KARL FEIL
Z domova něco pro špás a pro zasmání
Je prvý školní den. Učitel, trochu při těle, přijímá ty nejmenší. Jeden prcek (v originále "ein Knirps" - pozn. překl.) se zastaví, vzhlédne k němu vzhůru, natáhne drobnou paži proti učitelovu břichu a povídá:
"Host Du oba a groußi Waumpm." (tj. "Ty máš ale velký panděro." - pozn. překl.)
V jedné vsi pracuje včelař pilně u svých úlů. Náhle jej osloví nějaký kolemjdoucí. Včelař se dá s cizincem do hovoru a dovídá se, že je to inženýr a chvátá na dráhu. Náhle sahá ten "Herr Ingenieur" do kapsy a prohlašuje, že v blízkém městečku zapomněl někde peněženku, ale nemůže se vrátit, poněvadž musí ještě stihnout vlak do Budějovic (Budweis). Prosí jen o 20 korun, které hned pošle zpátky. "Aber 20 K sind zu wenig, Herr Ingenieur, ich gebe Ihnen 50 K." (tj. "20 korun vám ale nestačí, pane inženýre, dám vám padesátikorunu." - pozn. překl.). Samosebou se rozumí, že ty peníze zpátky nikdy nepřišly.
O zabijačce se tříletý hošík může taky dívat. Když se vyndavají střeva, zvolá: "Muatter, brot mer gleih a Würschtl." (tj. "Mami, vopeč mi hned toho buřta." - pozn. překl.)
Jeden sedlák stojí před soudem za facku, kterou uštědřil v rozčilení sousedovi a vynesený rozsudek mu ukládá zaplacení dvaceti korun (může jít buď o korunu rakousko-uherskou, uvedenou v oběh roku 1892 a platící až do rozpadu monarchie, či o měnu československou téhož názvu - pozn. překl.). Položí na stůl padesátikorunovou bankovku a soudce mu dává 30 korun nazpátek. Odsouzený však žalobci peníze vrací s významným pohledem a se slovy: "Louß nur geihn, ih hau ehm draußn am Gaung gleih naun oani obi." (tj. "Nechte bejt, já mu dal tam venku na chodbě rovnou jednu navrch" - pozn. překl.)
Cizinec přijde do venkovského hostince a chce obědvat. Když hostinský přináší polévku, všimne si host s úžasem, že hostinského palec tkví ponořen pod hladinou objednané krmě.
"Ale vy máte palec v mé polévce!"
"Dos tuat nixi, d Suppn is jo nimmer sou hoaß." (tj. "To nic, ta polívka nejni nijak horká." - pozn. překl.)
V jednom hostinci mají příbory vždycky vyleštěny, ale s čistotou je to už horší, takže mezi hroty vidliček zůstává vždycky něco špíny. Jeden z hostů pravidelně před jídlem čistí vidličku ubrouskem na ústa, takže ten vykazuje postupně poměrně dost černých šmouh. Jednou se nad tím hostinská rozčilí:
"Dem wiar is nau sogn, ih gib ehm d' Servietten zan Malowischn und nit zan Goblputzn." (tj. "Tomu je třeba říct, že mu dávám servítky, aby si utřel hubu a ne aby pucoval vidličky." - pozn. překl.)
Wäldlerkalender 1928, s. 112 a 135
Věru nevím, stojí-li to za nějakou zvláštní veselost, ale on život ani v šumavských kalendářích nijak obzvláště veselý nebyl. Těmito podivnými anekdotami do něho zřejmě na podnět jejich šéfredaktora Hanse Schreibera (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) přispěl odborný učitel Karl Feil z Hartmanic (Hartmanitz), které jako místo odeslání u záhlaví prvého z příspěvků figurují. Narodil se ovšem ve východočeském Chlumci nad Cidlinou (Chlumetz an der Zidlina) dne 19. února 1889, německý učitelský ústav absolvoval pak osmnáctiletý v roce 1907 v Českých Budějovicích (Budweis), než si v jedenatřiceti letech 5. února roku 1920 Šumavanku Käthe, roz. Spitzenbergerovou. Vedle Hartmanic řediteloval na obecné škole v Dolejším Těšově (Unter-Teschau) a učil na měšťance v Kašperských Horách (Bergreichenstein), než byl v roce 1933 ustanoven odborným učitelem měšťanské školy v Horní Plané (Oberplan). Tam nalezl vítané pole činnosti v místním Šumavském muzeu, jehož byl po smrti Dr. Gustava Jungbauera i Franze Grantla a povolání Dr. Aloise Großschopfa na frontu (tři právě jmenovaní jsou také všichni samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže) vlastně už jediným znalým správcem až do hořkého konce, kdy se muzejní prostory staly na konci války azylem běženců z německého Východu. Ačkoli se prý Feil před rokem 1938 choval vůči Čechům loajálně, byl po skončení války zatčen a dne 20. února 1946 odsouzen mimořádným lidovým soudem v Českých Budějovicích k šesti letům pobytu v táboře nucených prací. Kromě 150 gramů chleba a porce řídké polévky na den musel přetrpět mnohá týrání než se naštěstí 20. října dověděl o změně rozsudku na odsun do Německa. Prvá léta tam strávil v Haslachu u Dürrwangen v bavorských středních Frankách,odkud přesídlil v době, do níž spadá i smrt milované ženy, už natrvalo do hornobavorského města Bad Reichenhall. Tam 7. června 1971 skonal a po kremaci nalezl stejně jako předtím jeho manželka místo posledního spočinutí na hřbitově sv. Zenona (Sankt Zeno) u Bad Reichenhall. Chtělo by to nějaký veselý, hodně veselý příběh "z domova".
- - - - -
* Chlumec nad Cidlinou / České Budějovice / Hartmanice / Dolejší Těšov / Kašperské Hory / Horní Planá / † † † Bad Reichenhall (BY)
