Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

EDGAR FRANK

Domov

Po dlouhé, až příliš dlouhé době jsem chtěl Kaltenbach (dnes Nové Hutě - pozn. překl.) znovu spatřit: stanout před otcovským stavením, šedý vlas cuchán větrem, často pozorovaným jistým hmatem sáhnout vzhůru k okapu, vytáhnout odtamtud po paměti schovaný klíč a zvoucím gestem pokynout ke vstupu dovnitř, aniž bych zapomněl varovat před nízkým ostěním dveří, ale pln pýchy: hleďte, ani já nejsem jen tak odkudsi. Tohle je můj otcovský dům.
Když se les otevřel a dal volnost pohledu na místní části někdejšího Kaltenbachu, uvědomil jsem si bájeslovnou sílu svých rodných míst. Tak jako se návštěvníkovi řecké vsi Théby už nejeví (jako byly v Homérově Iliadě - pozn. překl.) sedmibrannými a plnými rachotu zbraní, nebyl už teď ani někdejší Kaltenbach oním místem, které zůstává pevně beze změny (v originále "kein fester Ort mehr" - pozn. překl.). Těch dvě stě domů, jež spolu s cestami a lehkými zvlněními terénu vyznačovaly místní části Althütte, Planie, Froschau, Bockhütte, Biertopf, Neuhütte a Granitz (u některých by se daly uvést české varianty, zčásti i dnes používané, jako Staré Hutě, Pláně, Pokovy Hutě či Nové Hutě - pozn. překl.), už tu nenajdeme. Jen hranice pozemků se dají rozeznat světlejším tónováním a porostem křovin.
Z mnoha vyprávění jsem si sem přinesl přibližnou místopisnou představu. Tak jsme dosáhli po krátkém zabloudění v jízdě někdejšího jádra osady a opustili jsme mezi malým kostelem a domem Naziho (rozuměj Ignaze - pozn. překl.) Sagera, který se jako solidní stavba z kamene (jde o dnešní restauraci a penzion Klostermann - pozn. překl.) nestal obětí všeobecné zkázy, náš vůz. Studený český vítr nás nepřekvapil. Přes ten parný letní čas jsem si vzal teplé ošacení s sebou.
Ta budova vedle kamenného domu musila být ta, co mi byla doporučena. Pro paní, která v ní bydlila, mi nedali nijaký dopis, ani řádku. Měly být ty přinesené dárky přijaty jako doporučení, jako znamení nějakého lepšího světa, a my jako jeho poslové? Měli jsme však nějaké poselství? Nechtěli jsme být provázeni nebo přinejmenším vyprosit si informace? Bude ta žena vůbec ještě mluvit naším jazykem? Moji průvodci, kterým jsem se s těmito svými myšlenkami svěřil, poukazovali na zamlklost té budovy, na její sešlost svědčící o neudržování v obyvatelném stavu, tudíž o neobbydlenosti, ba neobyvatelnosti.
Teprve teď nás napadlo, že jsme ještě neviděli jediného člověka. Naše hlasy zněly v tom tichu nějak významněji.
Oplocení hřbitova nekladlo našemu vniknutí nijaký odpor. Pár kroků odtud tam. V rozpadlé márnici - spíše chatrči nežli nějakém domku - ještě neporušená umrlčí kára. Nerušeny tu už po desetiletí rostou stromy, odstrkávají stranou litinové kříže, nadzvedají kamenná obložení. Hroty křížů se jakoby na odpor zarývají rukou probodenou hřeby, hlavou ověnčenou trnovou korunou do naléhajících stromových kmenů.
Data úmrtí na nápisech odkazují letopočty daleko nazpět. Jako na náhrobním kameni Ernestine Pimiskernové. Najednou vím, kudy ta cesta vedla: přes Joglhaus přece, ten dům mé babičky, mé "Naal" (výraz "Naal" je obdobou zdrobněliny "die Ahnl" ze slova "die Ahne", tj. "pramáti" - pozn. překl.), jak se u nás říkalo. Když mi jednou vyprávěla, že se před svou svatbou s Joglem jmenovala Pimiskernová, musil se malý chlapec smát, a také moje děti a vnuci se smáli, když jsem jim vyprávěl, že moje babička měla být rozená Pimiskernová. Já sám jsem se nesmál, dětem jsem to ale dopřál. Zažil jsem příliš mnoho cize nezvyklého, než abych se ještě dokázal něčemu cize nezvyklému smát.
Moje "Naal" sedící před stavením na zápraží (v originále "auf der Gred" - pozn. překl.), nalevo od ní krytý vchod s kamennou nádržkou na vodu (v originále "das Vorhäuschen mit dem Wassergrand" - pozn. překl.) vedle, vpravo pumpa, kolem víří peří, blyštivá černá ocasní pera držím v ruce jako nějaký puget. Oškubaný a nahý leží kohout v klíně mé "Naal". I bez hlavy je dosud živoucí, stříkance krve na zápraží svědčí o tom, jak daleko ještě poletoval. Těším se na to, až ho sním. Teď můžu zase bezstarostně chodit po venku, už nikdy nebude s křídly dozadu rozpjatýma, krk a tělo v jedné vodorovné čáře, děsivě bezhlasý vybíhat proti mně.
Rozrážím dveře do chléva a slyším rytmické crčení pramínků mléka. Opatrně se protlačím kolem dvou obrovitých zvířat, pod tím třetím sedí moje "Naal", bleskově rychlým pohybem uchopí struk (v originále "biegt sie eine Zitze um", česky by se dalo říci i "cecík" - pozn. překl.) a stiskne, teplý pramínek mléka mě zasáhne do obličeje, ještě jeden, čichám a ochutnávám. Ona se směje.
Moje místo na spaní leží v nejtemnějším koutě světnice. Nepřetržitý hovor dospělých mě chová na předělu mezi bděním a snem (v originále "in der Schwebe zwischen Wachen und Schlafen" - pozn. překl.). Teď už kluk spí, slyším říkat svou "Naal", zatímco se dám unášet proudem řeči, aniž bych chápal smysl, zcela oddán jen samotnému tomu zvuku. Libozvučně znějící jména jako ostrovy v proudu, dvě rozličná jména obsažená v jednom jediném slově. Wendoleo, Gundereifranzl, Domeidondl, otec a syn, Achilles Peléovec (Homérova Ilias začíná v českém překladu slovy: "O hněvu Peléovce, ó bohyně, Achilla zpívej…" - pozn. překl.)…
Tu cestu, která se dítěti zdála nekonečnou, jsme měli rychle za sebou: napravo kolem domu Naziho Sagera; správně; na křižovatce Niglů křížek, kolem kterého jsme se za stmívání neodvážili chodit. Cesta k Niglovu stavení už není patrná. Kam by také měla vést? Obava, že už neuvidím ani babiččinu chalupu (v originále "das Haus meiner Naal" - pozn. překl.), se ukázala být oprávněnou. Stopy po ní jsme ale našli: základové zdi, kus střešního šindele, střepy skla. Některé z jeřábů - vyrostly tu větší než v rovinách a měly na sebe přitahovat blesky - vyznačovaly polohu domu: tady obytná část, na ni navazující chlév, pak stodola. A tady někde muselo být to zápraží, tady pumpa, tady ta kamenná nádržka na vodu. Nestejnoměrně žlutá tráva pokrývá zem. Nikde stopa lidí, ani drobítek malty ze zápraží, dokonce i kopřivy, truchliví potomci ruin, tu chybí; zasypaná studna, vyhaslá vzpomínka.
Mnohdy se tu zastavil můj děda (v originále "mein Näl", opět jen nářeční obdoba zdrobněliny "der Ähnl" ze slova "der Ahne", tj. "praotec" - pozn. překl.), přinesl vnoučkovi nějaký malý dárek a vzal ho pak s sebou kus ke svému vlastnímu stavení. Přes práh vnuk nesměl vstoupit. Důvod toho zákazu neznal. Zdálky viděl, jak děda bere klíč zpod okapu a odemyká.
Teď stojí stárnoucí muž na stejném místě a hledí k domu. Nijaký kouř nestoupá z komína. Prázdné oči oken naň zírají. Země kolem byla vyrvána. Mlčky se obrací nazpět, jeden z bezejmenných, jehož otcové už nemají nijaká vlastní jména a jehož praotce už nikdo nezná.

Starnberger Hefte, č. 10 (2015), s. 34

P.S. Považoval bych ten text za zhuštěný literární výtažek následujícího popisu cesty do rodných končin v roce 1991. Křestní jméno babičky neznělo podle dodatečného vyjádření autorova Ernestine, nýbrž Franziska. To její otec byl celým jménem Ernest Pimiskern (německá jazyková poradna se snaží příjmení vysvětlit jako "prodavač koření" - pozn. překl.).

Kolébka na Šumavě

"Tief drin im Böhmerwald, wo meine Wiege stand… " (doslova "Hluboko v Šumavě kolébka má stála", v české verzi té písně se ovšem zpívá "Na krásné Šumavě kolébka má stála" atd. - pozn. překl.) se pělo ve valčíkovém taktu k dechovce a pivu při tzv. lidových slavnostech. Neměl rád tu píseň s její táhlou melodií a zatuchlou sentimentalitou. Podle rodného listu se tady "hluboko v Šumavě" v jedné obci jménem Kaltenbach narodil a v jeho temných vzpomínkách z dětství nezbylo nic z nějaké sentimentality, nýbrž jen ohlas drsné chudoby a nouze.
Před cestou do svých rodných míst (v originále "in seine Heimat" - pozn. překl.) se obeznámil se samotným pojmem "Böhmerwald", označujícím původně celé hraniční pohoří mezi Bavorskem a Čechami. Dnes je v atlasech k západu předsunutý menší horský pás jmenován "Bayerischer Wald" (česky Bavorský les - pozn. překl.) a v turistické branži to jméno přerostlo v němčině označení starší, takže pojem "Böhmerwald" je v ní už sotva používán. Větší města v blízkosti jeho rodiště se jmenují Vimperk, Prachatice a Český Krumlov (v originále "Winterberg, Prachatitz und Krumau " - pozn. překl.). Neočekával od těch maloměst nic než zpustnutí a rozpad.
Raději by byl cestoval k přátelům na Lago di Garda (v originále "Gardasee" - pozn. překl.), aby četl v Catullově jeskyni (Grotte di Catullo) při Sirmione verše římského básníka v originále nebo aby konečně uskutečnil dávný záměr seznámit se blíže ve Vittoriale degli Italiani v Gardone Riviera s dílem Gabriele d'Annunzia a vypořádat se s předfašistickou Itálií. Co si měl počít s těmi rodnými místy, jimž se říká domov či dokonce vlast? Měl se toulat temnými českými lesy nebo se zabývat Henleinovou partají, jejímuž heslu "Heim ins Reich!" mohl přinejmenším děkovat za to, že se dostal do světa?
Krátce před městem Deggendorf se poprvé ukázal les - úplně jiný, než jaký si představoval: jemně prolamovaná dělící čára proti jen o málo jasnější obloze, záhadně něžný modrojas, plocha bez rozlišení. Tacitova charakteristika "frons Germaniae", tj. "čelo Německa", zdá se být při pohledu na tento něžný obraz spíše produktem pouhé představy germánského nebezpečí, které z druhé strany Dunaje hrozilo z tehdejšího neznáma, označovaného jako "terra inkognita". Co mohli pociťovat římští legionáři, odsluhující si svých povinných dvacet let na této jižní straně hraničního toku, když zírali tam k severu? Zažívali pocit něčeho krásného nebo pátrali v tom modru jen po možném ohrožení? On v každém případě, jako dítě se svými příbuznými vyhnaný z oné krajiny a teď na přání matčino se tam poprvé vracející jako do svého údajného domova, vystopoval v sobě cit sympatie k té větrné zemi dětství. Že by snad v něm ona zasutá dětská léta probudilo to znovushledání po téměř půlstoletí? Jinak probouzela setkání s tak řečenými místy dětství vždycky jen dojem, že se všechno scvrklo a zchřadlo do bezvýznamnosti, zatímco se rozrostly toliko plochy asfaltu.
