ENRICA VON HANDEL-MAZZETTIOVÁ
Něco ke Stifterovi
Vzrušující dramolet "Nächtliches Ereignis" (Noční příhoda), jehož autorem je Hans Brecka-Stiftegger, přitahuje náš zájem nejen svou dějovou výstavbou, která se odvíjí kolem jedné docela malé, ale také rozhodně neobvyklé události - totiž vypučení květu jednoho vzácného druhu kaktusu, u něhož se tak děje toliko v noci jednou za deset let -, nýbrž i třemi svými postavami, duchaplně načrtnutými ve vzájemném prostoupení: je to Adalbert Stifter jako tajemnou milostí obdařený přírodní génius a v odstupu dva jeho přátelé, zahrnující Stiftera pokorným obdivem, totiž Sigmund Handel a Amélie Handel-Deroyová.
Breckovo vzácné zpodobení Stifterova zjevu dává geniálnímu Šumavanovi (v originále "Berger"! - pozn. překl.) mocně vyvstat z prachu maloliberální doby (aus dem Staub kleinliberalen Zeit) a má přitom jemné kontury. Brecka nám s neobyčejnou vroucností oživuje nedostižné Stifterovo pochopení a líčení stvořitelského díla Božího, s nimiž stárnoucí bezdětný muž cítí a pozoruje v rostlině tvora plně nám rovnocenného: jako jiný člověk svolává přátele, aby jim ukázal svého novorozeného miláčka, svého prvorozeného syna, a s hrdostí i blažeností řekne: "Hleďte tady mé ditě!" - tak ukazuje autor Hvozdu, autor Popsané jedličky, autor Hradu bláznů Sigmundovi a Amélii ten tajuplný květ svého milovaného kaktusu: "Hleďte tady ten květný div, hleďte to dítě mého srdce, hleďte to dítě Boží!" -
Snad je nám Stifter tímto jediným tahem náhle blíž, než by to dokázala učinit obsáhlá monografie. Stifter jako umělec, Stifter jako básník, Stifter jako fenomén, který rozumí řeči Stvořitelově a vykládá ji těm, jimž je v obecném smyslu upřena.
Pro Sigmunda a Amélii nanesl Brecka měl na paletě ještě více barev. Jsou vylíčeni s intuicí skutečně pozoruhodnou. Ano, znal zřejmě dopis mé pratety Amélie o oné "noční příhodě"; jak je však možné, že z něho vznikl ten až dokumentárně věrný text nejen snad o té ženě samé, nýbrž neméně vypovídající i o jejím manželovi? -
Tím, kolik života dokáže vdechnout oběma těmto vedlejším postavám, potvrzuje Brecka, stejně jako v charakteristice Stifterově, své opravdové literární kvality. Jaká byla Amélie Handel-Deroyová? Několikrát jsem ji viděla ve svých dívčích letech a mohu říci, že v sobě, podobně jako moje matka, měla vedle hluboké zbožnosti a hrdosti, podložené vědomím tradice, cosi z až nezvyklé a dnešní době už asi cizí německé klanové věrnosti, bezmezně oddané Bohu, králi a otčině (Vaterland).
Amélie byla prapraneteří krásné první manželky Napoleona Bonaparte, Josefiny Tascher de la Pagerie, provdané de Beauharnais (†1814, v době, kdy si ji Napoleon vzal, byla už třicetiletá a měla z prvého manželství dvě děti - Bonaparte se s ní po bezdětném manželství rozvedl 1810 - pozn. překl.). Améliinu matku, Hortense Tascher de la Pagerie, praneteř Josefininu, dceru Pierre-Claude Taschera de la Pagerie a princezny Theodory von der Leyen, vzal si v Mnichově (München) za ženu Philipp Alois De Roye, syn generála Erasma De Roye (už zapomenutá bavorská lidová píseň "Gen'ral Dürwa, Gen'ral Dürwa" pojednává o něm a o jeho činech); ratolestmi tohoto manželského svazku byli dva synové, hrabata Erasmus a Louis, a dvě dcery, Amélie (*1836) a Eglée (tj. Aglaja - pozn. překl.) Stéphanie.
Amélie vynikala něžnou krásou, stejně jako Napoleonova Josefina měla temné vlasy a oči podobající se drahokamům. - Když jí bylo 16 let, byla uvedena ke dvoru císaře Napoleona III. Jedna olejomalba, nyní v majetku vdovy po Erasmově nejmladším synovi, Elsy baronky (Freifrau) von Handel, zpodobuje Amélii v té době, sotva dospělou dívku, hezkou doslova jak obrázek. V Paříži roznítila, aniž to snad věděla či chtěla, srdce nejednoho kavalíra druhého empiru; ona sama byla určena jinému. Ve svých 18 letech provdala se za mého prastrýce Sigmunda (žil v letech 1812-1887), muže duše čisté a předobrého, laskavého srdce, spořádaného úředníka, jehož zájmy zcela uspokojovaly umění, literatura a hudba do chvíle, než ho láska ke krásné a duchaplné Amélii učinila zcela jejím rytířem. Psal básně - ty německé a francouzské verše byly jeho snachou shromážděny v jedinou knihu; vlastnil obrazy a grafiky značné hodnoty; miloval divadlo a ušlechtilou hudbu. Předčasná smrt jejího nejstaršího syna Antona zlomila v Amélii ryze francouzskou, veškeré tíže zbavenou, bezstarostnou radost ze života; ode dne synovy smrti nosila bez ustání už jen černý šat; tenkrát jsem ho poznala i já a stala se mi jakoby souputnicí bezedného mateřského smutku císařovny Alžběty po smrti jejího syna, korunního prince Rudolfa.
Sotva rok předtím, než se rozhořela světová válka (rozuměj první - pozn. překl.), dne 21. července 1913 v Mnichově zemřela. V jedné písni, kterou od ní mám psanou její vlastní rukou, "Ich und du" (Já a ty) - srovnala temperament Sigmunda Handela a ten svůj roztomilou - a já bych ráda řekla stifterovskou - metaforou klidného proudu a skotačivé alpské bystřiny, která doň ústí.
Ona byla tím květným divem, který svým rozpukem očaroval tichého místodržitelského úředníka Handela a rozechvěl jeho srdce. Stifter rozuměl němé mluvě svého zázračného květu, Sigmund řeči a povaze své krásné princesse lointaine nikdy zplna nikoli - kde však pochopení selhávalo, miloval: a právě láska je koneckonců stále ještě tím nejvyšším prostředkem duchovního porozumění.
Der Volksbote, 1932, č. 4-6, s. 114-115
Ze "Stifterova čísla" časopisu hornorakouského spolku Volksbildungsverein, vyšlého rok před osudným nástupem nacizmu v Německu, je převzata ta téměř "rodinná" vzpomínka Enricy von Handel-Mazzettiové, velké katolické autorky historických románů na pozadí zejména náboženských bojů protireformačních. Narodila se ve Vídni 10. ledna 1871 jako dcera důstojníka generálního štábu starorakousko-italského aristokratického původu a matky z uherského rodu Csergheö von Nemes-Tacskánd. Byla vychována v klášteře anglických panen a také prvý její román "Meinrad Helmpergers denkwürdiges Jahr" (1900) se odehrává na počátku 18. století v klášteře Kremsmünster, kam o více než sto let později přichází z Horní Plané na studia tkalcovský synek Adalbert Stifter. Motiv, kterým ve svém textu autorka Stiftera přibližuje, staví na detailu téměř čapkovském: ale láska ke květinám - zejména pak kaktusům - a zahradě vůbec našeho Karla Čapka s velkým rakouským klasikem opravdu až nečekaně sbližuje. Handel-Mazzettiová dává doznívat podobně jako ve svých dílech, nasycených zevrubným studiem historických pramenů, i tady na malé ploše ozvěně napoleonské éry evropských dějin, jako by tušila, že rakouské květné stifterovské idyle hrozí v několika letech znovu zánik. Za nacistické éry se autorčino dílo už pro svůj katolický patos téměř neobjevovalo (její nejznámější román "Jesse und Maria" z roku 1906, pojednává například o vzniku dolnorakouského poutního místa Maria Taferl, známého i šumavským poutníkům), zato po válce byla jejím jménem nazvána roku 1951 jedna z nejvýznamnějších rakouských literárních cen. Ctila a vykládala mj. dílo jiného ze "šumavských" rakouských klasiků, totiž Richarda von Kralika (Zum Verständnis Richard von Kraliks. In: Schönere Zukunft 1 /1925/26/, s. 557n. u příležitosti 300. pátečního večera Kralikova 23. února 1926). Ona sama, už v roce počátku první světové války, právě pro podunajskou monarchii tak osudové, vyznamenaná Cenou Marie von Ebner-Eschenbachové, zemřela jinak málem zapomenutá 8. dubna 1955 v Linci, městě úmrtí i Stifterova (nedaleko jeho hrobu na hřbitově sv. Barbory je ten její, jak čteme ve zvláštním čísle čtvrtletníku lineckého Institutu Adalberta Stiftera /1/2 roč. 1971/, vyzývajícího ve jménu klasické výše Stifterova Vítka i ke vzkříšení historických románů autorčiných z prachu zapomnění), kde žila od roku 1911 téměř plných 44 let, na prahu nové éry neutrálního a vpravdě evropského Rakouska, jaké právě ve zjevech jako je ona a osobnosti jí blízké, nepřestaneme nikdy ctít a milovat.
- - - - -
* Vídeň (A) / † † † Linec (A)
