WOLFGANG BAUER

Po stopách mých šumavských předků

25. a 26. května 2009

Mí předkové z otcovy strany pocházejí, jako tolik příslušníků starých rodin tady v Bürmoos, ze Šumavy. Nebyli však vyhnáni po druhé světové válce poštvanou na ně českou lůzou (v originále "von dem verhetzten Mob der Tschechen" - pozn. překl.) s 50 kilogramy povolených zavazadel často během pouhého jednoho dne ze svých majetků, nýbrž přišli sem do Bürmoos už o 60 let dříve, někdy kolem roku 1885.
Tři roky předtím tu Ignaz Glaser z Prahy (viz Wikipedia - pozn. překl.) uvedl znovu do provozu ztichlou sklářskou huť a jako blesk se musilo tenkrát roznést po šumavských lesních vsích, že tam v dalekém Solnohradsku je i pro lidi odsud nějaká dobrá práce.
Můj pradědeček Ferdinand Bauer měl kdysi pěknou selskou usedlost v Bučině (Buchwald), vůbec nejvýš položené obci Čech vůbec. Po velkých větrných kalamitách v sedmdesátých letech 19. století bylo tam pro obrovské polomy a následnou kůrovcovou pohromu rozměrů téměř biblických, jež následovala, pro všechny dost zaměstnání i peněz. Mnozí si zvykli na způsob života, který se příjmy z hospodaření nedal udržet, a to se stalo zřejmě příčinou toho, že pradědeček musil prodat usedlost příbuzným, když překypující úroda dřeva pominula. Jiných možností výdělku bylo v této odlehlé končině pomálu. Našel s velkou rodinou možnost pobytu jen ve vedlejším stavení svého někdejšího dvorce.
Nebylo divu, že se posléze pokusili najít štěstí v cizině. Jako první z nich se pěšky sem do Bürmoos vydal můj děd, tenkrát pouhých 17 let starý. Našel brzy práci a tak v Bürmoos postupně skončila nejen celá pradědečkova rodina, nýbrž i rodina jeho bratra Aloise, který s ní však později zamířil dál do dolnorakouské osady Neuda (dnes hlavní místní část městyse Golling an der Erlauf - pozn. překl.) u Pöchlarn. Jako horlivý genealog - mám ve své kartotéce kolem 15 tisíc jmen - jsem chtěl znovu navštívit zemi mých předků a možná i učinit nějaké nové objevy, jež mi zůstaly při předchozích výpravách utajeny.
Až na malé výjimky jsem putoval vesnicemi, osídlenými až do vyhnání téměř výhradně německy hovořícím obyvatelstvem. Těmi výjimkami byli celníci, četníci a jiní státní zaměstnanci, poněvadž ta místa byla po roce 1918 obsazována už jen Čechy. Po vyhnání svých německy mluvících obyvatel v letech 1945-1947 zůstaly mnohé vsi bez lidí. Dobytek byl ze stavení odehnán jinam, cennosti vykradeny. Byly sice učiněny mnohé pokusy o nábor osídlenců z československého vnitrozemí, ale mnozí z nich jen prodali, co se dalo ještě upotřebit, načež zase zmizeli.
Podél hranic bylo v padesátých letech 20. století zničeno na 600 vsí a samot. Snad se tak měl znemožnit návrat někdejších obyvatel, vyhlášením zapovězené zóny se pak měl ztížit útěk z dělnického ráje těm, kdo v něm zůstali. Velká území byla proměněna na vojenské výcvikové prostory. V celém jazykově německém území byly kostely ponechány rozpadu, mnohé z nich přímo vyhozeny do povětří, poněvadž byly postaveny příliš stabilně. Zničeny byly hřbitovy, drobné sakrální památky jako kříže, kaple a boží muka, rovněž památníky padlých.
Po pádu komunismu byly některé z dosud zachovaných domů (rozuměj v někdejším hraničním pásmu - pozn. překl.) renovovány na rekreační objekty a alespoň tak zachovány pro budoucnost. Tímto územím, ležícím dnes většinou v tzv. Národním parku Šumava a nabízejícím velkolepé přírodní krásy, měla nyní vést má výprava. Z českých místních jmen byla mnohá vynalezena až po roce 1918 (či až po druhé světové válce - pozn. překl.), podíl českých obyvatel i mezi válkami ve většině takto přejmenovaných osad se však pohyboval v rozsahu 0-5 procent.
Po přejezdu hranice při Braunau am Inn (rozuměj z Rakouska do Bavorska - pozn. překl.) následovala první objížďka krajinou, kterou jsem ještě nikdy nenavštívil. Za Pasovem (Passau) směrem k české hranici u Philipsreutu další velká objížďka. To mi to opravdu pěkně začíná! Na hranici už nijaké kontroly. Teprve opožděně přicházím na to, že v Česku jsou rozsvícená světla u auta povinností i za dne, což mi mohlo přijít docela draho.
První mou zastávkou na cestě je Horní Vltavice (Obermoldau). Pořizuji snímek starého železobetonového mostu (z roku 1926 - pozn. překl.) s kaplí vedle a také jednoho starého šumavského domu na vltavském břehu. Pak si poprvé prohlížím stavení na vedlejších cestách obce. Jsou zčásti velice sešlé, několik málo z nich je nových. Krátké zastavení při vchodu do kostela, ve kterém se v roce 1864 brali mí prarodiče Ferdinand Bauer a Eleonore Friedbergerová, stejně jako mí praprarodiče Johann Nepomuk Friedberger a Anna Maria Blaschko v roce 1822. Ti všichni tu byli i pokřtěni. Jako obyčejně, scházely se takto páry z okolních osad dohromady, pokud si každý chlapec právě pěšky hledal nevěstu či dívka ženicha (v originále "soweit man es eben zu Fuß auf Freiersfüßen schaffte" - pozn. překl.).
Kostel a hřbitov jsem fotografoval při poslední své návštěvě tady. Jména na starých náhrobcích se sotva lišila od těch u nás v Bürmoos, poněvadž k této farnosti náležela i sklárna v Lenoře (Eleonorenhain), kterou až do vyhnání vlastnili Kralikové, rytíři von Meyrswalden. Přinejmenším nějaký čas tu pracovali četní Bürmoosští. Hned na konci obce míří cesta doleva rovnou do srdce Šumavy. Na jednom návrší leží Annenský dvůr (Annahof), velký, krásný statek, který je právě renovován (ovšem pod označením "Račí dvůr" podle blízké osady Račí /Mitterberg/, jejíž je součástí - pozn. překl.). Vedle jednoho starého stromu stojí nějaký památník. Kolem zatáčí někdo na traktoru, jedu dál, poněvadž jde o soukromý majetek.