Hraniční přechod do ČSSR, nyní do ČSFR (od roku 1993 do České republiky - pozn. překl.), ještě předtím jen do Čech jako součásti habsburského mocnářství; do Českého království, které za Přemysla Otakara II. sahalo od Baltu až po Jadran - ten hraniční přechod byl teď stejně bezproblémový jako do nějaké západoevropské země, bez jinak obvyklé křečovitosti, provázející přicestování a vstup do nějakého "socialistického" státu. Uvolněně působily i obrazy prezidenta státu ve směnárně i v hostinci: namísto strnulé důstojnosti nonšalantní úsměv, rozhalený límeček u košile. Také na snímcích s kravatou a v černém obleku sympaticky neupravený účes. Milovaný prezident.
Na další cestě uchopila matka v němém rozrušení syna za ruku, gestem při chování jinak zdrženlivém neobvyklým. Teprve teď se mu stalo jasným, že ta krajina bez lidí je pro ni obrazem jejich vysídlení, to ticho širých lesů a luk prázdnotou a to, co on vnímá jako podobu míru, připomíná jí poválečnou katastrofu. "Odsun spořádaným a humánním způsobem" podle postupimské dohody (v originále "Aussiedlung "in ordnunggemäßiger und humaner Weise /Potsdamer Abkommen/" - pozn. překl.) se pro ni konkretizoval v dodnes pečlivě uchovaném dokumentu označeném trojjazyčně "Přepravní lístek pro odsunované / Transportationscard for evacuees / Transportzettel für Evakuanten" (v originále textu, figuruje jen německy psaný titul, ve třech jazycích byla na lístku, vytištěném Státní tiskárnou v Praze, i neuvěřitelná rubrika "Kam by si přál odejít? /Desires to go to? / Wünscht gehen nach?" předem na psacím stroji i anglicky vyplněná slovem "Bavaria" - pozn. překl.) a německy uvádějícím následující pokyny: "Sie haben sich am 1. 10. 46 um 10 Uhr mit allen Ihren Familienmitgliedern, welche für den Abtransport bestimmt sind, auf der Sammelstelle in Ihrer Gemeinde einzufinden. Sie und jedes Familienmitglied hat mizunehmen: 2 Decken, 4 Wäschegarnituren, 2 gute Arbeitsanzüge, 2 Paar gute Arbeitsschuhe, einen guten Arbeitsmantel, Essschüssel, Esstopf und Essbesteck, 2 Handtücher und Seife, Nähbedarf, Lebensmittelkarten und die amtliche Personalpapiere, etwas Lebensmittel, alles zusammen in einem Gesamzgewicht von 50 Kilo pro Person." (tj. "Máte se dne 1. října 1946 dostavit se všemi svými rodinnými příslušníky, určenými k odsunu, na shromažďovací místo ve Vaší obci. Vy a každý člen rodiny vezme s sebou: 2 deky, 4 soupravy prádla, 2 dobré pracovní oděvy, 2 páry dobrých pracovních bot, dobrý pracovní plášť, jídelní misku, jídelní hrnek a jídelní příbor, 2 ručníky a mýdlo, šicí potřeby, potravinové lístky a úřední osobní papíry, něco potravin, všechno dohromady v celkové váze 50 kilogramů na osobu." - pozn. překl.) On prožil jako dítě evakuaci v dobytčím vagoně jako nějaké velké dobrodružství, ale pohled na jeho tety a strýce, babičku a děda, kteří posedávali ve vynucené nečinnosti jako ochromeni, ne, jako zbaveni nějakého tělesného orgánu v bytě přiděleném jim uprchlickým komisařem někde v nějakém dolnobavorském městečku, ho naplňoval strachem a smutkem.
Přes to všechno: nejsou krajiny bez lidí krásné? Naprostý klid při nějaké procházce probouzí smysly. Oči, nezraněny jako mnohde jinde i v bavorském příhraničí spolkového Německa (v originále "durch die auch im bundesdeutschen Gebiet des Böhmerwalds" - pozn. překl.) roztroušenými architektonickými ohavnostmi, zažírajícími se do krajiny jako rakovinné novotvary, vydechnou si v nekonečných odstínech zeleně. Kaštany, stojící jednotlivě i ve skupinách, dávají vynořit se obrazům zaniklých (zničených!) osad a hostinců. Nad blízkými temně zelenými smrkovými lesy táhne se téměř černá linie a nad ní ještě další mírně zvlněná a stále něžnější, až se zcela rozpustí a rozplyne v nebeské modři.
Je ještě někde dáno nějaké krajinné náladě, aby ji městský člověk, milující urbánní civilizaci a fotografický obraz světa, vůbec vnímal? V každém případě bylo načase, vyhledat v blízkém Vimperku nějaký hotel.
Vimperk se jevil zprvu spíše odmítavým: žlutavě šedé průmyslové budovy z přelomu devatenáctého a dvacátého století v úzkém údolí; jeden hotel ruinou, druhý staveništěm, pach z topení uhlím ve vzduchu. Někdejší hotel "Stern" ("Hvězda") byl v provozu, asi už provždy dobře měšťanský, s atmosférou obývacího pokoje: stóry před velkými okny, bíle prostřené stolečky, rudou látkou čalouněné židle, zdatní, nepříliš horliví číšníci, notoricky dobrá česká kuchyně, dobře ošetřené, ale mazlavě sladké strakonické pivo (v originále "das Bier aus Strakonize gepflegt, aber pappig-süß" - pozn. překl.), vynikající Budvar (v originále "hervorragend das Budweiser" - pozn. překl.), ovšem jen lahvový; ceny i při úředním směnném kurzu zahanbujícím způsobem nízké.
Při jedné okružní procházce projevilo se pak něco jako křehký šarm toho malého města na konci jeho pestrých dějin. Hned za hradem vedle jedné patřičně ohyzdné kolchozní provozovnyx rodinná tahrádka se dvěma volně pobíhajícími hubenými prasaty; výhledy na starou kompaktní podobu města neponičenou ani válkou ani poválečnou stavební činností; hlavní náměstí obklopené udržovanými měšťanskými domy z různých epoch, zejména dvě rozkošné secesní fasády (po požáru města počátkem dvacátého století právě na náměstí převažují - pozn. překl.) výrazných barev, před nimi staré akáty.
Z jednoho okna bylo slyšet zpěv, jediný hostinec (v originále "das einzige Wirtshaus /hostinec auf Tschechisch/" - pozn. překl.) na náměstí přetékal muži v pracovních oděvech. Hluk a pivo. Jeden zvědavý pohled na temnou krásku v okně se stal pobídkou pro malé děvče, aby přiběhlo vyžebrat si jednu marku. Když ji dostalo, seběhlo se kolem víc romské drobotiny (v originále "zog Kinder nach sich: Zigeunerkinder" - pozn. překl.). Po vysídlení Němců bylo asi prázdné město osídleno rozličnými národnostními skupinami.
Vnímání města se rázem proměnilo: Vimperk byl přes jednotlivá znamení života vylidněné místo, zbavené svých původních obyvatel (v originále "seiner angestammten Bürger beraubte Ortschaft" - pozn. překl.). Kdo si ještě vzpomene na jeho dějiny? Kdo se o ně vůbec zajímá, kdo je tu hrdý na to, že zdejší hrad byl zbudován už někdy v prvé půli 13. století (údajně ho založil Purkart z Janovic, který se roku 1264 píše poprvé "de Winterberk" - pozn. překl.) a ve své nynější zámecké podobě pochází ze 17. století; že Vimperští kdysi dali odbočit solnou Zlatou stezku i ke svému městu. Kdo by ještě znal jména českých a bavorských pánů, kteří měli Vimperk ve svém vlastnictví? Skutečnost, že rod současného kancléře prezidenta republiky (rozuměj Karla Schwarzenberga, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) měl na tomto panství až 19 fideikomisů (tj. svěřenství, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), dává věci jistou aktualitu.
Večer v hotelu, když vyprávěla o svém "kaltenbašském" mládí, upadla maminka do svérázného monotónního nápěvu svého zděděného dialektu, starodávného odstínu "bavorštiny" (v originále "in den eigenartigen Singsang ihres angestammten Idioms, einer altertümlichen Schattierung des Bairischen" - pozn. překl.). Nehovořila o sporých výnosech půdy v rodném koutě 1000 metrů nad hladinou mořskou, o stísněnosti obytného prostoru šumavských chalup (v originále "in den Häuslerhütten" - pozn. překl.), o nepatrnosti těch drobných usedlostí, jejichž pozemkový majetek nepřekračoval pět hektarů; ani okolnost, že obec nebyla elektrifikována, nehrála v jejím vyprávění roli. Rýsoval se jen obraz šťastného mládí: z peněz, vydělaných na sklizni chmele, se nakoupily látky, ze kterých si sestry, švadleny povoláním, šily podle módních časopisů šaty podle té nejnovější pražské módy. Po práci se v sobotu samozřejmě běhalo dvanáct kilometrů od Vimperka k tanečním zábavám, jejichž hudební doprovod zastala některá ze čtyř kapel její osady.
On ty příběhy znal, i ty méně zářivé: pašerácké historky, vyprávění o dřině, neštěstích, zradách, vraždách a zabitích, o proměně nacionálů v Henleinovy partajníky a konečně o jejich zapojení do NSDAP. Věděl, že Kaltenbach byl živoucí obcí s dobrými patnácti sty obyvateli v asi dvou stech stavení, stojících roztroušeně, každé z nich na svém vlastním pozemku.
Mnohá vyprávění těch starších vzrostla a zhutněla do podoby mýtu, povznesla všechno do nezvyklé monumentality, zalidněné hrdiny, kteří - v jakési mimoděčné podobnosti s těmi homérskými - jsou jaksi povýšeni patronymikem (Rusové jim říkají "otčestvo" - pozn. překl.), v němž rodné jméno otcovo, v pochybnějším případě matčino, mnohdy i jméno "po chalupě" (v originále "Hausname", česky i "usedlostní jméno" - pozn. překl.) předchází jménu vlastnímu. To pak dohromady zní jako "ten Odysseus, syn Laertův" či "ten Peléovec Achilles" (v němčině "der Laertiade Odysseus" či "Der Peleide Achilles" - pozn. překl.) a nabývá to jisté vznešenosti i tím členem určitým.
Jenže ti hrdinové ještě žili: "der Gunderei-Franzl" (rozuměj Franz Wilhelm Matejka, rovněž i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, zemřel v roce 2006 - pozn. překl.), "die Jogl-Wicki" (rozuměj Hedwig Franková, roz. Irlwegová, matka autora textu, zemřela v roce 2003 - pozn. překl.), "der Nane-Seppn-Kilian" (rozuměj Kilian Nowotny, zesnulý už roku 1977, pověstný "král Šumavy", na webových stranách Kohoutího kříže zastoupen textem Josefa Kufnera - pozn. překl.). Při jednom setkání Kaltenbašských (nijakém vysídleneckém setkání s obvyklými politickými požadavky, ale opravdu privátním, takříkajíc rodinném shledání) před několika lety seděl ve svých 50 letech jako benjamínek mezi generací pokročilejšího věku: nic heroického, jen starší a staří lidé normálního střihu, zdatní jedinci, kteří se ve Spolkové republice dopracovali jistého blahobytu, plní radosti, že se spolu znovu vidí, plní starých příběhů. Poněvadž ho neznali, musil se představit a jmenovat otce, matku, prarodiče z obojí strany. Pak teprve se vědělo, o koho jde, když došlo na pořádek v rodokmenu, přičemž znovu došlo na ono patronymikum, jemuž ležela v základě ona zvláštní odvozenina křestního jména Jakub (Jakob) a která s tím obligatorním členem určitým vepředu nezněla nijak heroicky, nýbrž spíše komicky.
Příštího dne znovushledání s místem, kde se narodil. Les dovoloval výhledy na vrchoviště, slatě, které, neužívány už (jako tzv. "borkoviště" pro otop cihlami z rašeliny - pozn. překl.), postupně zarůstají. Vedle bříz se odvažuje smrkový les jednotlivými předbojovníky stál dál. V centru obce, zvané kdysi Kaltenbach, stálo kromě kostela ještě několik budov, v to počítaje jeden hostinec (v originále "darunter ein hostinec", v roce 1991 to byl ten nesoucí i dnes jméno "Klostermann" - pozn. překl.). Na hřbitově měly stromy téměř půl století čas rozrůst se mezi hroby v hojném množství. Mnohé z litinových křížů stojí dosud zpříma, mnohé byly kmeny stromů vytlačeny, sevřeny v objetí, takže se buď naklonily stranou či zcela vyvráceny padly Nápisy se už daly sotva přečíst. Maminka by všechny ty mrtvé znala, ale bylo pro ni příliš obtížné pohybovat se v té zarostlé divočině (později došlo k jisté nápravě a pan Stuchlý z domu vedle fary seče trávu na hřbitově celkem pravidelně, viz obrazová příloha těchto webových stran u jména Bruno Nowotny - pozn. překl.).
Od kostela našel se snovou jistotou silničku ke svému rodnému stavení. Kříž při cestě, jehož se večer děti bály - ten strach býval rodiči ještě přiživován - už tu nestál, jen podstavec se dal ještě rozeznat v trávě. Chalupa jeho strýce od cesty nalevo zmizela, ta jeho pratety ještě stála, rozšířena na turistický penzion. Stavení, která kdysi stála po pravé straně silničky, nahradila jedna z oněch normalizovaných kolchozních staveb (rozuměj rozlehlý a dodnes v těch místech stojící špatně udržovaný kravín - pozn. překl.).
Na místě jeho rodného stavení (v originále "an der Stelle seines Geburtshauses" - pozn. překl.) byla vidět jen studna. S litinovým vahadlem jako děcko často zápasil s nejvyšším vypětím sil, teď bylo orientačním bodem pro přesné určení polohy: tady byla obytná část, tady chlév, tam stodola toho šumavského domu (v originále "die Scheune des Waldhauses" - pozn. překl.) s hluboko převislou šindelovou střechou, jejíhož okraje by se teď jako dospělý dokázal dotknout nataženou rukou, aby jako dospělí z časů jeho dětství vyňal zpod okapu schovaný tam klíč od domu.
Po stavení samotném nezůstala nijaká stopa, ani kámen, ani kus dřeva, skla či kovu; ba ani kopřivy tu nevydávají svědectví o tom, že tu kdysi bydlili, žili a pracovali lidé. Pravděpodobně byly ty chalupy - či to, co z nich ještě zbylo - shrnuty buldozerem do jámy vyhloubené vedle a pak všechno srovnáno se zemí, jiným slovem zplanýrováno.
Pohled na ves z výše položeného místa tu domněnku jen potvrdil. Tam, kde dříve šumavské chalupy uprostřed svých pozemků obklopeny hrázkami z kamenů, lopotně sesbíraných z orné půdy a úhledně vyrovnaných, jako by chtěly těm mladším zprostředkovat obraz života, práce a píle předchozích generací, rozkládala se teď jednotvárná, sotva ještě malým počtem kolchozních pracovníků vůbec obdělávaná plocha, využívaná jen k extenzívnímu pastvinářství.
Maminka vypočítávala jména někdejších pěti místních částí: Althütte, Neuhütte, Bockhütte, Planie a Froschau. Složeniny přívlastků s německým slovem "Hütte" (česky "huť" či "hutě" - pozn. překl.) poukazují na někdejší zdejší sklářskou tradici. Ve sklářství lze asi spatřovat původ této osady. Kdy asi tu mohly stát první z hutí? Byly významné, vyráběly umělecky proslulé české sklo nebo jen růžencové páteříky či korálky pro obchod s Afrikou? Jejich produkce musela zaniknout už před rokem 1900. V každém případě se na ni nedokázali rozpomenout ani ti nejstarší z obyvatel Kaltenbachu, včetně před nedávnem ve stáří přes 100 let zemřelé maminčiny tety kmotřičky (v originále "Patentante der Mutter" - pozn. překl.).
Ta ještě znala jméno prvního zdejšího starosty, za jehož úředního působení se narodila (byl to Alois Holler /po chalupě "Meuner-Luis"/, * 1846 + 1914, jemu náležela největší hospodářská usedlost v obci, "Friedl-Mühle", tj. Friedlů mlýn - pozn. překl.). Před ním neměla ještě osada status obce, v každém případě pro to není nijaký dokument.
Ani ne jedno sto let, co se stala listinně doloženou, ta obec jako by zase zmizela, a v tom krátkém časovém úseku byla přes svou odlehlost dotčena hospodářskými převraty 19. století, jako součást rakouského mocnářství postižena první světovou válkou, mezinárodní ujednání jako následek té druhé z obou světových válek vedla pak k jejímu konci. Jen krátký nádech dějin byl Kaltenbachu dopřán, i ve své trvalé bezvýznamnosti však to místo v několika málo generacích ovlivnilo vědomí lidí tu žijících natolik, že dál žije ve vyprávěních (německy mluvených i psaných - pozn. překl.), spíše ovšem jako nějaký mýtus, i v pokoleních následujících.
Odtrhl se od těch - zdálo se mu, že sentimentálních - myšlenek. Jeho domovem byl svět, lidské dějiny. Odvrátil se od této zpustlé končiny. Byla přece zničena města už velice významná dlouho předtím, než byl založen Řím.
Následujícího dne byly na řadě Prachatice a Český Krumlov. Města, jejichž urbanita ho překvapila a stala se mu odškodněním za bezdějinnost temných lesních pásem. Prachatice, sídlo okresu, vystavily i mně na odiv neporušenou nádheru svých měšťanských domů ze 16. století. Se zájmem si četl latinské nápisy na radničních sgrafitech. Pobavilo ho, když rozpoznal v jednom z přísloví poklad aristotelského myšlení z jeho spisu "Politeia" ("Politika", 4. kniha): "IN OMNI CIVITATE SVNT TRES SPECIES HOMINVM: SCILICET DIVITES, MEDIOCRES ET PAVPERES, INTER QVOS MEDIOCRES SVNT OPTIMI, QVIA MEDIUM SEMPER EST OPTIMVM." (tj. "Ve všech městech jsou tři druhy lidí: rozumí se bohatí, prostřední a chudí, mezi nimiž prostřední jsou ti nejlepší, poněvadž střed je vždy optimální." - pozn. překl.). Samozřejmě chvála středního stavu, podepřená filosofickou poučkou. Zdejší latinská, resp. literátská škola mohla něco takového zprostředkovávat a učinit z toho ideologický základ pro ty, kdo nabývali majetku. A nebylo asi v tomto "emporium salis", tj. tržišti se solí, přepravováno toliko bílé zlato, nýbrž i znovuobjevené duchovní poklady antiky.
