EGON M. BINDER

"Arma Christi" -"rozčepýřený" či "kohoutí"
starobavorský kříž s nástroji Kristova umučení

Jako svědkové hluboké lidové zbožnosti se zachovaly v mnoha vesnických kaplích a na okrajích polních cest Bavorského lesa kříže zvané také Waffen-Christi a připomínající velikonoční příběh Kristova utrpení. Tyto klenoty selského výtvarného cítění zpodobují nejen Spasitelovu smrt na kříži, ale i mučicí nástroje, spojené s předchozím dějem Ježíšovy pouti na Golgotu, jako jsou důtky, trnová koruna a další.
Skutečnost, že zobrazení kříže s nástroji umučení Kristova má svůj původ v umění vrcholného středověku, dokládá i slavný dřevoryt Albrechta Dürera z roku 1511, nazvaný "Mše svatého Řehoře" (Die Gregorsmesse), s námětem často předtím už zachyceným v gotické malbě, totiž zjevením Krista Trpitele na oltáři ve vizi papeže Řehoře Velikého na pozadí kříže s 12 pašijovými symboly (včetně načepýřeného kohouta při žebříku opřeném o příčné břevno - pozn. překl.).
Kříže dochované v okolí Waldkirchenu a Wegscheidu pocházejí převážně až z devatenáctého století. Jsou 2 až 5 metrů vysoké a kolem příčných břeven (někdy bývají dvě na jednom kříži) mají rozmístěno až 33 "Waffen Christi" (číslo ovšem souvisí s věkem Kristovým při jeho skonu - pozn. překl.), mezi nimiž nechybí Petrův meč, rouška Veroničina, sloup s pouty, v nichž byl Ježíš bičován, jeho roucho i vrhcáby, jimiž o ně žoldnéři metali los, výplatní deska pro 30 Jidášových stříbrných i kalamář s psacím perem Herodovým atd.

100 Besonderheiten aus dem Bayerischen Wald (1988), s. 148

P.S. Kapitolku z knihy, vydané s fotografiemi Raimunda Karla v grafenauském nakladatelství Morsak roku 1988, lze doplnit několika údaji o slavné Dürerově grafice z databáze Die Gregorsmesse, která shromažďuje veškerý dostupný obrazový materiál i s obsahovými komentáři k jednotlivým ukázkám. Dürerovo dílo nepatří k žádnému z jeho grafických cyklů a zachycuje zřejmě noční scénu na volném prostranství. Neváže se k žádné historické události ani k žádnému z církevních dogmat: jde jen o lidovou legendu, jejíž obliba vrcholila právě v 15. století. Vizionářského dojmu je dosaženo podle Erwina Panofského nejen mnohonásobným průnikem přirozeného a nadpřirozeného světa, nýbrž tím, co by spiritualista nazval "odhmotněním" hmatatelných předmětů a naopak "zhmotněním" předmětů imaginárních. Na oltáři tváří v tvář papeži, který jediný kromě andělů po straně vidí zjevení, vynořuje se ze sarkofágu Kristus, oděný jen bederní rouškou a trnovou korunou, má obě ruce pozdviženy a ukazuje na svých dlaních jizvy po hřebech. "Arma Christi" se většinou kupodivu vznášejí vzduchem (kladivo, kleště, 3 hrací kostky, Jidášova hlava a měšec s penězi nad sloupem k bičování stojícím vedle oltáře). Žebřík stojí na oltářním stole (menze) opřen, jak už shora uvedeno, o příčné břevno kříže, na němž sedí kohout. Jak se píše v evangeliu svatého Matouše (Mt 26,34 a 74n.): "Řekl mu Ježíš: Amen pravím tobě, že této noci, prvé než kohout zazpívá, třikrát mne zapříš." Mluví se o kohoutím zazpívání, o třetí části noci, zvané i kuropění, tj. od půlnoci do tří hodin ráno - jak čteme zase v evangeliu svatého Marka (Mk 13,35): "Protož bděte: nebo(tj. neboť) nevíte, kdy Pán domu přijde, u večer-li, čili (tj. anebo) o půlnoci, čili (tj. anebo) když kohouti zpívají (tj. o kuropění), čili (tj. anebo) ráno."

