WALTER FRIEDL

Milí obyvatelé města Waldkirchen, milí Volarští!

S velikou radostí můžeme slavit naplnění krajanských tužeb, totiž převzetí patronátu města Waldkirchen nad někdejšími obyvateli našeho domovského města Volary (v originále "Heimatstadt Wallern", oslovení "Volarští", v originále "Wallerer" v titulu se pak týká právě vyhnaných /"odsunutých"/ někdejších obyvatel - pozn. překl.) na Šumavě dne 12. a 13. srpna 1989.
"Zlatá stezka" (v originále "der 'Goldene Steig'" - pozn. překl.), tehdy nejvýznamnější obchodní cesta z Pasova (Passau) přes Waldkirchen a Volary do Prachatic, spojovala Bavorsko se sousedními Čechami (v originále "mit dem Nachbarland Böhmen" - pozn. překl.). Předkové a osídlenci našeho někdejšího domovského města Volary byli povoláni do země jako klučaři a kolonisté (v originále "als Roder und Kolonisten" - pozn. překl.) z Bavor - dokonce i z Waldkirchenu - z Mühlviertelu a jiných částí Rakouska.
Volary jsou poprvé písemně zmiňovány díky jedné mešní nadaci (v originále "anläßlich einer Messe-Stiftung" - pozn. překl.) v listině z 8. září (v listině "am 8. Scheiding" - pozn. překl.) roku 1359. Už předtím stála pravděpodobně ve volarské kotlině (v originále "im Wallerer Tal" - pozn. překl.) na území "velkého lesa" (v originále "im 'Großen Wald" - pozn. překl.) nějaká lidská obydlí, v nichž byli usazeni první zdejší osídlenci. Dnes musí být naším úkolem ony našimi předky po staletí pěstěné a živené přátelsko-sousedské vztahy (v originále "über Jahrhunderte gepflegten und gelebten freundschaftlich-nachbarlichen Beziehungen" - pozn. překl.) dále uchovávat a podporovat.
My všichni doufáme a přejeme si, aby s převzetím patronátu docházelo k blízkým setkáním, k péči o domovské kulturní dědictví, jakož i o trvalé sepětí mezi někdejšími obyvateli šumavského města Volary a obyvatelstvem bavorského Waldkirchenu.
Kéž nás tento patronát semkne k jednotě a právě nám vyhnancům poskytne ve zdech našeho patronátního města Waldkirchen domovský prostor, který má cenu uchovat.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1989, s. 353

P.S. Text projevu vyšel vedle stejně jako v jeho případě i podobenkami doprovázených pozdravů waldkirchenského starosty Rudolfa Hettla a předsedy sdružení "Böhmerwaldheimatkreis Prachatitz" Richarda Schiefera (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) na stránkách slavnostního čísla krajanského měsíčníku.

Volarský spolek Volksbildungsverein, Sporthotel (Volkshalle)

S rozvojem průmyslu koncem 19. století rostlo i sebevědomí pracujících vrstev (v originále "das Bewusstsein der Arbeiterschaft" - pozn. překl.). Tak dne 1. března roku 1897 i ve Volarech založili Ferdinand Kindermann (Schober-Schneider Ferdl), Johann Sauheitl (Khulwat-Hons) a Josef Winklbauer (Stutz-Drechsler) sdružení pod názvem "Allgemeine Volksbildungsverein". Jeho cílem bylo zvýšení společenské úrovně závisle činných zaměstnanců (v originále "die Hebung des sozialen Standards der abhängig Beschäftigen" - pozn. překl.) a osvěta ohledně právního postavení zaměstnanectva ve státním ústrojí (v originále "die Stellung der Arbeitnehmerschaft im Staatsgefüge" - pozn. překl.). Časem se vedle politického vzdělávání rozvíjel i společenský život, v jehož rámci vznikl pěvecký sbor pod vedením Williho Weisera a později Franze Böhma (Lederera). V roce 1922 následovalo založení smyčcového a dechového orchestru, jakož i divadelního souboru. Ten vystoupil po masopustu následujícího roku 1923 na veřejnost pod vedením Franze Sauheitla se dvěma aktovkami "Der Herzog kommt" a "Die Verlobung in der Packkammer". Dobře známá a osvědčená herečka Justine Kindermannová (Schober-Schneider Justl) se za poradního přispění Franze Pinskera a Adolfa Friedla ujala tvorby programu, sestaveného z dramat, lidových kusů a veseloher. O hudební doprovod pečoval Wilhelm Achatz.
Dalšími složkami v rámci sdružení "Volksbildungsverein" vzniklými byl roku 1923 založený cyklistický klub "Radfahrerverein" za předsednictví Franze Altmanna, rok nato pak za předsednictví Ignaze Haselbergera nadále činný "ATUS", tj. Arbeiter-Turn- und Sportverein (českou obdobou by se daly nazvat Dělnické tělovýchovné jednoty /DTJ/ - pozn. překl.). Funkci "Turnwarta" v ní zastával Ehrenfried Fürst. Cvičení se konala v hotelu Weitenthal (viz o objektu článek Romana Kozáka v čísle Volarského zpravodaje z dubna 2019 /v červnovém čísle pak otiskl týž autor text o hotelu Sport, který čerpá ze stejného zdroje jako tyto řádky/, z něhož vysvítá, že je v současné době neudržován a uzavřen - pozn. překl.). V roce 1925 založil Franz Lichtnecker fotbalový klub 1. FC Wallern, který se rok nato připojil k ATUS a hrál v jeho rámci přátelské zápasy. Nedostatek prostoru pro spolkové aktivity byl důvodem, který ATUS vedl k rozhodnutí o novostavbě "Volkshalle".