Zdejší latinskou školu navštěvoval snad Jan Hus a podle některých i Jan Žižka (v originále "und /wahrscheinlich/ auch Jan Zizka" - pozn. překl.). Na rozdíl od Vimperka se jeví Prachatice jako čilé, nijaké stopy rozpadu netlumí hrdost opevněného města. Zřejmě tu byl český živel odjakživa silnější a po skončení války to zaručovalo jistou kontinuitu.
Český Krumlov znal z maleb Egona Schieleho jako zkamenělý sen, jako rozpadávající se pohádku (v originále "als erstarrten Traum, als zerfallenes Märchen" - pozn. překl.). A takové to město opravdu spatřil: malíř jeho nynější stav ve svých obrazech anticipoval. Půvab rozpadu byl v křivolakých uličkách překryt lehkým turistickým nátěrem; z někdejších 44 hostinců zůstalo ještě - nebo už zase bylo - v provozu (co by asi autor textu ze samého počátku devadesátých let pověděl dnes? - pozn. překl.); všude probíhají renovační práce, hrad a zámek (údajně po pražských Hradčanech největší rozlohou) v řádném stavu. V jednom cestovním průvodci se dá číst nadšený popis města, který se shoduje s jeho dojmy: "Eigentlich ist die ganze Stadt ein einziges historisches Denkmal, was ein wenig an Siena erinnert. Man findet also alte Giebel, Erker, Dachfenster, Lauben, Bogen, Gänge, Zinnen, Balustraden, Röhrenbrunnen, Säulen… " (tj. "Celé to město je jeden jediný historický památník, co trochu připomíná Sienu. Najdou se tu tedy staré štíty, arkýře, vikýře, podloubí, klenby, chodby, cimbuří, balustrády, kašny, sloupy… " - pozn. překl.) a tak dál.
Na stifterovské (Adalbert Stifter je ovšem i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) výstavě "Děsivě krásný svět / Schrecklich schöne Welt" mohl číst na jednom místě ze Stifterova románu "Vítek" ("Witiko"), jež si dokázal připomenout právě v souvislosti s Krumlovem: "Da ist die krumme Au, da wäre eine Burg noch schöner als auf dem Berge der Rosen. Die Moldau macht einen Ring, dann macht sie außerhalb desselben einen zweiten verkehrten und dann noch einen größeren, der wieder verkehrt ist und aus ihm stehen gerade Felsen empor." (tj. v překladu Jitky Fučíkové pro knižní vydání v roce 1953: "To je Krumlov. /…/ Zde by snad bylo ještě výhodnější místo pro postavení hradu než na Rožmberku. /…/ Vltava tu dělá kolo a hned za ním druhé v opačnou stranu, a pak ještě jedno, větší, a nad ním strmí rovné skály." - pozn. překl.) Zazdála se mu výstižnou myšlenka, že město působí jako výmysl Adalberta Stiftera.
Krumlov ovšem nenáležel k bezprostřednímu životnímu okruhu Kaltenbašských. Jak odlišná je hebce měkká krajina jižní Šumavy oproti drsné chudobě jeho rodné vsi. Rád vklouzl do svých starých způsobů vidění, zatímco ta domovská ves mu zůstala cizí.
Přesto zaznamenal vzrušení, které ho tam ještě jednou táhlo. Zatímco maminka zůstala v hotelu, pokusil se z bodu několik kilometrů vzdáleného putováním napříč přes pole dosáhnout někdejšího Kaltenbachu. S pomocí podrobné mapy a ciferníku náramkových hodinek k určení světových stran následoval cestu, která se ovšem brzy ztratila v lese.
Šel lehce kupředu mezi daleko od sebe navzájem stojícími smrkovými kmeny přes navzdory suchému počasí mokrý, jako houba plně nasátý mechový polštář, který už zdaleka před sebou ukazoval pustou, plavě zelenohnědou plochu, která ovšem při bližším pohledu vykazovala podivuhodnou rozmanitost tvarů a barev. Les přecházel do vrchovištní slatě. Odumřelé jedle, zakrslé trpasličí smrky dávaly vzniknout dojmu, že to slať se zmocnila lesa, nikoli naopak, jak se předtím domníval. Jen břízy se tu ještě dokázaly udržet. Zatímco zprvu se jen n¨maličko bořil do měkkého mechového polštáře, stala se teď půda prostupnou, hadrovitou a musel se nohama spolehnout na početně kolem rozeseté drny, tvořící ve slati suché a pevné body. Byl překvapen, když náhle v jejím nejvyšším bodě stanul před temnou hladinou vodní nádrže. Tady už se dál jít nedalo.
Byl rád, když měl po nějakém čase opět pevnou půdu pod nohama, dokonce jsem vzal zavděk i asfaltkou kus do kopce. Jistě jsou statisíce sportovně založených poutníků, které takové osamělé krajiny uvádějí do blaženého vytržení. On cítil jen těch několik málo domů své rodné vsi a nějakou skupinu turistů jako příjemný závěr své štrapáce a cítil se pomalu navrácen civilizaci.
Sám Studený potok, německy Kaltenbach, který dal kdysi osadě jmén, sestává, jak zjistil, povětšinou z menších mokřin a slatí, jimž se tu říkalo "Filz". Prošel křížem krážem v okolí jednotvárné luční plochy a potkal dokonce několik lidí, kteří tu jako on pátrali po pozůstatcích svých rodných stavení. V rozhovoru musil dojít k závěru, že ani v pasu dokumentované vlastní jméno, ani jméno rodičů nevedlo ke vzájemné identifikaci, která nastala teprve po vyslovení jmen, a to i těch usedlostech, zdejších prarodičů. Znovu padlo to podivné příjmení, které ho teprve ocejchovalo jako syna či vnuka.
