ALOIS HARASKO
Děkovná řeč v Cetvinách
Vážený pane biskupe, vážení pánové a slavnostní hosté, milí krajané,
při mši svaté vyslovíme společně za úvodních obřadů (v originále "in der Präfation", tj. část mše před pozdvihováním, konkrétně jde o chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu - pozn. překl.) chválu, to velké liturgické díkůvzdání; já bych tomu však rád něco předeslal jako zástupce vyhnanců z někdejšího okresu Kaplice (Kaplitz).
Rád bych poděkoval Bohu za to, že uchránil tento kostel po celý čas druhého "temna" (i v originále "Temno"! - pozn. překl.), tj. temného dopuštění, které potkalo v letech 1939-1989 tuto zemi, alespoň do té míry, že mohl být nyní stavebně zajištěn a postupně obnoven až k dnešnímu stavu. Rád bych mu poděkoval za to, že nám spolu s tímto kostelem vrátil znovu část naší duchovní a kulturní identity. Rád bych Bohu poděkoval za ustavičnost jeho otcovské dobroty, která se nám vyhnancům z domova vždy znovu vyjevovala i v nejtěžších hodinách našeho údělu v této zemi a v cizině - totiž ve skutcích lidskosti a v soucitu dobrých lidí kolem nás.
Když jsme my členové spolku Heimatkundlicher Verein für Südböhmen navštívili po jeho druhém shromáždění, konaném roku 1991 v českokrumlovském muzeu, na jedné z exkurzí rovněž Cetviny (Zettwing), slíbila paní studijní radová Gertrud Schöllhammerová před ruinou zdejšího kostela nám, kdo jsme jejími mnichovskými přáteli, že se zasadí a postará o jeho rekonstrukci - a svůj slib také dodržela. S obrovskou vytrvalostí dokázala shromáždit větší část nezbytných finančních prostředků tím, že hledala a především našla partnery plné dobré vůle pomoci. Spolu s nimi si zaslouží tu nejvyšší chválu. Stejně jako při svém plodném pedagogickém působení vychovatelky, která mnoha postiženým mladým lidem umožnila najít cestu k činnému životu a ke společenskému uplatnění, i zde její myšlenky a plány nalezly pozitivní vyznění. Tak nám pokaždé referovala na spolkových setkáních o tom, že Cetviny měly v těch pro Němce těžkých letech 1945 a 1946 českého komisaře, který se projevoval jako dobrý člověk a ulehčil právě osud zdejších Němců způsobem, který daleko přesahoval úředně mu vymezený úzký rámec jeho možností konání.
Každý z nás Němců i Čechů má vedle zkušeností se zlem v paměti bezpochyby i setkání s akty opravdové lidskosti. Budiž mi tu dovoleno, abych ze svého vlastního života připomněl jeden takový dobrý skutek: když jsme totiž během války museli v mé rodné obci Desky (Brettern) u Malont (Meinetschlag) v roce 1944 zastavit školní vyučování, ujala se mě v sousedství bydlící penzionovaná česká učitelka paní Juliana Kolářová z Budějovic (Budweis), která už před prvou z obou těch světových válek učila v Malontech mého otce, a až do vyhnání, které nás postihlo v září 1946, poskytovala mi soukromé hodiny německého čtení, psaní a také počtů, čímž mne připravila na prvá léta v cizině. Večer onoho posledního dne, který jsme před transportem mohli strávit doma, přišla k nám do rodiny a přinesla mi do mého školního ranečku turistickou mapu Šumavy se slovy: "Vezmi ji s sebou, abys našel cestu zpátky, kdybys třeba musel jít pěšky." Dnes spojujeme své poděkování Bohu i s díkem za takovéto činy lidské dobroty a péče, které nám bylo dopřáno přijmout.
Často se v našich srdcích střetají zážitky plné krutosti a utrpěného bezpráví na jedné straně s pozitivní zkušeností dobroty a lidskosti na straně druhé. Važme si toho, že naše srdce nejenže neztuhla na kámen, ale že právě pozitivní stránky naší paměti určují další směr našich životů.
Zvláště rád bych při této příležitosti poděkoval všem někdejším cetvinským farníkům za jejich kladný postoj vůči záchraně tohoto domu Páně a velkorysou podporu jejímu uskutečnění. Některé z nich mi budiž dovoleno vyzdvihnout zejména, ať už jde o pana Roberta Böhmdorfera, který vlastníma rukama zhotovil veškeré dveře a okenní rámy, jakož i oltářní stůl, lavice a židle; o rodinu Hofkovu, Otto Krafta a paní Oserovou a Breierovou, které se ujaly kmotrovství nového malého zvonu, jejž teď kostel má; o Fritze Breiera, který loňského roku zemřel a který se s manželi Hofkovými a bratry Glaserovými do té doby aktivně podílel na všech iniciativách, spojených i s udržováním zdejšího hřbitova, kaplí a památníků spolu se zachováním kolektivního ducha společenství Cetvinských vůbec.
Děkuji Vám všem, Čechům, Rakušanům, tak řečeným "říšským" Němcům i německým a českým krajanům odtud z jižního kusu naší rodné země pocházejícím, kteří se podíleli na tomto díle obnovy.
Glaube und Heimat, 2004, č. 1, s. 23
P.S. Tuto řeč pronesl autor 6. září 2003 u příležitosti znovuvysvěcení obnoveného kostela Narození Panny Marie v Cetvinách.
O zlatých liliích a vesnických zahradách
Byl jsem tenkrát osmiletý pasáček a jenom ten, kdo jím jednou sám byl také, snad porozumí, jak byl pro mě den
za dnem plný zážitků a snů, kterým ožít mohla dát zřejmě právě jen příroda mého lesnatého domova. Jeden takový
krásný podzimní den mi ještě po více než třiceti letech zůstal v paměti, poněvadž jsem zrovna v něm učinil zvláštní
objev.
Za vrchem, kterému jsme tam u nás doma říkali "Keala-Berg", ležela trochu zapadlá louka, ne právě nejlepší mezi
těmi, co patřily v obvodu vsi Desky (Brettern) mým rodičům. Říkalo se jí prostě pastvisko (die Hut). Vlastně to nebyla
ani tolik ta naše louka, která mě ten den tak zajímala, ale spíš louka s ní bezprostředně sousedící. Byly obě obklopeny
na jedné straně smrkovým lesem, na druhé pak světlejším listnatým chlumem, jalovcovými keři a jiným houštím. Jako
ostatně už delší čas nebyla ta louka ani v tomhle roce sečená a překypovala proto i za podzimních dní vším tím, co
příroda přinesla travin, bylin a planých květin za celé dlouhé jaro a léto. Byl mezi nimi obyčejný řebříček (ovčí žebro,
die Schafgarbe), žlutý pryskyřník (der Hahnenfuß), léčivá arnika a vysoké trsy kořením vonícího kmínu (der Kümmel),
které byly hojně k vidění i jinde. Na vlhčích místech tam během roku rostly blatouchy (die Dotterblume), husí nožičky
(mochna husí, das Gänsefüßchen) a šťovík (der Sauerampfer), na výš položených suchých kusech louky se usadily
i kočičí drápky (kociánek, die Katzenpfote) a ambrožka (světlík lékařský, der Augentrost). Ze všeho toho rostlinstva, jak
jsem je dobře znal i z jiných pastvin kolem, objevil jsem tu teď ale nový druh, který jsem jinde doposavad nespatřil
a se kterým jsem se ani později ve volné krajině už vlastně nikde nesetkal. Byl to jeden druh lilie s nádhernými
oranžově zbarvenými květy a s lodyhou plnou tobolek v úžlabích listů (podle těch zelenožlutých kuliček se jí česky
říká cibulkonosná - pozn. překl.). Jak jsem se měl dozvědět, vyskytovala se zmíněná rostlina v celém okolí právě
jen tady na tom místě a těmi lidmi z mála, kdo si ji vůbec všimli, byla považována za jedovatou. Říkalo se jí snad
i proto divoká lilie.
Nejen proto, že mi ta rostlina připadala jedinečná a zvláštní, ale především proto, že se mi její květy zdály opravdu
nadobyčej nádherné, mělo se jí zakrátko ode mě dostat odpovídajícího ocenění, jehož byla hodna alespoň v mých
očích. Onoho slunečného podzimního dne jsem totiž pojal záměr umístit ji v zahrádce vlevo od vrat do našeho dvora.
Zatímco zahrada vpravo od vjezdu do stavení byla určena pro nejrůznější zeleninu do kuchyně, ta nalevo byla
odjakživa prostě pro ozdobu. Na jaře, když tam maminka zřídila záhony, dostal jsem i já, podobně jako ostatní moji
sourozenci, přidělen malý kus zahrádky, který jsem směl obdělávat podle vlastní libosti. Na tom svém záhonku - tak
jsem si teď umínil - budu od příštího jara pěstovat divoké lilie. Tajně jsem přitom doufal, že když jim pořádně
přihnojím, budou ještě větší a nádhernější než tady na louce a že se vůbec po zahrádce pěkně rozšíří. V mé fantazii
se výjimečně dobře vyjímaly vedle všech těch květin a ozdobných křovin, které tam naše maminka pěstovala. Byly to
především bělostné lilie svatého Josefa (Josefslilien), keřovitá srdíčka (srdcovka, der Herzlstock), kterému se říká i
"probodnuté srdce" ("Tränendes Herz"), purpurově rudé pivoňky (Poparosenstock), kterým se tady na venkově říkalo
"svatodušní růže" (Pfingstrosen), dále rozmarýn a rezeda, pestré chomáče aster a vysoké stvoly slunečnic
(Sonnenaugen) s koláči květů plnými semen. Ačkoli posledně jmenované nechyběly snad v žádné vesnické zahrádce,
nebudily přese svůj bujný vzrůst nijaké valné uznání a neměly ani v lidové řeči nijakou další libozvučnou přezdívku,
jakou mívají jiné květiny pro svou krásu či vůni. Byly to spíš takové ty "velké žluté kytky u plotu".
S mými lučními liliemi by se, alespoň podle mého mínění, mohla teď naše zahrádka docela dobře měřit i s tou
nejlepší zahradou ve vsi, nacházející se při někdejším deskovém statku, kterému se tu říkalo "Hof", tj. "dvůr". Za svou
barevnost vděčila "dvorská zahrada" stejnou měrou záplavě lupin a hledíků (Löwenmäulchen) jako řadě pěstěných
růžových keřů. Její květinová nádhera mi však zůstala v paměti především pro nevyčerpatelnou mnohotvárnost
nespočetných druhů jiřin, které se ve dvacátých letech právě uplynulého století šlechtívaly ve zdejší zahradní školce
a odtud se šířily do okolních venkovských selských zahrad. Že se právě pro ty jiřiny těší naše obec honosí v širokém
okolí jisté proslulosti, dověděl jsem se teprve daleko později. Zvláště mi tenkrát padly do oka i zdaleka patrné divoké
růžové ratolesti na zahradním plotě "Keala-Häusl", které vždycky za časného léta opředly dvorská stavení dechem
nezapomenutelným dechem romantiky. I ony však měly poblednout před nově objevenými liliemi - byl jsem o tom
hluboce přesvědčen.
Když jsem v podvečer toho podzimního dne hnal domů stádo z pastvy, měl jsem v ruce pro začátek jen kytici
natrhaných zlatých lilií. Dal jsem ji mamince a jak jsem hned přitom ohlašoval, že na jaře chci jejich hlízy přenést
k nám do zahrádky, nemohl mi uniknout nesouhlasný výraz ve tváři tatínkově. Stál tu také a dal mi se svou
dobromyslnou selskou střízlivostí zřetelně najevo, že mám nechat lilie růst tam, kde rostou dosud - už proto, že by se
ze zahrádky mohla semena z jejich tobolek snadno dostat do hnoje a odtud na pole. A z těch jsme přece museli tak
jako tak každým rokem vláčením dostávat hromadu "pejru" ("Bäir"), ohnice (Hederich, "Headarm") a jiného
všemožného plevele. To by nám tak scházelo, aby se na ně dostaly ještě divoké lilie.
Deutsche Kulturlandschaft an Moldau und Maltsch, Der südböhmische Heimatkreis Kaplitz - Hohenfurth - Gratzen, Band I (1986), s. 492-493
Votivní obraz ze zaniklé poutní svatyně Matky Boží Pomocné u Rožmitálu na Šumavě
V minulém roce (psáno 1989 - pozn. překl.) předal německý Vlastivědný spolek pro jižní Čechy (v originále "der Heimatkundliche Verein für Südböhmen - pozn. překl.) jako zápůjčku (v originále "als Leihgabe", což vyjadřuje víru v návratnost symbolického daru - pozn. překl.) do sbírek Šumavského muzea v Pasově (Böhmerwaldmuseum in Passau) votivní obraz většího formátu (78 cm na výšku a 59 cm na šířku) ze zpustlé dnes poutní svatyně Matky Boží Pomocné u Rožmitálu na Šumavě v někdejším okrese Kaplice (v originále "aus der Wallfahrtskapelle Mariahilf bei Rosenthal /Bezirk Kaplitz/" - pozn. překl.). V Pasově je toho času obraz vystaven mezi jinými z dokladů šumavské lidové zbožnosti.
Olej na plátně malovaný znázorňuje vprostřed krajiny, zachycené měkkými prostými tahy, scénu rozměry blízkou miniatuře a na ní nejspíše onu událost, která byla podnětem zbožného darování. Na hladině rozbouřeného potoka lze rozeznat nad jakýmsi blízkým mlýnem hlavy lidí, kteří zřejmě tonou poté, co vypadli z převrácené lodi a pokoušejí se dostat na břeh. Nalevo nad nimi se vznáší na oblaku zázračný obraz Panny Marie Pomocné z poutní kaple u Rožmitálu na Šumavě, napravo rovněž na oblaku stojí Milostivá Matka Boží ze štýrského Mariazell (soška tam uctívaná bývá označována i za "Velkou Matku Rakouska /Magna Mater Austriae/", "Matku slovanských národů /Mater Gentium Slavorum/" či "Velkou Paní Maďarů /Magna Domina Hungarorum/" - pozn. překl.). Nad nimi trůní uprostřed nahoře na zářivém oblaku podoba Nejsvětější Trojice, vzývané početnými poutníky z jižních Čech, když se cestou do Mariazell stavěli v hornorakouském poutním místě Sonntagsberg (viz o tom Georg R. Schroubek ve stati Poutní tradice bývalého kaplického okresu, přeložené na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). V balvanu v popředí se nachází věnovací přípis německého znění "Dankopfer der rosenthaler Wohlfahrter geschehen d. 14. May 1849" (tj. "Děkovná oběť rožmitálských poutníků, jež se udála dne 14. května 1849" - pozn. překl.), jakož i dvě signatury. Udané datum se přitom vztahuje spíše nežli k události malbou zachycené vztahuje k posvěcení resp. věnování votivního obrazu.
Krajanský obecní pověřenec (Gemeindebetreuer) městečka Rožmitál na Šumavě Franz Pichler sděluje k obrazu následující:
"Jak vysvítá z mých podkladů, rozpoutala se dne 23. července roku 1844 nad územím rožmitálské farnosti prudká bouře doprovázená průtrží mračen. Strouha z Třešňovického kopce (v originále "der Kerschbaumberg-Graben" - pozn. překl.) a Rožmitálský potok (v originále "der Altbach" - pozn. překl.), přitékající od Sedlíkova (Zettlesreith) a Hněvanova (Liebesdorf), nesly spolu tolik vody, že povodňová vlna měla v Rožmitále dosáhnout až výše pěti metrů. Všechny dřevěné mosty na Rožmitálském potoce podél mlýnů směrem dál až k řece Vltavě (Moldau) byly údajně strženy. Nejhorší škody měla natropit povodňová vlna v oblasti tak řečeného Tuchova mlýna (v originále "Tucho-Mühle" - pozn. překl.), zřejmě zachyceného právě na votivním obraze. Na zhotovení díla, které bylo následně nošeno na tehdy každoroční pouti rožmitálských farníků do Mariazell, se podíleli kostelní malíř Siegmund Maler ("po stavení" řečený Mutspiel) a Kodl Feldkirchner ("po stavení" Reger). V Mariazell byl obraz i vysvěcen (údaje o povodni z roku 1844 a vzniku obrazu jsou úryvky opisů zmizelé pamětní knihy městečka Rožmitál na Šumavě, jehož kronikářem byl řídící učitel Johann Kappl). Po návratu poutníků nacházel pak své stálé místo (mezi mnoha jinými obrazy) v kapli Matky Boží Pomocné na Kühbergu (označení Kraví vrch dnes na novější mapě nenajdeme, pomístní jméno "Jelínek" na ní se vztahuje spíše na les při vedlejším vrchu, kdysi zvaném Hirschberg - pozn. překl.).
Sto let tam visel, až do roku 1949. Dvě světové války, dvě renovace poutní svatyně i vyhnání obyvatel Rožmitálu na Šumavě z jejich domovů přestál za ten čas. Když roku 1949 můj švagr Josef Böhm, který měl rakouské státní občanství a mohl tedy jako prvý z Rožmitálských navštívit naše rodná místa, zastavil se i u mariánské poutní kaple. Našel všechny dveře otevřeny, okna vytlučena a obrazy poházeny po okolním lese. Vyřízl řečený obraz z rámu, sroloval ho a schoval do auta a v něm ho neobjevený při kontrole provezl přes hranice do Rakouska. Když potom švagr roku 1969 v Linci (Linz) šestačtyřicetiletý zemřel, darovala má švagrová Emma (roz. Langeckerová) ten nerámovaný obraz své přítelkyni Resi Magatové (roz. Ackermannové). Paní Resi věnovala pak obraz (kdy se tak stalo, nevím) panu Dr. Karlu Hagerovi (jde o manžela Heleny Hager-Zimmermannové, která je samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který býval do roku 1940 v Rožmitálu na Šumavě místním lékařem."
Obraz, který se nacházel ve velice špatném stavu a jehož zejména svrchní vrstva malby byla zčásti značně odrolena, převzal v roce 1984 od Dr. Hagera 1. předseda sdružení Heimatkundlicher Verein für Südböhmen Alois Harasko, načež jedno nejmenované muzeum odmítlo dílo přijmout pro nezbytné budoucí náklady, spojené s jeho restaurováním. Toho se nakonec roku 1985 po poradách s odborem nestátních muzeí při Bavorském národním muzeu právě jeho prostřednictvím ujal mnichovský restaurátor Carlos Caragatti a věnoval mu mnoho měsíců trpělivé práce. Vrstva malby byla zpevněna a podložena, povrchové znečištění odstraněno, chybějící místa vykytována a retušována. Posléze byl obraz opatřen i napínacím a ozdobným rámem. Náklady neslo už zmíněné sdružení Heimatkundlicher Verein für Südböhmen. Obraz mohl být následně opět v celé zářivé síle svého barevného výrazu znovu představen veřejnosti jako jeden z exponátů výstavy, konané pod názvem "Religiöse Zeugnisse aus dem Böhmerwald" (tj. "Svědectví lidové zbožnosti ze Šumavy" - pozn. Překl.) u příležitosti oslav 200. výročí budějovické diecéze, jak probíhaly zásluhou německých šumavských vyhnanců v bavorském Pasově (Passau) v roce 1985.
Kdyby bylo vyhnaným Šumavanům umožněno ve spojení s odpovědnými státními a církevními místy (rozuměj českými - pozn. překl.) a spolu s dnešními Šumavu obývajícími lidmi dobré vůle napravit ničivé škody, zlovolně způsobené po roce 1946 poutní svatyni u Rožmitálu, mohl by votivní obraz opětovně zaujmout místo, kdysi mu určené. Po pádu člověkem pohrdající a kultuře nepřátelské ideologie a po čestném překonání předsudků a hořkosti v srdci není už snad daleko čas pro společnou a činorodou znovuvýstavbu kdysi kvetoucí kulturní krajiny na jihu Čech.
Kdysi putovali zbožní obyvatelé Rožmitálu na Šumavě během letních měsíců velikonočním týdnem počínaje až do svátku sv. Václava každou sobotu večer v prosebném procesí ze svého městečka nahoru k asi půldruhého kilometru vzdálenému poutnímu kostelíku na Kühbergu, o jehož vzniku napsal cisterciácký řádový kněz P. Severin Gottsmich do krajanského měsíčníku Glaube und Heimat (ročník 13 /1961/, s. 979n.) následující zprávu (viz i studii nazvanou "Das traditionelle Wallfahrtwesen im Kaplitzer Bezirk", jejímž autorem je Georg R. Schroubek a která je součástí knihy "Deutsche Kulturlandschaft an Moldau und Maltsch" /1986/, při čemž Gottsmich i Schroubek jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.):
"Kaple zvaná také 'am Berg' či 'beim hl. Brunn' nebo také 'Mariahilf' (tj. 'na vrchu', 'při svatém prameni' a 'Maria Pomocná' - pozn. překl.) je slohově krásná kruhová barokní stavba, opatřená kupolí a postavená v letech 1732-1733. V kůži vázaná kniha ve fondu rožmitálské fary vypráví o vzniku svatyně nad pramenem, kde už v roce 1614 rožmitálský měšťan Kasbauer nalezl zázračné uzdravení. Do roku 1665 bylo potvrzeno dohromady čtrnáct podobných vyslyšení modliteb. Kolem letopočtu 1630 byl při této "studánce" (v originále "bei diesem 'Brunnen'" - pozn. překl.) umístěn mariánský obraz a v letech 1652-1653 vztyčena prvá kaple, kterou vysvětil vyšebrodský opat Georg Wendschuh, jež byla však, jak už zmíněno, nahrazena v letech 1732-1733 zbudovanou krásnou kruhovou stavbou novější. Barokní oltář (ten ovšem poválečnou zkázu nepřežil - pozn. překl.) byl pravděpodobně dílem rožmitálského řezbáře Johanna Kopatsche, oltářní obraz vytvořil dekorační malíř (v originále "Staffierer" - pozn. překl.) Mathias Widmann z Rožmitálu. Až do naší doby (rozuměj do časů odsunu v roce 1946 - pozn. překl.) dochované varhany z roku 1752 stavěl varhaník Ferdinand Semrad ze Sedlce (v originále "aus Selz", rozuměj Sedlec u Tábora /u Prčice/, kde měl Friedrich /Bedřich/ Ferdinand Semrád i syna Friedricha Joachima, pokřtěného 29. srpna roku 1747 a zesnulého v roce 1816 rovněž jako varhanář povoláním - pozn. překl.) a byly darem majitele někdejšího svobodnického statku (v originále "des vormaligen Freihofes" - pozn. překl.) ve Skupečném (Moresdorf) Paula Schauflera, který zemřel v roce 1758. Kaple byla roku 1852 renovována a ještě v roce 1933 podstoupila generální opravu."
Informationen für sudetendeutsche Heimatsammlungen, 1989, č. 31-32, s. 127-133
Alois Harasko se narodil 2. června 1936 ve vsi Desky (Brettern) v tehdejším okrese Kaplice (Kaplitz). Už jako desetiletý chlapec byl v říjnu 1946 vyhnán s rodiči a pěti svými sourozenci z násilně předtím vyvlastněného statku v rodné obci, opravdu mimochodem zmíněné i v německém průvodci Böhmerwalbundu (vydání České Budějovice 1929) pro školkařské pěstování zahradních jiřin. Doma ještě začal chodit do obecné školy, kterou dokončil až v Dolních Frankách. Následovalo gymnázium v Haßfurtu, od roku 1958 potom vysokoškolská studia v Tübingen, Freiburg im Breisgau a v Mnichově. Hlavním oborem mu byla historie, vedlejším latina a katolická teologie. Jeho učitelem byl v té době prof. Dr. Karl Bosl. Od poloviny roku 1970 se stal Harasko vědeckým pracovníkem Sudetoněmeckého archivu v Mnichově a v bavorské metropoli žije a pracuje dodnes. Jeho nejvýznamnějším dílem vedle redakce mnoha muzejních a archívních sborníků i výstav je sestavení rozsáhlé vlastivědné antologie početného kolektivu autorů o rodném kraji "na Vltavě a Malši", z níž pochází i naše ukázka s jeho vlastní vzpomínkou na dětská léta v Deskách, významná obrazová publikace Bilder aus Sudetenland (původní název Wir Sudetendeutschen zuhaus) a nejnověji první díl rozsáhlé česko-německé dokumentace o vývoji vzájemných vztahů obou národů až k válce způsobené nacizmem a k osudnému vyhnání. Nese výmluvně český název ODSUN. Roku 1997 získal Alois Harasko významnou Sudetoněmeckou "Volkstumpreis" za svou práci pro zachování kulturního dědictví Němců z Čech. Laudatio Jörga Kudlicha k té příležitosti přirovnává vyznamenaného dokonce ke Stifterovu "horskému křišťálu, který stejně jako ten vzácný kámen odráží v mnoha facetách všechny dobré vlastnosti rodné země". Naše vděčnost mu platí už proto, že nezištně věnoval českobudějovické knihovně velký sotva docenitelný soubor starších ročníků diecézního časopisu Glaube und Heimat a i zmíněný už prvý díl své poslední práce jí poslal zdarma ještě na jaře roku 2001.
- - - - -
* Desky / Cetviny
