ARTHUR GINTNER

Boj o Kaplici dne 3. prosince roku 1918

Mínění, že sudetští Němci v letech 1918 a 1919 snad ani tak zvlášť neusilovali o připojení k "Německému Rakousku" (v originále "Deutschösterreich" - pozn. překl.), je velice rozšířeno; tak cituje Johann Wolfgang Brügel (narodil se roku 1905 v Hustopečích, právník a historik, autor i v češtině vyšlé dvoudílné knihy Češi a Němci /Academia 2006 a 2008/ člen československé sociální demokracie, roku 1946 se jako úředník Laušmanova ministerstva průmyslu a předseda Antifašistického výboru hlavního města Prahy, jehož členy byli českoněmečtí sociální demokraté, nevrátil ze služební cesty do Velké Británie, v Londýně roku 1986 nakonec i zemřel, posmrtně vyznamenán roku 1991 Řádem T.G. Masaryka - pozn. překl.), angažovaný stoupenec čechoslovakismu, německého nacionálního historika Paula Molische (rodák ze Štýrského Hradce /1889/, doktor práv, knihovník vídeňské univerzitní knihovny, zemřel 5. ledna 1946 ve Vídni - pozn. překl.), který obviňuje německé podnikatele v českých zemích, že si připojení nepřáli s ohledem na své separátní hospodářské zájmy; zejména Němce v jižních Čechách usvědčuje z nedostatku nacionálního nadšení; tak při velkém shromáždění v Českém Krumlově (v originále "in Krummau" - pozn. překl.) nehlasoval pro připojení jediný sedlák a jediný podnikatel.
Německý vyslanec ve Vídni míní v tajné zprávě z 29. dubna 1919, že se Němci v Čechách smiřují s českými požadavky. Johann Wolfgang Brügel cituje i prominentního českoněmeckého sociálního demokrata (žil v letech 1870-1920 - pozn. překl.), který se v pamětním spise z března roku 1919 vyslovil pro setrvání v hranicích Československé republiky. Ve skutečnosti se zdá Seliger v onom pamětním spise zabývat více myšlenkou uchopení moci v Čechách německým a českým proletariátem nežli svobodou německého obyvatelstva. Svobodný pán von Gebsattel, říšskoněmecký generální konzul v Praze, blahopřeje koncem října 1918 Čechům k jejich samostatnosti a ujišťuje je, že Německo nesáhne po "Německých Čechách" (v originále "nach Deutschböhmen" - pozn. překl.).
Osmdesát tři mrtvých a mnoho těžce zraněných z let 1918 a 1919 ze sudetských území odporuje ovšem těmto machinacím s historickými náladami. Proti hypotéze o malém národním sebevědomí jihočeských Němců hovoří nejen krátce jen ovšem trvající revolta proti odvodům k českému vojsku ve Vyšším Brodě (v originále "in Hohenfurth/Moldau" - pozn. překl.) v roce 1920, k jejímuž potlačení byl povolán oddíl kavalerie. K organizovanému vojenskému odporu došlo však na území jižních Čech už 3. prosince 1918 v Kaplici (v originále "in dem ebenfalls in Südböhmen gelegenen Kaplitz" - pozn. překl.).
Ještě 2. října 1918 uvádí pozdější prezident Masaryk ve své depeši Benešovi, že se musí "s našimi Němci" mluvit (česky uvádím z německé citace Gintnerovy: "Man muss mit unseren Deutschen sprechen" - pozn. překl.). Koncem října roku 1918 dovolují dohodové mocnosti Čechům při rozhovorech o příměří, že smějí ještě před jeho uzavřením obsadit důležité strategické body. Pod tou záminkou přivádějí Češi po 31. říjnu 1918 německá jazyková území v Čechách (v originále "das deutschböhmische Gebiet" - pozn. překl.) pomocí několika praporů vojska pod svou kontrolu. Poslancům "Německých Čech" (v originále "deutschböhmische Abgeordneten" - pozn. překl.) se stalo jasným, že právo na sebeurčení, proklamované Dohodou i Čechy spolu s americkým prezidentem (rozuměj Woodrowa Wilsona - pozn. překl.) nelze brát vážně; poslanecká delegace, vedená zmíněným už sociálním demokratem Seligerem, požádala proto v předběžných rozhovorech na Pražském hradě o vysvětlení, jak mají být uspořádány poměry na německých jazykových územích. Dr. Rašín, pozdější ministr financí (stal se v roce 1923 obětí anarchistického atentátu - pozn. překl.), dal delegaci odpověď, že s "velezrádci" se nevyjednává (česky uvádím z německé citace Gintnerovy: "Mit Hochverrätern verhandeln wir nicht" - pozn. překl.). To bylo v době, kdy nebyla sudetoněmecká území dosud Československé republice státoprávně podřízena. "Národní shromáždění" se totiž sešlo teprve 14. listopadu roku 1918.
"Německorakouskou" vládou pro "Německé Čechy" ustavený "zemský hejtman" Lodgman von Auen (je na webových stranách Kohoutího kříže i samostatně zastoupen - pozn. překl.) se mezitím pokusil převzít z provinčního hlavního města Liberce (v originále "von der Provinzhauptstadt Reichenberg" - pozn. překl.) správu "německočeských" území. Počal zavazovat úředníky a soudce "německočeských" území zavazovat přísahou "Německému Rakousku" a v obcích zřizovat bezpečnostní oddíly na způsob neozbrojených pořádkových útvarů (v originále "eine Art unbewaffnete Ordnungstruppe" - pozn. překl.). Čechy do "německočeských" sídelních oblastí vyslané vojenské jednotky si vynutily předání správy Národnímu výboru. Liberec padl dne 12. prosince 1918 a zemský hejtman Lodgman von Auen odešel do Drážďan (teprve nedávno jsem se dopídil, že německé místní jméno "Dresden" pochází od slovanského výrazu pro rákos či třtinu, tj. znělo nejspíš původně "Trstin" - pozn. překl.), aby vládl z exilu. Musil ovšem zjistit, že tu nemá výhled na nijakou politickou podporu. Už předtím se říšskoněmecký vyslanec v Praze sblížil s názorem německých nacionálů, že o připojení (v originále "vom Anschluss" - pozn. překl.) se má hovořit co nejméně, poněvadž by tím mohla být probuzena francouzská chtivost po Porýní. "Německočeské" bezpečnostní oddíly měly jen krátký život, poněvadž české okupační jednotky je nehodlaly strpět.
Do Kaplice v jižních Čechách byl začátkem prosince roku 1918 vyslán z Rakouska jeden prapor "Volkswehru" (v originále "ein Bataillon Volkswehr" - pozn. překl.) - mnohé zprávy hovoří o pouhé setnině - pod vedením nadporučíka Blätterbauera (v originále "Oberleutnant Blätterbauer" - pozn. překl.); mužstva z Malont, Meziříčí, Bělé, Rychnova nad Malší, Omlenice a Kaplice (v originále ovšem "aus Meinetschlag, Uhretschlag, Ziernetschlag, Reichenau/Maltsch, Umlowitz und Kaplitz" - pozn. překl.) byla shromážděna v hostinských sálech. Když došla zpráva, že české vojsko dorazilo ve vagonech na kaplické nádraží (Kaplitz-Bahnhof) a postupuje směrem odtud, opevnil nadporučík Blätterbauer své oddíly na kaplickém hřbitově a očekával s jedním kulometem útok českých vojáků, postupujících ve třech vlnách podél silnice od nádraží (v originále "entlang der Bahnhofstraße" - pozn. překl.) Kulometná obrana srazila útočníky k zemi. Když kulometu došla munice, chtěl voják, kryjící se za ním, jmenoval se Neubauer, donést nové náboje; když se vynořil horní půlí těla za hřbitovní zdí, zasáhl ho výstřel ve skrytu ležícího Čecha. Češi se stáhli nazpátek k nádraží a pronikli podél k jihu mířících železničních kolejí ke stanici Omlenice, odkud předsunuté hlídky "Volkswehru" ustoupily se zprávou pro nadporučíka Blätterbauera, že Češi teď postupují na Kaplici od jihozápadu. Nepotvrzené zprávy hovořily o tom, že Češi měli přitáhnout z Budějovic (Budweis) i děla. Dr. Josef Starkbaum v knize "Heimat der Sudetendeutschen" (vyšla ve Vídni roku 1967 s podtitulem "Widerlegung der tschechischen Kolonisationstheorie" a jako spoluautor je uveden kněz Emmanuel Reichenberger /1888-1966/, významný sudetoněmecký publicista a odpůrce Henleinův /viz o něm Wikipedia - pozn. překl.) hovoří o tom, že Češi přitáhli v rozsahu pluku a měli s sebou dvě jednotky dělostřelectva. Jeden voják volkswehru jménem Steinecker z Omlenice, který držel stráž na omlenickém nádraží, i se svým oddílem ustoupil a byl zasažen nepřátelskou střelou ve chvíli, kdy se vystavil nekryt za železničním náspem; výstřel nemohl být cílen na něj, poněvadž vyšel z předsíně výdejny jízdenek a zanechal otvor v zavřených dveřích k ní. Tváří v tvář české přesile - roli hrála i pověst o nadcházejícím ostřelování Kaplice českou artilerií - obdržel oddíl volkswehru od nadřízených míst rozkaz akci přerušit. V Rakousku se tehdy ještě stále věřilo na zbožnou lež 14 zásad sebeurčení národů. Prapor volkswehru táhl nyní přes Rychnov nad Malší nazpět ke Zdíkám (Stiegesdorf) a rakouské hranici. V Rychnově nad Malší byla už mužům volkswehru jejich výzbroj příliš těžká a rozhodli se faráři Františku Pufferovi (i v originále "beim Pfarrer František Puffer" - pozn. překl.) zrekvírovat povoz a dva koně. Farář nedal hned souhlas; tu postavil jeden voják volkswehru z Rychnova, jmenoval se Karl Schneider, kulomet na protilehlé domovní frontě náměstí a několikrát z něj vystřelil proti budově fary. Farář poté svolil a jeho koně táhli teď vojenskou výzbroj do Zdík, odkud byli následujícího dne řádně vráceni. Teď počali Češi obsazovat rozličná místa v jižních Čechách - často jen na krátkou dobu; neobešlo se to ovšem bez násilností, neboť čeští vojáci rekvírovali tak, že se to často zvrhlo v plenění; když rota českých vojáků takto rekvírovala (plenila) ve Všeměřicích (Schömersdorf) u Kaplice, postavil se jim neohroženě starosta Zwettler z Drochova (Drochersdorf) s otázkou: "Hobt 's was von de Hauptmannschaft?" (tj. "Máte něco z hejtmanství?" - pozn. překl.) Tenkrát byl ještě smysl pro právo silný natolik, že soldateska rabování okamžitě zanechala.
Jedna četa českých okupantů (v originále "ein Zug der tschechischen Besatzer" - pozn. překl.) obsadila Rychnov nad Malší; velitel dlouho a se zájmem pozoroval památník císaře Josefa opatřený císařským orlem, radil se se svým zástupcem a pak se odvrátil; památník byl ušetřen zničení, ačkoli se jemu podobné staly během listopadového obsazování častým střeleckým terčem soldatesky a primitivů (v originále "von Soldateska und Krapule /Proleten/" - pozn. překl.).
Během bojů, resp. předtím, opustil až dotud ještě v Kaplici úřadující okresní hejtman Schöbel (správně má být Schöberl /celým jménem Josef Schöberl/ - pozn. překl.) s rodinou a povozem plným nábytku město směrem na hornorakouský Freistadt, aniž by s sebou zapomněl vzít své potravinové zásoby. Mezi lidem se ve vzpomínce na jeho útěk říkalo, že by měl být k městu "hinausgeschöbelt". Ne jeho místo nastoupil okresní komisař Dr. Castellini (správně má být Kaskeline, celým jménem Benno Kaskeline - pozn. překl.), který se nedal Lodgmanem zavázat přísahou a učitel Schinko, příslušník Volkswehru, ho proto vzal do vazby. Lidová mluva mu udělila přezdívku "Dr. Kakeles".
Výši českých ztrát nelze zjistit, musely však být relativně vysoké, neboť Češi přitáhli ve třech vlnách, než je kulometná palba srazila k zemi. Češi své mrtvé přepravili - hovořilo se o 75 - ke kaplickému nádraží a pochovali je na hřbitově ve Svatém Jáně nad Malší (Johannesberg). Tuto poslední informaci jsem si nedokázal ověřit (v originále "war für mich nicht überprüfbar" - pozn. překl.).
Časově zároveň s kaplickou akcí se pokusil jiný vojenský oddíl z Horního Rakouska dosáhnout okolí Volar (Wallern) přes bavorské území, k čemuž ovšem bavorské úřady odmítly dát souhlas. Skupina dragounů z Welsu (v originále "Welser Dragoner" - pozn. překl.), které se podařilo proniknout až do blízkosti šumavského městečka, probila se - neznámo kterou cestou - zpátky do Rakouska, když se velitelství volkswehru omezilo na pouhou jednotlivou akci u Kaplice.
Česká správa počala nyní zavazovat úředníky na obsazených německých územích přísahou věrnosti Československé republice; krajský soudní rada Neubauer v Touškově (Tuschkau), pocházející z Roudného (Ruden) u Českých Budějovic, přísahat odmítl a nechal dojít k tomu, že byl oddílem vojáků z pověření českého vládního komisaře násilím vyveden ze soudní budovy. Stejně tak odmítl složit novou přísahu Praze Dr. Wimberský (i v originále s čárkou nad koncovkou příjmení - pozn. překl.) a dal přednost tomu, vydělávat si po léta na živobytí jako českokrumlovský advokát. Okresní soudce Dr. Marschan v Českém Krumlově (v originále "in Krummau" - pozn. překl.) byl českým soudním strážným vyvlečen z budovy okresního soudu, když odmítl přísahu Praze. Také mnozí domů se navrátivší důstojníci nebyli ušetřeni trpkých následků svého odmítnutí podobné přísahy: stali se obyčejnými vojíny (v originále "Gemeine" - pozn. překl.) či jak se dnes říká branci povolávanými k vojenské službě či vojenskému cvičení.
Když byl v Kaplici zřizován památník obětem světové války, muselo být na sloupu se jmény vyryté jméno dne 3. prosince 1918 padlého vojáka volkswehru Neubauera na příkaz okresního hejtmana odstraněno.

Glaube und Heimat, 1974, s. 632-635
Sudetenland, 1975, č. 2, s. 115-118

Několik věcných chyb a zobecnění ubírá předchozí zprávě do značné míry na věrohodnosti, ale každá detailní informace z ní má na druhé straně svou cenu (daleko přesnější, objektivnější a také podrobnější popis událostí z roku 1918 lze najít v knize "Kaplitz - Geschichte eines Städtchens im Böhmerwald" Herberta Sailera, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, z roku 1997). Události zažíval patnáctiletý jinoch na vlastní kůži jako syn učitele Konrada Gintnera, narozený 7. ledna roku 1903 v Horním Dvořišti (Oberhaid). Otec (je zastoupen stejně jako Arthurův děd, českobudějovický rodák Franz Gintner, i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) totiž byl na podzim 1913 ustanoven ředitelem školy v Rychnově nad Malší, kde setrval čtrnáct let. Syn Arthur nabyl zřejmě právnického vzdělání, poněvadž kronika rodného Horního Dvořiště zaznamenává ke dni 14. října 1938 jeho návrat sem za rodiči po osmidenním útěku z Československa (zřejmě do "Říše") poté, co byl roku 1937 přeložen jako okresní soudce z Vyššího Brodu (Hohenfurth) do českých Loun jako údajná oběť "systému počešťování" ("ein Opfer des Tschechisierungssystems"). Po připojení pohraničních oblastí k nacistické říši se ovšem do Vyššího Brodu v roli soudce vrátil. Už 8. dubna roku 1931 si podle záznamu matriky své rodné obce vzal v Omlenici (Umlowitz) za ženu Agnes Freibüchlerovou, jakékoli další zprávy o jeho válečných a poválečných osudech jsou nám však zatím upřeny, kdyby nebylo adresy, připojené v krajanském časopise roku 1974 k otištění textu, který jsme zvolili v překladu za naši textovou ukázku. Adresa zní: 848 Weiden, Zur Waldrast 40. Víme, že tam ve Weiden vydal roku 1975 vlastním nákladem i knihu "povídek ze Sudet" pod názvem "Der böse Husmann. G'schichten von der Miesa bis an die Moldau", tj. ze Sudet "ode Mže až k Vltavě" (?) s poznámkou autorovou, že "pokud nejsou události vzaty ze světa pověstí, mají za základ skutečné případy, jména pak jsou zčásti fiktivní s výjimkou "Moldautheimer Namen"(tj. "vltavotýnských jmen" s chybným psaním toponyma "Moldauthein"?), časová výseč je z důvodů věrnosti podání omezena roky 1934 a 1938, resp. 1945". Ještě jeden výsostně zajímavý text se ostatně ke mnou přeloženému Gintnerovu textu o Kaplici váže. Je to reakce londýnského advokáta Dr. Pollarda ve věci jeho mandanta Dr. Johanna Wolfganga Brügela, žijícího od roku 1946 v anglickém exilu (jak už zmíněno, odešel tam jako úředník poválečného československého ministerstva průmyslu a v Londýně také v roce 1986 zemřel), na některá Gintnerovy citace, dovolávající se Brügelova jména. Otiskujeme dopis (vyšel ve třetím čísle ročníku 1975 čtvrtletníku Sudetenland, tj. přímo následujícím po tom, v němž byl předmět stížnosti zveřejněn) v překladu celý:

