IGNAZ TRZEBIN
Ze školní kroniky
K historii Dobré Vody u Českých Budějovic
Císařský notář a českobudějovický měšťan pan Johann Kamensky von Ebenfeld (má být "Karmensky", jinde se píše i s "českými čárkami zvučnější "Karmínský", v latinském textu na pamětní desce psáno jméno dokonce "Joannes Charminski ab Ebenfeld", v bakalářské práci Marie Benešové je v citaci nápisu zase namísto "Joannes" uvedeno "James"/!/ - pozn. překl.), majitel domu a statku "zu den drei Löwen" (tj známý, jinak už ovšem vyhlížející secesní dům ve stejnojmenné českobudějovické ulici "U Tří lvů" - pozn. překl.), a jeho žena Dorothea, oba po dlouhý čas nemocní a marně se pokoušející užívat nejrůznější léčebné prostředky, obdrželi od neznámé ženy radu, aby hasili žízeň a myli se vodou z potůčka na úpatí jednoho kopce za vsí Suché Vrbné (v originále "hinter dem Dorfe Dürrnfellern - pozn. překl.), v místě, kterému se odedávna říká "zum guten Wasser" (tj. "na Dobré vodě" - pozn. překl.). Manželé nejenže následovali ženiny rady, nýbrž se v doporučené vodě rovnou koupali a došli oba svého plného uzdravení. Z pocitu vděčnosti dali na vyvýšeném místě nad pramenem zbudovat v roce 1630 kostelík k poctě Spasitele a Bolestné Matky Boží, k čemuž českobudějovický magistrát bezúplatně věnoval stavební pozemek. V roce 1677 se rozhodl týž magistrát zřídit proti kostelíku "bei dem Goldbergwerk" (tj. "při zlatém důlním díle" - pozn. překl.) malý lázeňský domek (v originále "eine Badestube" - pozn. překl.). Roku 1699 si jeden eremita (v originále "ein Eremit /Einsiedler/" - pozn. překl.) příjmením Stehlik za podpory finančních dárců zřídil v blízkosti kostelíka a lázeňského domku skromnou poustevnu (v originále "eine Eremitage /Einsiedelei/" - pozn. překl.). Poněvadž se zmíněný už kostelík projevil jako příliš malý, dal českobudějovický magistrát v letech 1733-1735 se svolením církevních úřadů "an einer geeigneteren Stelle" (tj. "na příhodnějším místě" - pozn. překl.) postavit novou kostelní budovu.
Stavitelem nového vlídného domu Božího se stal (v originále "der Erbauer des neuen freundlichen Gotteshauses ist" - pozn. překl.) Kilian Ignaz Dientzenhofer (v originále psáno příjmwní chybně "Dinzenhofer", jinak viz blíže Wikipedia - pozn. překl.), nejvýznačnější architekt tehdejší doby v Čechách (jeho pověření stavební zakázkou snad souvisí s návštěvou císaře Karla VI. v Českých Budějovicích roku 1732 /Dienzenhofer byl počínaje rokem 1730 císařovým dvorním architektem, viz seminární práce Simony Jezdinské - pozn. překl.). Štukatérskými pracemi byl pověřen Johannes Baptista de Allio (viz RegioWiki, malířskou výzdobou Johann Reiner (to je ovšem omyl, správné umělcovo jméno zní Wenzel Lorenz /česky Václav Vavřinec/ Reiner viz Wikipedia - jeho nástropní freska zachycuje pověst o havíři, který zabloudil v opuštěných šachtách a Panna Maria ho z nich vyvedla v místě uzdravujícího pramene - pozn.překl.). V roce 1736 dala ovdovělá kněžna Eleonore zu Schwarzenberg zřídit oltář svatojánský (v originále "Johannesaltar", jde samozřejmě o sv. Jana Nepomuckého - pozn. překl.) se štukaturou, kterou provedl Johann Barillano z Pasova (data této osoby bohužel nelze dohledat - pozn. překl.). Roku 1750 předložil českobudějovická doktor mediciny a městský fyzikus Ignatius Hartl (Ignaz Dominik Hartl /1757/ je v Encyklopedii Českých Budějovic uveden jako lékař, který se kromě lázní u Dobré Vody zasloužil významnou měrou o založení českobudějovického piaristického gymnázia - pozn. překl.) primátorskému úřadu stručný popis jím učiněné zkoušky sirnaté vody, v němž se snažil rozpoznat ony minerálie, které voda obsahuje a chrání jimi před nemocemi. -
Na základě tohoto dobrozdání dal českobudějovický magistrát zachytit léčivý pramen, zavést vodu z něj do nově restaurovaného lázeňského domu, zřídit jedenáct nových lázeňských komor a zhotovit nový velký kotel pro ohřev léčivé vody.
