EMMA EINILIE WEISER-KÖCKOVÁ
|
Auch das ist Glück... Auch das ist Glück: Dies innige Versteh'n, Dies tiefe Miterleben der Natur, Die Seele spürt den Odem Gottes weh'n, Die Schöpfung atmet seines Wesens Spur. Vom ersten Grün, das aus der Knospe drängt, Dem Samenkorn in dunkler Erdenhaft, Bis zu dem Garten, der voll Früchte hängt, O, welche Fülle reicher Lebenskraft! Dem Blick tut eine Wunderwelt sich auf, Die tausendfält'ger, zarter Reize voll: Des Falters Flug, des Baches Silberlauf, Des Vogels Ruf, der tief im Wald verscholl. Der Morgenröte goldumsäumter Glanz, Des Frühlings Weh'n, des Sommers Rosenpracht, Der Wald im herbstlich bunten Blätterkranz, Die goldgesternte weiße Winternacht. Auch das ist Glück: Dies innige Versteh'n, Dies tiefe Miterleben der Natur, Mit off'nen Augen durch die Welt zu geh'n, Zu wandeln auf der Schönheit lichten Spur. |
I to je štěstí... I to je štěstí: duše dokořán přírodě otevřena v každý čas, Božímu dechu, každý jeho van stvoření vydechuje zas a zas. Prvou zeleň hleď z pupenů se drát, zrno, v tmách země jež jsi nespatřil, až vahou plodů obtěžkaný sad je úhrnem všech zjara vzešlých sil! Mnohotvárný nás obklopuje svět, tisícihlasý, něžných kouzel pln: stříbří se voda, motýl dá se v let, ptačí hlas mizí lesům do korun. Ranních červánků ozlacený třpyt, van jara, z růží vonná léta zvěst, les, který podzim umí pestře krýt, běl zimní noci, plná zlatých hvězd. I to je štěstí: duše dokořán přírodě otevřena v každý čas, mít jen zrak okouzlený ze všech stran, vpíjející se do stop všech těch krás. |
|
Budweiser Zeitung, 1924, č. 15, s. 3 |
|
|
Wie bald! Eine Stunde nach der andern Rollt geschwind, geschwind hinab, Und wir armen Menschen wandern, Kommen näher stets dem Grab. Welches Mühen, welches Hasten! Alle haben keine Zeit, Wollen ruhen nicht und rasten, Denn ihr Ziel ist weit - ja weit! Aber eh' wir 's denken, ahnen, Ist die kurze Wandrung aus, Dunkel liegt auf unsren Bahnen Und wir ruh'n in kleinsten Haus. |
Jak brzy! Tak hodina za hodinou běží jako beze stop, my lidé pak cestou stinnou scházíme, kde zeje hrob. Té honby bez spočinutí, víc nám nedopřává čas, ujít spěchu není k hnutí, cíl je v dáli - mimo nás! Aniž kdo z nás něco tuší, ne tak dlouho nakonec, cesta tmí se, všechny zkruší pod zemí ta z dřeva klec. |
|
Budweiser Zeitung, 1923, č. 86, s. 5 |
|
Koncem února 1924, autorce nadcházely dvaadvacáté narozeniny, vyšla v českobudějovickém německém listě jedna, ta veselejší z těch předchozích dvou básní. Pokusil jsem se o jejich české překlady a bylo mi přitom úzko. Nu jako před svatbou, která básnící nevěstu Emmu Köckovou čekala 27. října téhož roku 1924 v Korkusově Huti (Korkushütte) blízko Vimperka (Winterberg), blízko té "zimní hory", obklopené kdysi spoustou vsí a samot, z nichž dnes zbývá pouhý zlomek. Zániku neušel ani Emmin rodný Huťský Dvůr (Hüttenhof) se selským dvorcem čp. 4, zvaným "Bojerhof", který je na webových stranách Kohoutího kříže zvěčněn u jmen Anny Justiny Pimmerové a Josefa Weisera. Toho o šest let než ona staršího řídícího učitele ze severomoravského Rýmařovska si totiž Emma Einilie (tak byla pokřtěna) Köcková brala za muže. Víme, že se narodila 3. března 1902 v domě "u tří děvčátek" Franzi Köckovi (*10. října 1867 na "Bojerhofu", †13. ledna 1945 tamtéž) a jeho ženě Marii, roz. Krejsové (*21. října 1874 v Solné Lhotě /Salzweg/), z nichž byla ta nejmladší. Nejstarší Anna Josefa (*24. října 1895 na "Bojerhofu") se provdala v Korkusově Huti téhož dne jako Emma za Johanna Paula Pimmera (*20. ledna 1894 v Klášterci /Klösterle/), "prostřední"Maria Theresia (*12. listopadu 1898 na "Bojerhofu") měla svatbu už 22. června 1920 s železnorudským celníkem Johannem Oswaldem (*18. prosince 1893 na Nové Studnici /Neubrunn/ u Hartmanic). Z časopisu Böhmerwäldler Heimatbrief se dovídáme, že po vyhnání žili v bavorském Hirblingen bei Augsburg a poté v Augsburgu. S manželem oslavili diamantovou svatbu, Emma zemřela 13. března, Josef 1. října 1986. Jsou pochováni na Lesním hřbitově v Mnichově.
- - - - -
* Huťský Dvůr, Korkusova Huť / Korkusova Huť / † Augsburg (BY) / † † Mnichov (BY)
