logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

STEFAN WEINFURTER

Od falce k falci

Na otázku, jak si představit císařské tažení od falce k falci (říká se, že středověcí králové a císařové panovali "z koně"), lze odpovědět, že by to historici také rádi věděli. Prameny o tom bohužel poskytují jen nedostatečné doklady. Nejprve by se musel pohled zaměřit na rychlost cestování. Jezdec na koni by mohl podle okolností urazit za den až 120 kilometrů. Panovník měl ovšem při sobě doprovod několika set, mnohdy i tisíce osob. S tím urazil denně tak nejvýš 25 kilometrů. Jeho cesty byly ovšem předmětem pečlivé přípravy týdny a měsíce předem. Falce a města se musely na příjezd připravit, porazit prasata, nasbírat vejce - nakrmit tisíc lidí není žádná maličkost. Jinak byla panovníkova návštěva skvělou záležitostí se zcela určitými rituály, inscenacemi, oslavnými zpěvy a slovními projevy. To všechno mělo silnou politickou funkci. Vždycky je třeba mít na zřeteli, že panovník ztělesňoval celou ůstavu své říše. Pro středověkého člověka musel mít politický a společenský řád vizuální podobu. V centru tohoto řádu stál král nebo císař.


Ein faszinierendes Jahrhundert - Gespräch mit dem Mittelalter-Spezialisten Prof. Dr. Stefan Weinfurter über die Epoche der Staufer

Předchozí text je záznamem jedné z odpovědí renomovaného historika prof.Dr. Stefana Weinfurtera na otázky týkající se v tzv. "štaufském roce" (Staufer-Jahr) 2010 panovnické éry rodu, trvající více než 100 let od roku 1138. Poněvadž se však Weinfurter už v prvé seminární práci na univerzitě v Mnichově věnoval osobnosti Karla IV., hned mě napadla nad jeho odpovědí právě za Karlovy vlády krátkodobě získaná česká korunní země zvaná Česká Falc (Böhmische Oberpfalz), také Nové Čechy (Neuböhmen) a definitivně po téměř půlstoletí v roce 1401 ztracená Karlovým synem Václavem IV. Obdobou německého "Pfalz" (ženského rodu) je český "palác", výraz odvozený jinak z italského "palazzo". Při zmínce o koni musí každému znalci přijít na mysl úraz Karla IV., utrpěný v roce 1350 po těžkém úrazu na rytířském turnaji, po němž se prý už rok nato měl vypravit na koni na cestu z Bezdězu do Českých Budějovic, činící kolem 170 kilometrů, aby v "metropoli jižních Čech" s vévodou Albrechtem I. Habsburským podepsal dohodu o míru (viz k tomu blíže webová adresa Vzdálenost z Bezdězu do Českých Budějovic činí kolem 170 kilometrů. 1351 přitom se aby v "metropoli jižních Čech" s vévodou Albrechtem I. Habsburským podepsal dohodu o míru (viz k tomu blíže článek Pavla Toufara). Historik Weinfurter se císařem z Čech nezabýval jistě náhodou. On sám byl, jak se říká, rodilý "Böhme". Narodil se vlastně už na území obnoveného Československa 24. června 1945 v Prachaticích jako pohrobek tamního učitele Julia Weinfurtera, kterého si 4. února 1944 vzala za muže Renata Lumbe von Mallonitz (zastoupená i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže). Nevěstě bylo 22 let, ženichovi pouhých 19, takže na sklonku války narukoval do wehrmachtu a zemřel v americkém zajateckém táboře Büderich na dolním Rýně 8. května 1945 právě v den, kdy Německo bezpodmínečně kapitulovalo. V únoru 1946 následovalo vyhnání z Čech a dvanáctiletý pobyt matky a syna v Hechendorf am Pilsensee (od roku 1978 je osada částí obce Seefeld) na jihozápad od Mnichova, od roku 1958 pak už v Mnichově a Geretsriedu. Weinfurter maturoval na mnichovském Karlově gymnáziu (Karlsgymnasium) v roce 1966, následoval semestr fyziky na Technische Hochschule v Mnichově a v letech 1967-1971 studia historie, germanistiky a pedagogických věd na mnichovské univerzitě. Promoval nakonec 1973 v Kolíně nad Rýnem, kde historická a germanistická studia ukončil prací o politice pasovského biskupství ve 12. století. V letech 1981-1982 učil po odchodu z Kolína nad Rýnem středověké dějiny na univerzitě v Heidelbergu, v letech 1983-1987 působil jako profesor bavorských dějin v Eichstättu a od roku 1987 jako profesor středověkých dějin a pomocných věd historických na univerzitě v Mohanu (Mainz). V roce 1994 se vrátil učit do Mnichova, pět let nato do Heidelbergu, kde po odchodu na penzi vedl instituci jménem Forschungsstelle Geschichte und kulturelles Erbe, tj. "Dějiny a kulturní dědictví". Od roku 1970 byl ženat s Brigitte, roz. Brandenburgovou, s níž se mu narodily 3 dcery, Julia, Sandra a Sonia. Jejich jména čteme i na parte o Weinfurterově náhlém úmrtí v 73 letech věku na selhání srdce 27. srpna 2018 v Mohanu a jeho zářijovém pohřbu při farním kostele Sankt Stephan v městské části Mainz-Gonsenheim. Parte je uvedeno citací z biblického žalmu 31, 6: "Do Tvých rukou, Pane, poroučím svého ducha." Televizní historický seriál ZDF "Die Deutschen", na němž se kdysi Weinfurter rozhodující měrou podílel a jímž si získal opravdu neobvyklé renomé, měl prý sledovanost až šest a půl milionu diváků. Chceme věřit, že smrtí lidský duch nemizí, jen vladařsky putuje zeměmi "od falce k falci".

- - - - -
* Prachatice / † † † Mainz (RP)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Rozhovor s ním o jeho práci, věnované Karlu Velikému
Obálka jedné z jeho knih (2015, Piper Verlag München)

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist