ADALBERT WODICZKA
Od truhly ke skříni
V jihoněmeckém kulturním prostoru se ubíral vývoj truhly zcela jinými cestami než v oblastech na severu položených. Není divu! Země, odkud je truhla rodem, totiž Itálie, se vším svým bohatstvím užití zdobných forem při jejím utváření do konečné podoby, s jihem Německa přece přímo sousedí. To se musilo nevyhnutelně projevit v tom, že u nás zdomácnělý typ truhly označovaný za jihoněmecký je silně ovlivněn italským formálním tvaroslovím, ovšem jen do té míry, nakolik to právě cítil únosným domácí svéráz. Jeho poznávacím znakem alespoň předtím, než se mohly prosadit slohové vlivy renesanční, byla nedělená přední stěna, zdobená nadto spojitou, z povahy dřeva vycházející ornamentální výzdobou.
Pronikání vlivů renesance do našeho kulturního prostoru způsobilo právě v onom uspořádání zdobných prvků výraznou změnu, neboť dosud nedělenou přední stěnu ve shodě s členěním stavebných tvarů renesančních domů prolomilo antickými sloupovými řady.
Tyrolsko, které bylo vlastním prostředníkem vlivu italského kulturního okruhu na jihoněmecký kulturní prostor a jako takový stojí kdesi i tvaroslovně uprostřed mezi oběma oněmi póly, vydává se časem svou vlastní cestou a vytváří postupně tyrolský typ truhly.
Práce tohoto malého kulturního mezičlánku ovlivnily pak kresebnou výzdobou, formou i stavbou zvlášť silně podobu jihoněmecké skříně, která hýří tvarovým užitím pilastrů, kulatých sloupků, architektonických oblouků, nemluvě už o intarziích, vycházejíc z předchozího jejich uplatnění při umělecko-řemeslné výrobě truhel.
Jistě nikoli jen osudovou náhodou lze nalézt právě v okolí Budějovic, ve vsích německého jazykového ostrova jako v Plané (Plan), Homolích (Hummeln), Litvínovicích (Leitnowitz), Roudném (Ruden) atd. nádherné ukázky umělecky provedených truhel, které jsou i objekty naší výstavy. Zde několik charakteristických příkladů:
Vůbec prvý výstavní exponát představuje pozdně gotická kovaná truhla z konce 15. nebo počátku 16. století jihoněmeckého typu z Vidova (Wiederpolen) u Budějovic.
Z poloviny 16. století pochází truhla prozrazující zřetelné italské vlivy, která se uchovala v klášteře Zlatá Koruna (Goldenkron) zrušeném za josefinských reforem (autor v závorce označuje místo už jako šumavské, tj. určením "Böhmerwald"! - pozn. překl.).
Z konce 16. století je renesanční truhla se zřetelnými znaky tyrolského vlivu a s použitím barevných druhů dřeva ve výplních, pocházející z Plava (Plaben) u Budějovic.
Renesanční truhla z počátku 17. století jihoněmeckého typu pochází z Lindských Chalup (Linder Waldhäuser) u Svatého Tomáše (Sankt Thoma) na Šumavě.
Barokní skříň z konce 17. století jihoněmeckého typu obložená černými dřevořezbami, pocházející z Krumlova (Krummau an der Moldau) na Šumavě (Böhmerwald).
Možná zarazí, že doba vzniku tohoto textu, který je úvodem ke katalogu stejnojmenné výstavy budějovického muzea z června 1944, je natolik patrná na jeho tendenci, že by dnes mohla být podezírána ze zkreslení v duchu německo-italského válečného spojenectví. Adalbert Wodiczka byl však vzděláním historik umění a nemusel si právě v Budějovicích "jihojižní souvislosti" věru vymýšlet. Sám krajový materiál svědčil pro tuto "zemi v zemi" uprostřed Evropy jako pro křižovatku, v níž se zauzlil sám osud autora předchozích řádků. Narodil se (23. dubna 1886) i zemřel (21. dubna 1964) řízením osudu v "jihočeské Florencii", jak České Budějovice nazval kdysi Jan Neruda. Co jen souvislostí a významů právě jeho pojednání Od truhly ke skříni to přibližuje! Odvezli ho ostatně v té "truhle" poslední i na hřbitov ve městě, které nedokázal opustit. Vyrostl v rodině muzejního restaurátora, později ředitele městského muzea v.v. (ten titul mu byl údajně přiznán roku 1929 tři roky před dobrovolným odchodem do penze) Johanna Wodiczky (1861-1952) a jeho ženy Agnes, rozené Mareschové. Po uměleckohistorických studiích se stal odborným učitelem. Jeho manželka Emmi, rozená Grabnerová, pocházela ze Štýrska, kde měli roku 1915, tedy už za první světové války, také svou svatbu. Adalbert měl ještě dva bratry: Ignaze Jakoba (1888-1968) a Kurta (1918-). Prvý z obou se stal c.k.důstojníkem, mezi válkami úředničil a zabýval se rodopisem (za druhé světové války i pro potřebu nacistické