Další zastávkou je Polka (Elendbachl), kde velký jez hradí rybník a odkud vede jakýsi náhon (v originále "ein Mühlbach" - pozn. překl.). Na břehu sedí rybář a všechno vyhlíží opravdu malebně. Z osady není už nic k vidění, jen jediný dům užívaný jako lesovna (dnes penzion Polka - pozn. překl.). V lukách jsou dosud patrny hranice pozemků v podobě kamenných snosů (v originále "in Form von Wällen ersichtlich, deren Steine aus den steinigen Wiesen gegraben Arden" - pozn. překl.).
O něco dál prozrazují louky někdejší osadu Březová Lada (Birkenhaid), která mívala na 100 obyvatel. Tady se narodila moje babička Maria Wallnerová, jejíž rodina rovněž vycestovala do Bürmoos. Provdala se v roce 1896 v Lamprechtshausen za mého děda Johanna Bauera, kterého asi poznala teprve tady, kde se o starém domově hovořilo důvěrně jí známým nářečím. Také moje prabába Eleonore Friedbergerová, jejíž rodina tu sídlila už od založení osady, se v Březových Ladech narodila. Z Březových Lad není rovněž nic k vidění (jen řada křížů v místech někdejších stavení - pozn. překl.), než malá vodní elektrárna (ta ovšem patří už k blízkým, také zcela zaniklým Zahrádkám /Mehregarten/, kde se pod tím jménem provozuje kemp - pozn. překl.), která by měla být i dnes funkční. Dále po silnici přijedete k přímo u ní na kraji lesa stojící kapli, která byla teprve v posledních letech znovu zbudována podle staré zaniklé. Je opravdu krásná. Naproti ní přes silnici stoupá svahem vzhůru křížová cesta. Její zděná zastavení jsou zdobena relativně pěknými moderními malbami. Silnice mířící do Borových Lad (Ferchenhaid) byla kdysi plná strašlivých výmolů, teď má však nový asfaltový povrch. Obec sama nabízí málo zajímavého kromě mladé Vltavy (Moldau) skrze ní protékající. Tady se sbíhají silnice od Kvildy (Außergefild), od Vimperka (Winterberg) a od Horní Vltavice. V blízkosti ležící Chalupská slať (Großer Königsfilz), dobře přístupná po povalovém chodníku, je ovšem snově krásná. Procházíte rašeliništěm až k okraji největšího slatinného jezírka na Šumavě vůbec s třasovisky (v originále "mit Schwingrasen" - pozn. překl.) a plovoucími ostrůvky.
Teď se vydávám z Borových Lad dál po silnici na Kvildu (Außergefild). Po několika minutách je vidět malou lávku přes jez, při němž dříve odbočoval kanál k pile, ze které už nic nezbylo. Krátce nato se na svahu vynořuje panský dům někdejší sklárny ve Františkově (Franzensthal), proměněné později na papírnu. V panském domě je dnes restaurace (mezitím někdy v roce 2011 zrušená - pozn. překl.), dole při silnici stojí ještě několik budov (jedna z nich přeměněná na penzion Panský dům, který se zmocnil označení zmíněné budovy ve svahu - pozn. překl.), dříve asi náležejících k papírně. Vltava tu teče jako trochu širší potok poměrně prudce kolem a vystupuje mnohdy z břehů, jak jsem to sám jednou mohl spatřit, když strhla půlku silnice. Tady ve Františkově se narodil můj pradědeček Valentin Wallner a ve zdejší sklárně, náležející už k obci Kaltenbach (dnes Nové Hutě - pozn. překl.) rovněž pracoval. Se svou manželkou Eleonorou, roz. Rothovou, se oženil v Novém Světě (Neugebäu), ze kterého prababička pocházela. Krátce po otevření hranic v devadesátých letech dvacátého století jsem v tomto panském domě (rozuměj tom ve svahu - pozn. překl.) přenocoval, když jsem začal Šumavu prozkoumávat.
Zastavení v Kvildě jsem plánoval trochu prodloužit. Zaparkoval jsem před obecním úřadem, ve kterém je umístěna i prodejna suvenýrů a stoupal jsem po schodech nahoru do patra, kde byl při mé poslední návštěvě výstavní prostor. Už při schodišti bylo plno starých snímků z Kvildy a z Bučiny. Nahoře jsem však stanul před zavřenými dveřmi. Nějaká paní tam kramařila ve vedlejší místnosti. Když mě spatřila, ptala se mě něco česky. Pokrčil jsem rameny a učinil dotaz, zda umí německy. Nato zahovořila v bavorském dialektu. Vyšlo najevo, že je napůl německého původu, byla v Dolním Bavorsku nějaký čas vdaná a po rozvodu se zase vrátila sem do Kvildy, kde je teď zaměstnána na obecním úřadě, je kustodkou muzea a obecní radní v jedné osobě.
Kvilda měla před vyhnáním kolem 1150 obyvatel, hovořících téměř bez výjimky německy, zatímco dnes tu přes rostoucí turistický ruch žije trvale něco více než 180 lidí (viz Wikipedia uvádí k 1. lednu 2007 dokonce jen 167 stálých obyvatel - pozn. překl.). Také některé rodiny v Bürmoos měly příbuzné, pocházející odsud (např. ty s příjmením Peter či Petter).
Ve zdejším kostele (zavěceném sv. Štěpánu - pozn. překl.) si bral můj ve Vchynicích-Tetově (Chinitz-Tettau) narozený prapradědeček Paul Bauer za svou ženu Theresii Plechingerovou z Bučiny.
Kustodka, která svou funkci vykonává dva roky, byla zrovna uprostřed příprav nové expozice, která měla být otevřena za šest dnů. Udělala si čas a provedla mě dosud nehotovými jejími prostorami. Jako vylepšení dřívější expozice byly teď všechny předměty opatřeny i texty v němčině, což bylo realizováno za pomoci partnerské bavorské obce Mauth. Oproti předchozí expozici přibyl malý prostor navíc. Zajímavé byly vedle starých fotografií, nářadí a obrazů také mapy o majetkových poměrech oblasti. Kvilda a Bučina jmenovitě náležely ke statku Zdíkov (Groß-Zdikau), který před vyhnáním a vyvlastněním patřil hraběti Thunovi, jehož rod měl vedlejší linii i v Salzburgu a během staletí z něho pocházeli i někteří solnohradští arcibiskupové. Tento územní klín (v originále "dieser Gebietskeil" - pozn. překl.) nepřišel nikdy do rukou Schwarzenbergů (Karel Schwarzenberg byl v posledních letech /tj. v letech 2007-2009 a znovu od roku 2010 - pozn. překl./českým ministrem zahraničních věcí), kteří měli na horní a dolní Šumavě a také jinde v Čechách kolem 300 čtverečních kilometrů (jinde se uvádí 200 tisíc hektarů, viz Wikipedia - pozn. překl.) majetku.
Kvildu jsem navštívil poprvé v roce 1976 - za časů hluboké komunistické totality - a na mostě přes Vltavu byla varovná tabule, zakazující jeho překročení tam, kde po něm odbočovala silnice na Bučinu, rodišti mého dědečka Johanna Bauera. Právě kvůli Bučině jsem tam přitom tenkrát jako začínající rodopisec vůbec přijel. Až do konce komunistického panství za tou tabulí začínalo nepřístupné hraniční pásmo (hovořilo se i o tzv. "pásmu smrti"), zatímco nyní je příjezd na Bučinu (rozuměj soukromým automobilem - pozn. překl.) opět nemožný proto, poněvadž někdejší osada leží v chráněné zóně (v originále "in der Kernzone" - pozn. překl.) šumavského "národního parku". Také kvildský hřbitov tehdy vyhlížel žalostně: kopřivy metr vysoké, zrezivělé, zčásti nahnuté či povalené kříže, rozbité náhrobky, vyvrácené ploty. V roce 1978 byl hřbitov zcela zlikvidován, všechny kříže odstraněny, plocha se prakticky přeměnila na louku.
Jel jsem tedy dál přes potok, lemovaný sejpy, kopečky hlíny a písku, které tu zbyly po rýžování zlata ve středověku. Ten potok (autor má zřejmě na mysli Hamerský potok /Hammerbach/ ústící dále do Vydry (Widra) - pozn. překl.) neteče do jen pár set metrů vzdáleného Kvildského potoka (Seebach), plynoucího do Vltavy, od něhož je oddělen toliko mírnou vyvýšeninou, nýbrž míří k západu, kde se po spojení s jinými vodními toky u Čeňkovy Pily (Vinzenzsäge) stává Otavou (Wottawa). Ta pak ústí po nějakých 113 kilometrech při hradě Zvíkov (Klingenberg) opět do Vltavy (přesněji do vodní nádrže Orlík - pozn. překl.). Orlické přehradní jezero učinilo hrad na vysoké skále přístupný takřka v rovině. Mnoho vodních toků v okolí Kašperských Hor tady na Šumavě obsahuje i dnes v písku svého dna stopy zlata.
Následující osadou je Horská Kvilda (Innergefild), kam jsem přijel už pomalu hladový, poněvadž bylo po jedné hodině odpolední. V současnosti je po zániku Bučiny Horská Kvilda tou nejvýše položenou obcí v Čechách. Dorazil jsem tedy k hotelu Rankl, ležícímu v nadmořské výšce 1075 metrů a provozovanému německými Šumavany. Je to někdejší selská usedlost (narodil se v ní Wilhelm Pollauf, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), dnes velkoryse přebudovaná a nabízející 40 lůžek hotelové kapacity. Hotel nabízí i saunu, whirlpool a masáže. Poobědval jsem tu, přičemž až do 18 hodin funguje v restauraci samoobsluha. Pro jednoduchost jsem si hned zamluvil pokoj na příští noc a mohl jsem si v něm uložit tu trochu svých zavazadel, abych pak mohl bez potíží jet dál.
Jeden dvoulůžkový pokoj mě se snídaní přišel na 850 korun (asi 36,- €). Rustikální nábytek na terase z půlených kmenů pod slunečníky byl ovšem bez polštářů trochu nepohodlný pro nějaké dlouhé sezení. Jméno, které hotel nese, odkazuje na někdejšího majitele usedlosti v okolí Seppa Rankla, široko daleko proslulého šumavského obra vlastním jménem Josefa Klostermanna, o jehož neuvěřitelné tělesné síle byla sepsána celá knížka (příběhy o Seppu Ranklovi shromáždili Hans Kollibabe a Johann Luksch, zastoupení i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a jehož vzdáleným příbuzný, proslulý spisovatel Karl (Karel) Klostermann, ho rovněž zvěčnil ve svých románech.
Brzy jsem se vydal opět na cestu směrem na Rejštejn (Unterreichenstein). Ve Zhůří (Haidl) je od silnice patrná ruina jednoho selského stavení, zatímco z ostatních nezbylo nic než dříve na lesu těžce vydobyté louky, ohraničení polí a nádherný výhled do údolí.
Úzkými serpentinami sjíždím dolů k Otavě. Tam při ní zabočím doleva a mířím proti jejímu toku až k Čeňkově Pile, kde silnice překračuje řeku. Z ní je odváděn náhon, jenž dřevěným korytem na podpěrách žene vodu k malé turbině, vyrábějící proud pro bližší okolí.
Jen o několik metrů dál se stéká Vydra s Křemelnou (Kielingbach) a od tohoto soutoku je řeka zvána Otavou. Malebné místo s prastarými smrky, pod nimiž sedával častý návštěvník Čeňkovy Pily, jímž byl skladatel Bedřich Smetana, když psal svou "Vltavu" (v originále "sein Musikstück 'Die Moldau'" - pozn. překl.). Ten, kdo zná tu řeku, pramenící na Šumavě blízko Bučiny, kdo viděl celý její stále mohutnější proud počínající kdesi v odlehlých lesních končinách, ten dokáže tu hudbu jistě naplno procítit a vychutnat. Od mostu dolů vede podél řeky pohodlná turistická stezka. Nedaleko dál nahoře ústí do Křemelné Vchynicko-tetovský kanál (v originále "Chinitz-Tettaukanal" - pozn. překl.), mistrovské technické dílo. Koryto kanálu, vyložené kameny, umožňovalo plavení dřeva z území, kde k tomu nebyl vhodný nijaký místní potok (právě poslední úsek ke Křemelné tvoří však tzv. Sekerský potok /Seckerbych/, zvaný jinak i Plavební potok - pozn. překl.). V některých svých úsecích je příležitostně po 200 letech používán i dnes.
Tady se obracím a po silnici mířím teď směrem po proudu řeky Otavy do Rejštejna. K trochu výše ležícímu kostelu vede úzká cesta, která je dlážděna říčními oblázky a prostřed má vodní stružku. K tomuto kostelu příslušelo dříve farností obrovské území až k Modravě (Mader). V Rejštejně byla kdysi v provozu nadobyčej proslulá sklárna, také už dávno zrušená. Svědčí o ní dosud hroby jejích majitelů von Spauna a Lötze na hřbitově obklopujícím kostel. Při kostelní zdi se nacházejí i hroby matky spisovatele Karla Klostermanna Karoliny (Charlotte), roz. Hauerové, jakož i jeho bratra, zdejšího faráře Jakoba Klostermanna.
Podél Otavy jedu dál až k mostu přes řeku teď už dost širokou. Na druhé straně se dostávám do osady Annín (Annathal), kde dříve rovněž stávala velice známá sklárna. Má po ní dokonce jméno uranové sklo, zvané i "Annagelb" (tady jde zřejmě o omyl, poněvadž tzv. Annino sklo "Annagelb" i tmavší "Annagrün" je pojmenováno po manželce skláře Josefa Riedela /1816-1894/ z Dolního Polubného /Unter-Polaun/ v Podkrkonoší - pozn. překl.). Ještě před několika lety tu byla brusírna, odkud vycházely nádherné broušené poháry a vázy z olovnatého skla. Teď jsem jen odkázán na prodejnu, která má ovšem zavřeno. Celá ves je jako po vymření. Ten, kdo si dá tu námahu, vystoupá na blízký kopec a udělá sto kroků zarostlou lesní cestou, spatří překrásný kostelík, který tu byl zřízen někdejšími majiteli sklárny.
Vracím se zpátky na hlavní silnici, vedoucí stále podél šumící Otavy a po několika málo kilometrech zatáčím znovu a jedu přes nějaký most. Cesta, kterou zrovna upravují, vede přes Hartmanice (Hartmanitz) k hranici do Železné Rudy (Eisenstein). Kousek za Hartmanicemi stojí ve svahu návrší za ním (jde hned o dva vrchy téže výšky, totiž Jakubice /Jakobitz/a Hamižná /Hamischberg/, oba 853 m - pozn. překl.) kostel v Dobré Vodě (Gutwasser). Tady nablízku žil prý při jedné skále v poustevně prostřed lesa sv. Vintíř (v originále "der heilige Gunther" - pozn. překl.).
Když jsem kostel v Dobré Vodě před několika lety navštívil poprvé, byl v žalostném stavu. Z oltáře a kostelních lavic se nedochovalo nic. Stěny byly prázdné, všechny obrazy a sochy zmizely. Na zarostlém hřbitově byly náhrobky vyvráceny, jeden z hrobů otevřen. kameny náhrobků zpřelámány, také samotná budova kostela se nacházela v dezolátním stavu. Domy v okolí byly obydleny jen zčásti.
Dnes je kostel díky převážně německé pomoci opět v obstojném stavu. Fasáda byla opravena a nově omítnuta, náhrobky, pokud to bylo možné, zachovány na původních místech. Interiér kostela, do něhož lze nahlédnout jen mříží, bránící vstupu, je opatřen opět mešním stolcem a jednoduchým oltářem. Do kaple vedle kostela plyne vodovodní rourou údajně léčivá voda do žulové nádržky. Některé z okolních domů jsou opraveny a před několika lety byly dva z nich před kostelem přeměněny v malé židovské muzeum.
Příští zastávkou na mé cestě se měla stát obec Žihobce (v originále "Zihobetz", na starých mapách bývá "Žihobetz" - pozn. překl.), odkud pocházeli Rožánkovi, předkové našeho někdejšího starosty Roschaneka (rozuměj starosty v Bürmoos - pozn. překl.). Žihobce ležely už za jazykovou hranicí a byly obydleny výhradně Čechy. Projíždím Sušicí (Schüttenhofen), kde krátce zastavuji jen u prastarého židovského hřbitova při kraji cesty, který jsem čirou náhodou objevil při jedné své předchozí návštěvě. Není přístupný, je obehnán vysokou zdí a toliko hebrejský nápis nad vstupní branou vypovídá o jeho funkci. Ještě pořídím snímek zchátralého areálu někdejší továrny na zápalky (v originále "die Ruinen einer früheren Zündholzfabrik" - pozn. překl.) a po několika kilometrech přijíždím ke hradu Rabí.
Tam odbočuji, poněvadž jsem na mapě našel silnici směrem na Žihobce. Ta je ovšem ve velice špatném stavu a sestává vlatně už jen z úlomků asfaltu (v originále "bestand bald nur mehr aus Asphaltbrocken" - pozn. překl.). Její šířka odpovídá jen jednomu dopravnímu pruhu (v originále "einspurig" - pozn. překl.) a nazpátek nelze nijak otočit. Navíc nemám už ani tušení, kde vlastně jsem. Konečně se dostávám znovu na hlavní silnici, vracím se do Rejštejna a pak zamířím nahoru na Kašperské Hory. Už při příjezdu do města je krásně vidět hrad Kašperk (Karlsberg). Tím směrem musím teď odbočit. Sám hrad je dosažitelný pouze půlhodinkou pěší túry, není však mým cílem a tak jedu dál a přespříští vsí jsou právě Žihobce.
Je to ves jako tisíce jiných v Čechách, ovšem velice stará, poněvadž se v listinách připomíná už v roce 1045. Uprostřed obce, kam přijíždím prudkým stoupáním, stojí velký novogotický kostel (postaven byl v letech 1872-1876 podle návrhu Ing. Petra Jirgese z Tábora a je zasvěcen Proměnění Páně - pozn. překl.). Jako všechny kostely tady je i on uzavřen a nelze dovnitř nahlédnout ani mříží. Vůbec nevypadá tak, že by měl být v posledních desetiletích nějak často využíván (zdání asi klame, poněvadž v roce 1977 tu měl primici P. Adolf Pintíř, zdejší rodák a od roku 2008 generální vikář českobudějovické diecéze, v říjnu 1990 tu pak biřmoval českobudějovický biskup a pozdější primas český, kardinál Miloslav Vlk - pozn. překl.). Na fasádě opadá ve velkých kusech omítka (v roce 2010 se však kostel dočkal opravy a byl otevřen slavnostní bohoslužbou - pozn. překl.). Jinak je tu ještě stará škola, odkazující na lepší časy (je totiž spolu s muzeem Lamberská stezka umístěna v někdejším zámku rodu Lamberků, kde žil i kníže Gustav Joachim zu Lamberg, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
650 zdejších obyvatel bydlí jinak ve skrovně obnovených starých domech či v rodinných domcích bez tváře. Zacházka do některé boční uličky končí buď u vrátek do soukromého domku, běží dál do svahu v zeleni či se zastaví před pozůstatky zdí některé ze zbořených budov. Udělal jsem několik snímků a zamířil dál na Vimperk po nejkratší trase, kterou mi mapa nabízela.
Znovu jsem padl na silnici. která měla vést na Stachy (Stachau), ale byla zřejmě původně zbudována jen pro potřeby lesnického provozu. Úzká vozovka se v serpentinách vine k vrcholu hory Javorník (v originále "auf den Gipfel des Javornik-Berges" - pozn. překl.). Les neměl konce. Za celý úsek jsem potkal jedno protijedoucí auto a předjel jediného cyklistu, který se lopotil do vrchu. Nehodu bych tu věru nechtěl zažít! Konečně jsem dorazil na vrchol, celou věčnost zase sjížděl dolů a pak se přede mnou vynořily Stachy, relativně velká ves s odjakživa malým počtem německých obyvatel. Na hřbitově jsem se tu krátce zastavil u hrobu už vzpomenutého Seppa Rankla (Josefa Klostermanna) s připomínkou Karla Klostermanna na náhrobním kameni.
Na téže silnici, jen o několik kilometrů dál, leží Zdíkov, k němuž, jak už zmíněno, náležela kdysi Kvilda a také Bučina. Zámek s krásnou zahradou a rybníkem vzadu je dnes opět v provozu jako restaurant a hotel. Při naší první návštěvě po politickém obratu byl zavřený a my bydlili v "hotelu" vedle, který byl opravdu více nežli jednoduchý. V pokojích nebyly žádné záclony a vodovodní potrubí v koupelně bylo instalováno vně stěn. Vana činila téměř starožitný dojem. Tady jsem poznal i kávu, jak se tehdy na venkově obvykle servírovaůa: ve čtvrtlitrové sklenici byla u dna vrstva kávy, přes níž se přelila voda. Sklenicí se musilo zatřepat, aby se voda zbarvila, a pak se sediment nechal opět klesnout ke dnu. Když se to pilo horké, mělo to jistou podobnost s naším "Spitalskaffee" (tj. "nemocniční kávou" - pozn. překl.).
Stačilo mi tu udělat jeden snímek a vydal jsem se dál do blízko odtud se nacházející vsi Cejsice (Zeislitz), odkud pocházela moje nevlastní babička Maria, roz. Gottalová, druhá žena mého děda Johanna Bauera. Po jedné vedlejší cestě přijíždím nejprve do osady Hrabice (německy Rabitz, ves je dnes jen městskou částí Vimperka - pozn. překl.). Krátce před ní stojí při cestě zcela nezvyklá kaple (nebo je to snad sklípek?). Malá stavbička má podobu jakési hradní miniatury se čtyřmi věžemi v rozích, okna zazděná a dveře zavřeny. Osada sama sestává z asi 20 stavení a nemá snad kromě velké kaple, spíše už malého kostela téměř, nic co nabídnout. Kaple je položena krásně uprostřed vsi, je ale náležitě opředena kabely elektrického vedení.
Jen o kus dál se zraku vynoří ves Cejsice. Odtud dohodili mému dědečkovi jeho druhou ženu Marii Gottalovou poté, co jeho první žena - moje vlastní babička - zemřela v roce 1904 jako šestinedělka při porodu šestého ze svých dětí. Tenkrát třiadvacetiletá Maria Gottalová odvážila se skoku do neznáma: v dalekém Solnohradsku si vzala za muže o 13 let staršího vdovce se šesti malými dětmi. Bylo z toho přesto šťastné manželství, z něhož vzešlo dalších devět dětí. Maria se narodila ve stavení čp. 11. Když jsem to později přepočítal, došel jsem o nějakých 130 let později, rovněž jen k počtu 11 stavení. Prvý dojem nebyl zrovna lákavý. Zkrachovalé družstvo (v originále "eine herunterkommene Kolchose" - pozn. překl.), které lze už sotva uvést zase do provozu, dvůr plný zrezivělých strojů a nářadí k nepotřebě, stará auta, hromady ojetých pneumatik, zrezivělá sila, jedno přes druhé v divoké směsi. Pohled padá na sešlou, ale obydlenou bytovku se zazděnými okny směrem do ulice. Vlevo od něho kaple, na níž je patrný nesmělý pokus o obnovu. Kolem kaple v půlkruhu další rodinná stavení a podél silnice do kopce ještě jedno - to bylo asi všechno. A pak po silnici zase z kopce dolů, až se vynoří po jednom kilometru poslední ves mé cesty sem: Křesanov (Kresane). Tady se někdy kolem roku 1820 ve stavení čp. 6 narodila Maria Anna Pawlitschko, pramáti (v originále "Großmutter" - pozn. překl.) mé právě několikrát zmíněné nevlastní prabáby Marie Gottalové. Ves je přibližně stejně velká jako Cejsice, jenom cesta sem k ní je ještě horší. Také Křesanov má jen 11 domů, přičemž polovina z nich je nejspíš novějšího data. Toliko vedle malého kostelíka (viz jeho snímek v příloze textu Richarda Schiefera na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který tu rovněž přetrval, stojí stará šumavská selská usedlost, pěkně zrestaurovaná a sloužící zřejmě jako rekreační chalupa (v originále "als Wochenendhaus" - pozn. překl.). Kostelík je stíněn několika starými lipami, stranou, napůl stromy zakryt, tyčí se kříž s letopočtem 1877 vyrytým v kameni. Svatyňka asi už není delší čas používána, poněvadž mezitím vzrostlé větve jedné z lip vyloženě brání přístupu ke vchodu. Pohled oknem, opředeným skoro docela pavoučími sítěmi, dává rozpoznat řady prostých lavic. V podlaze poblíž vchodu jsou vytrhány kamenné desky, oltář vidět není. Škoda kulturního odkazu mnoha generací, neboť o těchto třech vsích najdeme v listinách zmínku už v roce 1359. To znamená, že v každém století přibyly v průměru dvě z jejich stavení.
Pro tento den mám dost. Nastupuji do vozu a drkotám hrbolatou vozovkou ke krásné nové silnici, mířící od Zdíkova k Vimperku. Za křižovatkou nad ním projíždím bez přestávky hlubokými lesy ke svému hotelu v Horské Kvildě, kde si objednávám pstruha na roštu s brambory a sekanou petrželkou, k tomu půllitr dobrého plzeňského piva Gambrinus. Jdu brzy na kutě, poněvadž příští den bude neméně náročný než ten dnešní.
Po snídani s bufetovým stolem (na rozdíl od švédského stolu, který nabízí jen studená jídla, má i teplou "německou" část - pozn. překl.) - také káva je "samoobslužná" - si balím věci do vozu, zaparkovaného za budovou hotelu. Znovu jedu samým lesem dál. Prvou obcí, k níž odbočuji, jsou Nové Hutě (Kaltenbach), kde se narodil můj praděd Valentin Wallner. Narodil se přesně v roce 1840, kdy byl někdejší Kaltenbach založen. Osada rychle rostla a měla v roce 1930 spolu s jinými vesnicemi, k obci příslušejícími, už přes 1700 obyvatel většinou německy hovořících. Dnes tu trvale žije 93 lidí.
Zacházím na hřbitov, který byl stejně jako nedaleko stojící kostel v posledních letech renovován, z větší části zásluhou a nákladem dřívějších německých osadníků. Hodně náhrobků se zachovalo jen ve fragmentech a nápisy často nelze přečíst, jsou však i náhrobky a kříže dobře udržované a jména na nich dobře znám ze své kartotéky předků. Naproti kostelu zachovaný památník padlých svědčí o tom, že obec zaplatila v obou světových válkách značnou krvavou daň. Dál míří silnice k sousední vsi Nový Svět (Neugebäu), z níž pochází má prababička Eleonora Rothová, manželka už zmíněného Valentina Wallnera. Při vjezdu do osady, který je stíněn alejí stromů, upoutá prastará bříza nezvykle velkého vzrůstu. Ze silnice je nádherný výhled na Chalupskou slať v údolí směrem na Borová Lada a na hraniční pohoří s Bavorskem.
Já však jedu dál a přes Vimperk a Volyni se dostávám do Strakonic. Město s téměř 25 000 obyvateli má velký hrad, který se ovšem nevypíná na nějakém návrší nad městem, nýbrž leží uprostřed něho. Při hradní zdi zaparkuji a zamířím k vnitřnímu nádvoří. Tady už je přichystáno pódium a před ním řady lavic na nějaký večerní koncert. V samotném hradě je umístěna pozoruhodná muzejní expozice, zčásti ze starých motocyklů, jaké mám dosud z dřívějších dob v paměti. Mne však dnes zajímá antikvariát v jednom sklepním prostoru, ve kterém jsem už učinil zajímavé objevy starých německých knih a pohlednic. Na dveřích bohužel visí lístek psaný v češtině, oznamující zřejmě, že je zavřeno. Inu ano (v originále "naja" - pozn. překl.), snad se ten člověk brzy vrátí, je teprve 11 hodin. Už při jedné z předchozích návštěv jsem ovšem jednou čekal zbytečně.
Zkouším štěstí venku ve městě, kde vím o jednom antikváři, který má obchod trochu stranou a je levnější. Ani tady jsem ovšem tentokrát neuspěl. Dveře jsou i tady zavřeny a hustá mříž chrání před vloupáním. Toto chování obchodníků, kteří prostě zavřou, když snad právě nečekají nijakého zákazníka, je tu velice rozšířeno, a to i v turistických oblastech. Zavřeno bývá přes poledne často až do patnácti hodin, večer pak jsou obchody opuštěné mnohdy už kolem páté hodiny odpolední, v sobotu nejsou otevřeny vůbec, v lepším případě jen dopoledne, ačkoli turisté s delší příjezdovou trasou se objevují právě tehdy, kolem sobotního oběda.
Frustrován projíždím hlavní obchodní ulicí a zastavuji před jedním starožitnictvím, které objevuji náhodou. Nevrlý majitel má docela dobré věci, které ovšem u nás pořídím levněji. Nakonec kupuji jeden z typických vyřezávaných a černě natřených dřevěných křížů s Kristovým tělem z porcelánu bez glazury (v originále "aus Biskuitporzellan" - pozn. překl.). Kříž je dlouhý asi tři čtvrtě metru, značně špinavý a vyžadující opravy. Něco jsem si však ze své cesty přivézt chtěl. Ještě se vracím k antikvariátu, ale majitel tu pořád ještě není, ačkoli by měl...
Pomalu nastal čas myslit na návrat domů. Vyrážím proto směrem k Lipenskému přehradnímu jezeru (v originále "zum Lippener Stausee" - pozn. překl.). Nejprve mám cestou přes Vodňany možnost projet několika vesnicemi, jejichž jména mi nic neříkají, v nichž se však uchovaly staré usedlosti ve slohu českého "selského baroka" (v originále "alte Bauernhäuser im "Böhmischen Barock" - pozn. překl.). Pořizuji jejich fotografie a v jedné větší osadě objevuji štít s nápisem "Glasbläser - Glasverkauf". Zřejmě sklárna v držení i v provozu takříkajíc jednoho muže (v originále "offensichtlich ein Einmannbetrieb" - pozn. překl.). Vstupuji dovnitř. Tavicí pec tu šíří hrozivý žár, skleněné koule se však vyfukují na zahradě vedle - snad byl ten sklářský kmen čerstvě vytaven. Vystaveno je spousta předmětů, které se najdou všude, některé velké vázy jsou však zřejmě unikáty svého druhu. Za poslední koruny pořizuji jednu skleněnou kouli pro zahradu své sestry, která si už dávno nějakou přála.
