GABRIEL GEIST

Domovem je nebe...

V originále ta slova zní: "Die Heimat ist der Himmel..." a jsou toliko pouhou částí věty z mnoha ukázek korespondence mladého řádového bratra s jeho současníky. Jedním z nich byl i Josef Pscheidl, řečený "Webersepp" (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), který o Gabrielu Geistovi z Kongregace sv. Michaela (blíže viz Wikipedia) a jeho písemné pozůstalosti věděl asi jediný tolik, že to musel v obsažném článku na pokračování brzy po "odsunu" zveřejnit v "diecézním" časopise vyhnaných krajanských kněží, jejich farníků a "přátel Šumavy", jímž je už od meziválečných "českobudějovických" časů význačné periodikum "Glaube und Heimat". Z třetího jeho "poválečného" ročníku je pořízen tento můj český překlad, a to ovšem i původních výroků Geistových (přeloženy je raději navíc odlišuji v textu kurzívou).

Bratr Gabriel Geist, tiskový apoštol Šumavy

Webersepp

Až budou jednou sepsány dějiny jižní Šumavy (v originále "die Geschichte des untern Böhmerwaldes" - pozn. překl.) ve dvou desetiletích před velkou katastrofou, neměla by být pominuta mlčením jedna osobnost: totiž postava ctihodného bratra Gabriela Geista z Kongregace sv. Michaela, vzniklé za účelem šíření dobré katolické literatury a k podpoře exercičního hnutí. To, co učinil pro Krista a jeho svatou církev na svých apoštolských putováních po celém území Sudet a zejména pak Šumavy, bude vyjeveno teprve jednou v den Posledního soudu (v originále "wird erst einmal der Jüngste Tag offenbaren" - pozn. překl.). Kolik jen vlažných a vyčichlých katolíků naplnil novou náboženskou horlivostí, kolik nepřátelství a manželských rozvratů dokázal odstranit, kolik špatných tiskovin, ilustrovaných časopisů a knih dokázal nahradit dobrou katolickou literaturou, kolik jen příklonů ke kněžství a řádovým povoláním probudil, to všechno bude zjištěno teprve poté, až bude jednou otevřena "Kniha života" a každému bude splaceno podle jeho díla. Bratr Gabriel byl mužem podle srdce Božího, vždy pamětliv slov sv. Pavla: "Láska ke Kristu mne zavazuje!" Tento bratr vůli Boží oddaný (v originále "gottselige Bruder" - pozn. překl.) měl stejně tak zbožnou matku, která se dokázala modlit a modlila se jako světice (v originále "wie eine Heilige" - pozn. překl.). Svůj volný čas o nedělích trávila v kostele a tam potkala i svého budoucího chotě Josefa Geista, mistra kožešnického v Nové Bystřici (Neubistritz), když se o ni chtěl ucházet. Dlouho mu nedávala své konečné ano, nýbrž modlila se a dávala se za to modlit i jiným. A když se konečně vdala a vkročila do nového domova, bylo to první, co udělala, že vzala kříž a vystavila ho v božím koutě (v originále "im Herrgottswinkel" - pozn. překl.) světnice. To, čemu se od mládí učila, pěstovala nadále i v manželském stavu, projevovala hlubokou zbožnost, spjatou s umrtvováním žádostí a s činnou pomocí bližním, kteří trpí nouzi. Dne 6. ledna 1902 porodila synka, který svatým křtem obdržel jméno Josef. "Co asi bude z toho děcka?" mohla se ptát i ona netušíc, že ten chlapec se jednou doslova vydá až do dna vyčerpáním ve službě Boží (v originále "im Dienste Gottes buchstäblich verzehren werde" - pozn. překl.). Už pětiletý ztratil Josef svou dobrotivou matku; jeho otec se oženil podruhé, ale macecha vnesla do hochova dětství nevýslovnou míru utrpení. Velkou útěchou mu bylo niterné sepětí s jeho svatým andělem strážným, který ho po utrpěných týráních sílil svou účastí. "Od dětství slyším neustále hlas, který mne provází a vždy i nabádá, co mám činit; je to asi hlas mého Anděla strážce." Po vychození školy nastoupil do učení k obchodníku Stipplovi, aby se připravil na obchodnické povolání. U Stippla a jeho paní požíval veškeré vážnosti, zato od perzonálu musel pro svou zbožnost mnohé vytrpět; jeden příručí ho jednoho dne zbil rovnou do krve. Sepp měl jen jednu útěchu: byl to, jak už řečeno, jeho niterný život v modlitbě, a tím i možnost komunikace s jeho všudypřítomným svatým andělem strážným. Z lásky k Bohu konal i práce, které nebyl povinen konat; pomáhal příležitostně otci v jeho kožešnictví, přičemž např. louhoval páchnoucí kožešiny tchořů, kterých se ostatní štítili a za což se mu otec obdivoval. Jednoho dne se modlil v kostele. když tu padl jeho zrak na ministranty a on si pověděl sám k sobě: "Pohleď jen na ty kloučky (v originále "diese Büblein" - pozn. překl.), slouží Pánu Bohu a komu sloužíš ty?" Ta úvaha mu už nešla z hlavy! V následném čase se vrátil nazpátek do otcovského domu; macešina napomenutí snášel s trpělivostí a pomáhal nadále svému