V roce 1757 byl v kostele instalován naproti kazatelně oltář Svatého kříže díky finančnímu daru českubudějovického měšťana Georga Wolfa.
Roku 1777 byl při kostele ustanoven první rezidenční kaplan (v originále "der erste Residentialcaplan" - pozn. překl.) P. Adalbert Hasmann (jeho do češtiny přeložená citace z již nezvěstného latinského rukopisu o vzniku zdejší svatyně viz dokument k územně analytickým podkladům obce s rozšířenou působností České Budějovice - pozn. překl.), rodilý Budějovičan (v originále "ein geborener Budweiser" - pozn. překl.).
V roce 1786 bylo kaplanství povýšeno na samostatný duchovenský úřad (v originále "zu einer selbstständigen Seelsorgestation", i v češtině se používal spíše výraz "lokálie" - pozn. překl.) a ten byl roku 1858 přeměněn ve farnost.
Z jednotlivých horníky a později rolníky z Pohůrky a ze Suchého Vrbného zbudovaných chýší a chaloupek (v originále "und später von Buchartner und Dürrnfeller Bauern erbauten Hütten und Häuschen" - pozn. překl.) vznikla teprve počátkem tohoto století (1820) osada "Dobrá Voda" (v originále "der Ort 'Gutwasser'" - pozn. překl.).
Roku 1784 byl zde na příkaz císaře Josefa II. zřízen horní úřad (v originále "ein Bergamt", byl sem vlastně přemístěn z Rudolfova do nové budovy v ulici Na Barborce - pozn. překl.), aby po více než dvě století opuštěná těžba zlata a stříbra došla energické obnovy. Když ovšem výsledek neodpovídal očekávání, bylo v roce 1853 od dolování v Dobré Vodě definitivně upuštěno. -
Nějaká škola tu musela existovat už před rokem 1787, poněvadž ves Srubec (v originále "das Dorf Strups" - pozn. překl.) byla ke dni 31. prosince 1787 od Ledenic (v originále "von Ledenitz" - pozn. překl.) přifařena a "přiškolena" k Dobré Vodě (v originále "nach Gutwasser eingekircht und 'eingeschult' wurde" - pozn. překl.).
Alte Schulchronik von Gutwasser 1884-1918
Řeč bude o praotci učitelské dynastie, která je na webových stranách Kohoutího kříže zastoupena také jménem Ernst Gottfried Treben, který byl synem jednoho z jejích ratolestí a manželem Marie Treben. Z dětí Ignaze Trzebina se totiž čtyři synové a jedna dcera stali příslušníky učitelského stavu, jedna dcera se stala učitelkou ručních prací a jedna manželkou dobrovodského řídícího učitele Kaisera, otcova nástupce ve vedení zdejší školy. Sám Ignaz Trzebin, o němž tu chci podrobněji hovořit, se narodil 12. prosince roku 1844 v Adamově (Adamstadt) čp. 42 (dům s tímto číselným označením v tamní Dělnické ulici dosud stojí) jako syn zdejšího měšťana (6. února 1595 císař Rudolf II. udělil německy psanou listinou Adamovu městský znak a soudní pečeť s označením "Pergstadt Adamstadt", pak byla osada nějaký čas /1850-1922/ součástí obce Hůry a krátce /1943-1945 a 1975-1990/ města Rudolfov, od té doby je sice samostatnou obcí, status města ztratil však Adamov už v půli 19. století) a mistra pekařského Franze Třebina (i jeho otec Josef Třebin byl "bürgerlicher Bäckermeister", tj. "měšťanským mistrem pekařským", matka Ewa se narodila jako dcera kováře Reimüllera v Římově) a jeho ženy Marie Anny, dcery "měšťanského mistra nožířského" v Adamově Laurenze Pipicha (Pippicha) a Kathariny, roz. Binderové, dcery tkalce z Netolic (záznam ve strýčickém rodovém katastru uvádí ovšem na rozdíl od adamovské křestní matriky i dobrovodské oddací matriky jako Ignazovu matku babičku Ewu, roz. Reinmüllerovou /!