Pak zase dál, bohudík s klimatizací ve voze. Na obloze se už kupí první bouřkové mraky. Odbočuji na Prachatice (Prachatitz) s jedním z nejpozoruhodnějších náměstí v Čechách vůbec. Téměř všechny domy jsou tu pokryty až po střechu sgrafitovou výzdobou. Až do vyhnání v roce 1946 bylo obyvatelstvo města, které ve středověku dosáhlo značné zámožnosti, způli tvořeno občany německy mluvícími. Tady byl konečný bod "Zlaté stezky", po níž byla sůl z Halleinu a ze Solné komory (Salzkammergut) přepravována do Čech, které ložiska soli postrádaly (v originále "in das salzlose Böhmen" - pozn. překl.). Jednou z nejkrásnějších budov je někdejší solnice (v originále "das ehemalige Salzlager", přičemž Solnicí se kdysi nazýval tzv. Bozkovský dům čp. 184, kde je dnes v patře umístěno Kulturní centrum O.H. Hajeka /ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže/, solným skladem byl však prakticky každý z měšťanských domů, než byl v roce 1706 "solní sklad" přemístěn z Prachatic do Českého Krumlova - pozn. překl.).
Při vjezdu do města šok. Jedna blonďatá policistka mi ukazuje ke straně. Nejel jsem přece nijak příliš rychle kolem místní tabule. Její kolega odpočívá kus vedle opřen ve stínu stromu o zeď nějaké kaple. Je to pochopitelné, dnes je opravdu letos snad vůbec největší vedro a i vysoko na Šumavě bylo snad 30 stupňů ve stínu. Blondýnka přistupuje k mému autu a ptá se mě něco česky, poněvadž mám škodovku. Pokrčím rameny a zeptám se: "Deutsch?" Obrátila oči v sloup a zamumlala cosi, co mělo jistě znamenat něco jako "och Bože!" Konečně jsem pochopil, že chce vidět něco jako osobní doklad, řidičský průkaz či registraci vozidla. Všechno jsem vyhrabal, ona to prozkoumala, obešla auto a pak mi papíry vrátila. Směl jsem jet dál. Na vyplnění nějakého potvrzení o pokutě bylo i pro ni asi příliš horko.
Na návštěvu města mi nezbýval čas, ačkoli u městské brány je jedna cukrárna, kde dělají opravdu delikátní kremrole. Chtěl jsem dnes vynechat i oběd, ale nutně jsem potřeboval čerpací stanici, poněvadž po cestě bylo nějakou vidět spíše zřídka. Jednu jsem teď našel. Ceny benzínu jsou vyšší než u nás. Jak na to mohou daleko míň vydělávající Češi vůbec mít?
Ve Volarech (Wallern) odbočuji směrem na Lipno. V dálce se na kopečku vynořuje kostel v Želnavě (Salnau). Na hřbitově za ním se dosud zachovalo množství krásných litinových křížů. Až sem dosahá přehradní jezero, pod jehož hladinou zmizely celé vesnice. Z majetku jednoho souseda, který žil před vyhnáním na protějším břehu řeky v někdejší Dolní Borkové (Mayerbach), leží teď polovina jeho luk už pod vodou jezera. Také říční meandr, tvořící tu tak zvané "srdce Vltavy", se stal po napuštění přehrady pouhou historií.
Příští zastávkou je Horní Planá (Oberplan), rodiště Adalberta Stiftera. V jeho rodném stavení je zřízeno muzeum, které si hodlám prohlédnout. Přízemí je celé věnováno slavnému spisovateli a znám je už z minula. Nová je expozice v adaptovaných vedlejších prostorách, kde staré a novější snímky domů, lidí a krajin konfrontují někdejší a současnou tvář okolní Šumavy. Při zastřešené zdi dvora si prohlížím, jak vyhlížely sousední osady a blízké tuhové doly. Mám už fotoaparát plný a musím do něj zasunout rezervní kartu.
Pro mě je nejzajímavější částí celého muzea zvláštní výstava v nově upraveném patře. Je zcela věnována spisovateli Karlu Klostermannovi. Ten byl sice čistě jazykově německého původu, většinu svých knih však napsal v češtině a Češi si naň dělají nárok jako na jednoho ze svých čtenářsky nejznámějších autorů. Na Šumavě skutečně strávil mnoho let svého života počínaje už prázdninovými pobyty v mládí u příbuzných, kteří žili v širším okolí Srní (Rehberg), dlouho se však zdržoval i v jazykově českých oblastech. Mnoho lidí, které opravdu znal jako své blízké, vystupuje v jeho četných románech, a poněvadž psal na tehdejší poměry velmi realisticky, nevycházejí z toho všichni zrovna nejlépe. Celý svůj život se rovněž zasazoval o pokojné soužití Čechů a Němců, které ovšem zejména po druhé světové válce bylo na dlouhou dobu odkázáno ke krachu.
Když jsem muzeum opouštěl, hrozivé bouřkové mraky značně narostly. Zrychlil jsem cestou k hranici. Ve Vyšším Brodě (Hohenfurth) jsem krátce zastavil kvůli fotografování a pak už následoval Mühlviertel. Nekonečný sjezd dolů k Dunaji. Linec je jako vždycky zahlcen dopravou, ale ani tady nezastavuji. U Gmundenu hrozí mezitím už potřetí bouřkové hrady na nebi, další se budou kupit ještě při Mondsee. Bohudík jsou všechny východně od směru mé jízdy a s trochou štěstí bych mohl dojet domů suchý. Konečně Salzburg, Untersberg také už v černých mracích. Ještě 20 kilometrů a jsem zase doma.

Verein Geschichte Bürmoos - Aktuelles

Začalo to na Šumavě

Každý, kdo si dá tu práci, aby zkoumal historii svého rodu, brzy zjistí, že mezi předsevzetím a provedením záměru leží dlouhá cesta plná nesnází. U Bauerů je tomu tak, že nejstarší stopy vedou do bavorského Zwieselu.
Odtud se kdysi vydal Matthias Bauer starší, syn Wolfganga Bauera, do okolí šumavské Kvildy (Außergefild). Od Kvild až po Kašperské Hory (Bergreichenstein) se už od středověku rýžovalo zlato z písku řeky Otavy (Wottawa) a jejích přítoků.
Dodnes jsou na březích patrné sejpy s vytěženou hlušinou. I početné šachty, v nichž se kutaly zlaté žíly, se zachovaly až do vyhnání obyvatelstva po druhé světové válce.
Poté, co bylo vyčerpáno bohatství šumavského zlata a kovkopové odtáhli jinam, došlo k zakládání prvých sklářských hutí. Těm přišly vhod sejpy plné křemenného písku a samozřejmě dostatek dřeva pro sklářské pece.
Díky enormní spotřebě topného dříví, zvláště pak při získávání potaše, pro sklářskou výrobu nezbytného, vznikaly v lesích brzy četné holiny, poněvadž znovuzalesňování vymýcených ploch nebylo tehdy ničím obvyklým. Na těchto volných prostorách se mohli následně začít usídlovat první rolníci (Bauer v němčině značí právě sedláka či rolníka - pozn. překl.).
Četné šumavské oblasti se staly za komunistického panství vojenskými pásmy s přísným zákazem vstupu. Právě ta jsou dnes jádrem tzv. Národního parku Šumava a kromě chráněných území jsou přístupná po značených stezkách pěším turistům i cyklistům.
Nejstarší zjištěná data o jistém Bauerovi (Paurovi) lze najít v matrice sňatků (Copulations Matrik). Je tu uvedeno, že Matthias Bauer z Kvildy (je tu psána Ausser Gefülg!), syn zesnulého Wolfganga Bauera z Zwieselu, vzal si 7. ledna 1754 za ženu Magdalenu Tremlovou, dceru také už zesnulého Ferdinanda Tremla a jeho manželky Uršuly. Zda z nevěstiny strany šlo o rod králováckých sedláků, nedalo se přesně zjistit.
Tzv. králováčtí svobodní sedláci (künische Freibauern) nebyli na rozdíl od ostatního rolnického obyvatelstva Šumavy poddáni nijaké panské vrchnosti. Český král jimi osídlil západní hranici země a svěřil ji jejich ochraně. Měli řadu privilegií, k nimž patřilo osvobození od vojenské služby a možnost volit si pro nižší soudní řízení rychtáře z vlastních svých řad.
Tato privilegia se pokoušela panská vrchnost po celá staletí marně okleštit. Lidem, kteří dokázali vyrvat pralesům tvrdou prací a často těmi nejprimitivnějšími pracovními prostředky úrodná luka a pole, se podařilo jejich výsady uhájit až do samého zániku c.k. monarchie.
Stodůlecká rychta, pod níž celé území spadalo, zahrnovala v těch časech plochu 23 163 hektarů a představovala tak největší obec na Šumavě. Oblast Kvildských plání sestávala po ustavení farnosti z osady Kvilda (Außergefild), Horská Kvilda (Innergefild), Modrava (Mader), Vchynice-Tetov (Chinitz-Tetau) a některých dalších. Předtím patřila celá ta obrovská oblast k farnosti Rejštejn (Unterrreichenstein), pak už následoval kraj od Modravy až k Dobré Vodě (Gutwasser) u Hartmanic. Ves Modrava leží téměř 1000 metrů nad mořem při hranici s Bavorskem a je obklopena četnými slatěmi a mokřinami. Byla založena roku 1737 jako rybářská osada a ještě dvacet let potom se dá doložit, že se tu dvě místní rodiny zabývaly lovem pstruhů a dokonce i lososů v Modravském potoce. Kolem roku 1801, kdy byl otevřen v pouhé dva kilometry odtud vzdálených Vchynicích-Tetově plavební kanál, proměnila se i Modrava v dřevorubeckou osadu. Odtud vede kolem slatí i cesta do Březníku (Pürstling) a dále pod vrcholem Luzného do Bavor. V této snad nejodlehlejší a nejosamělejší končině celé Šumavy se do dnešních dnů zachovala jen sešlé stavení hájovny (obnovené nyní a zpřístupněné veřejnosti v roce 2002 - pozn. překl.), v níž se odehrává román Karla Klostermanna Ze světa lesních samot (In der Welt der Waldeinsamkeiten).
Matthias a Magdalena Bauerovi měli syna, pokřtěného rovněž jménem Matthias. Ten žil ve Vchynicích-Tetově a oženil se roku 1799 s Annou Marií Neuburgerovou. Při svatbě jim svědčili Matthias Bauer a Joachim Treml. Datum, kdy se Matthias Bauer s rodinou odstěhoval na Bučinu (Buchwald), nedá se přesně určit, prvním Bauerem, který se narodil 31. července 1802 už tam, byl v každém případě Joseph Bauer.

Wolfgang Bauer, který mi poslal v březnu 2002 svou knihu Es begann im Böhmerwald (1995), se narodil 21. prosince 1946 v rakouském městě Oberndorf bei Salzburg, jeho vlastním domovem je však nedaleká sklářská obec Bürmoos, spolková země Solnohradsko, kam jeho rod ze Šumavy dospěl už na sklonku devatenáctého století. Nezapomněl nikdy na své kořeny, živé ve vyprávěních generací, jak se je pokusil uchovat právě svou prvotinou. Nejobsáhlejší její pasáže jsou věnovány nejvýše položeným dvěma šumavským obcím Bučině a Knížecím Pláním (Fürstenhut), jejichž historii ostatně zachycují poměrně četné práce jiné. Svou další knihu Am Rande des Moores dal roku 2000 tisknout dokonce v Českém Krumlově. Je povoláním nástrojař a jemný mechanik, mezi jeho koníčky však patří i dějiny a archeologie a jako prameny své práce o jednom z tolika šumavských rodů uvádí mj. Erinnerungen an Buchwald Herberta Fastnera, Damals in der Heimat im Böhmerwald Karla Keusche, rodácký sborník Im Land der künischen Freibauern, Der goldene Steig Paula Praxla, Geschichten vom Rankl Sepp Kollibabeho a Luksche a beletristické práce Paula Friedla a Johanna Petera, které má Jihočeská vědecká knihovna vesměs ve svých fondech. Úvod Bauerovy knihy, jak ho tu podáváme v českém překladu, je výraznou ukázkou, jak paměť rodu spojuje generace a překonává zánik. Poněvadž Bučina, jejímiž posledními starosty byli právě Bauerové (1928-1938 Leo Bauer a 1938-1945 Ferdinand Bauer), dnes už existuje jen jako ukázka úspěšné přírodní "sukcese", tj. návratu divočiny do bývalých lidských sídel pod patronací "národního parku"!

- - - - -
* Oberndorf bei Salzburg (A) / Kvilda / Modrava / Vchynice-Tetov / Bučina / Knížecí Pláně