HILDEGARD BOKOVÁ
Českokrumlovská památka církevní literatury ze 14. století
Jihočeské město Český Krumlov (v originále "die südböhmische Stadt Krumau /Český Krumlov/ - pozn. překl.) bylo od počátku 14. století centrem rozlehlého panství pánů z Rožmberka, kteří mezi českou šlechtou zaujímali první místo po králi. Ze svého českokrumlovského sídla zbudovali velkolepou rezidenci, která měla v mnohém ohledu napodobit Prahu. Českokrumlovský hrad byl druhý největší po pražských Hradčanech, městský kostel v Českém Krumlově byl podobně jako ten na Hradčanech zasvěcen svatému Vítu. V půli 14. století byly v Českém Krumlově založeny kláštery minoritů a klarisek. Páni z Růže pořizovali své listiny v latině, místy i v němčině, zejména pokud šlo o listiny určené bavorské a rakouské šlechtě. Ve městě Český Krumlov žili Češi a Němci, což kromě německých i českých jmen jeho obyvatel stvrzuje i připomínka zdejšího českého kazatele. Z Českého Krumlova jsou známy v pozdním 14. století české i německé literární památky.
Soupeření s Prahou vyjevuje i zavedení velké slavnosti veřejného ukazování cenných relikvií (tj. posvátných ostatků - pozn. překl.), které bratři Petr, Jošt, Oldřich a Jan z Rožmberka (v originále "Peter, Jost, Ulrich und Johann von Rosenberg" - pozn. překl.) získali darem od Karla IV. a dalších politických a církevních hodnostářů, které byly dne 10. prosince roku 1356 předány vyšebrodskému klášteru (v originále "dem Stift Hohenfurt /Vyšší Brod/" - pozn. překl.) s podmínkou, že budou pokaždé ke zmíněné slavnosti (v originále "zum Heiltumsfest" - pozn. překl.) dopraveny vyšebrodským opatem do Českého Krumlova, aby tam spolu s dalšími ve vlastnictví Rožmberků se nacházejícími relikviemi ukazovány věřícím (důkladně se tématu věnoval Valentin Schmidt /i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./ v textu "Das Krumauer Heilthumsfest" in: "Festschrift des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen", Praha 1902, s. 117-125 a dříve už také Ferdinand Tadra v českém textu "Ukazování sv. ostatků v Českém Krumlově ve XIV. věku" in: "Časopis Českého musea" 54, 1880, s. 432-437) . To pravděpodobně vábilo do Českého Krumlova množství poutníků. V roce 1359 udělil papež Inocenc VI. (v originále "Innozenz VI.", v pořadí 199. papež v letech 1352-1362, sídlil v Avignonu a byl francouzského původu - pozn. překl.) na relikvie jeden odpustek, k němuž roku 1401 přibyly odpustky další.
O průběhu slavnosti informuje text, který se uchoval v rukopisném souboru ze 14. století, který pochází z minoritského kláštera (dnes Národní knihovna v Praze, Sign. XIV B 15. F. 139r - 141r) a kde jsou předány pokyny k uctívání prezentovaných relikvií v češtině a v němčině. Latinský "režijní pokyn" přitom mj. uvádí, že nejprve mají být relikvie vyvolávány česky, hned nato pak v němčině (v originále "dann gleich darauf in Deutsch" - pozn. překl.). Počítalo se přitom s tím, že vyvolavač v češtině přednese i německou verzi.
Text není sice datován, dá se však časově do jisté míry zpřesnit. Konání českokrumlovských slavností mohlo začít nejdříve v roce 1356 a trvalo nejpozději do roku 1417, kdy na panství došlo k zavedení utrakvismu (tj. přijímání podobojí - pozn. překl.). Paleograficky lze rukopis datovat ještě do 14. století. Nezveřejněný jazykový rozbor plzeňského bohemisty (v originále "Pilsner Altbohemist" - pozn. překl.) Jaromíra Spala, zemřelého v roce 1990, udává, že staročeština textu odkazuje svou podobou asi tak na rozmezí let 1380-1400.
Otisk textu:
(f.139v) "Juz mate vinety ten swaty krzyz, nanyemzto Jhesus Christus nass myly hospodyn pro Nassie hrziechi raczil vmrzieti, a ten swaty trn, gymzto byl coronowan a tu ruchu, gyuzto gemv geho swietye oczy byly zawazany." - "Proste geho swate mylosty, aby geho trudna smrt na nas hrziessnych nebyla ztracena."
Immedietate alter vel idem in theutonico dicat alta voce et devote cum suspiriis: "Nun schult ir sehen daz heilig kreucz, dar an unser herr Jhesus Christus durch vnser zunde gestorben ist, vnd den heyligen dorn, do mit er gekront gekront ist vnd daz heylig tuch, da mit zein heyligi auogen am karfreytag verpunden wurden." - "Pit zein heylige genade, daz zein pitter tot an vns nicht werde verloren."
(F. 140r) Secunda proclamacio: "Yuz mate widiety ten swaty vbrus, nanyemzto Jhesus Christus nass hospodyn swym apostolom swe swate tyelo raczyl daty, tehdi když gest prony chtyel na smrt gity." - "Proste geho swaty mylosty, at by na nassem skonczeny raczil nam swe swate tyelo sprawym skrussenym daty."
Theutonice sic: "Nu schult ir zehen daz heylig tysslach, dar vff unser herr Jhesus Kristus zein heiligen leichnam gab den czwelfpoten an dem abent, do er durch vns in den tot geen wolt." - "Nu pit wir zein heilige genade, daz er vns an vnserm ende mit rechter rewe geb zein heiligen leychnam."
Tertia proclamatio: "Yuz mate vidyety tu swatu ruchu, wnyezto gest Maria matka bozie Ihesu Christa sweho syna piestowala. A ten sslogierz, wnyemzto gest w weliky patek pod krzizem stala." - "Prosste gegye swate mylosty, aby raczila sweho syna prossity za nasse hrziechy y wsseczky nedostatky."
In theutonico sic: "Nu schult ir zehen daz heilig tuch, dar in Maria gotes muter iren heiligen zun vnsern herren Jhesum Christum gewunten hat. Vnd den ssloyer, dar yn sy am karfreytag vnder dem kreucz gestanden ist." Cum suspirio: "Nu pit ir heilige genade, daz sy iren lywen zvn pit vmb vnser zvnde vnd vmb alle unser geprechen."
(f. 140v) Quarta proclamatio: "Yuz mate vidiety zub swateho Iana, bozie krzstytele, a zub swateho Petra apostola a zub swateho Myculawsse toho welikeho pomocznyka, a gynych welmy mnoho swatich. Prosste gich swate mylosty, aby hospodyna raczily prosity za nassyv wsiczku potřebu na dussy y na tyele a za dobre skonczenye."
"Nu schult ir zehen den heiligen czand zent Iohannes, vnsers herren taufer, vnd den czand zent Petrs, des heiligen czwelpotens, vnd den czand sent Nyklas, dez wyl getreuwen nothelfers, vnd ander vyl heyligen. Nu pit sy alle, daz sy vnsern herren puten vmb alle vnser notturft an zel vnd an leib vnd vmb eyn gut ende."
(...) I při srovnání s jinými v úvahu přicházejícími texty (pro potřebný rozsah ukázky podrobné pasáže nelze v úplnosti už pro jejich často hláskoslovnou odbornost uvést - pozn. překl.) vyvstává také v záznamu německých proklamací relativně jednotný obraz. Všechny tyto jihočeské německé památky mají obecně bavorské, resp. středobavorské rysy, tu a tam vystupují i středoněmecké zvláštnosti. Nářeční formy jsou tu však ve výrazné menšině a písaři se snažili jim vyhnout.
(...) I když byl jazyk proklamací určen prostému lidu a měl být blízký mluvené řeči, dá se u českokrumlovských německých materiálů a jejich jazykového úzu manifestovat pozoruhodná úroveň, veskrze poměřitelná s jinými německými jazykovými oblastmi (v originále "mit der anderer deutscher Schreiblandschaften" - pozn. překl.).
Acta Universitatia Carolinae - Phililogica 3 - Germanistica Pragensia XI (1993), s. 35-43
P.S. Překladatel se omlouvá za zkrácený vlastní rozbor, jen čtenářským účelem textové ukázky ospravedlnitelný. Nejcennější i zde je samozřejmě sám dvojí jazyk českokrumlovských slavností, díky němuž se ocitáme v samém jejich středu.
Ke grafematice německojazyčných listin a záznamů městských knih v jižních Čechách v době předhusitské (1300-1419)
Zjišťování středověkých národnostních poměrů a jazykových hranic v nějaké krajině je nadmíru obtížné a vyžaduje detailní zkoumání, nutně kombinující historické a filologické metody. Z českých prací o národnostních poměrech ve středověkých Čechách je nejvýznamnější dílo historika Josefa Vítězslava Šimáka (/1870-1941/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), vydané roku 1938 (plným titulem "České dějiny I. 5. Středověká kolonisace v zemích Českých" - pozn. překl.). Jeho monografie sleduje postup středověké kolonizace v českých zemích a její národnostní účinek, při čemž autor vedle historických faktů zčásti předkládá i jména míst a osob. Důležitá pozorování ke středověkému osídlení Čech přinesly od šedesátých let dvacátého století počínajíc toponomastické studie Vladimíra Šmilauera (/1895-1983/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) a jeho žáků. Komplexní analýzu historického a jazykového materiálu provedl ve svých početných pracích z Čech pocházející německý germanista Ernst Schwarz (/1895-1983/, tj. co do letopočtů stejně jako Šmilauer, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), který příkladným způsobem spojil filologické metody výzkumu s historickými poznatky a existující materiál, sestávající ze jmen osob a jmen místních a pomístních, prozkoumal včetně srovnání německých a českých toponym (problémy substituce hlásek) a komplexně vyhodnotil. Detailní zkoumání v jeho poslední práci s touto tématikou, tj. v knize "Volkstumgeschichte der Sudetenländer" (2 díly, I. díl "Böhmen", II. díl "Mähren und Schlesien", vyšlé v bavorském Mnichově /v originále "in München" - pozn. překl./ v letech 1965-1966 /Jihočeská vědecká knihovna má mnichovské vydání z roku 1987 - pozn. překl.) mají zakladatelský charakter a mohou být doplněny či korigovány toliko v detailech. Líčení národnostních poměrů na jižní Šumavě a v jižních Čechách zabírá u Schwarze 80 stran (s. 376-455 přesněji řečeno). Náš následný výklad se opírá o Schwarzovy vývody a pokouší se je zevšeobecnit.
Jen málo míst v už původně na lesy bohatých jižních Čechách je před počátkem 13. století listinně připomenuto. K nejstarším takovým sídlům na východě jižních Čech náleží hrad Landštejn (v originále "die Burg Landstein" - pozn. překl.), jehož počátky sahají nazpět do nadcházejícího tehdy 12. století, stejně jako městečko Nová Bystřice, zmiňované už v roce 1175 (v originále "das Städtchen Neubistritz /1175 genannt/" - pozn. překl.) na zemské hranici s Dolními Rakousy (v originále "an der Landesgrenze zu Niederösterreich" - pozn. překl.). Severně odtud položený Jindřichův Hradec, jehož hrad (v originále "Burg Neuhaus" - pozn. překl.), podle něhož se jeho majitelé z rodu Vítkovců (v originále "aus dem Geschlechte der Wittigonen" - pozn. překl.) jmenovali "pánové z Hradce" (německy "Herren von Neuhaus", latinsky "de Novo Domo" - pozn. překl.) je od počátku dvacátých let 13. století zmiňován hned několikrát. Majetky ostatních větví rodu Vítkovců v jižních Čechách jsou zmiňovány nejprve od poloviny 13. století - Třeboň (v originále "Wittingau" - pozn. překl.) mezi lety 1240 a 1250, Rožmberk nad Vltavou (v originále "Rosenberg" - pozn. překl.) kolem roku 1250, Český Krumlov (v originále "Krumau" - pozn. překl.) v roce 1253; velmi staré jsou při rakouské hranici ležící Nové Hrady (v originále "Gratzen" - pozn. překl.), pro které ovšem staré doklady chybějí. Tato panská sídla byla výchozími body kolonizace. Podle Schwarzových výzkumů započala zprvu s českými osídlenci, při čemž západní části panství Rožmberk nad Vltavou tvořily jistou výjimku. Kolonizace byla od půle 13. století intenzívně prováděna kolonisty německými, často v kontaktu s českými osídlenci. Důležitou roli v tomto procesu hrály téměř všechny větve rodu Vítkovců. Na kolonizaci se nepatrnou měrou podíleli i páni z Michalovic (v originále "in geringerem Maße auch die Herren von Michelsberg" - pozn. překl.), kteří mj. blízko zemské hranice založili městečko Benešov (v originále "Beneschau", v letech 1881-1946 úředně "Německý Benešov" /"Deutsch Beneschau"/, poté "Benešov nad Černou" - pozn. překl.). Vzniklo buď v sedmdesátých letech 13. století, anebo v první čtvrtině století následujícího a nedá se zjistit, podle jakého Beneše z rodu Michaloviců bylo pojmenováno (viz August Sedláček, "Hrady, zámky a tvrze království Českého", díl 3., s. 256). Pro kolonizaci jižních Čech byly založeny oba zdejší cisterciácké kláštery - roku 1259 Vokem I. z Rožmberka založený Vyšší Brod na horním toku řeky Vltavy (v originále "Hohenfurt am Oberlauf der Moldau" - pozn. překl.) a v roce 1263 Přemyslem Otakarem II. rovněž při Vltavě severovýchodně od Českého Krumlova (v originále "von Krumau" - pozn. překl.) založená Zlatá Koruna (v originále "Kloster Goldenkron" - pozn. překl.) - oba velkého významu. Dostaly při svém založení obrovitá lesnatá území s několika už existujícími dvorci a vesnicemi - u Vyššího Brodu s německými místními jmény, u Zlaté Koŕuny s českými. Oba také brzy rozvinuly široce založenou kolonizační činnost, většinou s německými osídlenci, jak o tom svědčí nová nebo změněná místní jména. Mateřským klášterem Vyššího Brodu byl hornorakouský Wilhering, dolnorakouský Heiligenkreuz pak mateřským klášterem Zlaté Koruny. Řádovým statutům odpovídající těsné kontakty k mateřským klášterům nesly s sebou i dlouhotrvající německý charakter Vyššího Brodu i Zlaté Koruny - dá se ostatně předpokládat, že jejich mniši stejně jako ti z mateřských klášterů pocházeli z většinou německojazyčných klášterních okolí. Teprve na přelomu 14. a 15. století se objevují první doložitelně česká jména v klášteře Vyšší Brod (viz Lumír Vácha /1929-1995/, blíže viz záznam v katalogu Jihočeské vědecké knihovny - pozn. překl.) překl.) "Der Hohenfurther Schreiber Přibík", in: Hans Rothe (ed.), Die Hohenfurther Liederhandschrift (H 42) von 1410, Köln-Wien 1984, s. 1-12, zde s. 3) a bylo tu sepsáno i několik českých textů. Zlatá Koruna, jak se zdá, si podržela svůj německý charakter přinejmenším až do husitských válek (nejsou odtud známa nijaká česká jména, listinná svědectví apod.) Absenci českých jmen mnichů výslovně zdůrazňuje Jaroslav Kadlec (/1911-2004/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) ve své práci "Dějiny kláštera Svaté Koruny". České Budějovice 1949, s. 47. Na základě místních jmen, jejich hustoty a jazykové formy v severní části jím zkoumané oblasti zjišťuje Schwarz, že do roku 1300 kraj kolem Netolic, Českých Budějovic, Trhových Svinů a Nových Hradů (v originále "um Netolitz, Budweis, Schweinitz und Gratzen" - pozn. překl.) byl už hustě osídlen a že také na jih od Chvalšin (v originále "von Kalsching" - pozn. překl.) už vzniklo několik osad. Jižně od Horní Plané (v originále "von Oberplan" - pozn. překl.) a západně od Vyššího Brodu nedosahují česká místní jména zemské hranice. V soudním okrese Trhové Sviny bylo dosaženo konce středověké německé výstavby kraje (v originále "das Ende des miietalterlichen deutschen Landesaubaus" - pozn. překl.). U německých osídlenců nemuselo jít vždy o osídlence z nejbližšího okolí, jak ukazují např. genetivistická místní jména (v originále "genitivistische Ortsnamen"/!/ eý- pozn. překl.), typická pro Dolní Rakousy (příkladem může být Heinrichs bei Weitra, česky Jindřiš u Vitorazi - pozn. překl.), která lze ojediněle nalézt i na západě jižních Čech.
Od poloviny 13. století jsou v jižních Čechách doložitelná také mnohá města, která buď vzešla ze starších osad, anebo se vyvinula z předhradí. K nim náležejí např. Prachatice (v originále "z. B. Prachatitz", poprvé doloženy 1253, před rokem 1312 přeloženy na příznivější místo; majetek vyšehradské kapituly /v originále "Besitz des Domkapitels von Prag-Wyschehrad"/ - pozn. překl.), Strakonice (v originále "Strakonitz", jako město založeny před rokem 1308, majetek pánů ze Strakonic - pozn. překl.), Písek (v originále "Pisek", jako město poprvé doložen 1254, majetek českého krále - pozn. překl.), Netolice (v originále "Netolitz", jako město zmiňovány 1267, majetek českého krále - pozn. překl.), České Budějovice (v originále "Budweis", založeny 1265, majetek českého krále - pozn. překl.), Trhové Sviny (v originále "Schweinitz", první doklad mezi lety 1260 a 1280, šlechtický majetek - pozn. překl.), Jindřichův Hradec (v originále "Neuhaus", městský rychtář zmíněn 1255, majetek pánů z Hradce - pozn. překl.). Všechna města jižních Čech jsou národnostně smíšená. V okolí několika severně položených měst vznikly německé jazykové ostrovy, resp. poloostrovy (Sprachzungen) - u Netolic tzv. "strýčický jazykový ostrov" (v originále "die sog. Stritschitzer Sprachinsel" - pozn. překl.), u Českých Budějovic tzv. "českobudějovický německý jazykový ostrov" (v originále "die sog. Budweiser Sprachinsel" - pozn. překl.), na východě jižních Čech tzv. "jindřichohradecký jazykový ostrov" (v originále "die sog. Neuhauser Sprachzunge" - pozn. překl.), který se prostírá od zemské hranice u Nové Bystřice k severu až do okolí města Jindřichův Hradec. V mnoha městech se v nejstarších pramenech objevuje většina německých jmen v městské radě, což ovšem nemusí znamenat i německou většinu německých obyvatel, nýbrž spíše převahu blahobytnějších německých měšťanů. V mnoha městech se tato převaha v poslední čtvrtině 14. století nebo počátkem následujícího století 15. ztrácí. Jiná¨je situace v Českých Budějovicích a v Jindřichoávě Hradci, kde i nadále obě skupiny obyvatel byly přibližně vyváženy; pro udržení německého podílu obyvatel Českých Budějovic bylo důležité, že tu Němci náleželi i ke středně majetným a chudším obyvatelským vrstvám a že se v sousedství města nacházely německojazyčné vsi. Podíly obou skupin obyvatel byly v obou městech tak významné, že v nich byli ustaveni němečtí a čeští kazatelé, ať už to bylo v Českém Krumlově, Českých Budějovicích, Netolicích či v Jindřichově Hradci. Také v kraji zůstaly mnohé oblasti národnostně smíšené. Když v roce 1395 bylo shromážděným vesnickým rychtářům sděleno, že vyšehradský probošt vrátil zlatokorunskému klášteru 23 většinou na jih od Prachatic ležících vsí, bylo to čteno zprvu německy, pak i česky. Ústup německého obyvatelstva, který lze pozorovat v mnoha městech kolem roku 1400, byl urychlen událostmi husitských válek, v mnoha městech pak zmizelo německé obyvatelstvo vůbec.
Ernst Schwarz stanoví jako výsledek svých bádání na mapě kraje průběh jazykové hranice na Šumavě a v jižních Čechách. Zakresluje zde více linií, které ukazují většinové poměry na tomto území na základě místních a pomístních jmen a celkovou situaci ohledně osídlení. Podle jeho mapových sdělení může být jazyková hranice stanovena asi takto: ve střední Šumavě probíhá přes Sušici, Kašperské Hory, Vimperk a Prachatice (v originále "über Schüttenhofen, Bergreichenstein, Winterberg und Prachatitz" - pozn. překl.). Ve valstních jižních Čechách byly poměry složitější. Hranice tu probíhá u Netolic - v blízkosti Chvalšin - jižně od Českého Krumlova - jižně od Kaplice a pak severním směrem až k Trhovým Svinům - severně od Nových Hradů - na východ od Nových Hradů míří pak k zemské hranici, Ve střední oblasti jižních Čech leží České Budějovice a jejich německý jazykový ostrov, eventuálně i "hlubocký jazykový ostrov" (v originále "eventuell auch die Frauenberger Sprachinsel", viz zmíněné už Schwarzovo dílo "Volkstumgeschichte der Sudetenländer", I. díl, s. 439-440 - pozn. překl.). Důvody pro to, aby byla postulována existence německého jazykového ostrova kolem Hluboké nad Vltavou se nám ovšem nejeví dost přesvědčivé. Na východě lze zaznamenat i už zmíněný jindřichohradecký jazykový ostrov.
Podobný průběh jazykové hranice stanoví i Emil Skála (/1928-2005/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) ve svých textech "Die Entwicklung der Kanzleisprache in Eger 1310-1680", Berlín 1967 (mapa za s. 360) a "Die Entwicklung der Sprachgrenze in Böhmen von 1300 bis etwa 1650", Acta Universitatis Carolinae, Philologica 5, Germanistica Pragensia 5, 1968, s. 7-20. Na základě Schwarzových prací zrekapituloval národnostní poměry v jižních Čechách před husitskými válkami roku 1992 František Hoffmann (/1920-2015/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Činí tak v práci "České město ve středověku", Praha 1992, s. 229 a připojuje na s. 230-231 i mapu Čech, která zpodobuje středověké jazykové hranice v Čechách a na Moravě podle prací Schwarzových a také po doplněních Františka Šmahela (/*1934/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.).
Řeč obyvatelstva měla zřejmý vliv na volbu jazyka listin a písemných dokumentů, zejména pak ve městech. Rozhodující byly ovšem požadavky a úzus vystavovatelů a jejich ohled na příjemce listin a dokumentů.
H. Boková, Der Schreibstand der deutschsprachigen Urkunden und Stadtbucheintragungen Südböhmens aus vorhussitischer Zeit (1300-1419), s. 57-61
P.S. Předchozí text je překladem kapitoly "Nationale Verhältnisse" z autorčiny knihy (vyšla v nakladatelství "Peter Lang" GmbH /Europäischer Verlag der Wissenschaften/ - Frankfurt am Main - Berlin - Bern - New York - Paris -Wien roku 1998 a je ve fondu regionálního oddělení Jihočeské vědecké knihovny) z německého originálu.
Hildegard Boková se narodila pod dívčím jménem Hildegard Waldner dne 19. června válečného roku 1941 ve městě Waldenburg (dnes polský Wałbrzych v Dolnoslezském vojvodství). Otec Dr. Johann Waldner (1889-1975), rodák z tyrolské obce Kappl (okr. Landeck), byl evangelickým farářem a jeho žena, Hildegardina matka Franziska (1902-1989), roz. Okessonová, byla povoláním zdravotní sestra. Právě díky otci měla Hidegard od roku 1955 rakouskou státní příslušnost. Není jistě pro naše téma nijak nepodstatné, že Hildegardina matka zemřela u dcery v Českých Budějovicích osudového roku 1989, kdy padla i pověstná berlínská zeď. V letech 1961-1965 vystudovala Hildegard Waldnerová obor germanistika a anglistika na univerzitě Friedricha Schillera ve východoněmecké Jeně, kde se stala po dokončení studia odbornou asistentkou tamního vědeckého ústavu "Institut für Germanistik". Roku 1970 tam promovala a získal doktorský titul s disertací pod titulem "Die Sprache von 'Athis und Prophilias'" (viz blíže Wikimedia Commons) u prof.Dr. Heinze Mettkeho. Jako životní partnerka germanisty Václava Boka (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) přesídlila z východního Německa roku 1972 do Českých Budějovic, kde nalezla druhý domov. Tady se manželům narodila 18. února roku 1978 dcera Eliška. Teprve roku 1992 se Hildegard Boková stala vedoucí katedry německého jazyka a literatury na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Prací, z níž v překladu cituje naše textová ukázka, se habilitovala v roce 1997 na brněnské Masarykově univerzitě na téma "Deutsche Urkundensprache in Südböhmen 1300-1420". V Českých Budějovicích pořádala četné vědecké konference a zvala na ně germanisty odjinud. Další z konferencí plánovala na září 2006, bohužel však dne 10. března 2005 podlehla v jihočeské metropoli zákeřné nemoci. Byla členkou institucí jako "Internationale Vereinigung für germanistische Sprach- und Literaturwissenschaft", "Oswald von Wolkenstein-Gesellschaft", "Österreichische Gesellschaft für Germanistik", "Arbeitsgemeinschaft Historische Stadtsprachen" a redakce "Časopisu pro moderní filologii". Jako vědecká kapacita byla pro jižní Čechy a Šumavu nadmíru vzácná.
- - - - -
* Wałbrzych / † † † České Budějovice