/). Podle podrobného vlastního životopisu na jiném místě dobrovodské školní kroniky, z níž je přeložena naše textová ukázka, neuvádí sice Trzebin (sám se tu píše "Třebin", ve zmíněném už německy psaném záznamu dobrovodské oddací matriky o jeho svatbě z roku 1886 je dokonce příjmení psáno "Třebín", tj. "s háčkem i čárkou"), neuvádí sice jméno matčino (v dvakráte zmíněné oddací matrice ho však nacházíme), pokračuje však údajem o návštěvě farní školy v Rudolfově (Rudolfstadt), od 4. třídy pak měšťanky (Hauptschule) a následně nižší reálky v Českých Budějovicích (Budweis), posléze v letech 1862-1863 tamního učitelského ústavu. Po ukončení studií na něm zahájil svou pedagogickou kariéru jako podučitel na farní utrakvistické, tj. dvojjazyčné škole v Boršově nad Vltavou (Payreschau) u Českých Budějovic s celoročním platem 120 zlatých a setrval tam dalších pět školních roků. Odešel odtud v roce 1868 už povýšen na učitele farní školy do Strýčic (Stritschitz), kde jako definitivní učitel působil až do roku 1876, než byl v roce 1877 na základě dekretu c.k. zemské školní rady v Praze de dato 19. února 1877, č. 1900 ustanoven na tamní škole učitelem řídícím. Poté, co byl řídící učitel školy v Dobré Vodě u Českých Budějovic Bartholomäus Mikesch (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) přeložen na vlastní žádost do trvalého důchodu, ucházel se Trzebin o opuštěné místo, k čemuž byl dobrovodskou místní školní radou se vzácnou určitostí navržen primo loco, c.k. okresní školní radou v Českých Budějovicích na jejím zasedání 6. března 1884 i zvolen a zasedáním c.k. zemské školní rady pod vedením Jeho Excelence F.M.L. barona von Krause 1. dubna téhož roku jako dobrovodský řídící učitel i stvrzen. Trzebinovi bylo tehdy 40 let, byl od 14. září 1869 ženat (svatba se konala ve Střížově /Driesendorf/ a nevěstou byla Marie Gotschy /*15. ledna 1846 jako dcera hraběcího zahradníka Wratislavů z Mitrovic v Choustníku Johanna Gotschyho a jeho ženy Franzisky, roz. Haugové z Přehořova, oddávajícím knězem byl ve Střížově nevěstin bratr Ottokar Haug, rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže), 11. prosince 1883 však ovdověl (žena mu ve Strýčicích zemřela na zánět pohrudnice a zápal plic) se šesti dětmi, které se všechny narodily ve Strýčicích (byli to synové Emil Alois /*1872/, Karl Eduard /*1874/, dcera Louise /*1875/, synové Theobald Hugo /*1879/ a Gottfried Theodor /*1880/, posléze dcera Anna Theresia /*1883 deset týdnů před smrtí své matky/ - syn Hugo Rudolf /*1882/ zemřel v jednom roce věku). Dne 6. července 1886 se Trzebin znovu oženil s vdovou Rosinou Müllerovou (*29. února 1852 v Dobré Vodě u Českých Budějovic jako dcera už zmíněného Trzebinova předchůdce ve funkci dobrovodského řídícího učitele Mikesche) a narodila se jim tři roky po svatbě dcera Hermine (ta se stala učitelkou v Horní Stropnici a 25. července 1923 se podle zprávy listu "Budweiser Zeitung" v rodné Dobré Vodě provdala za Karla Hackera, dělostřeleckého kapitána československé armády v Leopoldově /Leopoldstadt/ na Slovensku). Toho se zasloužilý učitel Ignaz Trzebin, od roku 1907 na penzi po 44 letech školské služby, stačil v Dobré Vodě dožít prý dosud v plné tělesné a duševní svěžesti. V sobotu 31. července roku 1926 hrál ještě na varhany v tamním kostele, skvostu jihočeské barokní architektury, při pohřbu své tchyně, vdovy po řídícím učiteli Mikeschovi, následující neděle 1. srpna o půl jedné v noci ho však stihla neodbytná smrt (v němčině je "Allbezwinger Tod", tj. "přemožitel všeho", jak zní označení "kmotřičky" v Trzebinově nekrologu, rodu mužského). Neuvěřitelně zazněl Trzebinův hlas ještě "z onoho světa" (v originále má jím podepsaný sloupek titul "Eine Stimme aus dem Jenseits") na stránkách listu "Budweiser Zeitung" ze dne 7. srpna v textu, nemajícím asi mezi všemi autory Kohoutího kříže (jako by nestačilo, že mezi nimi figuruje svou od roku 1884 vedenou a vlastnoručně psanou školní kronikou, skrývající v sobě tchánem Mikeschem obnovenou kroniku starší) nijaké obdoby. Zde budiž prezentován v českém překladu:
Zvěst ze záhrobí
Teď jste uložili mé tělo k poslednímu odpočinku. Z jasných zásvětních sfér, osvobozen od veškeré pozemské strusky, uzřel jsem nekonečný lidský zástup, provázející mě ke hrobu. Spatřil jsem školní děti s girlandami květin, perzonál chrámového sboru a duchovenstvo, za nimi mé pozemské tělesné ostatky skrývající, věnci pokrytou rakev, nesenou na ramenou kolísavou chůzí kráčejících mužů, a za ní pak viděl jít Vás, mé drahé děti a vnuky (v originále "teure Kinder und Kindeskinder" - pozn. překl.) a přátele zdaleka i zblízka, Vás, drazí bratři ve školní službě, Vás všechny, kdo jste mi ještě chtěli prokázat poslední poctu. Viděl jsem bolest a smutek nad mým odchodem, vyrytý v tazích Vašich tváří. Proč pro mne truchlíte? Nepřejete mi snad tak zasloužený mír? Copak jsem od Vás odešel navždy? Čím je čas, čím je prostor oproti nekonečnu, oproti věčnosti? Ničím! Jen krátký časový interval a budeme zase pospolu. Vezměte si k srdci slova, která jsem Vám tak často říkával. Milujte se, pokuste se navzájem obdarovávat jen radostí, utěšujte se navzájem v bolestech a tisícktráte se Vám to vyplatí. A Vy stovky mých někdejších školáků, pamatujte, co jsem Vám tak často kladl na srdce. Nezapomeňte nikdy, že jste dítky německých rodičů, zůstaňte věrni své národnosti (v originále "bleibet treu ihrem Volke", tedy doslova "svému národu" či "svému lidu" - pozn. překl.), nestyďte se nikdy za svou mateřskou řeč! A Vy, moji věrní bratři a sestry ve školské službě (v originále "meine treuen Amtsbrüder und Amtschwestern" - pozn. překl.), vyvolili jste si stezku trnitou. Nesmíte doufat v pozemskou odměnu a uznání. Zůstaňte věrni svým ideálům, neztraťte lásku k mládeži Vám svěřené a naleznete odměnu a uspokojení v sobě samých. A teď na závěr Vám všem, kdo jste mne doprovodili k místu mého posledního odpočinku a okrášlili květinami mou poslední cestu, kdo jste mne potěšili velebnou církevní hudbou a církevním zpěvem - v obojím jsem po celý svůj život znovu a znovu nacházel útěchu - děkuji mnohokráte. Ať pro mne netruchlí nikdo z Vás, existuje pro nás přece jednou opětné znovushledání!
Ignaz Trzebin.
Budweiser Zeitung, 1926, č. 61, s. 5
- - - - -
* Adamov / Rudolfov / České Budějovice / Boršov na Vltavou / Strýčice / † † † Dobrá Voda u Českých Budějovic
