MARIA WATZLIKOVÁ
Das doppelti Gsicht Im Wirtshaus hockt der Schmied, der Surm, die Schmiedin schickt ihrn Schulerbuam. "Geh, Voda, kimm doa hoam, geh mit!" "Moanst, i war bsouffen?" raunzt der Schmied. "A wou, - near sag ma oans für gwiss: wia kennt wer, dass er bsouffen is?" "Siachst, Bua, im Eck durt, af der Bank, döi Hulzknecht, alli zwoa hübsch lang - Wannst gstatt döi zwoa du vieri schaust, Bua, dann bist rauschi, dass oan graust!" "Vier nebnanand? Das gab an Schreck! Es loahnt ja oaner near im Eck!" |
Dvojmo Na celou hospodu zas kovář huláká, kovářka za ním pošle syna školáka. "Táto, poď domu, je už pozdě přec!" Kovář nato: "Sem ňákej vopilec?" "A kdež! Ale pověz mi, táto, právě jak se to pozná, když má někdo v hlavě?" "Podívej, hochu, tam v rohu na lavici ti chlapi z lesa, ti dva tajtrlíci - kdybys je místo dvou uviděl jako štyři, taks pod vobraz a měl bys domu mířit!" "Štyry a v rohu? Co teď podělám? Táto, tam sedí ten chlap jeden sám!" |
Böhmerwäldler Jahrbuch 1972, s. 29 |
|
Landsleut vom liaben Böhmerwald Landsleut vom liaben Böhmerwald, was vo dahoam uns nachihallt, die traute Sproch, sie is das Letzt, was unser Herz nou z'ruckversetzt. Mi 'n Bettlstecka in da Hound houms uns vatriebn vom Vaterlound, dou, weils uns ham nit d' Händ o ghackt, sou warn ma gor nit lang verzagt. Und weils uns ham nit 's Hirn verruckt ham ma de Zachern obigschluckt und frisch o'packt mit Hirn und Händ -, das groußi Elend hot sich gwendt. Ganz unverwüstli in der Oart, ham Liader uns und Bräuch' a gwahrt und schmerzt a 's Herzweh dou dabei -' sou wia dahoam kanns nimmer sei! |
Krajané z milované Šumavy Vy z milované Šumavy, domov mi ve vás vypráví rodnou mluvou, je srdci vším, pozdravem, poutem posledním. Jak žebráky nás o holi ze země otců vyhnali, kdo nám však ruce nezláme, ať ví, že se hned nevzdáme. A že nám mozek zůstal snad, dokážem slzy polykat a kdo ruce i rozum má - i s bídou se vypořádá. Svéráz jen dál si uchovej, píseň i dávný obyčej, i když u srdce zabolí - jak doma není kdekoli! |
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1996, s. 177 |
|
Slovníček: dahoam = doma, nachihallt = dochovává, Sproch = řeč, z'ruckversetzt = dává do původního stavu, Bettlstecka = žebrácká hůl, Hound = ruka, houms uns vatriebn = vyhnali nás, Vaterlound = otčina, dou = přece, d'Händ o ghackt = neusekli ruce, gor = docela, nadobro, de Zachern obigschluckt = spolykat slzy, o'packt = opatřeni, vybaveni, gwendt =zvládnout, Oart = způsob, svéráz, Liader = písně, sou wia dahoam kanns nimmer sei = tak jako doma nemůže být nikde. |
|
Maria Schnee Zur Liebfrau hingetragen hat man Gebet und Weh. Das gab's in früheren Tagen: Wallfahrt Maria Schnee. Wir können nimmer eilen zum Gnadenort am Stein. Ach, fern wir müssen weilen und voller Heimweh sein. Uns wird gar oft zu bange, Liebfrau, neig dich uns zu! Mit deiner Mutterwange bring unsern Gram zur Ruh! Zur Güte ohne Maßen wir beten schlichten Reim: Führ einst auf alten Straßen, Maria Schnee, uns heim. |
Maria Sněžná na Svatém Kameni Zas k nohám pokleknou Ti stesk s tichou modlitbou jak za dnů dávných poutí, Madono, za Tebou. Kdy vydáme se znova k Svatému Kameni? Daleko od domova jsi touha, znamení. Když úzkost srdce svírá, skloň se, Matičko, k nám! Je jako tichá víra Tvá náruč pokojná! Mateřskou láskou čistou jak za těch šťastných let dětství, veď starou cestou nás k Tobě, domů zpět. |
Hoam!, 1987, s. 497 |
|
Am Grabe Hans Watzliks zu Regensburg am 27. November 1948 Es klagen tief und läuten die Glocken Sankt Emmeram mit schwerem Schwung zu deuten: Der Tod den Dichter nahm. Das Herz hat ihm gebrochen der Hasser Zornesgier, von Gottgericht gerochen wird das wohl dort und hier. Doch uns bang bitt'res Kränken, dass stumm sein weiser Mund und wir ihn müssen senken fern seiner Wälder Grund. O pflanzt hier Ficht und Föhre und einen Kranwittstrauch, auf dass sich nicht verlöre um ihn des Waldes Hauch. Dann, Bruder, magst du träumen im frommen Schattenraum bei herzvertrauten Bäumen den ew'gen Heimattraum. Ein Steinblock auf der Stätte geb' Rast bei Strauch und Tann', dass seinen Gram herrette manch landverstürmter Mann. |
Na řezenském hrobě Hanse Watzlika dne 27. listopadu 1948 Od svatého Jimrama zvony dnes naříkají, jedna smrt v nich posla má, její kořist znají. Básníkovi zlomila srdce, zbité zlobou, zášť a pomsta zavilá, Bůh to suď! - šla s dobou. Trpíme, že oněmí jeho hlas, ta ústa, jež jím zněla nad zemí, kde jeho les vzrůstá. Ať i tady roste les, co z ran smolu roní, ať mu nechybí i dnes, jalovcem ať voní. Ať můžeš dál, bratře, snít v zbožných stínech stromů, ať ti dají věčný klid, kéž tě vedou domů. Smrky, sosny, balvany, jedle v podnebesku, ty, kdos z vlasti vyhnaný, kéž tě zbaví stesku! |
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1958, č. 11, s. 3-4 |
|
Der Bruckenheiling Es steht der stoaner Nepomuk im Böhmerwald af mancher Bruck; sei Pfarrerkappen tragt fünf Stern - af sou a Brucken rast'ma gern. Der Heiling gibt in Wassersegn, er ist ja in der Wulda glegn; am Jahrtag, wou er's Lebn verlorn, viel hundert Schifferln talzua fahrn. In niaden brennt a Kirzenliacht, dass ma's recht lang nou schwimma siacht - Fahrt zuar am Wasser, Nacht und Tag, bis zu der großen Bruck in Prag! O heilger Hans vom Böhmerland die Fremd', sie gibt an harten Stand! Bitt für uns, ham ner oan Begehr: uns zimbt nach unsrer Hoamat sehr! Eh dass 'mi toan in d'Truha legn, möcht i nou Wuldawasser sehgn - am liabern vo der Klosterbruck beim staden Schutzherrn Nepomuk. |
Svatý na mostě Ten svatý stojí ode věků na mostě přes kdekterou řeku patero hvězd má nad svou hlavou, když noc se klene nad Vltavou. Přitéká od šumavských strání a on jí dává požehnání. V ní skonal co mučedník pravý, jeho paměť se na ní slaví. Na sta loděk pak řekou pluje, každou svit svěcí ozařuje, dnem nocí jejich zástup roste až k místu pod Karlovým mostem. Ty svatý Jene z české země, pros za zkoušené naše plémě! Vždyť naše bolest je Ti blízká, víš, bezpráví jak srdce stiská! Než budu mlčky v rakvi ležet, chci vidět zas tu řeku běžet i u nás tam ve Vyšším Brodě - a obraz světce v jasné vodě. |
Glaube und Heimat, 1962, s. 391 |
Maria Watzliková se narodila 9. března 1882 v Dolním Dvořišti (Unterhaid) jako o tři roky mladší sestra pozdějšího šumavského spisovatele Hanse Watzlika. Získala jako on učitelské vzdělání a téměř padesát let konala své povolání na šumavských školách ve Studánkách (Kaltenbrunn), v Rychnově nad Malší (Reichenau an der Maltsch) nedaleko poutního místa Svatý Kámen (Maria Schnee) takřka na rakouské hranici a posléze byla těsně před odsunem ředitelkou školy ve Vyšším Brodě (Hohenfurth). Psala básně i v šumavském nářečí a i v důchodu neúnavně pečovala o literární zprostředkování a uchování nářečního dědictví, obyčejů a mravů, včetně jistě tak těžko přeložitelného humoru, o němž podává svědectví první z ukázek, svého nezapomenutelného domova. Zemřela v nemocnici v bavorském Mühldorfu 19. ledna 1969 a je pochována na mnichovském lesním hřbitově. Její zde přeloženou báseň o Marii Sněžné na Svatém Kameni, vzniklou roku 1955 jako vzpomínka na cosi zdánlivě tehdy nenávratně ztraceného, navíc ještě i zhudebnil Alois Ernst Milz.
- - - - -
* Dolní Dvořiště / Studánky / Rychnov nad Malší / Svatý Kámen / Vyšší Brod / † Mühldorf (BY)