Redakci časopisu
Sudetenland

62 Wiesbaden
Rückertstraße 6

Jménem mého mandanta Dr. Johanna Wolfganga Brügela, bydlištěm v Londýně, žádám o zveřejnění následující odpovědi (v originále "Veröffentlichung der folgenden Gegendarstellung - pozn. překl.) v nejbližším čísle Vašeho časopisu v zákonem předepsané formě.
V čísle 2/1975 jste otiskli příspěvek Arthura Gintnera, nesoucí titul "Der Kampf um Kaplitz am 3. Dezember 1918" a obsahující autorovo tvrzení, že Dr. J.W. Brügel by měl být "angažovaným stoupencem čechoslovakismu". Ať už znamená nikdy nedefinovaný pojem "čechoslovakismu" cokoli, je nesprávné tvrzení, že by můj mandant byl jeho stoupencem, a to jak stoupencem angažovaným, či nikoli. Pravděpodobně rozumí pan Gintner pod oním pojmem teorii, že Češi a Slováci tvoří nějaký jednotný československý národ. Ke správnosti či nesprávnosti této teorie se pan Dr. Brügel nikdy nevyslovil,
Pan G. tvrdí dále, že "J.W. Brügel" měl citovat z jakéhosi "pamětního spisu" (v originále "aus einer 'Gedenkschrift' /Denkschrift?/ - pozn. překl.) Josefa Seligera z března 1919, kde se Seliger měl vyslovit "pro setrvání v hranicích Československé republiky". Zřejmě tím chtěl pan Gintner říci, že se Seliger měl vyslovit pro setrvání Němců v československém státním svazku. Takový "pamětní spis" neexistuje a neexistoval. Dr. Brügel citoval z brožury "Warum kämpfen wir für das Selbstbestimmungsrecht unseres Volkes" (vyšla v Teplicích-Šanově roku 1919 a zastává stanovicko německé sociální demokracie v novém státě - pozn. překl.), avšak tato brožura obsahuje něco jiného, nežli tvrdí pan Gintner.
To, co tvrdí pan Gintner o německém generálním konsulovi v Praze Friedrichu svobodném pánu von Gebsattelovi, může být sice pravda, můj mandant to ale nikde nepřipomíná. Dr. Brügel cituje pana von Gebsattela potud, že konzul radí Berlínu, aby nevznášel nijaké nároky na "Německé Čechy" (v originále "auf Deutsch-Böhmen" - pozn. překl.).
Konečně tvrdí pan Gintner, chtěje údajně citovat J.W. Brügela, že "delegace vídeňských poslanců Německých Čech, vedená poslancem Seligerem, vedla na Pražském hradě "předběžné rozhovory", aby se jí dostalo vysvětlení, "jak mají být uspořádány poměry na německých jazykových územích". Dr. Rašín měl dát "delegaci" ve své "odpovědi" (v originále "Bescheid" - pozn. překl.) najevo, že "s velezrádci se nevyjednává".
Ani ve své knize "Tschechen und Deutsche 1918 bis 1938" (vyšla v Mnichově roku 1967 jako první díl celku, jehož druhý díl pod týmž názvem zahrnuje období "1939 bis 1945" - pozn. překl.), ani v jiných svých publikacích Johann Wolfgang Brügel nic podobného netvrdí. Na straně 64 zmíněné své knihy referuje Brügel o tom, že Seliger se vydal dne 4. prosince 1918 sám - o delegaci nebyla nijaká řeč - do Prahy, "um vor allem mit dem Nationalausschuß über die Ernährungsfrage zu sprechen (tj. 'aby s Národním výborem hovořil především o otázce zásobování potravinami' - pozn. překl.)". Přirozeně se tato návštěva nekonala na Pražském hradě, jak tvrdí pan Gintner. Ve své knize referuje Brügel dále na základě sdělení, kterých nabyl od Seligerova zetě Dr. Emila Strauße, o příslibu daném Seligerovi v tom smyslu, že "s německými okresy by mělo být jednáno v otázkách zásobování stejně jako s českými". Rašín nedal neexistující delegaci nijakou "odpověď", nýbrž opakoval v rozhovoru se Seligerem vyjádření knížete Windischgrätze, císařského místodržícího v Praze roku 1848, znějící doslova: "mit Rebellen verhandeln wir nicht (tj. 's rebely my nevyjednáváme' - pozn. překl.)."
Po otištění této shora uvedené odpovědi ve Vašem časopise prosím o zaslání dvou exemplářů dotyčného vydání.

V plné úctě
Dr. H.M. Pollard,
právní zástupce

Sudetenland, 1975, č. 3, s. 190-191

P.S. Artur Gintner zemřel 13. dubna 1975 ve Weidenu a byl pochován na hřbitově Waldfriedhof Weiden-West. Manželka Agnes skonala 11. července 2016.

- - - - -
* Horní Dvořiště / Omlenice / Vyšší Brod / Kaplice / † † † Weiden (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy