⁾ Martin Weis, Svědectví dokumentů. Katolická církev v archivních materiálech jihočeských archivů z let 1949-1976, České Budějovice 2009, s. 25-29.
⁽⁹⁾ Obnově tohoto poutního místa se věnuje pamětní publikace 500 JahreWallfahrt zum Heiligen Stein. Ein Gedenkbuch, Freistadt 2000; Martin Weis, Svědectví dokumentů. Katolická církev v archivních materiálech jihočeských archivů z let 1949-1976, České Budějovice 2009.
⁽¹⁰⁾ Viz Das einleitende Wort des Vorsitzenden der Tschechischen Bischofskonferenz Mons. Jan Graubners / Úvodní slovo předsedy České biskupské konference Mons. Jana Graubnera, in: Emil Valasek, Der Kampf gegen die Priester im Sudetenland 1938 bis 1945. Eine Dokumentation (=Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien XVI.), Königstein im Taunus 2003, s. 10.
⁽¹¹⁾ Komunisté učili generace dětí ve školách o "německém fašismu", nikoli o německém národním socialismu, který pojmově mnohem spíše připomíná mezinárodní socialismus.
⁽¹²⁾ Podle statistiky z roku 2007 žilo na území českobudějovické diecéze přibližně 750.000 obyvatel, z nichž se hlásí necelých 242.000 lidí k římskokatolícké církvi, nedělních bohoslužeb se účastní asi desetina tohoto počtu, tj. o něco více než 25.000 věřících. Velká většina zbylých obyvatel se chápe jako občané bez vyznání. Viz web Biskupství českobudějovické.
⁽¹³⁾ Výběr monografických publikací posledních 10 let: Lenka Martínková, Die Diözese Budweis 1785-1813. Ein Beitrag zu Organisation, Verwaltung, Schriftstücken und Geistlichkeit der Diözese in josephinischer Zeit, Pelhřimov 2012; Lenka Martínková, Reverendissimum officium. Biskupská konzistoř v Českých Budějovicích na cestě od josefinismu k revoluci (1785-1850), Praha 2017; Miroslav Novotný - Rudolf Svoboda - Lenka Martínková - Tomáš Veber - Marie Ryantová, Die Diözese Budweis in den Jahren 1785-1850. Das Aschenputtel unter den Diözesen, Berlin 2018, Miroslav Novotný et al., Die Diözese Budweis in den Jahren 1851-1907. Das Aschenputtel unter den Diözesen II, Berlin 2021; Miroslav Novotný - Tomáš Veber, Bohomluvci, vlastimilové, těšitelé. Výchova a vzdělání duchovních v českobudějovické diecézi v letech 1803-1850, Praha 2016; Rudolf Svoboda, Jan Valerián Jirsík. In the service of God, Church and Country, Berlin 2019; Rudolf Svoboda, Johann Prokop Schaffgotsch. Das Leben eines böhmischen Prälaten in der Zeit des Josephinismus, Frankfurt am Main 2015; Rudol Svoboda, Nebroušený diamant. Třetí českobudějovický biskup Josef Ondřej Lindauer, Praha 2015; Rudolf Svoboda, Počátky českobudějovické diecéze, Praha 2014; Rudolf Svoboda, Arnošt Konstantin Růžička. Josefinista na českobudějovickém biskupském stolci, České Budějovice 2011.

Glaube und Heimat, 2021, č. 6, s. 2-5

Děkan Teologické fakulty Jihočeské univerzity a trvalý jáhen doc. ThDr. Rudolf Svoboda, Th.D. se narodil 5. prosince (toho večera chodívá v předvečer svého svátku sv. Mikuláš, takto patron českobudějovické diecéze) roku 1978 v Praze. Jak uvádí jeho heslo na Wikipedii, absolvoval magisterské studium teologie na Teologické fakultě Jihočeské univerzity (JU) a historie na Historickém ústavu JU, později Filosofické fakultě JU. V letech 2004-2008 absolvoval doktorandskou studijní stáž na Katolické univerzitě v Linci v Horním Rakousku (Katholische Privat-Universität Linz). Doktorát (Th.D.) získal v roce 2008 na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. V roce 2008 také absolvoval rigorózní řízení (ThDr.) na Husiské teologické fakultě Univerzity Karlovy (UK) v Praze. V roce 2012 se na Jihočeské univerzitě habilitoval (doc.) s prací Arnošt Konstantin Růžička: Josefinista na českobudějovickém biskupském stolci. V habilitační práci se zabýval diferencemi mezi osvícenstvím v Habsburské monarchii a jiných částech Evropy, zejména frankofonních. Na Teologické fakultě Jihočeské univerzity je členem Katedry teologických věd. Přednáší církevní dějiny české i všeobecné, dějiny charitativní práce a dějiny výchovy a vzdělávání. Vyučuje také práci s prameny duchovních autorů. Na základě volby z 30. března 2016 byl 4. dubna 2016 jmenován děkanem fakulty. Stal se členem redakční rady odborného historického časopisu Cornova (vydává FF UK a Česká společnost pro výzkum 18. století), členem České společnosti pro výzkum 18. století a členem České sekce Evropské společnosti pro katolickou teologii. Pravidelně přednáší na tuzemských i zahraničních konferencích. Dne 16. září 2017 byl v českobudějovické katedrále svatého Mikuláše vysvěcen biskupem Vlastimilem Kročilem na trvalého jáhna. Co dodat, ukážou jistě další léta.

- - - - -
* Praha / České Budějovice