OTTO BAUER
Čtyřtřídní německá obecná škola v Českých Žlebech
Každoročně dne 1. září, kdy jsme my děti dosáhly věku 6 let, vedla nás maminka do školy v Českých Žlebech (v originále "in die Schule nach Böhmisch-Röhren" - pozn. překl.) k zápisu. Po mši svaté (v originále "nach dem Gottesdienst" - pozn. překl.) jsme zase nastoupily s maminkou cestu domů. Tam jsme plny radosti (v originále "mit Freuden und Frohsinn" - pozn. překl.) vyprávěly o všem, co mělo předznamenat osm budoucích let našeho života (v originále "ein achtjähriger Lebensabschnitt für uns" - pozn. překl.). Kdyby nám nějaký vtipálek (v originále "ein Witzbold" - pozn. překl.) chtěl namlouvat, že utržíme občas i pár ran, sotva bychom mu tenkrát věřily.
Když dny školy započaly, oživili cesty v naší domovské osadě Krásná Hora (v originále "die Heimatstraßen unseres Ortes /Schönberg/" - pozn. překl.) její žáci a žákyně. Ti starší i mladší kráčeli, se slabikáři, abecedou, břidlicovou školní tabulkou, sešity a učebnicemi, penály na psací náčiní, vše pečlivě uloženo buď ve lněných pytlících zvaných "Schnappsack" či v lepším případě ve školních taškách na zádech, každý do své třídy v naší obecné škole. Byly před námi dny, měsíce, celý školní rok se všemi radostmi i strázněmi! Vyprávěli jsme pak doma o svých školních kamarádech, o našich třídních učitelích a také katechetech. Ba, dokonce i pan vrchní školní inspektor (v originále "Oberschulinspektor" - pozn. překl.) nás každoročně navštívil. Kdo by neznal starého Mühlbauera, majitele jednoho mlýna a dvou domů s příslušejícími pozemky (v originále "mit Grund und Boden" - pozn. překl.)? Příchod váženého muže menší postavy v dlouhém plášti jsme my školáci sledovali už z oken školy, abychom dali panu učiteli zprávu a brzy jsme ho už vestoje zdravili při vstupu do třídy. Pozdravil třídního učitele, ptal se nás na to či ono a poučoval nás vlídnými slovy.
K jarním a podzimním pracím už nás rodiče očekávali doma, poněvadž jsme byli zapotřebí k sázení brambor, k pasení dobytka, k orání, vláčení apod..
Čtvrtek byl pro nás školní děti dnem volna.
Nadešel však konec podzimu a po něm zima se sněhy, mrazy a bouřemi, kdy nebyla cesta do školy nijakou maličkostí. Šlo o zdraví, pokud závěje sněhu a vánice neměly konce. Nic však netrvá věčně. Po každé zdánlivě nekonečné zimě přijde máj!
Maminka nám přibalila do školy chleba a špek a to nám pomohlo vydržet všechny nesnáze počasí za dlouhých studených měsíců.
Poněvadž rodiče sami byli podrobeni přísné výchově, chtěli vést i své děti ke slušnému chování a dobrým mravům (v originále "trachteten sie auch ihren Kindern eine gute Erziehung, Anstand und Sittlichkeit" - pozn. překl.).
H. Pollak, Heimat Böhmisch-Röhren: Entstehung - Geschichte - Vertreibung (2009), s. 128-129
P.S. Text vyšel původně už roku 1950 v krajanském časopise Böhmerwäldler Heimatbrief. Jak dokládá česká školní kronika z let 1945-1974, dostal v letech "normalizace" za úkol původně německou školu zlikvidovat (přes svou údajnou snahu ji zachránit) spisovatel Petr Pavlík (1933-2012), neblaze poznamenaný i svou snahou jako šumavský učitel denuncovat "kontrarevoluční" redakci nakladatelství Růže (četl jsem to jeho vlastnoruční udavačské podání někdy z roku 1970) a tím tam po nás (u nichž se předtím ucházel o spisovatelský úspěch) získat místo. Tak to v Čechách chodívá.
Usedlostní jména v obci České Žleby
Lid všude dává svým osadám, domům, rodinám, polím a lukám jména na svůj vlastní způsob a vkus (v originále "nach seiner Art und Weise" - pozn. překl.) a v běžném styku používá jen zavedený a tradiční výraz, takže se často stává, že se usedlosti, jejichž současnými majiteli jsou třeba Hopfinger či Leuchtenmüller, dají najít teprve poté, víte-li, že má každá jiné "Hausname" (tj. "usedlostní jméno" - pozn. překl.), že se tam prostě "po chalupě" říká "Altrichter" či v druhém případě "Heuraffer".