Tisíc let jednoho pojmu a starší osídlení Šumavy

V darovací listině, kterou král Jindřich II. "Svatý" věnoval klášteru Niedernburg část území na sever od Pasova (Passau), je už roku 1010 řeč o "lese zvaném Nordwald" (v latinsky psaném originále "silva quae vocatur Nortuualt" - pozn. překl.).
Podrobně se označením "Böhmerwald" zabýval vlastivědný badatel Paul Praxl. V knize "Unser Böhmerwald", která vyšla nákladem Šumavského muzea (Böhmerwaldmuseum) v Pasově, se k tomu píše:
"Slovem Böhmen se označuje "země Bójů", tj. země keltského kmene, obývajícího ji přibližně do času Kristova narození. Z podoby 'Baiahaima' (tj. 'domov Bójů'), 'Beheima', 'Böheim' vzešla právě ona konečná podoba toho slova, kterou Češi nahradili označením své země slovem Čechy, o 1000 let ovšem mladším než staré Baiahaima (z něho je i latinské jméno Bohemia - pozn. překl.).
Také císařská kronika z 12. století se při popisu střetnutí u Chlumce (Kulm) roku 1126 zmiňuje se o neprostupném lese zvaném 'český', v němž je každému souzeno zbloudit: 'Do was der Beheime walt allenthalben virhaget, daz dar nieman mohte durchkomen, er ne haete den lip ze stelle virlorn.'
A ve Slovanské kronice (Slawenchronik) Arnolda z Lübecku se nachází zpráva, jak v roce 1204 byl český král Přemysl Otakar I. (v originále Ottokar I. - pozn. překl.) zahnán pfalckým Ottou z Wittelsbachu na útěk, 'persecutus est usque ad silvam quae Boemerwald dicitur'. Ten pojem se zdá tehdy už čímsi vžitým a skutečně je součástí všech starých mapových znázornění. Na mapě Německa z roku 1491 (Nicolaus Cusanus) čteme ještě latinské označení 'silva Bohemiae' v okolí Pasova, celé hraniční pohoří je tu pak nazváno 'silva te montes Bohemia'.
Vzácná německá cestovní mapa z doby kolem roku 1500, připisovaná Erhardu Etzlaubovi, označuje už hraniční les jako 'Behemer Walt'. I velký humanista a otec bavorské historiografie Johannes Thurmair, zvaný Aventin (1477-1534) zachycuje na své mapě 'horních a dolních Bavor' (v originále 'Obern und Nidern Bairn' - pozn. překl.) z roku 1523, takto prvním mapovým znázorněním celého Bavorska vůbec, území severně od Dunaje pod názvem 'behemisch waldt' a sice s dodatkem 'Hercynie et Boiemie pars', z čehož vyplývá, že hraniční pohoří nechce být chápáno jen jako součást Čech. Označení 'Bayerwald', které je v našich dnech jakousi protiváhou prastarého pojmu 'Böhmerwald', náleží teprve ranému 19. století. Humanisté 16. století, kteří pojmu Böhmerwald užívají hojně ve svých spisech, míní jím lesnatá pohoří obklopující Čechy ze všech stran. Tak se píše už u Sebastiana Franka v jeho díle 'Weltbuch' (1534): 'Der Böhmerwald aber umzeunt das Böhmerland in sich rings umb (tj. 'obklopuje kolem dokola' - pozn. překl.) und heysst Latinisch Silva Gabreta' a kartograf Sebastian Münster píše ve své době tak velice rozšířeném popisu světa, vyšlém pod titulem 'Cosmographey' roku 1544: 'Der Böhmerwaldt umgibt unnd beschleußt das Böhmerlandt gleich alß ein natürliche Ringkmaur und liegt das Landt schier mitten in dem Teutschlandt (tj. 'obepíná a uzavírá Čechy jako přirozená hradba kol dokola a přitom ta země leží takřka vprostřed Německa' - pozn. překl.); dann die Teutsche Sprach, wie gesagt ist, geht gerings darum.'"
Osídlení šumavského hraničního pohoří lze zaznamenat už v době kamenné podle nálezů, které odkazují ke kočovným loveckým kmenům. V jeskyních blízko Českého Krumlova (Böhmisch-Krumau) a Vimperka (Winterberg) byly objeveny lidmi opracované kosti zvířat ze starší doby kamenné (120 000 - 10 000 př. Kr.). Zbraně a nástroje z pazourku našel český badatel Bedřich Dubský u Ražic jako doklad osídlení Pošumaví v době asi 10 000 - 3 000 př. Kr. (Ražice ovšem leží od vlastní Šumavy poměrně daleko - pozn. překl.). Keltové obsadili český prostor ve 4. stol. př. Kr., zakládali tu už opevněná města a pěstovali obchodní styky s Římany. Také rýžování zlata v údolí Otavy (Wottawa) vedlo k prvnímu hospodářskému rozkvětu a k zavedení peněz. V Kašperských Horách (Bergreichenstein) a v Sušici (Schüttenhofen) nechybí nálezy mincí z keltských dob.
Po Keltech následují germánští Markomani, Vandalové a Langobardi, kteří prošli jihem Čech za velkého stěhování národů. V roce 568 obsadili pak zemi ve vltavské kotlině Slované. Placení poplatku Frankům se datuje od vítězství Karla Velikého nad Avary 794.
Křesťanství se prosazuje v souvislosti se křtem 14 českých knížat v Řezně, kteří měli stát pod franským vlivem (historik Karel Stejskal je dokonce považuje za kmenové náčelníky české marky v Bavořích - pozn. překl.). Kmen Čechů po roce 930 nabývá v zemi rozhodné převahy a vlastní samosprávné moci.
S později až svatořečeným mnichem Guntherem (Vintířem), původně říšským hrabětem von Kevernburg, počíná se kolem počátku prvého tisíciletí příběh mýcení a kolonizace "temného lesa na severu". Svou cestu z kláštera Niederaltaich na Dunaji nastupuje zprvu jako poustevník v lesní samotě. V Rinchnachu na bavorské straně zakládá prvý klášter. Osídlenci jdou v jeho stopách "bavorskou cestou" (v originále "Bayernstraße" - pozn. překl.) až do údolí Otavy. Dalších 250 let je poté ve znamení stále rostoucí kolonizační vlny německých rolníků, kupců a rytířů.
Od roku 1158 (v originále je chybný letopočet 1156 - pozn. překl.) jsou česká panovnická knížata jako věrní leníci německých císařů dědičně poctěni i královským důstojenstvím. Jako zakladatel mocného českého státu vstoupil do dějin Přemysl Otakar II. (v originále Przemysl Ottokar II. - pozn. překl.).
Když se ujímá následnictví po Přemyslovcích, kteří vymírají rokem 1306, Karel IV. z rodu Lucemburků, zároveň zvolený císařem říše římské, nastává právě za jeho vlády pro české země období nejvyššího hospodářského a kulturního rozkvětu. To jemu je co děkovat nejen za vznik prvé evropské univerzity v Praze, nýbrž i za vrcholné období šumavského dolování zlata, kdy počtem 300 mlýnů na zlatou rudu dosáhly Kašperské Hory (stejně jako hrad Kašperk právě po císaři pojmenované - pozn. překl.) unikátního středověkého rekordu, jakož i za právě tehdy k rozmachu se vzpínající obchod se solí na Zlaté stezce z Bavor do Čech.

Reiseführer Böhmerwald - Städte, Dörfer, Touren, Land und Leute (1990), s. 8-10

P.S. Věru žurnalistickou zkratkou nás autor zasvěcuje ve dvou úvodních kapitolách německého průvodce po Šumavě (vydal ho spolu s Gerdem Brunnerem, dnes jednatelem česko-německo-rakouské Společnosti tří zemí v letech 1990-1992 hned čtyřikrát nákladem pasovské Neue Presse) k pochopení jejího ústředního významu pro česko-německý vztah vůbec. Osobně mne těší, že k tomu užívá i dlouhého citátu z Paula Praxla, snad nejpoctivějšího znalce šumavských specifik, jehož znám a jemuž vděčím za tolik materiálu k tomuto tématu.

Redaktor listu Grafenauer Anzeiger, který mohu po léta denně sledovat a který přináší mnohou informaci k šumavské tématice, mívá na lokální straně svůj sloupek, podepisovaný často toliko důvěrným "Egon". Narodil se, jak vím od jeho dobrého známého Paula Praxla, 14. března 1947 ve vsi Matzersdorf, příslušející k obci Saldenburg s význačným hradem, zvaným také "lucerna v lesích", kus na jih od Grafenau, kde v nakladatelství Morsak vydal Egon M. Binder i několik knižních titulů. Mezi jinými jeho publikacemi figuruje rovněž obeznámený šumavský průvodce z pasovského vydavatelství Neue Presse, které po roce 1990 tak hluboce ovlivnilo jihočeský regionální tisk. Spolupráce PNP a Jihočeských listů, reprezentovaná i osobou spoluautora zmíněného průvodce Gerda Brunnera, by však vydala na celou další kapitolu "dějin Šumavy", věříme, že neméně také těch budoucích. Egon Maximilian Binder zemřel po těžké nemoci ve věku nedožitých 75 let v pondělí 21. února roku 2022 v Haus im Wald, části dolnobavorského města Grafenau, a byl ve čtvrtek 24. února pochován na "Hausinger Friedhof", tj. místním hřbitově.

- - - - -
* Matzersdorf (BY) / † † † Haus im Wald, Grafenau (BY)