otci. Jeho horlivost v modlitbách se však zdvojnásobila a tak si Bůh vyžádal jeho služeb jako kdysi Mojžíšových svým zjevením v hořícím keři či Samuelových ve svatém stanu (v originále "im heiligen Zelt"' - pozn. překl.). Dejme mu vyprávět samému: "V noci ze 7. na 8. ledna 1920 jsem měl zvláštní sen; viděl jsem nějaký klášter a v něm několik bratří s jejich bělovlasým představeným; líbilo se mi to tak, že bych tam hned zůstal. Když jsem ráno vstal, vyprávěl jsem ten sen svému otci, kterým moje slova úplně otřásla a s mými myšlenkami na klášter nebyl rozhodně nijak srozuměn. Moje vůle byla však pevná. Odpoledne jsem si přečetl v listě 'Warnsdorfer Hausblättern' následující sdělení: Bezúhonní jinoši (v originále "brave Jünglinge" - pozn. překl.), kteří jsou povoláni k tomu, aby sloužili Bohu v řeholním stavu, nechť se obrátí na pátera Pattlocha v Sobědruzích u Teplic (v originále "Soborten bei Teplitz", blíže k dnešní místní části Teplic viz Wikipedia - pozn. překl.)". Okamžitě jsem požádal o přijetí a během osmi dnů jsem obdržel dopis, že mé žádosti bylo vyhověno. Skákal jsem v rodičovském domě radostí kolem dokola a 9. ledna 1921 jsem v Sobědruzích nastoupil. Pozdravil mě bratr Paschalis a vedl mne hned k otci představenému (v originále "zum P. Superior"- pozn. překl.). Když jsem ho spatřil, vyděsilo mě to, poněvadž přesně tak jsem ho viděl ve snu. Dostal jsem k jídlu na posilu těla vuřt s bramborami a zelím; pomodlil jsem se hned kompletář (viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) a začal jsem rovnou plnit Boží vůli. Příští dny jsem pak strávil učením se pojmů a výrazů (v originále "mit Vokabeln lernen" - pozn. překl.), vožením dřeva atd.. Naše klášterní komunita stála teprve na samém počátku svého působení a tak všude panoval nedostatek a já míval často zálusk na "egyptské hrnce masa". Můj anděl strážný mi ale vždycky opakoval: 'Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši škodu utrpěl?' a 'Kdo vytrvá až do konce, bude spasen.' Tak jsem srůstal stále víc s naším řádem a jeho úkoly. Vedle sebezasvěcení členů platí apoštolát dobrého tisku slovem i obrazem a podpora exercicií za hlavní účel mladé, časové kongregace. Naši katolíci mají o všechno zájem, o pěkné poutě, zvony apod., ale nemají mnohdy nijaké porozumění pro dobrý tisk. A přitom ten, kdo má tisk, má i lidi! Myslí, mluví a jednají tak, jak je denně učí myslit jejich tisk! 'Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jak myslíš!' zůstává stále pravdou! Tak Kongregace sv. Michaela rozhodně způsobila mnoho dobrého šířením tisku svých bratří laiků; vydávala časopis 'Schwert des hl. Michael' (tj. "Meč sv. archanděla Michaela"- pozn. překl.), ve kterém zaujímala k aktuálním otázkám postoj z katolického hlediska podle zásady: 'Co si myslí církev o těchto věcech?'" Bratr Gabriel by v nějakém jiném řádu sotva mohl vykonat tolik ke spáse nesmrtelných duší jako právě v této kongregaci. On sám o tom píše: "Moje první tisková akce započala ve slezském Cukmantlu (v originále "in Zuckmantel-Schlesien" rozuměj dnešní Zlaté Hory - pozn. překl.); v prvém období jsem se zabýval toliko odpadlíky, komunisty atd. a přinášel jim dobré tiskoviny k poučení; často jsem byl ovšem vyhozen za dveře; jeden řezník v Mostě (v originále "in Brüx"- pozn. překl.) mi šel naproti se sekerou; já ale neměl žádný strach; horlivost byla stále větší; jednou jsem se dostal do okolí Karlových Var; peníze na cestu už došly; v jednom jediném dni jsem stačil zpracovat sedm farností; o půl desáté v noci jsem došel do vsi X.. Na faře se ještě svítilo; zaklepal jsem, hospodyně mně otevřela a když jsem přednesl svou prosbu, řekla: 'Fara není žádná hospoda!'; naštěstí nezavřela a tak se mi podařilo zůstat alespoň v předsíni; když mě i pán domu velice nevlídně přivítal a ptal se po dokladech, položil jsem na stůl svůj misijní kříž a řekl: 'Důstojnosti, to je můj doklad!'. Tu byl ten dobrý muž pohnut k slzám a já u něho musel zůstat 14 dnů." V západním koutě Čech přišel do jedné rodiny, která byla jinak dobře křesťansky založena; následkem jakéhosi vnitřního vnuknutí řekl rodičům, aby svou sedmnáctiletou dceru chovali jako oko v hlavě, neboť ohrožení vzhledem k jejímu věku jsou značná a neměli by ji nechat volně jít na taneční zábavu. Matka děvčete reagovala ovšem na varovná slova bratra Gabriela jen pohledem plným pohrdání a z falešné mateřské lásky dala dceři plnou volnost; děvče bylo ovšem právě na oné tancovačce svedeno a následně se oběsilo, poněvadž z nepatřičného studu nedokázala svůj pád přiznat rodičům.
