ANONYM (20. stol.)
Podivné jméno Gsenget a malý most do Evropy
Tomu potoku s čerstvě obnoveným mostem se říká na bavorské straně Marchbach, to jest doslova Hraniční potok, na české se jmenuje potok Prášilský. V padesátých letech se u nás zpívávalo o silnici do Prášil, nikoho však ani snad nenapadlo, jaký osud se chystá obci toho jména. České místní jméno Prášily, také jen Prášil, vzniklo vlastně z německého názvu potoka Stubenbach (což by znamenalo Komorní potok, stačí však přidat písmeno a Staubenbach je už onen Prášil: když ho vidíme v plném slunečním třpytu, napadne nás dokonce i prach zlatý). Až dnes vlastně obec Prášily ožívá díky turistice a právě onomu čerstvému mostu, to jest novému hraničnímu přechodu do Bavorska. Málem ji však potkal osud Gsengetu, skupiny chalup nad mostem přes Prášilský potok, jen za svahem Ždánidel odtud na samé hraniční čáře. Jméno Gsenget znamená česky asi tolik co Spálenec: "sengen" podle Profousových Místních jmen v Čechách aspoň značí " žíci, páliti, pražiti" a my tu ves stačili ještě ve jménu zániku přezvat na Pomezí a pak jsme na ni zapomněli. Jenže všechno, co má minulost, bude jednou i vyvoláno jménem.
Vždyť jsou to podle hraničních kamenů, z nichž jeden tu nese letopočet 1772 a nad ním obraz českého dvojocasého lva na jedné a bavorského modrobílého routoví na straně druhé, Čechy naše stejně jako všech těch, kdo tu kdy žili.
Vraťme se na sám začátek té lidské historie. O tom, kdy ta cesta z Čech do Bavor - či z Bavor do Čech - vlastně vznikla, nám temnota dějin jasné poselství asi nevydá. Kdysi tu lidé poprvé přešli "přes hory", z údolí Vydry a mladé Otavy do údolí Řezné (Regen) a po staletí kráčeli tou stezkou pěší i soumaři. Nálezem hrotu kopí ze 6. století, tedy z doby merovejské, byl poprvé vymezen časový prostor na této prvé z cest mezi Javorem a Luzným. Krátce po roce 1000 našeho letopočtu použil té stezky i svatý Vintíř (Gunther), snad ji dal i místy vyspravit pro přepravu soli ze svého domovského kláštera v Niederaltaichu na Dunaji k nám do Čech. Právě jím iniciovaná trasa byla i jakýmsi úvodním momentem k osidlování Šumavy vůbec. Až v polovině 17. století byla tato oficiální cesta (zachovala se darovací listina císaře Konráda II. Vintířovi z 1. ledna 1029) odkloněna na dnešní Zwieslerwaldhaus a most přes Debrník v železnorudské kotlině.. Když komise složená z českých i bavorských úředníků opatřila ve smyslu úmluvy z 3. března 1764 zemské (pozor: nikoli státní) hranice hraničními kameny, byl následně sepsán protokol a zhotoven podrobný plánek průběhu pomezní čáry, upřesněné ještě později společnou pochůzkou 5. srpna 1772. V dokumentu o tom se používá pro tu čáru i v němčině mimochodem slova Graniz.. Na tehdy vyhotoveném plánku je zakreslena jen tzv."hartmanická cesta" přes Sandel (1148 m n.m.) s lávkou přes Marchbach. V souvislosti s touto pochůzkou dal pak hrabě Kinsky zřídit na místě zvaném "am Gsenget" pět selských stavení (Chaluppen!) a v kupní smlouvě novým obyvatelům výslovně zakázal lov, rybaření, chytání ptactva, seškrabování smoly a pálení milířů. Hartmanická cesta je tu zvána "Alte Straß".
Archivní materiály zabývající se mostem přes Marchbach u Gsengetu objevují se znovu až v době kolem roku 1840 v korespondenci mezi správou prášilského panství schwarzenberského - ten rod byl majitelem Prášil od roku 1798 po Kinských - a zemským soudem v Regenu, když čtyři padlé stromy most strhly. Česká strana měla zřídit lávku pro pěší ze dvou kmenů a povozy měly užívat přilehlý brod, sjízdný ostatně i v zimě sanicemi. Cesta nemohla zůstat ani na čas přerušena: dopravovalo se po ní především palivové dříví, které obyvatelé Gsengetu kupovali v Bavorsku. Nový most byl poté osazen už na kamenných mostních hlavicích a stál 80 zlatých. Poněvadž sloužil "dobrým sousedským vztahům", převzal zemský soud v Regenu na sebe úhradu poloviny nákladů na stavbu. Jak byla roku 1840 řeč o pouhé "stezce", hovoří se o padesát let později v souvislosti s novou opravou mostu už o "staré celní silnici", používané i k exportu dřeva do Čech.
Ten export provozovala především rodina Frischova, od roku 1772 usedlá na stavení hned vedle mostu. První z nich tu v Gsengetu se jmenoval Johanngeorg Frisch, pocházeli prý z Bavor a než přišli sem, sídlili v tak zvaném Frischwinkelu v údolí Úhlavy pod Hojsovou Stráží, kde se dnes česky říká Brčálník. Byli to obchodníci se dřevem i jeho dopravci a ve stáji jim stál k potřebě dobrý tucet tažných volů. Frischové byli i majiteli hospody na hranici, kterou ostatně dodnes uchovávají v paměti ti dosud žijící z obyvatel zaniklého Gsengetu, kteří odtud museli po roce 1945 odejít. Vyprávělo se, že i dřevorubecká rodina Wudyů z Gsengetu dědila prý po svém příbuzném, plukovníkovi císařských pandurů Bärnklauovi tolik, že se jeden Wudy stal posléze majitelem hospody U tetřeva v Prášilech a tamním poštmistrem i starostou.
V roce 1890 už je řeč o "stovkách osob jak z Čech, tak i z Rakous a Bavor tam i naopak putujících v každou denní hodinu touto cestou za obchodem i prací". V dopise starostenského úřadu prášilského z 19. prosince 1890 stojí doslova psáno: "Doprava touto cestou a přes ten hraniční most, ať už jízdmo či pěšky, přístupna je nejen každému státnímu občanu rakouskému a bavorskému, nýbrž i každému cizinci z jiných zemí, poněvadž ta cesta i most slouží veřejně dle práva a nesporně tak existuje už po staletí."
Jakoby symbolicky hned v úvodu neblahého dvacátého věku byl však "zásahem živlů" (Elementarereignis), totiž povodní ze dne 1. srpna 1901, stržen gsengetský most včetně mostních hlavic. Josef Frisch je pak vyzdil znovu tak bytelně, že je napříště už nemohla vzít žádná velká voda, jak ví z jeho vyprávění Frischova dodnes žijící vnučka. Nové dřevěné části mostu vydržely opět jakoby symbolicky do roku 1913/1914, pak opět dalších deset let do roku 1924 a naposledy byla dřevěná konstrukce starého mostu přes Marchbach u Gsengetu opravena roku 1939.
Tehdy začala veliká válka, ve dvacátém století už v pořadí druhá, ostatně dodnes doutnající v našem povědomí. Ne snad ona, ale její pokračování ze strany vítězů smetlo šumavské mosty i vesnice, vyhnalo lidi z jejich domovů, kalným rmutem zaneslo lidské mysli i srdce. Zapomenuta zůstala málem naivně znějící 600 let stará výzva českého krále Václava Lucemburského z roku 1399, že nijaká válka mezi Čechami a Bavorskem nesmí narušit obchodní styk na soumarských stezkách.
To dnes teprve znovuobjevené tiché místo žilo však jako mnoho jiných, které na své objevení teprve čekají, dál alespoň v šumavské literatuře. V románě Die Leturner Hütte (1932) Hanse Watzlika, rodáka z jihočeského Dolního Dvořiště a mimo jiné i nositele československé státní ceny za literaturu, který dva roky po odsunu zemřel na statku u bavorského Řezna, je i tato pasáž - situujme ji, kam se nám zachce:
"Samoty vsi Gsteinet ležely jakoby nazdařbůh rozhozeny po drsné královácké pláni. Tichá, do sebe obrácená krajina, střídající sytá luka, kamenité stráně a hluboké lesy, lemovaná něžně táhlými horskými hřbety, byla ovanuta zázrakem něčeho, co už svět zapomněl. 'Je tu jak pod Pánbíčkovou duchnou,' řekl cizinec, který sem zabloudil, 'něco jako zbožnost, něco jako posvátný sen tě vezme u srdce a chtěl bys najednou, aby celý tvůj život byl čistší a tišší. Před tou lesní samotou ustoupí všechno, cos dosud prožil, a mine jako pouhopouhá mha. Bylo by dobré tu zůstávat.' "
Lehký život tu však asi nebyl. Říkalo se prý: vším byl bych rád, jenom ne psem v Hartmanicích, tažným volem ve Stodůlkách (Stadln) a ženou na Gsengetu. Až roku 1922 bylo novým zákonem zakázáno ženám konat těžkou lesní práci. Nůše na zádech plná čerstvé trávy vážívala i tak až 75 kilogramů. V každém ze sedmi zdejších stavení bývával tkalcovský stav a zima tu byla pro necelých třicet místních obyvatel na Šumavě snad nejdelší a nejtužší. Děti přitom chodívaly až do prášilské školy. Kus výš nad Gsengetem stála ostatně dnes také už dávno zaniklá osada Horní Ždánidla (Obersteindlberg), obecně tu zvaná Horní Gsenget se 24 chalupami, kde bývalo sněhu ještě o něco víc. První napadl často už o Všech svatých a zůstával ležet až do konce dubna. To už pod závějemi rostla tráva, o to sytěji zelená, když na jaře roztály. Struhou po celé délce vsi proudila voda, chráněná tu starým zvykovým právem, které posuzovalo její znečištění ve struze stejně přísně jako travičství studen.
My víme, že lidem tu nebylo souzeno dožít. Odešli všichni a vzali k sousedům jen stesk po domově, který s léty spíše rostl kouzlem vzpomínky. Snad byli nemnozí z nich při tom, když i za účasti českého ministra zahraničí se na Böhmweg, tedy tak řečené staré České cestě 5. července 1997 otevíral čerstvě obnovený Frischův most - Frischen Brücke. Ministr prý připomněl, že se vstupem do Evropské unie budou tak jako tak všechny hraniční přechody zrušeny a naše hranice bude zcela otevřená. Kéž by nám už brzy ten most na Gsengetu připadal jako posvátná samozřejmost, ne snad jen nový hraniční přechod, ale jedna z těch nejkrásnějších evropských cest.
Hraniční přechod v Gsengetu pro pěší a cyklisty je časově omezen na letní období, kdy do Prášil jezdí i šumavský ekoautobus. Po červencovém otevření skončil na Gsengetu provoz 15. listopadu a začne až od června roku 1998. Proti zimnímu využití se tentokrát postavila německá strana. Přesto je od té doby v Prášilech i v zimě živo. Je tu obnovený hotel-penzion U Michala, který roku 1995 navštívil i prezident Havel a ve výstavbě je další z hotelů. Loni byla navíc otevřena chata Klubu českých turistů s poměrně slušnými cenami za ubytování i pro nečleny. Uvažuje se, jak vám aspoň sdělí průvodce ve zdejší pamětní síni s modely původních šumavských chalup a bohatou fotografickou dokumentací z minulosti obce i okolí, i o nějakém způsobu náhrady za zdejší kostel zbořený v roce 1979 z rozkazu ministerstva národní obrany. Bývalí rodáci, žijící dnes v SRN, před časem pietně upravili alespoň hřbitov se zbytky náhrobků, působící však i tak spíš jako připomínka české devastace.
Leturnerova huť, jejíž osud je námětem Watzlikova románu, skutečně roku 1778 vznikla u nedaleké Hůrky a byla jednou z mnoha, které tvořily historii Šumavy a o kterých existuje slušná literatura, z beletrie připomeňme třeba Klostermannův román Skláři. Hůrecká hrobka rodu Ábelů, z něhož pocházela Klostermannova matka a kde byla uložena i rakev s ostatky Klostermannova otce, byla po druhé světové válce barbarsky zničena. Roku 1995 zanikla v Lenoře poslední ze šumavských skláren, která předtím v konkursu odmítla vrátit se do rukou původních majitelů, to jest rodiny von Kraliků - ano, to odtud pocházel rakouský katolický filosof a básník Richard von Kralik. Zato však vznikla u Husince v šumavském podhůří zásluhou jiného bavorského podnikatele sklárna zcela nová, která se ovšem opírá o poměrný dostatek pracovních sil, na dnes téměř neobydlené Šumavě nezvyklý. Také ona už ostatně zanikla. V Bavorsku je sklářství v okrajových oblastech považováno za jednu z hospodářských priorit, což 1996 doložil svou návštěvou příhraničí na jeho rozvoj zaměřenou sám tehdejší spolkový kancléř Kohl.
A nakonec:
Stubenbach a Gsenget
Dvě pověsti
V časech, kdy ještě byli na Šumavě medvědi a vlci, vydávali se kurážní lovci často do hor. O jednom takovém veselém honu přišel nějaký sklářský pán s přáteli k potoku, kde si chtěli chvíli odpočinout. Všem bylo divné, že na tom místečku bylo tak teplo a ten sklář povídá: "Tady je jako v komůrce." Dal tam pak postavit loveckou chatu a rád v ní přebýval. Později se při tom potoce usídlilo víc lidí a nově založená osada dostala německé jméno Stubenbach podle tak řečeného potoka.
V jeho okolí se kdysi potulovala obrovská medvědice. Nedalo se na to nebezpečné zvíře vyzrát jinak, než že zapálili kus lesa, ve kterém řádilo. Ten oheň sežehnul a zahubil i tu šelmu a že na sežehnutém místě založili potom osadu, nazvali ji po německu Gsenget.
Ze souboru pověstí Böhmerwaldsagen (1924) Gustava Jungbauera - všichni z něj opisují a ne tak dávno vyšel v SRN znovu v reprintu.
- - - - -
Gsenget
