logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MANFRED GOLDBERG

Mlýny poblíž Rožmitálu na Šumavě

Zabývám se těmi mlýny kvůli jednomu zcela osobnímu zájmu. Moji praprarodiče Johann a Theresia byli totiž majiteli Hakrova mlýna (v originále "eigentümer der Hackermühle" - pozn. překl.). V jednom ze svých pravidelných měsíčních příspěvků jsem se vědomě nezmínil o jednom z pramenů mého zkoumání. Jde o soupis mlýnů a jejich majitelů z roku 1876 (viz databáze GenTeam - pozn. překl.) v celé c.k. monarchii. Databáze si bohužel nečiní nijaký nárok na úplnost; našel jsem v ní také poblíž Rožmitálu na Šumavě jen tři mlýny (v originále "ich habe in ihr auch nur drei Mühlen in Rosenthal" - pozn. překl.). Mlýny do databáze zanesené byly opsány z nějakého původního soupisu a nedalo se zřejmě tu a tam vyhnout nějakému omylu. Buď byl některý mlýn opomenut, anebo naopak chybně uveden. Tak jsem u Rožmitálu našel jakýsi "Trommelmühle" a zprvu jsem se domníval, že je to jméno odvozeno od technického systému, který provoz mlýna určoval. Byl to ovšem můj omyl: název měl správně znít "Thomelmühle". Hodlám se jednotlivým mlýnům věnovat podrobněji v budoucích svých příspěvcích.
Než vůbec přistoupím k detailům, chci se vrátit k malému historickému přehledu. V roce 1379 existovalo při Rožmitále šest mlýnů. Byly majetkem rodu Rožmberků, kteří tu tehdy vykonávali světskou moc. Nepatřily však do výčtu darování, která Vok z Rožmberka udělil v roce 1259 klášteru ve Vyšším Brodě (v originále "an das Stift Hohenfurth" - pozn. překl.). Nejsou také zaznamenány ve vyšebrodském klášterním urbáři.
Příběh "rožmitálských" mlýnů, přesněji řečeno příběh jejich mlýnských kamenů, sahá však ještě daleko hlouběji do historie. V čísle 9 ročníku 1928 českobudějovického časopisu "Waldheimat" (vycházel v tamním nakladatelství "Moldavia") podává z Rožmitálu pocházejícíc železniční inspektor Josef Pollak (*10. prosince 1877 v Rožmitále na Šumavě čp. 51 /dům s tím označením tam dosud najdeme/ jako syn Wenzla Pollaka /1840-1908/ a Clary, roz. Freibüchlerové /1850-1910/, jinak tety na webových stranách Kohoutího kříže samostatně zastoupeného Franze Freibüchlera, dne 19. října 1907 ho pak Xaver Kraus, rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, v Českém Krumlově sezdal zřejmě se svou neteří Wilhelmine Krausovou, dcerou správce českokrumlovské prelatury Franze Krause, na konci svého textu ve "Waldheimat" uvádí už jako železniční inspektor na penzi místo svého pobytu, totiž Trnovany /Turn/, dnes jen část města Teplice /Teplitz-Schönau/, v teplické místní skupině sdružení Deutscher Böhmerwaldbund /založené v roce 1885/ byl Pollak aktivně činný i jako předseda - pozn. překl.) zprávu o jednom svém nálezu. Tomuto článku děkujeme za informaci, že na podzim roku 1927 při hluboké orbě na pozemku řečeném "Kernsteibl" byly Thomasem Böhmem vydobyty z brázdy dva mlýnské kameny o průměru 38 cm, ležící rovně na sobě navzájem v hloubce asi 50 cm. Oba kameny byly otesány tak, že k sobě přesně přiléhaly. Uprostřed mají ty kameny souměrně vytvořené otvory; na spodním kameni čtverhranný, na tom horním kulatý otvor. V těchto otvorech byla nalezena červenavá hmota (v originále "eine rötliche Masse" - pozn. překl.), identifikovaná jako zrezivělé železo (v originále "als oxidierte Eisen" - pozn. překl.). Kameny sestávají z nerostného druhu, jaký se v Rožmitále na Šumavě ani v okolí nevyskytuje. Místo objevu se nachází na úpatí jižního svahu Třešňovického kopce (v originále "am Fuße des Südhangs des 'Kerschbaumberg'", jde o vrch v nadmořské výšce 796 metrů - pozn. překl.) v postranním údolí, příhodném pro vodní pramen sytící přítok Rožmitálského potoka (v originále "Wasserquelle, die einen Zufluss zum Altbach speist" - pozn. překl.) a plochý terén k pěstování obilí.
Po srovnání s podobnými nálezy v teplickém muzeu (viz CES on-line - pozn. překl.) byly mlýnské kameny určeny jako součást nějakého ručního mlýna z doby laténské (v originále "aus der 'La Tene-Periode'" - pozn. překl.). "La Tene" je místo pravěkých nálezů v západním Švýcarsku, které dalo onomu období, jinak nazývanému mladší dobou železnou, jeho jméno. Tato mladší doba železná trvala přibližně od 4. století před Kristem do 1. století po Kristu (v originále "etwa vom 4. Jahrhundert vor Christi Geburt bis zum 1. Jahrhundert nach Christi Geburt" - pozn. překl.). Hlavními nositeli laténské kultury byli Keltové, sídlící tehdy na rozlehlých územích střední Evropy a známí už tenkrát vysokou úrovní zpracování kovů.
Díky bádáním pátera Dr. Valentina Schmidta (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) jsme informováni o tom, že vsi kolem Rožmitálu na Šumavě spolu s ním samotným byly založeny teprve ve staletích po roce 1000 za Rožmberků (resp. Vítkovců - pozn. překl.) bavorskými rolníky z okolí Pasova (v originále "aus der Gegend um Passau" - pozn. překl.). Na rozsáhlých lesích jižních Čech vyzápasili tito osídlenci zemědělskou půdu (v originále "das Agrarland" - pozn. překl.). Nález mlýnských kamenů ukazuje, že však už za časů Kristových (v originále "zur Zeit Christi" - pozn. překl.) se v jižních Čechách žijící osídlenci věnovali pěstování obilí. Dá se z toho vyvodit, že se les poté, co odtud tito raní osídlenci zmizeli, znovu do široka rozrostl. Existuje mnoho důvodů, proč se tak stalo a dá se nich výtečně spekulovat. Stěhování národů v 5. století, těžké vulkanické výbuchy v 6. století, následované dlouhým chladným obdobím a hladovou nouzí po četných neúrodách, to vše mohlo být odpovědné za zánik této rané kultury. V této době, sahající od pozdní antiky až po raný středověk, mohl les znovu rozšířit své teritorium.
Nalezené kameny byly u příležitosti odhalení pamětní desky Dr. Valentinu Schmidtovi, k němuž došlo v Rožmitále na Šumavě 1. července roku 1928, předány (slavnostním řečníkem byl podle článku v časopise "Waldheimat" právě Josef Pollak - pozn. překl.) Dr. Gustavu Jungbauerovi (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) do sbírek muzea v Horní Plané (v originále "für das Böhmerwaldmuseum in Oberplan" - pozn. překl.).
Po tomto exkurzu se vraťme k mlýnům: v Rožmitále na Šumavě i v Čeříně (v originále "in Rosenthal und Ziering" - pozn. překl.) byly syceny vodou Rožmitálského potoka a jeho pramennými přítoky. Poněvadž ale ten potok způsoboval časté záplavy, strhávající všechno kolem, nestál žádný z mlýnů přímo při něm, ale poháněla je vodní síla, vedená k nim dobře promyšlenými náhony. Kdy systém těchto umělých kanálů vznikl, nedokázal bych časově upřesnit; existoval ale už dávno předtím, než byl počínaje rokem 1826 geometry pojat do prvních map stabilního katastru. Ke zřizování náhonů docházelo nejspíš už při stavbě mlýnů, což přece dává smysl (v originále "was ja auch sinnvoll wäre" - pozn. překl.). Na katastrální mapě se dají rozeznat tři náhony, resp. mlýnské potoky či kanály. První "mlýnský potok" (v originále "der erste 'Mühlbach'" - pozn. překl.), který je na historické mapě uveden právě ještě tímto jménem (rozuměj německým jménem "Mühlbach" - pozn. překl.), odbočuje od Močeradského "pramenného" potoka (v originále "vom Muscherader Quellbach" - pozn. překl.) východně od kostela směrem doprava, křižuje ulici a zásobuje svou vodou mlýn zvaný Scheimbauernmühle, stojící západně od mostu. Odtud mířil tento "mlýnský potok" severně od Rožmitálského potoka od mlýna ke mlýnu, až bezprostředně za mlýnem řečeným Tuchomühle ústil do Rožmitálského potoka. Kus za Tuchomühle odbočoval druhý "mlýnský potok" za tím účelem, aby zásoboval vodou Hakrův mlýn. Bezprostředně za Hakrovým mlýnem končil ten druhý "mlýnský potok" (česky by se dalo říci i "mlýnská strouha" - pozn. překl.) rovněž v Rožmitálském potoce. Mlýn zvaný Pohlmühle bral vodu z Hněvanovického "pramenného" potoka (v originále "vom Liebesdorfer Quellbach" - pozn. překl.). Ten mlýn zřejmě už v roce 1826 nebyl v provozu, poněvadž na mapě stabilního katastru není ani náhon, ani symbol mlýnského kola zakreslen. Vendlův mlýn v Čeříně (v originále "Wendelmühle in Ziering" - pozn. překl.) byl zásobován třetím "mlýnským potokem". Ten odbočoval krátce před řečeným mlýnem z jižního břehu Rožmitálského potoka a krátce za mlýnem se do téhož potoka vracel.
Pro budoucí mé zprávy o jednotlivých mlýnech by bylo krásné mít jejich snímky. Prosím tedy vás čtenáře o výpomoc. Zaručuji ohleduplné zacházení se zaslanými materiály a jistojisté jejich navrácení. Prohlédněte svá fotoalba, zda se v nich něco nenajde! Vaše děti a vnuci jsou určitě "topfit", tj. na úrovni, a dokážou takové obrázky a dokumenty oskenovat a poslat mi je e-mailem!