Je znamením pravé svatosti, nedá-li se nějaký člověk žádnou z každodenních všedních událostí a nepříjemností vyvést ze svého spočinutí v Bohu (v originále "aus seiner Gottesruhe"- pozn. překl.) a z pokoje duše. Bratr Gabriel ovládal toto umění mistrovsky. Ať už měl jednoho dne hojné úspěchy nebo byl hned nazítří vysmíván partou uličníků a proháněn pokřikem celými vesnicemi, ať jednou nalezl pohostinné přijetí či jindy musel přespat někde v koutě stáje - jeho důvěrou v Boha to otřást nijak nedokázalo. I jeho pokora bývala mnohdy vystavována těžké zkoušce. Jak často ho stavěli na roveň pobudům a tulákům, dokonce i řádové sestry s ním jednaly jako se žebrákem a stavěly mu plechovou misku před dveře klášterní fortny! Tu mohl bratr Gabriel pomyslet na sv. Františka, který prohlásil doslova: "Když dorazíte ke klášterní fortně a nikdo vás nepřijme, budiž vaše radost dokonalá." Natrefil ovšem i na dobré sestry. Znal jednu, které kdysi řekl: "Jděte do kláštera, Spasitel to tak chce mít." Ta se mu připomněla, poté, co donesla něco k jídlu: "Chci Vám dnes mnohokrát poděkovat za Vaši tehdejší dobrou radu; jsem cele šťastná." Měl pak k 15 sestrám proslov, za který mu prokazovaly velkou vděčnost, on ale "by nejraději zalezl do myší díry", jak k tomu poznamenal. Podle vlastního vyjádření by nebyla jeho práce nikdy do té míry korunována úspěchem, kdyby se tolik a tak vroucně nemodlil.
Slovo Páně: "Měli byste se po všechen čas modlit a nikdy nepřestávat!" naplňoval doslova. Polovinu nocí strávil na kolenou spojen modlitbou s Bohem; modlil se v kostele jako nějaký seraf (viz blíže Wikipedia - pozn. překl.); na svých putováních neodložil nikdy z rukou růženec; nemodlil se jen za klášterní záležitosti, nýbrž doslova za celý svět: "Modlím se každý den za zbloudilé ovečky, aby se znovu vrátily k dobrému pastýři."
"Má klášterní cela by mohla hodně vyprávět, ale ona mlčí." "Budu se za všechny modlit, aby se stala svatá Boží vůle; Spasitel je vždy pln dobra; svatá poslušnost Jemu je prostředkem, jak dojít svobody." "Mám velkou starost o mnohé duše, které jsem poznal a kterým bych rád pomohl najít domov. Tím domovem je nebe, tam se budeme moci radovat, až rychlík času najde cestu domů. Lokomotivu kormidluje Spasitel sám. Do toho rychlíku nastupujeme svatým křtem a vjíždíme do věčnosti, když odbíjí poslední hodinka, v okamžiku smrti. Ach, jak krásné je umírat, když je člověk v Božím rychlíku, jehož kolejemi jsou Boží přikázání. Člověk musí mít radost, když se navrací domů!" (dopis z 3. ledna 1936).
Od března do 7. listopadu 1921 dlel v misijním domě Společnosti Božího slova (v originále "im Steyler Missionshaus", o "steylských misionářích /verbistech/" viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) v Sankt Gabriel u rakouského Mödlingu, kam ho P. Pattloch vyslal za nabytím jistých tiskařských dovedností; snahy tamního pátera rektora získat ho pro steylské misionáře zůstaly neúspěšnými. Geist odpověděl tamnímu páteru provinciálovi: "Kdybych utekl svému nynějšímu otci představenému, neměli byste nijakou záruku, že tak jednou neučiním i Vám."
Mezitím P. Pattloch přesídlil se svou malou řeholní obcí ze Sobědruh do Bíliny (v originále "von Soborten nach Bilin"- pozn. překl.); tady konal bratr Gabriel po svém návratu z Mödlingu pod vedením provinciála P. Johanna Krölla OMJ (Kröll, který je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, byl ovšem provinciálem řádu oblátů /Oblati Mariae Immaculatae, zkratka OMI či OMJ/, viz Wikipedia - pozn. překl.) exercicie (viz k nim blíže Wikipedia - pozn. překl.). Životní poměry byly opětovně velice nuzné; ze všech koutů vyhlížela bída a nedostatek. Za stolní ubrus sloužilo bratru Gabrielovi jeho lněné prostěradlo. Teď nastala znovu kolportáž tisku Krušnohořím, Chebskem, západními Čechami a konečně Šumavou (v originále "durchs Erzgebirge, Egerland, Westböhmen und zuletzt in den Böhmerwald"- pozn. překl.); tady našel pohostinné přijetí u pana faráře Blahy ve Starém Sedlišti (v originálei "bei Herrn Pfr. Blaha in Altsattel", i Johann Andreas Blaha má přitom samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a poprvé se dostal ke svému velkému podporovateli a nejvěrnějšímu příteli, šlechetnému katechetovi v.v. Johannu Tuschlovi na Schenkenberg u Vimperka (v originále "nach Schenkenberg bei Winterberg", rozuměj na místo zvané česky "Na Radosti" - pozn. překl.).
