GUNTHER HARTMETZ
Hrob prvního kaltenbašského faráře
To "hrabání listí" (v originále "Laubrecheln" - pozn. překl.) na hřbitově v Nových Hutích (Kaltenbach) bylo předem domluveno a ohlášeno. V sobotu dne 17. října roku 1998 jsme se tu my neochvějní Kaltenbašští (v originále "die Kaltenbacher Unentwegten" - pozn. překl.) zase sešli pospolu. Množství pilných rukou hrabalo, kopilo a nosilo pytel za pytlem na hromadu kompostu, takže k poledni byl hřbitov spadlého podzimního listoví zbaven. Teď může nadejít zima a přinést našemu hřbitovu sílu, aby dokázal na jaře opět zazářit jasem kvetoucích narcisů.
Je čas stanout a zamyslet se nad hřbitovem samým a hrobem, umístěným v jeho středu. Krátce po přelomu 19. a 20. století si Kaltenbašští postavili vlastními silami svůj kostel a založili nedaleko něho i svůj hřbitov. I když Kaltenbach nebyl samostatnou farností, i jako expozitura farnosti Nový svět (Neugebäu) měli nyní Kaltenbašští svůj vlastní kostel, svůj vlastní hřbitov a svého vlastního faráře.
Ve státním okresním archivu v Prachaticích, kde jsme marně pátrali po nějaké kaltenbašské pamětní knize, nalezli jsme alespoň seznam kaltenbašských farářů.
Tady jsou na doplnění našeho "Heimatbuchu":
1905-1926 Jan Zoubek
1926-1929 Dominik Nakládal
1930-1932 Josef Dušák
1932 Jan Pátek - Nový Svět
1932-1934 Jan Zoubek
1934-1938 Alois Kuschel - Nový Svět
1938-1939 Franz Grillinger - Nový Svět
1939-1940 Leopold Wallner
1940-1946 Karl Prinz
(Alois Kuschel, Franz Grillinger a Karl Prinz jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)
Farář, který měl Kaltenbach nejdéle v duchovní péči a je tu jako jediný zdejší farář i pochován, byl Jan Zoubek. Uprostřed hřbitova nacházíme čestný hrob, věnovaný mu jeho farníky (v originále "Pfarrkinder" - pozn. překl.) s následujícím nápisem na prostém náhrobním kameni:
Hier ruht
unser guter Seelsorger
Johann Zoubek
gest. 2. 5. 1934
Ruhe sanft!
V těch nemnoha prostých slovech je dojemným způsobem obsažena příchylnost, kterou chovalo to zdejší, drsnou přírodou formované a na slovo skoupé lidské plémě ke svému duchovnímu pastýři, a to až za hrob.
To, že byl farář české a jeho farníci německé národnosti, nevytvářelo nijaký zásadní rozdíl, nemělo nijaký zásadní význam (v originále "machte keinen Unterschied, war ohne Bedeutung" - pozn. překl.). Drobná událost z novější doby, která se týká i faráře Zoubka, stojí tu za připomínku. Při jednáních o podobě kaltenbašské dokumentace nám bylo naznačeno, že německá příjmení máme nechat psána českým pravopisem. Poukazováno bylo přitom na kaltenbašské matriky, kde tomu tak v jednotlivých případech skutečně bylo. Bylo by jistě scestné vyvozovat z toho závěr, že by snad farář Zoubek chtěl být činný ve smyslu "rychlého odgermanizování" jazykově německých území, jaké předpověděl Masaryk v roce 1919 v interview francouzskému listu "Le Matin" (odkazuje se na vydání z 10. května toho roku, viz Wikipedia - pozn. překl.). Spíše se dá mluvit o tom, že českému faráři v mnoha případech bez nějakého záměru, avšak přece jen snadněji "šel do pera" český pravopis (unbeabsichtig, aber halt doch leichter die tschechische Schreibweise aus der Feder floss" - pozn. překl.).
V jednání na okresním úřadě předseda nakonec netrval na svém požadavku, takže dokumentace mohla být vypracována podle našich záměrů. Je jistě okolností zvláštního druhu, snad problémem obecné lidskosti vůbec, že to byli farářovi čeští krajané, kdo po vyhnání Němců jezdili traktorem po místě jeho posledního odpočinku a vytrhávali ze země náhrobní kameny i s kamennými obrubami rovů. A že to byli němečtí Kaltenbašští, kdo roku 1991 znovuzřídili hrob svého někdejšího prvého faráře a dali mu důstojnou podobu.
Na tomto pozadí je zvláště potěšitelné zaznamenat, že jedna mladá česká maminka se svou dcerou, které nezamlčují, že jejich babička, resp. prababička hovořila německy, projevily velký zájem o dokumentaci někdejších obyvatel Kaltenbachu, jeho stavení, hřbitova a o rodové kořeny sochaře Otto Herberta Hajeka (ten má na webových stranách Kohoutího kříže také své samostatné zastoupení - pozn. překl.).
Ukazuje se tak, že otevřenost přináší porozumění mezi lidmi. Vědomě se vyhýbám velkému pojmu "smíření", jímž se v poslední době tak mnozí zaklínají. Smíření mezi národy se podaří jen tehdy, až také politici pojmenují a doznají bezpráví.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1998, s. 491-492
Gunther Hartmetz (*16. září 1924) byl manželem nářeční básnířky Olgy Hartmetz-Sagerové, zastoupené i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, jako takový pak se stal doslova a do písmene "jedním z Kaltenbašských", byť ze Šumavy nepocházel (byl odněkud ze severních Čech). V někdejší márnici (německy nářečně "Boahäusl", tj. domek na kosti, kostnice) i jeho zásluhou obnoveného hřbitova v dnešních Nových Hutích shromáždil ve vitrině dokumentaci chalup kdysi tu stojících nad slatí zvanou "Kleiner Königsfilz" (dnes Pasecká slať) v údolí Vydřího potoka (Thierbach), do něhož pod Šindlovem (Schindlau) ústí Studený potok (Kaltenbach), který dal kdysi jméno celé osadě. Zachytil i záchranu hřbitova samu na snímcích, jež nemohly opominout jarní nádheru kvetoucích narcisů na něm a které jsou uchovávány v domovské jizbě Kaltenbašských v bavorském Röhrnbachu, kde Gunther Hartmetz 24. listopadu roku 2011 zemřel a kde je i po boku své ženy pochován. Zbývá připojit pár životních dat prvého faráře v Kaltenbachu, jemuž místní říkali "Pfarrer Luisei" už předtím, než se jím stal (expozitura farnosti Nový Svět /Neugebäu/ tady v dnešních Nových Hutích byla zřízena v roce 1904, od roku 1905 vedla i vlastní matriky). Jan Zoubek, narozený 25. července roku 1850 v Kotouni čp. 12 (rozlehlá chalupa stojí dodnes, Kotouň je místní částí obce Oselce, okr. Plzeň-jih), je v česky předtištěné i psané křestní matrice (jen názvy měsíců v ní farář Rudolf Pfeiffer psal po německu) zapsán jako "Ján Ewangelist Zaubek", syn kotouňského sedláka Augustina "Zaubka" a jeho ženy Anny, dcery Ignáce "Zaubka", domkáře ve Starém Smolivci (v matrice "w Starém Smoljewči", dnes jde o část obce Mladý Smolivec, okr. Plzeň-jih) a Anny, roz. "Laudowi", tj. Loudovy, rovněž ze Starého Smolivce (v matrice "ze Starého Smoljewče"). Kmotrem dítěte se stal "Ján Prucha, učitel w Kotauni z manželkau swau Annau". Na kněze byl "Joannes Zoubek", jak je latinsky psán ve zprávě o úmrtí v diecézním biskupském věstníku Acta curiae episcopalis, vysvěcen 18. července 1875. Byl kaplanem ve Všerubech (Neumark), administrátorem v Milavči, kaplanem v Malém Boru a v Bílsku, knězem (sacerdos) v klášteře Lnáře (Schlüsselburg), od 1. srpna 1904 ustaven pak kaplanem v nově zřízené a už zmíněné kaltenbašské expozituře farnosti Nový Svět (až po jejím zrušení v padesátých letech dvacátého století se Nové Hutě staly farností v náhradě za ni). K 1. lednu roku 1926 byl tu i penzionován. Nemohu nezmínit, že mu dosloužila k stáru "Pfarrer Luisei Maritschl", matka mého souseda za každoročních letních pobytů na novohuťské faře pana Jaroslava Stuchlého, dcera jeho babičky a farské kuchařky Pavlíny Kalistové, provd. Randakové. To z jeho telefonu jsem byl odvolán právě ze hřbitova kus vedle jeho domu (tam v něm farář Zoubek kdysi skonal), že mi ve Volyni v pečovatelském domě umřela tchyně, maminka mé ženy Marcely. Poněvadž svět je malý pro nás pro všechny a nemáme jiný.
- - - - -
Nové Hutě / † † † Röhrnbach (BY)