partaje v okupovaných Budějovicích), než odešel v uniformě wehrmachtu už více než padesátiletý na frontu a skončil v anglickém zajetí, z něhož se už vrátil na západ Německa a zemřel v Osnabrücku. Otec a nejstarší syn Wodiczkovi odsunuti nebyli, Adalbert prý - podle svědectví zesnulého Karla Pletzera - pro částečnou invaliditu (vrátil se 1918 z fronty s těžkými zraněními na obou nohou) nemohl za nacistické okupace narukovat a působil jako muzejní správce a revizor (podle osobní, jinak nedoložené vzpomínky Dr. Vladimíra Denksteina v Jihočeském sborníku historickém z roku 1976 přebíral prý hned 15. března 1939 s otcem muzeum do německých rukou ještě s jinými SA-many, sami syn s otcem prý v hnědých uniformách a ve vysokých botách - u invalidy tehdy už třiapadesátiletého a starce málem osmdesátiletého opožděná denunciace věru na pováženou). Po válce je údajně Dr. Adolf Träger vyreklamoval pro svoz muzejních sbírek, zřejmě kvůli nebezpečí spojeneckých náletů v závěru války deponovaných na různých místech a zachráněných tak i jejich zásluhou pro budoucnost. Za Trägerova nástupce byli pak ze služeb muzea propuštěni. Oba však zemřeli v rodných Budějovicích (německy dokonce byly ve sborníku Budweis und Stritschitzer Sprachinsel zveřejněny dva dopisy Adalbertovy - bydlil po nuceném vystěhování z vily v dnešní Kaplířově ulici a zvané po manželce Emmi - po válce ji poslal do jejího rodného Štýrska se slibem, že za ní brzy přijede, ale nikdy se tak nestalo - nejprve v domě čp. 45 ve Skuherského ulici a naposled v Široké ulici čp. 18, kde po demolici zástavby svítí novotou zadní trakt Obchodní galerie Dvořák - psané v září 1955 a 1956 do ciziny a líčící poválečné proměny tváře u ducha města) a jsou tu i pochováni (Adalbert Wodiczka měl pohřeb u sv. Otylie 26. dubna 1963 do hrobu s číslem VIII-12-2, jak je zapsáno v českobudějovické knize pohřbů). Dvojhrobu hrozí však v poslední době zrušení
Domov si ponechal toho "vždy věrného"
Dne 21. dubna (roku 1963 - pozn. překl.), dva dny před svými 77. narozeninami, skonal v českobudějovické nemocnici pan ředitel Albert Wodiczka. Nikdo z mnoha jeho žáků, žákyň či kolegů nemohl tohoto věrného muže doprovodit na jeho poslední cestě. Následující řádky mají patřit všem, kdo ho milovali jako svého učitele, cenili jako svého kolegu nebo se s ním cítili přátelsky spjati; měli by mu být vděčni i za věrnost, kterou v té nejtrpčí nouzi uchoval německé národnosti.
Z první světové války se vrátil s těžkými zraněními na obou nohou. Jako učitel, odborný učitel a ředitel působil pak na německých školách v Českých Budějovicích. Dobrota a lidskost byly podstatou jeho osobnosti, cele ozařující láskou a otcovskou blízkostí své okolí. Tvrdý byl jen vůči sobě samému. Ačkoli válečnými postiženími svého zdraví velice trpěl, nikdo ho neviděl ve špatné náladě, nikdo ho neslyšel na něco si v tom smyslu stěžovat. V kritických dnech roku 1938 prokázal osobní odvahu a se sebezapřením snášel rány, kterým byl pak v roce 1945 vystaven jen proto, že byl Němcem. Svou ženu, pocházející ze Štýrska, poslal na podzim 1945 do její vlasti v naději, že se spolu brzy shledají. Všechny snahy k tomu z obou stran směřující zůstaly po mnoho let bez jakéhokoli úspěchu. Tak mu bylo souzeno žít v lidsky nedůstojných podmínkách v domě se zahradou jen mezi svými knihami. Ačkoli mu jich Češi v roce 1945 na deset tisíc svazků vzali, mohl za těch 17 let zase několik tisíc nabýt nazpět. To ony nejen jemu, nýbrž všem německým lidem, kteří u něho hledali útěchu a radu, přinášely štěstí. V prosinci roku 1962 onemocněl a musel být převezen do nemocnice. Tehdy napsal své ženě: "Nach 17 Jahren endlich ein menschenwürdige Dasein." (tj. "Po 17 letech konečně lidsky důstojná existence." - pozn. překl.). Dne 21. dubna zavřel své oči navždy - a 6 týdnů po jeho smrti přijelo auto Červeného kříže, aby ho převezlo do Německa. Domov si ponechal toho "vždy věrného".
Hoam!, 1963, s. 247-248
P.S. Poslední věta, kterou si překladatel dovolil užít za titul nekrologu, naráží na německé označení starých Budějovic přívlastkem "Allzeyt getrem", tj. "vždy věrné", rozuměj panovníkovi a katolické víře, v mnoha ohledech i německé národnosti svých obyvatel.
- - - - -
* České Budějovice / † České Budějovice