Běh potoka ho zavedl do lesa. Tu způsobil náraz větru jakési šumění, které dosud nikdy neslyšel. Napadlo mu náhle české slovo pro jeho rodný Böhmerwald: der brausende, les šumící, Šumava.

Frankfurter Rundschau am Wochenende (Zeit und Bild), 19. 1. 1991, s. 1nn.

Za maminkou

Hedwig Franková, mezi Kaltenbašskými známá jako "Jogl-Wicki", zemřela 1. září roku 2003 v Mnichově (München) ve stáří 92 let. Poslední úsek svého života strávila v mnichovském pečovatelském domě pro seniory na adrese Am Entenbach. Ve zde vedeném životopise obyvatel je popsána jako "humorvolle und angenehme Persönlichkeit" (tj. "příjemná osobnost plná humoru" - pozn. překl.) "mit der es Spaß macht zu arbeiten" (tj. "se kterou je radost pracovat" - pozn. překl.). Dále se tu píše: "Sie versteht in besonderem Maß die Schwestern und Pfleger bei ihrer sehr schwierigen Arbeit immer wieder aufzumuntern und sorgt für Auftrieb in positivem Sinne." (tj. "Umí zvláštní měrou sestrám a pečovatelům při jejich velmi těžké práci vždycky znovu dodat nálady a postarat se o vzpruhu v pozitivním smyslu." - pozn. překl.) To by mohl být i dojem, který o ní měli všichni její přátelé a známí.
"Jogl-Wicki" se narodila dne 5. října roku 1911 v tehdejším Kaltenbachu, číslo popisné 67, jako třetí z dětí Jakoba Irlwega, řečeného Jogl, a Franzisky Irlwegové (roz. Pimiskernové - pozn. překl.). Její starší sourozenci Adolf a Franziska jí ve smrti předešli, její mladší sestry Anna, Hilda a Marie se účastnili smutečního obřadu na mnichovském Východním hřbitově (Ostfriedhof). Jen Erna nemohla být pro nemoc přítomna.
Ohlédneme-li se po dlouhé životní cestě zemřelé, dají se v jejím osudu vedle individuálních rysů rozpoznat i politické katastrofy a proměny 20. století: narodila se v Čechách jako součásti habsburského mocnářství, vyrůstala v československém státě, v nejlepších letech se stala říšskou Němkou a pak po útěku a vyhnání ve Spolkové republice nalezla ne sice nový domov a novou vlast, ale místo svého pobytu (v originále "aber neue Bleibe gefunden" - pozn. překl.).
Dětství a mládí v domovské vsi Kaltenbach představovaly pro ni v ohlédnutí šťastný čas. Ve škole byla "kleine Irlweg" (tj. "malá Irlwegová" - pozn. překl.) vždycky jednou z nejlepších. Jít na studia nebylo nicméně z finančních důvodů možné. V harmonické atmosféře rodiny se rozumělo samo sebou, že upřednostňování jednoho dítěte před druhým by znamenalo nespravedlnost. "Jogl-Wicki" často vyprávěla o životě v rodičovském domě a v domovské vsi, o obvyklých domácích pracích, o svátcích, tanečních zábavách i spolkovém ruchu. Hodně opožděně si šla teprve ve svých 20 letech poprvé zatančit, hned ale vzbudila velkou pozornost. Byla totiž vždycky oblečena podle nejnovější módy. Její sestra Erna jí šila šaty, jaké si spolu vybraly v módních časopisech. Vhodné látky si mohla pořídit za peníze, získané prací při vimperské firmě Anton Aschenbrenner, věnující se výrobě deštníků.
Brzy poznala svého pozdějšího manžela Emila Franka z Plání čp. 55 (to stavení podle srovnání leteckým snímků z let 1951 a 2011 kupodivu dosud stojí na svém místě - pozn. překl.). Jeho otec Leo Frank, řečený "Fritzen-Leo", měl s ním jiné úmysly: po maturitě na německém gymnáziu v Českém Krumlově měl studovat na kněze. On si však předsevzal jako pracující student financovat si sám svá studia v Praze. Prodával boty u firmy Baťa, učil na jedné české obchodní škole, v Kaltenbachu se podílel na zisku z prázdninové ubytovny pro mládež. V květnu roku 1937 se Hedwig a Emil vzali a po narození syna Edgara (tj. pisatele německého originálu tohoto textu - pozn. překl.) se mladá rodina nastěhovala do bytu na pražském Smíchově.
V roce 1941 - krátce po státní zkoušce, kterou Emil Frank složil pro obory němčina, čeština a latina, byl povolán k wehrmachtu. Zmizel na východní frontě, poslední dopisy od něho došly z Charkova v zimě na přelomu roků 1944 a 1945. Později referoval o jeho smrti jeden frontový kamarád. K velké bolesti nad ztrátou nadevše milovaného muže přistupovala ještě ta okolnost, že se jeho žena ocitla bez jakéhokoli hmotného zabezpečení, poněvadž otci nebylo dopřáno vykonávat kvalifikací zajištěné povolání.
Mezitím válka skončila. "Jogl-Wicki" stačila v poslední minutě se synem prchnout z Prahy do rodného Kaltenbachu. Její prozíravá matka (Edgarova babička Franziska Irlwegová, roz. Pimiskernová - pozn. překl.) poprosila o tuto službu jednoho řidiče nákladního auta. Cestování vlakem už nebylo v tom časovém bodě civilním osobám možno uskutečnit. Strávila tak měsíce od dubna do října ve svém rodičovském stavení, zřejmě v těch nejhorších obavách o svého manžela a o budoucnost svého syna. Poněvadž v Kaltenbachu už nefungovala nijaká německá školní výuka, rozhodla se krátce a za akutního ohrožení života přešla s chlapcem (osmiletým tehdy - pozn. překl.) přes hranice do Bavorska, aby ho tam v Lackenhäuser pod Třístoličníkem (Dreisesselberg) dala chodit do tamější školy, v níž jako učitelka působila její kamarádka z mládí "Bäcker-Ida" (tj. Ida Pillerová, provd. Gerstbergerová, i samostatně zastoupená na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Ve školní budově se našla i malá místnost pro ni a jejího syna.
Na podzim následujícího roku připojila se k transportu, kterým se v rámci tzv. "odsunu" (v originále "Evakuierungstransport" - pozn. překl.) dostala do Německa celá její zbylá rodina. Dobytčí vagony s nimi mířily do okolí Stuttgartu. Pro neopravitelné poškození lokomotivy byli následně lidé v nákladních rozváženi po kraji a přidělováni k pobytu v místech jim určených. Tak se stal dílem náhody Frontenhausen (městys v dolnobavorském zemském okrese Dingolfing-Landau - pozn. překl.) nadobrých pár desetiletí bydlištěm malé rodiny včetně jejího bratra, dvou jejích sester a dalších příbuzných.
Před měnovou reformou (z 18. června 1948, která se naštěstí v západním Německu stala počátkem tzv. "hospodářského zázraku" - pozn. překl.) se dokázala se synem takříkajíc udržet nad vodou tehdy kvetoucím černým obchodem s tabákovými výrobky, později ji skromná renta vylepšovala výdělek ze špatně placené domácké práce. Syna umístila do klášterního internátu Společnosti Mariiny v městysi Fürstenzell a umožnila mu tak nastoupit jeho pozdější životní dráhu. Vedle úzkého kontaktu s příbuzenstvem udržovala i dlouholeté přátelství s Bruno Plesniwym původem z moravského Brna, bydlícím v blízkém městě Landau an der Isar.
Po synově maturitě v roce 1957 se s ním přestěhovala do Mnichova. On tam roku 1962 dokončil studium germanistiky a klasické filosofie a stal se gymnaziálním učitelem v bavorských městech Bad Reichenhall, Hof, Starnberg a v tureckém Istanbulu. V roce 1974 byl ustanoven ředitelem střední školy (v originále "Studiendirektor" - pozn. překl.) ve městě Geretsried (stalo se městem teprve roku 1970 pro vzrůst počtu obyvatel - pozn. překl.). Synova žena Helga, roz. Nicolai, měla s manželem tři děti: Andrease, Alici a Tobiase. Bolestnou ztrátou se mamince stala smrt nejstaršího z nich v jeho 16 letech.
Onkologická operace v roce 1990 vedla u ní k těžkým komplikacím, takže "Jogl-Wicki" musila být umístěna v už zmíněném mnichovském pečovatelském domově na Entenbachu. Postupně se zotavovala, opětně nabývala sil a brzy i přiměřené tělesné, především však psychické kondice. V také už zmíněném životopise obyvatel pečovatelského domova se píše: "Die Politik scheint es ihr angetan zu haben. Sie kann schimpfen und wettern, daß es eine wahre Freude ist, ihr zuzuhören. Zeitungen und Fernsehprogramm brauchen di Schwestern und Pfleger nicht mehr selbst wahrzunehmen. Frau Frank kann ihnen alle Neuigkeiten schon morgens zwischen sechs und sieben Uhr ausführlich und wahrheitsgetreu berichten." (tj. "Politika jí, zdá se, učarovala. Dokáže láteřit a hromovat, že je zrovna radost jí naslouchat. Noviny a televizní program nepotřebují už sestry a pečovatelé sami sledovat. Paní Franková jim může o všech novinkách už ráno mezi šestou a sedmou hodinou podrobně a věrně referovat." - pozn. překl.)
Za léta svého pobytu v pečovatelském domově byla svými blízkými často a pravidelně navštěvována. Jednou týdně ji bral syn a jeho rodina do jejího bytu v mnichovské čtvrti Glockenbachviertel (synovu adresu uvádí krajanský časopis ve znění: ulice An der Loisacho v hornobavorském městě Wolfratshausen - pozn. překl.).
Její smrt se po několika málo týdnech slabosti nedostavila nijak neočekávaně, ale posléze přece jen docela náhle a pokojně.
Já, pisatel tohoto slova na rozloučenou (v originále "der Schreiber diesel Nachrufs" - pozn. překl.), jsem si vědom toho, že vděčím mamince za velmi mnoho. Vedle své mateřské role musila převzít i tu otcovskou, tj. spojit péči matky s přísností otcovou. S obdivuhodnou energií a pevnou vůlí dokázala i v těžkých časech a za bezvýchodných situací zvládnout svůj i můj život (v originále "hat sie auch in schwierigen Zeiten und ausweglosen Situationen ihr und mein Leben gemeistert" - pozn. překl.). Myslím na ni s hrdostí a nejhlubší vděčností.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2003, č. 11, s. 34-35

Dne 25. října roku 2015 nám pan Edgar Frank poslal dva texty, které jsem jako nejprve ty prvé ze tří předchozích přeložil pro Kohoutí kříž a vyžádal si od autora několik dalších informací a také dvě jeho podobenky. Vlastně o sobě napsal v zaslaných příspěvcích značné literární hodnoty dost, to ostatní i do obrazových příloh se mi podařilo najít v rodácké pamětní knize "Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald" (1980), v krajanských časopisech a v digitálně dostupných matrikách a popisných arších sčítání lidu. Hned v prvním ohlase na mé poděkování za jeho zásilku mi připomněl (opravdu jsem to už v paměti neuchoval), že jsem mu kdysi tlumočil do češtiny popisky k nějaké stifterovské expozici, kterou jeho "literární kancelář" konala ke klasikovu jubileu. V krajanském měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief jsem pak poté, co už jsem měl skoro hotovy překlady dvou zaslaných textů, našel i nekrolog, který napsal ke skonu maminčině. To už snad musí oslovit kohokoli v kterémkoli jazyce. Stačí jako on mít v sobě hrdost a vděčnost zároveň.
- - - - -
* Nové Hutě / Vimperk / Prachatice / Český Krumlov / Pláně, Nové Hutě
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko