GERTA SCHÖLLHAMMEROVÁ

Cetviny - krátká kronika jednoho městyse a jeho zániku

Až do 13. století se jen hustý hraniční les rozkládal tam, kde za vlády pánů z Michalovic (v originále "von Michelsberg") založili němečtí osídlenci z Mühlviertelu na soutoku potoka Frauenbach (nemá české jméno - pozn. překl.) a řeky Malše (Maltsch) osady Zettwing (dnes zaniklé Cetviny - pozn. překl.), Böhmdorf (dnes zaniklý Mikulov - pozn. překl.), Oppolz (dnes Tichá - pozn. překl.), Obersinnetschlag a Untersinnetschlag (dnes zaniklé Horní a Dolní Příbrání - pozn. překl.). Po svém zakladateli Zetwinovi či Tetwinovi byla ta první z nich uvedená pojmenována Zettwin, později Zettwing. Zpočátku patřila k panství Freistadt (česky Cáhlov - pozn. překl.), pak k Velešínu (Weleschin) a někdy mezi rokem 1356 a 1379 připadla Rožmberkům. Jako ves tehdy zahrnovala 11 a půl lánu noviny (v originále "Rodungsgrund", tj. půda získaná nově klučením, také "klučenina" - pozn. překl.), 8 stavení a 3 mlýny. Kostel Narození Panny Marie, který snad stál už v roce 1285, je poprvé písemně zmiňován 1384 u příležitosti poskytnutí úlevy ve zřizovacích knihách pražské arcidiecéze. K roku 1418 už jsou Cetviny označovány jako "Markt", tj. městys, jehož obyvatelé měli tím propůjčeno svobodné dědické právo a k němu získali od Rožmberků, Švamberků i hrabat z Buquoyů ještě mnohé výsady další. Od roku 1498 se uvádí znak městyse, udělený mu Petrem z Rožmberka (v originále mylně "das Wappen Woks von Rosenberg" - pozn. překl.), pětilistá červená růže ve stříbrném poli. Johannesdorf (česky Janova Ves i Janoves - pozn. překl.) vzniká v letech 1760-1765 za hraběte Johanna von Buquoye.
Mnohá období nouze postihly městys: když loupežící a ničící husitské hordy táhly krajem, takže obyvatelé často museli hledat útočiště v lesích, když v roce 1619 vyplenili žoldáci zdejší kostel a zapálili faru, když pět let nato 1624 nadešel mor na zbídačelé místní lidi a znovu pak 1680. Neopatrností jedné stařeny byly Cetviny roku 1795 postiženy rozsáhlým požárem, ale horlivá znovuvýstavba zacelila rány. Obživou obyvatel byla namáhavá zemědělská práce, do roku 1887 i tkalcovství a bělení nití (v originále "Zwirnbleichen" - pozn. překl.), nadto se tu vyskytovala všechna řemesla, která sloužila zdejším potřebám (v abecedním výčtu povolání nechyběl:
barvíř
bednář
hamerník
hodinář
holič a kadeřník
hostinský
jirchář
kameník
kamnář
kloboučník
kolář
kovář a podkovář
krejčí
lékař
malíř písma
mlynář
mydlář
natěrač
niťař
pekař
porodní bába
řezník a uzenář
sedlář
sklenář
sládek
šindelář
švec
tesař
tkadlec
truhlář
zedník
ÿba㰐۔> zvěrolékař
Někdejší místní výroba kos měla být kdysi jediná v Čechách (v originále "ein Sensenwerk soll vormals einziges in Böhmen gewesen sein" - pozn. překl.). Byl tu kamenolom, pila a mlýn, pošta, zastoupení firmy pro zemědělské stroje, pojišťovací agentura, spořitelní a záloženský spolek, sedm hostinců, trafika a několik obchodů, které se dělily o prodej smíšeného zboží jako je zelenina, obilí a krmiva, vejce, lihoviny, hrací karty, dřevo, nitě, střižní zboží a galanterie, železářské výrobky, kosy a matrace (viz i Adreßbuch des Handelakammerbezirkes Budweis, Jahrgang 1908, s. 314).
V roce 1862 tu stálo 105 domů, ve kterých žilo 632 obyvatel římskokatolického vyznání, v celé farnosti celkem 1260 katolíků. Každá válka znamenala pro Cetviny zvláště velkou pohromu už pro bezprostřední jejich blízkost zemské a pak zejména státní hranici. To se projevilo naposledy vyhnáním Němců v roce 1946, (po němž následovalo uzavření obce pro civilní obyvatelstvo vůbec - pozn. překl.) v letech 1955-1956 došlo pak k úplnému jejímu zničení i s přilehlými osadami Mikulov, Horní i Dolní Příbrání, Janova Ves a Lhota (Neustift). Postižení "odsunem" žijí rozptýleni v Německu a v Rakousku, ale také v Austrálii, Americe, Švédsku. Uchovaná sounáležitost někdejších obyvatel farnosti se projevuje na počtech účastníků farních setkání (Pfarrtreffen), pravidelně konaných od roku 1975.
V roce 1955 a tom následujícím bylo započato s bouráním domů městyse Cetviny a jejich srovnáváním se zemí. Nejprve byl vyhozen do povětří tak řečený "Spengler-Haus (Pock)", následovaly domy v místní části zvané Prägarten (směrem do Rakouska - pozn. překl.), pak i na náměstí (Marktplatz) a konečně v Panské ulici (Herrengasse), byly strženy a rozjety pásovými buldozery, rumiště po ruinách překryto vrstvou písku.
Před zničením zůstala ušetřena toliko fara (Pfarrhaus), dům čp. 8 zvaný "Schmollhaus (Schöllhammer), škola, na kasárna přestavěný dům lékaře MUDr. Stürzla (čp. 6) a celnice. Později byla odstraněna i škola a obytný dům čp. 8, jehož přilehlé stodoly a stáje musily nyní sloužit jako sklad munice. Hřbitov se stal skládkou odpadu.
O Velikonocích 1956 byly na rumištích páleny zbylé trámy a jiné dřevěné součásti zbořených budov. Oheň, živený suchou travou, se brzy rozšířil až na sám břeh hraničního toku a hrozil zachvátit i stavení mlýna zvaného "Lexmühle" na protějším rakouském už břehu Malše. Temná oblaka kouře, saze a jiskry naplňovaly ovzduší. Když se pak dým rozplynul, nabízel se očím obraz zkázy: země, která kdysi na sobě nesla městys Cetviny, stala se jedním jediným spáleništěm.
Uprostřed hromad popela stála nyní už zcela osiřelá stará fara (kostel, o němž se tu nepíše, byl ovšem poblíž ní jako zázrakem ušetřen zřejmě pro svou ojedinělou historickou cenu - pozn. překl.). Dokud obyvatelé městyse žili v jejím stínu, byla pěkně udržována a ještě za války roku 1940 citlivě restaurována. Teď nastal konec...
Dílo zkázy pokračovalo v Mikulově, Janově Vsi, Horním a Dolním Příbrání i v Horní Malši (v originále "Maltschbach", osada při soutoku Malše a potoka zvaného místními Strittbachel /české jméno neměl/, na starých mapách označovaná i "Bachhäuseln" - pozn. překl.). Také osada Lhota přestala existovat. Z hořících stavení při vrchu v Mikulově dlouho stoupaly daleko viditelné sloupy dýmu.
Dnes stojí v těch místech už jen dům čp. 12, zvaný kdysi "Hofko", protože sloužil také už někdejšímu kolchozu (v originále "Kolchose" - pozn. překl.) k uskladnění hnojiv.
V Janově Vsi zůstala zachována jediná usedlost, patřící před vyhnáním rodině Dreiling-Michl (Schmiedimoun) a v Příbrání dům řečený "Jagerhaus".
Všechno, co celá pokolení vytvářela po staletí namáhavou prací, sesulo se v ruiny, obrátilo v prach a popel.

Glaube und Heimat, 1991, č. 4, s. 43- 46

Dobývání ledu v Cetvinách

Dávám si vyprávět: Každého roku v lednu, když led na Malši (Maltsch) a rybnících dosáhl tloušťky alespoň 10 centimetrů, nastala hostinským a řezníkům v Cetvinách (Zettwing) nadmíru úmorná práce v domě. Za suchého mrazivého počasí se sekaly ledy, poněvadž jako chladírny sloužily vesměs jen přízemní ledárny, zvané "Eiskeller", které na rozdíl ode dneška neznaly nijaké mrazicí ani chladírenské zařízení. V zimě se proto muselo dovézt tolik ledu, aby zásoba stačila co možná po celý rok, přinejmenším pak alespoň přes léto. Hospodští potřebovali podle velikosti svých ledáren 80-120 fůr, řezníci 40-70 fůr.
Těžba ledu a práce s ní spojené probíhaly v obci najednou ve stejný čas a každý hospodský a řezník měl v užívání svá zavedená místa. Každý pracoval po léta se stejnými osvědčenými muži a s dostatečným počtem pomocných sil k přepravě ledu až po samo naplnění ledárny. Poněvadž byl klid od polních prací, poskytovali sedláci rádi povoznické služby na svých saních.
Železnými tyčemi byly nejprve proraženy otvory do ledové plochy na zamrzlé hladině, aby pak mohli muži pilou ocaskou, zvanou tu "Fuchsschwanz", nařezat led po délce a pak opět železnými tyčemi rozbít na kusy, každý tak o rozměru přibližně půl čtverečního metru. Přitahovali pak jednotlivé ledové kry k sobě pomocí dlouhých železných kleští na dosud neporušenou nosnou ledovou plochu a dál na břeh, kde se nejprve vršily do pyramid tak, aby se mrazem opět nespojily, z nich pak se nakládaly a postupně odvážely na saních. V posledním válečné zimě 1944/45 všechnu tu těžkou práci konaly ženy, které vedly v nepřítomnosti mužů živnost za ně.
Na oběd přicházeli ledaři obvykle do domu. Potřebovali silnou a teplou stravu a museli se sami alespoň trochu ohřát a protáhnout mrazem zkřehlé údy. Jídlo však muselo přijít hned na stůl, jinak byli netrpěliví; dlouhý oddech si nemohli dopřát. Svačiny se jim proto donášely navenek. U nás doma bylo obvyklé, že se rum, který se za 1 korunu koupil v obchodě u Roissů (v originále ovšem "im Kaufhaus Roiß" a řeč je nejspíš o časech meziválečných - pozn. překl.) - podle vyprávění to nebylo malé množství -, přidával do kávy, aby se muži mohli cítit zahřáti alespoň zevnitř.
Sekání ledu bylo sice ta nejtěžší tělesná práce, poněvadž se na ní však ruku v ruce podílelo mnoho lidí, bylo při ní veselo a družno. Celé místo na několik dnů doslova ožilo.
Práce tím ostatně nijak nekončila: dobře izolované dvojité chladicí prostory sestávaly z vlastní ledárny a její předsíně, určené ke skladování zásob ledu. Pivovar, který tu kdysi opravdu fungoval (v originále "Bräuhaus - einst Brauerei" - pozn. překl.) měl dva takové velké skladovací prostory na led, který tam byl velmi účelně skládán oknem, které ovšem hned nato muselo být dobře utěsněno, dřevěným skluzem rovnou ze saní. V mém rodném domě, někdejším místním řeznictví, byl led v předsíni dále rozbíjen na menší kusy a podobným skluzem dopravován do ledárny, tam nadrobno rozdrcen a pevně upěchován. Celá prostora byla plná ledových krystalů, co jen možno zbavena přístupu vzduchu, dveře obloženy slámou a na dlouhý čas potom trvale zavřeny. Předsíň tu také sloužila k uložení ledových zásob. Druhá její strana pak byla určena zboží určenému k následnému zaledování. Tím práce končila.
Působením vzduchu ovšem led v předsíni znatelně tál. Byl obložen slamou a lněnými plachtami, ledované zboží leželo pak přímo na něm. Během července a srpna byl led v předsíni už docela rozpuštěn, voda táním vzniklá se odtud odváděla zvláštním kanálem. Co nejpozději to jen šlo, byla pak otevřena i vlastní ledárna, kde začal led rovněž víc a víc ubývat. Obložen slamou a plachtami byl ovšem užíván dál a dál.
V pivovaře nesměla být vlastní ledárna vůbec otevřena až do doby, kdy samým počátkem roku následujícího došlo k přísunu dalších zásob nového nasekaného ledu, ačkoli podstatný zbytek z loňska zůstal dosud uchován.

Deutsche Kulturlandschaft an Moldau und Maltsch(1986), s. 464-465

Dotaz ohledně cetvinského pana faráře

Snad nám nějaká šťastná okolnost pomůže i tentokrát. Proto zde budiž zveřejněna fotografická podobenka pana faráře Johannese Šimaneka s prosbou o informaci ohledně života a působení tohoto duchovního, čím detailnější, tím vítanější, žádoucí je ovšem i jakákoli z informací dílčích. Poněvadž informace většinou docházejí ze zcela jiných farností, ráda bych Cetvinské (v originále "die Zettwinger" - pozn. překl.) opětovně poprosila, aby se také živěji projevili čtenářskými příspěvky, podněty a reakcemi, poněvadž úkol zpravodajství je naplňován jen kvůli nim.
Srdečný dík Elisabeth Grundlové (ta má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v Mainburgu, která mi obrázek faráře Johannese Šimaneka poskytla. Paní Grundlová je věrnou čtenářkou časopisu "Glaube und Heimat" a je vždy ochotna snažně podpořit zpravodajské úsilí, vztahující se k Cetvinám.

Glaube und Heimat, 1986, č. 7, s. 61

P.S. Už proto, že máme zásluhou Elisabeth Grundlové (rovněž samostatně zastoupené na webových stranách Kohoutího kříže) i Gertrud Schöllhammerové podobenku někdejšího cetvinského faráře Jana Šimánka, nemohl jsem si odpustit odpověď na dotaz, jeho osoby se týkající. Ergo: Ján Šimánek, jak je psán v křestní matrice farní obce Věžná (Wieschna) na Českomoravské vysočině, se narodil 16. listopadu roku 1872 v obci Dobrá Voda u Pacova (Gutwasser), nikoli tedy v Dobré Vodě u Českých Budějovic, jak uvádí v záznamu o jeho skonu českobudějovická úmrtní matrika (diecézní Acta curiae mají správně v latinsky psané zprávě o úmrtí "Dobrá Voda ad Pacov") čp. 14 a den nato ho pokřtil v kostele sv. Jiří ve Věžné tehdejší místní farář Jakub Peterka. Chlapcův otec Vojtěch Šimánek, rolník v Dobré Vodě čp. 14, byl synem rolníka ve Stříteži u Božejova Martina Šimánka a jeho ženy Marie, dcery "N. Mokrýho" (tak psáno v matrice), rolníka ve Stříteži čp. 10. Novorozencova matka Alžběta byla dcerou rolníka v Dobré Vodě čp. 17 Františka Plášila a Barbory, dcery Víta Dvořáka, rolníka z Vysoké Lhoty čp. 1. Na kněze byl jejich syn vysvěcen 19. července 1896 v Českých Budějovicích. Působil jako kaplan v Ševětíně, administrátor ve Věžné a Štěpánovicích, katecheta v Chlumu, kaplan v Soběnově (Oemau), administrátor v Cetvinách od 5. srpna 1909 a od 1. prosince 1909 do 30. května 1925 farářem tamtéž, od 1. června 1925 deset let farářem v Bošilci. Na odpočinku žil v Českých Budějovicích, kde zemřel 8. března roku 1939, týden před vznikem Protektorátu Čechy a Morava, na hypertrofii prostaty. Snad stojí za to zmínit, že cetvinský kronikář Franz Josef Slamka (má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) hned na úvod svých německých záznamů v ní uvádí, že farář Šimánek v roce 1923 pověření vést kroniku odmítl. I touhle oklikou se dostává sem k nám.

Gertrud Schöllhammerová, která více než 25 let vedla rodáckou hlídku obce Cetviny v krajanském měsíčníku Glaube und Heimat a byla nějaký čas i zastupující předsedkyní stejnojmenného sdružení, narodila se 6. října 1939 jako druhé z dětí řezníka a uzenáře Johanna Schöllhammera a jeho ženy Kathariny, roz. Schmollové v Cetvinách. Nebylo dost na tom, že otec padl za války v Rusku. Vyhnaneckým transportem se spolu s matkou a bratrem ocitla v září 1946 v bádensko-württemberském městě Ludwigsburg, kde strávila i svá školní léta. Po maturitě studovala ve Stuttgartu, Saarbrückenu a nakonec v Mnichově ekonomický obor podnikové hospodářství (Betriebswirtschaft), z něhož složila i státní učitelskou zkoušku pro výuku na bavorských reálkách. Až do svého penzionování učila naposledy na ekonomické škole pro kancelářské síly na Zemské škole pro tělesně postižené v bavorské metropoli, kde i bydlila na adrese: Friedenheimer Straße 153, 80686 München. Na tu jí pamětníci mohli napsat, jak bývalo v Cetvinách za starých časů. Sama se podílela i na knižním vydání vzorného sborníku o "německé kulturní krajině na Vltavě a Malši", z něhož pochází jedna z přeložených textových ukázek. Ve svém mnichovském bytě 13. července 2007 také zemřela, pochována byla však čtrnáct dní nato na tzv. Novém hřbitově v už zmíněném Ludwigsburgu. Od roku 1975 organizovala spolu se školním radou Hubertem Roißem pravidelná setkání Cetvinských v Mardetschlagu při tehdy ještě přísně střežené hranici s komunistickým Československem, bezprostředně proti zaniklé rodné obci za ní. Osobně se zasloužila o obnovu tolik vzácného cetvinského kostela Narození Panny Marie. Při jejím pohřbu, na který přijel z americké Kalifornie i Gertrudin bratr Hans se svými třemi syny, zazněla podle přání zesnulé kromě Händelova Halleluja také pasáž ze Smetanovy Mé vlasti. Společná paměť je něco jako hudba, bezbranná, avšak neumlčitelná, jako proud, který se v čas zoufalství vrací do dávných řečišť.

- - - - -
* Cetviny / řeka Malše / † Mnichov (BY) / † † Ludwigsburg (BW)