Ten se narodil roku 1872 (správně by mělo být 25. února 1873 - pozn. překl.) jako syn knížecího schwarzenberského hajného v Jaroníně (v originále "als Sohn eines fürstlichen Waldhegers /.../ in Jaronin" - pozn. překl.), strávil nějaký čas i na "Waltersruhe" u Křenova (v originále "auf der 'Waltersruhe' bei Krenau', rozuměj kapli Svatého kříže a hrobku prince Waltera von Schwarzenberg /žil v letech 1839-1841, místo bylo proto česky zváno i 'Walterova hrobka'/ v parku u loveckého zámku Červený Dvůr /Rotenhof/ - pozn. překl.), kde ztratil své dobré rodiče. Dobrodinci mu umožnili pokračovat ve studiu na českokrumlovském gymnáziu, kde navázal vřelý přátelský vztah s Petrem Dolzerem (i Petrus Dolzer je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), pozdějším děkanem ve Frymburku. Vysvěcen na kněze v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis" - pozn. překl.) dne 17. července roku 1896, byl nejprve kaplanem v Rychnově nad Malší (v originále "in Reichenau /Maltsch/" - pozn. překl.) a pak na měšťanské škole v Českých Budějovicích, pro nemoc se však brzy rozloučil s aktivní duchovní službou a musel vystačit s velice skrovným důchodem. Dne 1. ledna 1909 nastoupil jako "Messeleser" ke konání mší svatých na idylicky položený Schenkenberg, kde ho nouze přiměla pěstovat s úspěchem i včelařství, později přesídlil do Hrabic (v originále "nach Rabitz" - pozn. překl.), odkud ještě každou neděli stačil zajet na Schenkenberg k zaopatření pravidelné bohoslužby. Jedinečná byla jeho pohostinnost, skromnost a ochota pomoci, především však jeho hluboká zbožnost. A s tímto svatosti blízkým knězem spojoval bratra Gabriela niterný přátelský vztah, jak to vyplývá z jeho dopisů a jak to mohou stvrdit jeho spolubratří a ostatní přátelé. "Je samozřejmé, že vzpomínám Vaší důstojnosti v modlitbách; mám přece v Hrabicích domov, kde je Vaše důstojnost té dobroty a stále znovu mne sem zve; milovaný Spasitel Vám to jednou tisíckráte vynahradí." Tady byly domlouvány plány apoštolských výprav bratra Gabriela; tady se nacházel "alte Martl", daleko známý výminkář Wilhelm Stadlbauer ze vsi Leimsgrub (dnešní Hliniště - pozn. překl.), jakmile jen se bratr Gabriel objevil a pak klábosili tito tři muži o radostech a strastech říše Boží na Zemi, o budoucích věcech podle starých proroctví, o mystických důkazech Boží milosti, o blaženostech, které vychutná toliko srdce, které se bezvýhradně Bohu odevzdá. A to, co se tu probralo, zachytila pilná kněžská ruka natrvalo těsnopisem a je nám to dnes vedle množství originálních dopisů k dispozici jako pramen tohoto životopisu v diecézním oběžníku (rozuměj krajanský časopis "Glaube und Heimat" - pozn. překl.). Snad se dá později snést ještě mnohé, aby bylo možno dosíci hlubšího vhledu do duchovní velikosti bratra Gabriela. Zlaté jubileum svého kněžství mohl pan katecheta oslavit 17. července 1946 ještě ve Vimperku (v originále "in Winterberg" - pozn. překl.); na den sv. Anny i jeho postihl osud vysídlencův; po mnoha oklikách se dostal do Pasova (v originále "nach Passau" - pozn. překl.); tady byl kalich jeho utrpení naplněn až po okraj; zákeřná krční choroba vedla krátce po jím spolupořádaných svatých exerciciích dne 1. září 1946 k nejvýš bolestnému odchodu. V kněžském hrobě na innstadtském hřbitově (rozuměj ve městě Pasov - pozn. překl.) dřímá katecheta Tuschl v Pánu svůj pokojný sen (v originále "im Frieden des Herrn" - pozn. překl.)!
Když se bratr Gabriel vrátil ze Šumavy, započal dne 1. prosince 1922 s jinými kandidáty řádu v Lindenau (dnešní Lindava - pozn. překl.) na severu Čech pod vedením svatosti blízkého a o opožděně povolané kandidáty kněžství horlivě pečujícího pana děkana Vatera (celým jménem Anton Vater, *28. ledna 1868 v Chřibské /Kreibitz/, +1. května 1953 v Lindavě - pozn. překl.) svůj jednoroční noviciát, který poskytl duchovní základ jeho snaze o křesťanskou dokonalost a neúnavný apoštolát. O celá léta později, dne 10. října 1931, složil pak v nově zbudovaném domě tiskové misie věčné sliby. "Buď věrný až do smrti a dám Ti korunu života, aleluja." Tato slova kdysi jasně přijal, když na počátku svého řádového života trpěl vnitřní prázdnotou a vyprahlostí a chtěl z obojího uniknout. Tehdy mu satan našeptával: "Jsi hloupý hoch! Utekl jsi z tak krásných míst, teď můžeš vyhladovět!" Jiný hlas však volal: "Jen ten, kdo vytrvá, bude korunován!" a on se vrátil do kláštera nazpět.