Stavba "Volkshalle" (dům čp. 505)
Problémem číslo jedna bylo ovšem pořízení peněz. K menšímu podílu ve formě půjčky projevil ochotu zdejší Konsumverein. Na zbývající sumu byl vůči měšťanskému pivovaru ve Volarech (Bürgerliche Bräuerei Wallern) podán "Übernahmeantrag", tj. návrh k převzetí s nízkou úrokovou sazbou. Na oplátku mělo být ve Volkshalle a také v prodejnách spolku Konsumverein prodáváno toliko volarské pivo. Pivovar přesto takovou dohodu bez odůvodnění odmítl. Akceptovala ji zato plzeňská pivovarská firma "Gambrinus" a získala sem tak dovoz svého moku. Podstatný díl finančního zajištění spočíval ovšem na malých domkářích v podobě břemene ležícího na jejich soukromém jmění, zejména na jejich domovním a pozemkovém vlastnictví. Na základě této jistiny byla spořitelna ochotna vyplácet žádané peníze.
Roku 1928 bylo započato s výstavbou budovy (rozuměj dnešní volarský hotel Sport - pozn. překl.). Stavitelem byl Karl Koženy (volarská firma s adresou Schramlstraße 532, tj. na dnešní Revoluční ulici - pozn. překl.) a mnoho členů sdružení "Volksbildungsverein" a jejich zaměstnaneckého okruhu přiložilo při výstavbě bez nároku na odměnu bezplatně ruku k dílu, aby tak snížili stavební náklady. Během následující zimy zhotovili řemeslníci o volných sobotách okna a dveře. Ředitel státní odborné dřevařské školy ve Volarech (Staatliche Fachschule für Holzbearbeitung) Ing. Rudolf Hermann projevil ochotu poskytnout k tomu účelu pracovní prostory a strojní vybavení. Stavba, prováděná podle nejmodernějších soudobých hledisek, zahrnovala v sobě prostornou divadelní scénu se šatnami pro účinkující, jednu dlouhou a jednu příčnou galerii, nad tím samonosné stropy, uvnitř parketové podlahy. Navazoval prostor pivního výčepu. Ze vstupní předsíně se vcházelo do hostinské provozovny a vedlejších místností, po schodech pak na galerii, do spolkového a zkušebního prostoru, jakož i do knihovny.
V srpnu 1929 mohla být budova "Volkshalle" předána svému účelu.
O něco později se projevila nezbytnost přístavby s ubytováním pro turisty a správcovým bytem (v originále "Fremdenzimmer und eine Wohnung" - pozn. překl.). Celkové dluhy obnášely tehdy 50 tisíc korun. K umoření dluhů sloužil čistý zisk z divadelních představení, z výnosu pohostinství a z nájmu.

Kulturní akce ve "Volkshalle"
Poté, co byla dána budova "Volkshalle" k dispozici organizovaným zaměstnaneckým spolkům, rozvinula se v ní čilá kulturní činnost. Karl Pöschl, z okolí Kraslic (v originále "aus der Graslitzer Gegend" - pozn. překl.) pocházející a odbornými znalostmi oplývající hudebník, zformoval s velkým nasazením a organizačním talentem nově spolkové zaměření "ATUS".
K novému životu se probudil i pěvecký soubor a vytvořil operetní ansámbl účinkujících. Z mnoha mladých talentů vzešli hudebníci, sboroví i sóloví zpěváci. Následovala operetní představení titulů jako "Das Blumenmädel", "Mitzi und Mutzi" (autorem obou operet z roku 1924 byl Rudolf Dellinger /1886-1958/, žijící po druhé světové válce v Drážďanech /Dresden/ jako člen sdružení "Kulturbund zur demokratischen Erneuerung Deutschlands", založeného už 8. srpna 1945 v sovětské okupační zóně východního Německa - pozn. překl.). "Zigeunerliebe" (romantická opereta Franz Lehára z roku 1910 - pozn. překl.), "Es war einmal" (mohlo by jít o "pohádkovou operu" Alexandra Zemlinskyho, rakouského skladatele židovského původu /zemřel jako exulant v USA/, z roku 1900, která byla v Praze uvedena i pod českým názvem "Bylo nebylo", jinak má ovšem titul "Es war einmal" i píseň z operety "Im Reiche des Indra" /1899/, jejímž autorem je Paul Lincke - pozn. překl.) atd.. Pro hudební doprovod byl získán salonní orchestr za spoluúčasti klavíristky Friedy Walterové ze Zátoně (Schattawa) a cellisty v osobě ředitele tamní školy. Každých 6-8 týdnů docházelo k uvedení nějaké nové operety, dvakrát ve Volarech a jednou v Lenoře (Eleonorenhain). I pestré zábavné večery mívaly dobrý ohlas.
Následků hospodářské krize nebyla ušetřena ani volarská Volkshalle. I v řadách spolupracovníků docházelo k obměnám. Finanční těžkosti doléhaly stále silněji. Přesto zůstala Volkshalle centrem setkání pracujících vrstev (v originále "zentraler Treffpunkt der Arbeiterschaft" - pozn. překl.) až do časů připojení k "Říši".
Po vstupu německého wehrmachtu do Volar v říjnu roku 1938 nebyla už nijaká spolková činnost možná.

B. Sitter, Wallern - Tirol im Böhmerwald (1991), s. 129-133

Walter Friedl, jehož datum úmrtí se mi bohužel nepodařilo dohledat v krajanských časopisech (ještě roku 2001 se mu tam blahopřeje k 87. narozeninám, rok nato k 88. už nikoli), se narodil dne 25. listopadu 1914 ve Volarech pánskému krejčímu Peteru Friedlovi (*18. února 1885 ve Volarech) a jeho ženě Marii, roz. Schönbauerové (*12. května 1882 ve Volarech, †21. dubna 1944 tamtéž). Rodiče se brali ve Volarech 22. října roku 1912, v archu sčítání lidu z roku 1921 pro volarský dům čp. 272 (dnes má toto číselné označení panelový dům na tamním "sídlišti Míru") je však matka Maria se synem Walterem uváděna už jako vdova (padl její muž a Walterův otec v první světové válce?). "Gemeindebetreuer der Stadt Wallern", jak je Walter Friedl titulován v srpnu roku 1989 ve slavnostním čísle BHB k převzetí patronátu města Waldkirchen nad vyhnanci z Volar, tedy dva měsíce před "něžnou revolucí" v "ČSSR", žil tehdy v bavorském Řezně (Regensburg) už na penzi jako bývalý "Bundesbahnoberamtmann", tj. vysoký úředník německých spolkových drah. Proč se o svých 88. narozeninám (teprve toho roku 2002 převzala jeho rodáckou funkci "Gemeindebetreuerin" Hedwig Wipfová) už nepřipomíná, nezjistil jsem ani po dotazu na jeho poslední adresu, kde žije Walterův potomek Klaus Friedl. Dopis se mi totiž vrátil jako nedoručitelný. Až nedocenitelný Gernot Peter, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, se obrátil na Hedwig Wipfovou a ta nám sdělila datum úmrtí 30. června 2002 zřejmě v Řezně. Osmaosmdesáti se opravdu nedožil, ani té velké vody v srpnu toho roku 2002, kdy jsem se uchýlil na Šumavu, na "kaltenbašskou" faru.

- - - - -
* Volary /Waldkirchen (BY) / † † † Řezno (BY)