Glaube und Heimat, 2020, č. 51, s. 41-42

P.S. Za Rožmberků, jak v textu zmíněno, prý bylo už v roce 1379 při Rožmitálském potoce v provozu šest mlýnů, z digitálních pramenů lze vedle Hakrova mlýna (viz Zaniklé obce) uvést z novějších dob třeba rovněž zaniklý Böhmův mlýn s pořadovým číslem I. (viz Zaniklé obce) a s pořadovým číslem II., zvaným i Rožmitálský mlýn (viz webové stránky Zaniklé obce a /poněvadž jde v obou případech o č. 77/ viz i Vodnimlyny.cz), dále Pollakův mlýn (viz Zaniklé obce) či také Vendlův mlýn (viz Zaniklé obce) u Čeřína při témže Rožmitálském potoce.

U kachlových kamen

Zemědělské sezóně (v originále "die Bewirtschaftungsperiode" - pozn. překl.) byl svatým Martinem konec a nastal trochu klidnější čas. Došlo brzy i k nástupu zimy a dny byly stále kratší. Nad krajinou se zvedaly mlhy, počasí bylo pošmournější, častěji bouřilo a často už brzy padal sníh a všechno pokryl bílým příkrovem. Na práci venku na polích už nebylo pomyšlení, jen dřevorubci a povozníci se dřevem vyráželi do lesů, dokud odtud nedostali klády a polena na nádraží, na pily a do papíren.
Večer pak nebylo v teplé světnici venkovských stavení místo jen pro staré lidi, ale i pro mnohá domácí zvířata. Na lavici u kachlových kamen bylo obzvlášť příjemně. Když se setmělo, vrátily se zvenku i děti, které předtím sjížděly na sáňkách svah nebo bruslily po Rožmitálském potoce (v originále "am Altbach" - pozn. překl.). Když bylo po jídle a nádobí umyto a uklizeno, přišla maminka s prádlem, co bylo třeba zašít, dala se do látání děravých punčoch a ponožek i do přišívání chybějících nebo uvolněných knoflíků. Babička se zabývala pletením. Otec ještě dočítal v novinách poslední zprávy a pomalu si každý u kamen nacházel své zamilované místečko. Děti naslouchaly s otevřenými ústy strašidelným příběhům, které dával dědeček k dobru. Nedaly se přitom rušit klapotem pletacích jehel, kmitajících se babiččinými prsty. Zvlášť děsivá bylo při krhavém světle petrolejky ta vyprávění o čarodějnicích, čertech, zásvětních přízracích a bludičkách. A samozřejmě i o divoženkách (v originále "von den Fuchtelmandln" - pozn. překl.) a hadech, lépe řečeno zmijích. Oblíbené byly třeba i pověsti o Jenovéfě (viz blíže článek Petra Kutky - pozn. překl.). S vlastnoručně vyrobenou hrací deskou a kousky zápalek - dva kousky musely mít hlavičku - se hrávalo na "lišku a slepice" (v originále "Hennas in 'n Steig treibn", hra známější pod názvem "Vlk a ovce" viz Wikipedia - pozn. překl.).
Od mojí babičky Marie Lenzové jsem vyslechl množství historek a pověstí a naučil se i hru právě zmíněnou. Vyprávěla hodně i o věcech zmizelých a ztracených, takže obrátila můj zájem i k Rožmitálu na Šumavě a k zaniklému Hakrovu mlýnu. Když vyprávěla o zmijích, slunících se na kamenech podél Rožmitálského potoka nebo o divoženkách, běhal mi často mráz po zádech. To pověst o Jenovéfě mi byla přece jen milejší! Jeden příběh mi zejména utkvěl v paměti, snad o proto, že pojednával o Hakrově mlýně. Je zařazen i do knihy s podtitulem "Der südböhmische Heimatkreis Kaplitz-Hohenfurth-Gratzen, Band 1 (hlavní titul zní "Deutsche Kulturlandschaft an Moldau und Maltsch" /1986/ - pozn. překl.) a má tam název "Der Otternkönig" (tj. "Zmijí král" - pozn. překl.). Byl zapsán Gustavem Jungbauerem (pověst s obsáhlým poznámkovým doprovodem najdeme už v jeho proslulé sbírce "Böhmerwald-Sagen" /1924/ pod názvem "Das Schlangenkrönlein", tj. "Hadí korunka" /název mlýna je v ní zkomolen na "Hackenmühle" a o zmiji tu není řeč proto, že za "korunku" lze podle poznámkového aparátu sbírky považovat ozdobu užovky obojkové - pozn. překl.) a zní (v originále ovšem německy, český překlad, želbohu nectně uveden Antonínem Rauschem jako vlastní sběratelský výdobytek s poučením, že "stará Šumava je mrtva - a je to dobře /!/", proto z "normalizační" knihy "Příběhy ze staré Šumavy" /1974/ odmítáme převzít - pozn. překl.) takto:
Jeden z majitelů Hakrova mlýna zpozoroval kdysi na louce, zvané tu Larnbächerwiese, hada s korunkou (v originále "eine gekrönte Schlange" - pozn. překl.). Rychle rozprostřel bílý šátek, na který se had připlazil a korunku naň odložil (v originále "und legte das Krönlein darauf" - pozn. překl.). Jak jen možno rychle spěchal mlynář se šátkem domů do mlýna a zavřel za sebou všechna okna, dveře i vrata (v originále "alle Fenster, Türe und Tore" - pozn. překl.). Tu to ve vzduchu začalo šumět, hučet a syčet (v originále "brauste und sauste und zischte" - pozn. překl.) ze všech stran. Tisíce hadů bylo kolem, aby pomstili loupež korunky, marně však bili až do rozbití svých hlav do zavřených mlýnských vrat (v originále "alle zerschellten am geschlossenen Tor" - pozn. překl.). Mlynáři však od té doby nechybělo zrna, mouky aniž peněz (v originále "weder an Korn noch an Mehl noch an Geld" - pozn. překl.). Kam položil tu korunku, tam se mu dařilo, tam byl všeho dostatek (v originále "dort gedieh alles in Hülle und Fülle" - pozn. překl.).
Bylo by to krásné, skutečnost ovšem vyhlížela jinak. Z obyvatelů Hakrova mlýna odešli někteří daleko na sever do Jablonce nad Nisou (v originále "als Fortgeher nach Gablonz" - pozn. překl.) a poslední majitel mlýna pracoval přes zimu u truhláře Pilse v Rožmitálu na Šumavě.