Tak domácí lidé neužívají ani úředního pojmenování své osady Böhmisch-Röhren (Češi jí říkávali České Trouby či Česká Koryta, šlo totiž zřejmě o soumarská napajedla v podobě vodních trub a žlebů - pozn. překl.), nýbrž jen "d Rean"; příhraniční Bavoři, přicházející sem od Haidmühle, osady řečené u nich "Hammer", či od osady Bischofsreut, řečené "Neuhäuser", tak jdou v neděli na svátek sv. Anny (v originále "am Annasonntag" - pozn. překl.) podle vlastního vyjádření "auf d Rean ein".
Právě z usedlostních jmen lze často vyčíst mnohá vlastivědná fakta, jako někdejší hospodářské poměry místa, či přímo vyvodit závěr o činnosti nebo o místu původu nějaké osoby.
Konkrétně vzato odkazují usedlostní jména v obci České Žleby
1. na zaměstnání či živnost a řemeslo: Schullehrerwenzel, Schullehrernazi, Schullehrerpius, beim Mühlbauern, Bäckerwenzel, Binder, Veitl-Schmied, Schmiedfritzn, Kospanschuasta, Schneiderbauer, Kloaschneider (Kleinschneider), Rotschuasta, beim Pfeifenmocher, Hülschurmocha (Holzschuhmacher), der Tscherkenböhm, "Tscherken" byl nářeční výraz pro tkalcovství, Mehlmonn, doslova "moučný muž".
2. na nápadnou vlastnost či činnost: Kloaschuasta (Kleinschuster), Kloatonihansei, Post-Edi, Heger Pius, Bumbadonblaser (Bombardonblaser), beim Holzmoasta (Holzmeister), beim Oltrichter (Altrichter), kde byl kdysi vlastníkem domu "rychtář", tj. představený obce, a toto označení setrvává, Jungermonn, kde se vlastník předčasně mlád oženil, Siebler, kde se vyráběly okraje řešet (Siebränder), beim Zundern, Pechnofen, Bockschneider, Bocktoni, čtvero označení domů, kde bydlili sběrači troudu (práchna) či smoly, také lidé s pytláckou pověstí, Neunermann, člověk, jehož dům má číslo devět (9, tj. "neun"), Horstumsepp (Haarstubensepp), někdo, kdo si zařídil bydlení v bývalé pazderně (Haarstube).
3. na jméno, vlastnost či vášeň, vybízející k posměchu: Simandl, Eischürwertl, Schwellerfüp (Filip Schweller), Hebammerer, Oberhom, utkvělý uživatel řečového obratu "aber haben", což vybízí k podobnosti s biblickým jménem Abraham, beim Preisa, u člověka, který se obává příchodu Prusů (Prajzů), d' Schnorsin, u osoby, která si kupovala skleněné perly a chtěl hnes celou šňůru (Schnur).
4. na křestní jméno nějakého člena rodiny a uvádějí původ synův ze strany otcovy: Wastlfranzl (Sebastian, Franz), Wertlhonsnkorei (Albert, Johann, Karl), Ondrepeter (Andreas, Peter), Puitlmundl (Leopold, Edmund), Hannesmothiasl (Johann, Matthias), Joglhanslsepperl (Jakob, Johann, Josef), beim Kajetan, Bartl (Bartholomäus), Hachtl (Leonhard) .
5. na místo původu: Röhrmüller, Steinkopfschuasta, Heuraffa, podle původu otcova z Přední (či Zadní) Výtoně (Heuraffl), Pumperhansl, podle původu otcova z Řasnice (Pumperle), da Gsngata, podle původu z Gsengetu, Chrobolder Hons, člověk, jehož praděd pocházel z Chrobol (Chrobold).
Za starší příjmení v obci lze považovat tato: Herbst, Drachsler, Hopfinger, Jungwirth, Bauer, Spannbauer, Müller, Mauritz, Kölbl, Kral, Baier, Jarosch, Zimmer, Krieg, Kaspar, Kieweg, Grabl, Greiner, Grill, Land, Häusler, Kainz, Schmeller, Klein, Webinger, Wagner, Sonnleitner, Hudler, Tahedl.
Vyhynulá příjmení: Modl, Bredl, Holzner, Scharinger, Schweller, Böck, Widersatt, Kellermann, Pilsl, Schläger, Klinginger, Höfner, Nachtmann, Stegmüller, Rosenauer, Straubinger.
Waldheimat, 1927, s. 182-183
Na stopu jména Otto Bauer mi dal vstoupit "benjamínek" Kohoutího kříže Luděk Němec svým textem o ztracené kronice obce České Žleby, za jejíhož pisatele je tu označen právě muž toho jména, ostatně na základě článku Franze Kreipla (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) v časopise "Mein Böhmerwald", ročník 1943, uveřejněném, jak jsem následně zjistil, už rok předtím 18. září 1942 i v listě "Budweiser Zeitung". Poněvadž Kreipl píše o tom, že měl kroniku zapůjčenu díky vstřícnosti starosty, mohl by se zdát, že Otto Bauer byl kronikářem i starostou zároveň. Působil však jen na starostenském úřadě jako obecní tajemník (Gemeindesekretär), jak dosvědčuje i snímek v pamětní krajanské knize Heinze Pollaka "Heimat Böhmisch-Röhren" (2009), z níž v českém překladu uvádíme Bauerovu školní vzpomínku. Dosti nekvalitní snímek zachycuje ve válečném roce 1940 muže ne už nijak mladého se svým vnukem Otto Bohuminskym někde v místnosti obecní kanceláře (Gemeindekanzlei). Když jsem pátral v arších sčítání lidu z roku 1921 po jméně Otto Bauer, našel jsem jen jednoho jediného jeho nositele na rozlehlém stavení čp. 4 s datem narození 6. března 1907. Jeho otec Alexander Bauer (*25. března 1876 v blízké, dnes ovšem zcela zaniklé osadě Krásná Hora /Schönberg/ čp. 4) měl ovšem bratra jménem Otto Bauer, kterého najdeme v arších sčítání lidu stále ještě bytem na rodném stavení, tj. rovněž v Krásné Hoře čp. 4. Tam se dočítáme i datum jeho narození, totiž 12. února roku 1891 (den nato ho v dnes už neexistujícím kostele sv. Anny v Českých Žlebech křtil zdejší kooperátor Julius Laštůvka /†14. listopadu 1912 a je pochován v kněžských hrobech u sv. Otýlie v Českých Budějovicích/) a v křestní matrice pak i nejen data jeho rodičů, nýbrž z pozdějšího přípisu i datum jeho svatby v Českých Žlebech 30. června 1927 s Marií Seyffertovou, roz. Rothbauerovou. Otcem obou bratří Bauerových byl Wenzl Bauer, chalupník (v matrice "Häusler") v Krásné Hoře čp. 4, syn kováře na témže stavení Josefa Bauer a Marie, roz. Bauerové z Českých Žlebů, matkou pak Pauline, nemanželská dcera Eleonore Kiewegové, manželské dcery Michaela Kiewega a Barbary, roz. Straubingerové, obou z Krásné Hory čp. 15. Znalec historie zaniklé Krásné Hory, jímž je bezesporu už úvodem zmíněný Luděk Němec, mi poskytl další informace o strýci a synovci téhož jména Otto Bauer. Pisatel kroniky obce České Žleby a tamní obecní tajemník byl i podle knihy Adolfa Hasenöhrla "Kampf, Widerstand, Verfolgung - Dokumentation der sudetendeutschen Sozialdemokraten au Tschechoslowakei im Kampf gegen Hitler und Henlein" (1983) jako aktivní sociální demokrat hned po záboru Sudet krátce vězněn v tehdy už také "říšském" Freistadtu 5. října až 30. listopadu 1938 (viz Google Books). O jeho dalších osudech Luděk Němec bohužel nic nevěděl, zato mi sdělil, že jeho synovec a jmenovec měl jako člen Henleinovy SdP a následně i NSDAP podíl na strýcově zatčení a "nápravě". Byl za to v roce 1945 zatčen a mimořádný lidový soud v Písku ho odsoudil ke 20 letům těžkého žaláře, z něhož byl v Československu propuštěn roku 1955 na prezidentskou amnestii a dožil ve Spolkové republice Německo. I u nás se kdysi spíše ironicky říkalo: Venkov jedna rodina. Nicméně ještě zpět k "našemu" Ottovi Bauerovi: v krajanském časopise Böhmerwäldler Heimatbrief nacházíme na přelomu čtyřicátých a padesátých let několik jeho příspěvků, dovídáme se také, že bydlel v Pasově, Wittgasse 4/II. Zemřel na infarkt 24. května 1952.
- - - - -
* Krásná Hora, České Žleby / České Žleby / † † † Pasov (BY)