Na cestě apoštolátu pro dobrý tisk
V duchu hlavního účelu své kongregace, totiž šíření dobrých tiskovin a potlačování těch špatných, proputovával sám nebo v doprovodu bratra Lea domovinu. Většinou dopoledne či v časných odpoledních hodinách vstupoval do nějaké takové šumavské farní vsi. V létě naložil celé své vybavení na jízdní kolo, v zimě používal malé ručnáí sáňky (v originále "Handschlitten" - pozn. překl.). Když přišel do vesnice, vyhledal nejprve pana faráře, poprosil o útulek na přespání a potom s knězem, znalým místních poměrů, načrtl "bitevní plán", navštívil Spasitele a poprosil o jeho požehnání, vzal pak do rukou dvě velké aktovky a putoval od domu k domu. Poslechněme si, čím se většinou uvedl: "Pozdrav Bůh, panímámo (v originále "Bäurin" - pozn. překl.) a všichni spolu; roztomilé děti máte: tři, čtyři, pět. co to má ten malý špunt vzadu za pěkné pacičky, ten už se snad cvičí v Dominus vobiscum (tj. "Pán s Vámi" - pozn. překl.), panímámo, to bude jednou farář, to se ale chce hodně modlit. Nojo, koukám, že si tu vedete po křesťansku (v originále "na ja, christlich seid 's" - pozn. překl.), kříž tu máte, svaté obrázky, kropenku, doufejme že je v ní i svěcená voda a ne pěti- a desetihalířky pro pobudy (v originále "Weihbrunn, hoffentlich ist auch Weihwasser drinn, nicht 5- und 10-Heller-Stückeln für die Fechter" - pozn. překl.). A co to vidím tam vzadu za obrazem svatého Antoníčka; ach, to jsou přece noviny; promiňte, že se podívám trochu blíž. No teda, panímámo, že mně vám není líto (v originále "ihr tuats mir derbarmen" - pozn. překl.), den co den se trápit a lopotit, celej život nic než tvrdá práce a po smrti sto let očistce za takovej novinovej hnuj." To povídá a hodí právě přečtené bezbarvé nebo církvi nepřátelské noviny na stůl. "Snad nebude tak zle," chlácholí ho selka, "mám přece taky "Bonifaziblattl" a jsem ve spolku matek a můj muž říká, že muší mět selskej list, víte jaký jsou mužský." "Panímámo, je zle dost," nato bratr Gabriel, "podívejte se například, že leží Vám dítě na loži nemocnejch a přijde doktor a předepíše mu dobrou medicínu, ale to dítě křičí: Mámo, tu medicínu já nechci, já bych raděj lžičku jedu, ta je tak slaďoučká a můžu po ní tak pěkně spát." "Ne, dítě moje, řeknete přece, a láhev s jedem vezmete dítěti z ruky; na ten jed muší pomalu umřít, ale hořká medicína ho pomalu udělá zdravým. Panímámo, ty špatný noviny přivedly už hodně lidí do pekla jako všechny špatný lidi spolu a dobrej křesťanskej tisk už přivedl do nebe víc duší než ten nejlepší kazatel. Podívejte se sem, matko, tady jeden dobrej list přináší právě tolik užitečnýho a zajímavýho pro hospodářství, zábavu a poučení a je psán celej v křesťanským duchu. Pěkně prosím, podepište mi tady objednávku, a už nejbliší neděli Vám přijdou domů vopravdu křesťansky psaný noviny." Řečeno, vykonáno, paní domu podepsala a balík bezbožných brakových novin vzala a odložila do onoho domečku, kam i císař pán chodí pěšky; tam došly plně a naprosto svého účelu. Těm maličkým ale dal bratr Gabriel krásný obrázek anděla strážce, požehnal je svěcenou vodou a jak Bůh kázal, šlo se zase o dům dál. Když tak promisionařil (v originále "durchmissioniert" - pozn. překl.) celou ves, dalo se ho spatřit po celé hodiny jako nějakou mramorovou sochu klečícího v kostele, než ho farář odvedl k večeři. Večer byla potom ve vesnické hospodě přednáška se světelnými obrazy o životě nějakého venkovskému lidu blízkého světce. Bratr Gabriel měl k tomu vlastní řeč; a že dokázal najít klíč k srdcím svých posluchačů. Nebyly to nijaké učené proslovy, mluvil lidově, jednoduše a názorně s tajemnou silou, která posluchače fascinovala; z jeho očí a tváře vyzařovalo přitom světlo jakoby z nějakého jiného světa. "Byl jinak většinou veselé nálady, zpíval a hvízdal si, že se člověk musel smát s ním; vyzařovala z něj ale navenek zevnitř nějaká zaručená zbožnost," jak napsala jedna selka. Vyprávěl lidem o sv. Isidorovi a jeho zásadě: "Modli se a pracuj, Bůh pomůže v každé době!"; hovořil o bratru Konrádovi a o jeho bezmezné lásce k bližnímu, o "Ježíškově míčku na hraní" (v originále "Spielball des Jesukindes" - pozn. překl.), tj. malé Terezičce od Ježíška (v originále "Theresia vom Kinde Jesu" - pozn. překl.), o své návštěvě u Theresie Neumannové v Konnersreuthu (viz k její osobnosti blíže Wikipedia - pozn. překl.) apod.. A vždycky uměl připojit nějaké to slovo o dobrém, křesťanském tisku. Tak neuběhl večer, aby v něm bratr Gabriel nezískal 40 až 60 nových objednávek pro své listy "Schwert des hl. Michael", "Immergrün", "Warnsdorfer Hausblätter" (dva právě jmenované vycházely ve varnsdorfském nakladatelství Ambros Opitz, o jeho zakladateli viz blíže Wikipedia - pozn. překl.), "Stadt Gottes" (časopis steylských misionářů vychází od roku 1878 a v roce 2018 dovršil už 140 let existence - pozn. překl.), "Glaube und Heimat" a jiná lokální periodika. Všichni posluchači opouštěli přednáškový sál plni nadšení a co hlavního, nábožensky posíleni a obnoveni. Jak mnohý z mladých mužů si řekl: "Když to člověk slyší, musí si udělat v té věci pořádek." A šel hned následující neděli ke svaté zpovědi. Bratr Gabriel se ale ještě do půlnoci modlil a v časných ranních hodinách ho už bylo vidět zase klečícího v kostele. Zlý nepřítel ovšem neodpočíval a hleděl lecčemus zabránit; jen díky neúnavnému nasazení často z posledních sil se daly všechny nástrahy překonat v nezlomné důvěře v pomoc Boží, jakož i v přímluvu sv. Michaela a sv. Josefa. "Letos jsem si už mnohé přibral do díla; milovaný Spasitel mi sesílá tolikerý křížek (v originále "so manches Kreuzlein!" - pozn. překl.) ! Kdyby svět věděl, co ho čeká, měl by hluboce truchlit v žíních a popelu (v originále "in Sack und Asche Buße tun!" - pozn. překl.), neboť kráčí propasti vstříc."

Odchod bratra Gabriela na věčnost
Bylo-li v Krušnohoří a v Krkonoších co zápasit s bezcitností a sobectvím obyvatel, na Šumavě se stavělo dílu na překážku drsné klima, často doslova bezcestí a nedostatek příhodného dopravního prostředku. Jednou mě bratr Gabriel potkal na silnici z Nicova do Šebestova (v originále "von Nitzau nach Sommerau" - pozn. překl.) jednoho velice mrazivého zimního dne. Na sáh vysoké sněhové závěje pokrývaly silnici, k tomu zuřila bouře, že se nedalo otevřít ani jedno oko. Bratr Gabriel supěl těžkým dechem, za sebou táhl sáňky, které bratr Leo tlačil zezadu; tak to šlo za nevýslovných těžkostí k Nicovu, kde měl mít bratr Gabriel přednášku o Konnersreuthu. Teprve v poslední době používal v létě předpotopní motocykl, který ovšem horlivost svého uživatele nijak nesdílel, neboť spíše trucoval (v originále "bockte" - pozn. překl.), než aby jel s pěkně běžícím motorem. Bratr Gabriel tak měl svou oblíbenou nesnáz a musel často tucty kilometrů tlačit. Jaký div, že jeho zdraví bylo napadáno víc a víc. Zpočátku nevěnoval svým potížím nijakou pozornost, ba ještě si z nich dělal žerty; tak píše jednou dp. Tuschlovi: "Právě teď mě zase začíná píchat v pravém uchu; nevím, co to může být; není přece starší než to levé." Humor byl vůbec jeho stálým průvodcem, i v nemocnici. V červnu roku 1937 byl donucen vyhledat lékaře. Výsledek? Zastaralý silný zánět středního ucha a zánět pohrudnice; měl se na několik týdnů zotavovat v penzionu Forsthaus Georgshöhe (funguje dodnes v nynější spolkové zemi Sasko-Anhaltsko u města Thale v zemském okrese Harz - pozn. překl.). Nebylo z toho ale nic. "Tak tu sedím v bílinském domově (v originále "hier im Vaterhaus Bilin" - pozn. překl.) a dívám se často z okna ven; dobrotu milovaného Spasitele mohu teprve teď pochopit v celé hloubce. Včera jsem ve své cele za strašných bolestí hlavy upadl do bezvědomí. Když jsem přišel k sobě, byl jsem jako na nějakém jiném světě; plakal jsem radostí; všechno míří k domovu a musí se za to milému Pánu Bohu děkovat, zvlášť a zejména za utrpení. Dne 11. srpna 1937 mě vzalo auto spěšně do Ústí nad Labem (v originále "im Eiltempo nach Aussig" - pozn. překl.). Když jsem se loučil s Bílinou, měli všichni mokré oči. Gabriel už teď neměl sílu chodit. Od nynějška jsem nastoupil novou misii, kterou mi milovaný Spasitel uložil; trpět k větší cti Boží, daleko od mých milých spolubratří v samotě domu Manresa (v originále "in der Einsamkeit von Manresa" - pozn. překl.). Mám tu strávit delší čas. Spasiteli jsem za to o prvém pátku v měsíci, zasvěceném Srdci Ježíšovu, zvlášť poděkoval; moje síly se pomalu navracejí. O lékařích i milosrdných sestrách Svatého kříže se nedá říci nic jiného než že jsou všichni velice milí a vlídní. Tolik dobrých a také vážných slov se tu dá vyslechnout. Čtyřikrát jsem byl prosvěcován a fotografován. Na pátek Srdce Ježíšova jsem dovlekl své zeslabené tělo do domácí kaple sester. Od svatého proměňování až po svaté přijímání jsem sledoval čarokrásný svatební průvod. Ze všeho nejprve jsem viděl dvě děti, jdoucí bok po boku, nesoucí na dvou bílých polštářích koruny, jednu stříbrnou a jednu zlatou. Za těmi dvěma dětmi kráčela divukrásná žena ve svatebním šatě. Na své hlavě nesla zlatou korunu. Vlasy jí splývaly po zádech jako zlatá příze. Jakýsi hlas se mě zeptal, kterou korunu bych měl raději a já si vyvolil korunu trnovou. Ta žena mi ji vtiskla na hlavu a já pocítil velikou bolest. Najednou obraz zmizel, ale stopy trnů mi dodnes z hlavy nesešly. Milovaný Spasitel je vždy dobrotivý. Moje misie započala: 'Chci, aby ses obětoval a strávil se za mé kněze a řeholníky jako hořící svíce na oltáři.' Jsem tady v nemocnici velice šťasten. Dělám vždycky i něco pro špás, aby bylo lékařům i sestrám čemu se smát. Dneska jsem jim zazpíval písničku 'Dreizehn Schneider wiegen vierzehn Pfund und wenn sie 's nicht haben, sind 's nit recht g'sund.' (tj. dětská říkanka, česky by zněla asi jako "14 krejčích váží 15 kil, a když ne, tak asi jeden chorej byl" - pozn. překl.) To vám tedy ale bylo haló (v originále "gab halt einen Hallo" - pozn. překl.). Bohu se musí sloužit s radostí. Jednotliví muži chodí teď se mnou každý den na mši svatou. Těší mne, když jich mohu k milovanému Spasiteli několik přivést. Jeden z mužů nebyl už dlouho v kostele a ten povídá sestře doslova: 'Man kann dem Gabriel keine Bitte abschlagen, man muss folgen, ob man will oder nicht.' (tj. "Tomu Gabrielovi se nedá nijaká prosba odříct, musíš jít za ním, ať chceš nebo ne." - pozn. překl.) Lékaři se o mě dobře starají. Každý den je to nápadně lepší. Dostávám tekuté kalcium a prášek Chotum; bere se to dobře, musí se jen zavřít oči a sebrat odvahu. Sestra Renata se mě na to ptala a já jí řekl: 'Sestro, docela dobré, tak zlé jako žluč a ocet to není.' Dopis ze 17. ledna 1938 hlásí: "Jsem teď na německé univerzitní klinice v Praze, kde mě 3. ledna na svátek sv. Jenovéfy operovali. Kosti za uchem byly úplně rozměklé hnisem a po kusech vyšly ven. Lékaři se obávali zánětu mozkových blan. který ovšem nenastal. Jsem pro lékaře záhadou. Milovaný Spasitel je dobrotivý, i když na nás sesílá utrpení. Chodím tak z jednoho špitálu do druhého a musím plnit Boží vůli. Všichni se podivují mému humoru, kterým bavím ostatní pacienty. V Bílině to vyhlíží smutně. Bratři P. a W. vystoupili a to mě bolí víc než ta operace. Za čtrnáct dnů se vrátím zase nazpátek do Kostelce (v originále "ich werde wieder retour nach Kostelec kommen", jde zřejmě o zemskou nemocnici v Kostelci nad Černými lesy, plicní sanatorium v letech 1971-1991 využívané sovětskou okupační armádou a poté vystavené zkáze - pozn. překl.), kde se pak budu léčit dál." Na Hromnice (v originále "am Fest Maria Lichtmess", svátek nazývaný také Očišťování Panny Marie či Uvedení Páně do chrámu - pozn. překl.) 1938 ho navštívil jeho věrný průvodce bratr Leo. Bratr Gabriel žil stále ještě v naději, že jednou bude zdráv. "Tady v Kostelci jsem myšlenkami často v Hrabicích a perly (zřejmě je myšlen růženec - pozn. překl.) mi procházejí prsty; těším se už na okamžik, kdy zase vejdu do hrabické kaple (v originále "in die Rabitzer Kapelle" - pozn. překl.). Stojí přede mnou velká misie, tohle utrpení je jen přípravou na ni. Nadchází tahle velice trapná věc... (v originále "es kommt diese sehr peinliche Sache..." - pozn. překl.) lidé musejí zpátky k Bohu. Ta věčná mírová jednání bez Boha samozřejmě nepomáhají, svět je úplně mravně nemocen, postižen nákazou (v originále "sittlich verseucht" - pozn. překl.), to, co lidé říkají, je jen samý hřích. I ty největší a nejkrásnější misie se setkávají jen s úspěchem docela malým, poněvadž právě ta zátěž ničí dobrou vůli jednotlivých lidí. Mohu to tu pozorovat mezi českými lidmi (v originále "unter dem tschechischen Volke" - pozn. překl.). Lidé chtějí všechno, jen Pána Boha ne. Ti lidé jsou chudí, poněvadž nemají žádnou víru. Svět je zamilován jen do hříchu. Jen milý Pán Bůh dokáže natolit mír a lidé pak uvidí, co Pán Bůh umí. Och, ten ubohý svět nerozeznává dobrotu Boží! (Kostelec, dopis s datem 3. března 1938 - pozn. překl.)
Jeho poslední nám známý dopis sděluje: "Jsem po celý postní čas v posteli a mám vysokou horečku. Ruce, nohy, hlava a srdce velice bolí. Nikdo si neví rady. V sobotu jsem se stal bezmocným. Pan primář mi řekl u rentgenu: 'Divím se, odkud se ta horečka bere. Plíce jsou čisté.' Dobrotivý Spasitel na mě stále myslí a sesílá mi křížek. Když jsem byl naposledy v kostele, uslyšel jsem ze svatostánku: 'Modli se a trp pro Rakousko.' Přeju všem známým milostiplné velikonoční svátky." Bratr Gabriel dokázal mít i mnohý náhled do budoucna. Co se toho týče, nechceme předjímat úsudek církve svaté, je však zřejmé, že věděl a viděl víc než ostatní a že vlastnil dar milosti, dar, který hraničil se zázrakem. Stávalo se často, že si mu chtěl někdo postěžovat na svůj kříž a utrpení; on ale uťal tu výpověď slovy: "Nemusíš mi nic vyprávět, vím o tom už své." Spasitel mu propůjčil hlubokou znalost duší pro jeho apoštolské dílo. V jednom z dopisů dp. Tuschlovi kdysi napsal: Tím nejlepším prostředkem, jak poznat, že je někdo na správné cestě, je jeho poslušnost vůči otci zpovědníkovi. Je nutno stále znovu se modlit za otce zpovědníka. Spasitel už pak vloží otci zpovědníkovi do úst ta správná slova. Uposlechneme-li slov otce zpovědníka, plníme Boží vůli ať tak či onak. Poslušnost osvobozuje."
Tak se přiblížil den 20. května 1938, svátek sv. Bernardina Sienského, lidového kazatele mocného slovem, duchovně horlivého apoštola Itálie. Pro bratra Gabriela se stal ten den datem jeho skonu, vlastně datem jeho narození pro nebeský domov. Dobře zaopatřen svátostí umírajících (dříve užívaný výraz "poslední pomazání" je dnes nahrazen pojmem "svátost nemocných", blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) dne 18. května 1938 vzlétla jeho duše domů do nebeské Otčiny. Svůj hrob našel na hřbitově v Ústí nad Labem. Je tam až dosud zachován (publikováno v roce 1951 - pozn. překl.). V úmrtní zprávě čteme jako příčinu smrti plicní tuberkulózu, "otitis media specif. kachexia" (tj. "specifické vysílení následkem zánětu středního ucha" - pozn. překl.). U lidí oddaných světu to zní často takto: "Man lobt mich gestern über Maß, man tritt mich heute wie das Gras, man legt mich morgen in den Schrein, so werd ich bald vergessen sein." (tj. asi jako "Nadmíru kdo je včera chválen, dnes bývá coby tráva zválen, do rakve pod zem pochován, zapomenut vráz ze všech stran." - pozn. překl.). U bratra Gabriela je tomu ovšem jinak. Jeho duch (v originále "sein Geist" samozřejmě s narážkou na jeho příjmení - pozn. překl.) dlí tam, kde platí slova: "Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují." (1 Korintským 2, 9 - pozn. překl.) Tady na Zemi však přináší jeho působení ještě stále přebohaté požehnání. Je bezpočet těch, kdo naň ještě rádi myslí, kterým byl ukazatelem cesty tam do nebeského domova (v originále "zur Himmelsheimat" - pozn. překl.). Šíří také v novém domově (rozuměj po vyhnání - pozn. překl.) dobrý tisk a snaží se proň získat stále nové odběratele. Kdyby ležel jeho hrob tady v Bavorsku, jistě by nebyl nikdy bez cizích lidí, kteří by se nad ním modlili (v originále "ohne fremde Beter" - pozn. překl.). I o něm smějí být užita slova sv. Jana Berchmanse (viz o něm Wikipedia - pozn. překl.): "Umírám, ale má láska k Tobě neskoná nikdy." Proto se modlí za své Šumavany u Božího trůnu, aby zůstali věrni své víře a svému starému domovu a jednou dospěli za ním do domova věčného.

Glaube und Heimat, 1951, č. 10, s. 6-7
Glaube und Heimat, 1951, č. 11, s. 6-7
Glaube und Heimat, 1951, č. 12, s. 8-9
Glaube und Heimat, 1952, č. 1, s. 6-8

Zbývá asi vydat se po stopách Gabriela Geista do Nové Bystřice a do tamních církevních matrik. Narodil se 6. ledna roku 1902 v tamním domě čp. 335 (dosud stojí na rohu Hradecké a Luční ulice) a byl následujícího dne pokřtěn v novobystřickém kostele sv. Petra a Pavla děkanem Franzem Ullrichem (*29. října 1841 v Nové Bystřici, †7. srpna 1912 tamtéž) jménem Josef Felix Geist. Otec Josef Geist (*1. února 1862 v Nové Bystřici) byl v domě na tehdejší Schulstraße kožešníkem jako jeho otec Martin Geist (děd Martin Geist byl měšťanem jindřichohradeckým, babička Eva, roz. Stasny pocházela z Děbolína /Diebling/), matka Ludmilla byla dcerou novobystřického mistra punčochářského Franze Kislicha a jeho ženy Theresie, roz. Lauscheroví rovněž z Nové Bystřice. Matka Theresia (*29. září 1869 ve vsi Adamsfreiheit /dnes Hůrky/) byla dcerou Andrease Stippla a Agnes, roz. Langové, obou z dnešních Hůrek. Rodiče se tam v dnešních Hůrkách v kostele sv. Jakuba brali 29. září o 31. narozeninách nevěstiných (svatebním svědkem a pak i kmotrem jejich syna se svou ženou Genovefou byl Felix Geist, majitel domu v Nové Bystřici čp. 348 /ten už dnes nestojí/). Matka Theresia ovšem zemřela 27. února 1907, kdy bylo jejímu synkovi pět let a otec se oženil znovu s Josefou, roz. Zizko z rakouského Haugschlagu, která zemřela až 2. února 1967 v rakouském Litschau (i moje nevlastní matka, macecha naštěstí velice dobrotivá, zemřela 60 let po mé vlastní matce /1949-2009/). Mám k symbolice anděla strážce vztah od dětství. Nejen proto, že na pouťových barvotiscích a zarámovaných obrazech v babiččině komůrce vedl ten okřídlený zachránce siroty přes propast, ale časopis Anděl strážný (vycházel od roku 1882 do roku 1948 s nacistickým přerušením 1941-1945 a komunistickým koncem počínaje rokem 1948) jsem čítal a hlavně prohlížel jako malý žáček ještě před maminčinou smrtí. O památce na tiskového apoštola Šumavy si ovšem iluze nečiním. Zatímco o zrůdách typu Adolfa Hitlera trvá a bude trvat paměť věků, troufám si tvrdit, že Gabriela Geista připomínám tu česky asi poprvé. Jeho život a smrt zůstává i přesto trvalejším varováním před zlem a také návodem k dobru, než by se snad mohlo zdát.

- - - - -
* Nová Bystřice / Staré Sedliště / Na Radosti, Vimperk / † † † Ústí nad Labem