Glaube und Heimat, 2018, č. 11, s. 41-42

Výhled do roku 2019

Příštího roku tomu bude 760 let od data prvé písemné připomínky kostela Nanebevzetí Panny Marie v Rožmitále na Šumavě pod zasvěcením svatým apoštolům Šimonovi a Judovi Tadeáši (v listině pražského biskupa Jana z roku 1259 se vyšebrodským cisterciákům potvrzuje patronátní právo nad tímto farním kostelem - pozn. překl.). Vok z Rožmberka (v originále mylně "Peter Wok", o Vokovi /† 4. června 1262 ve Štýrském Hradci /Graz// viz blíže Wikipedia - pozn. překl.), zakladatel hradu v Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg) a v souvislosti s ním i Rožmitálu na Šumavě, daroval kostel, tak říkaje "se vším, co k němu patří", nově jím založenému klášteru Vyšší Brod (Hohenfurth).
Příštího roku tomu bude také už 110 let, co byl kostel obnoven. Tato poslední velká přestavba s celkovou renovací kostela se uskutečnila v letech 1908-1910 za vyšebrodskégo opata Bruna Pammera (ten je také samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Při přestavbě byla odstraněna kostelní loď mezi presbyteriem a věží. Nová hlavní loď s úzkou boční lodí byla provedena v novogotickém slohu podle návrhu lineckého architekta Franze Schiefthalera (blíže o něm viz heslo z Österreichisches Biographisches Lexikon - pozn. překl.), rodáka odtud z Rožmitálu na Šumavě (záznam v digitálně přístupné křestní matrice viz kniha 6, snímek 82 /webová adresa https://digi.ceskearchivy.cz/6984/82/- pozn. překl.). K severní stěně presbyteria byla přistavěna nová sakristie. Novostavba byla dohotovena roku 1909. V červnu 1910 byl kostel vysvěcen českobudějovickým biskupem Hůlkou.
30 let uplyne příštího roku od vsazení pamětního kamene v rakouské obci Rainbach im Mühlkreis (blíže o ní viz Wikipedia, foto pamětního kamene viz Zaniklé obce - pozn. překl.). Byl zřízen k připomínce zemřelých a padlých, jejichž místa posledního odpočinku už neexistují, resp. jejichž jména byla odstraněna z památníku padlých v Rožmitále na Šumavě. Ten pamětní kámen vybízí k usebrání a zamyšlení (v originále "ist ein Ort des Innhaltens und des Besinnens" - pozn. překl.).
Nejsou to žádná velká jubilea, která jsou před námi. Vezmeme-li však v úvahu čas života, vyměřený každému jednotlivému člověku, je možno těšit se i z malých jubileí. Těšíme se velice zejména na Vaši účast při rodáckém srazu 2019. A doufáme i v církevní podporu z Českých Budějovic.


www stránky Pfarre Rosenthal im Böhmerwald. Rundbrief Dezember 2018

Datum příchodu Manfreda Goldberga na svět jsem zjistil až ze stránek krajanského měsíčníku Glaube und Heimat, který připomněl jeho sedmdesáté narozeniny 15. července roku 2018. Jeho adresa v bavorském městě Weichs, přesněji v jeho místní části Ebersbach, kde je mj. pokladníkem místní organizace SPD (Sozialdemokratische Partei Deutschlands, svědčí o tom, že se asi v roce 1948 na Šumavě nenarodil (v září 2020 mi na můj dotaz odpověděl, že přišel na svět v bavorském městysi Winzer). Bylo by to opravdu těžko myslitelné. Jeho otec Horst Goldberg, pocházející z Východního Pruska (Ostpreußen), se ve svých 17 letech ocitl v uniformě wehrmachtu na "ruské" frontě, byl tam Rudou armádou zajat a když byl v zimě na přelomu let 1946 a 1947 z válečného zajetí propuštěn, našel nový domov v bavorském městysi Pleinting (od roku 1978 jen část města Vilshofen), kde jeho matka, uprchlá sem z dalekých "východních území" k příbuzným, nalezla útočiště už před jeho příchodem. V roce 1947 si ve farní vsi Neßlbach (dnes jen místní část bavorského městyse Winzer) vzal za ženu Marthu Lenzovou z rodu mlynářů na dnes zcela zaniklém Hakrově mlýně (čp. 72) u Rožmitálu na Šumavě a měli spolu syna a dceru. Ten syn dostal, jak jistě tušíte, křestní jméno Manfred. V letech 1950-1952 si rodiče Goldbergovi vybudovali provizorní obydlí v obci Karlsfeld na severozápadním okraji bavorské metropole Mnichov (München), následované roku 1960 okázalým rodinným domem. Horst Goldberg vstoupil do služeb bundeswehru, z něhož odešel na penzi v hodnosti vrchního šikovatele (Hauptfeldwebel). Byl vždy ochoten pomoci jiným a aktivně působil v mnoha občanských sdruženích. Jeho největším koníčkem byla však hudba. V posledních letech života trpěl srdeční slabostí. V roce 1990 utrpěl během operace ledvinových kamenů zástavu srdce, z níž se ho podařilo oživit. Den před svou náhlou smrtí dva roky nato bavil hosty na oslavě 65. narozenin své ženy Marthy (*4. srpna 1927) hrou na svou oblíbenou tahací harmoniku. Jako pozůstalí jsou v nekrologu Horsta Goldberga na stránkách krajanského měsíčníku uvedeni manželka, dvě děti a dva vnuci. Syn Manfred má na svém facebooku stránky o Hakrově mlýně a velice se angažuje ve sdružení pro obnovu rožmitálského kostela Nanebevzetí Panny Marie (viz webové stránky Pfarre Rosenthal). Za motto si "Pfarrgemeinschaft Rosenthal" vybralo 3 zásady:

Der Heimat verbunden
Die Verständigung suchen
Dem Frieden verpflichtet
(tj. česky:
Spojeni s domovem
chceme hledat porozumění
a být povinováni mírem)

Co více pro domov kromě spojení, porozumění a mír vůbec chtít, když mlýny domlely?

- - - - -
* Winzer (BY) / Hakrův mlýn, Rožmitál na Šumavě / Rožmitál na Šumavě

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Ze dvou stran "rodového katastru" (indexu) matriky farní obce Rožmitál na Šuamvě lze vyčíst data obyvatel Hakrova mlýna včetně babičky Marie
Arch sčítání lidu z roku 1921 pro stavení čp. 72 a 73 v Rožmitále na Šumavě s početnou rodinou Lenzovou
Hakrův mlýn
Tady Hakrův mlýn stával

zobrazit všechny přílohy

TOPlist