MORITZ HARTMANN
|
Die böhmischen Bauern Sitzen beisammen in böhmischer Schenke Bauern, vor sich das Glas gestellt Mit dem lieben Hopfengetränke; Wein zu bezahlen, fehlt es an Geld. Sitzen beisammen in traulicher Runde, Kurze Pfeifen in nerviger Faust: Draußen heulen des Dorfes Hunde, Dass es dem armen Wanderer graust. Und die Musik, die heimische, süße, Und die Weise voll Klag' und Leid, Wie verlornen Glückes Grüße Aus der alten glücklichen Zeit; - Ja die Musik, die fehlt in der Stube Mit dem traurigen, böhmischen Sang; Ferne ziehen Mädchen und Bube, Ferne Harfen- und Hörnerklang. Aber heute ist er gewichen, Jener schweigsame düstere Geist, Und die Gesichter, zerwühlt und verblichen, Rufen und lachen und fragen zumeist. Schiefer und schiefer rücken die Mützen, Und die Aermel werden geschürzt, Und die Augen leuchten und blitzen, Glas auf Glas wird gefüllt und gestürzt. Denn sie horchen gierig entglommen Auf des Nachbars beredten Mund - Denn aus Wien ist er heute gekommen Und er erzählet schon manche Stund'. Viel des Wunders hat er zu sagen: Auch den Kaiser hat er geseh'n Im sechsspännigen goldenen Wagen, Und wie andere Menschen geh'n. Sagt von der Burg, dem alten Gemäuer, Dass die Häuser alle von Stein, Staunt, wie das Brod und die Biere so theuer Und wie so wohlfeil der köstliche Wein. Und er spricht: "Auch unter die Erden "Hat mich ein Pater geführt, in die Gruft, "Wo auch die Kaiser zu Staube werden, Wenn sie Gott, der Allmächtige, ruft. "Alle die Särge aus alten Tagen "Bis auf den Franz, all' hab' ich geseh'n, "Wie sie mit Gold und Silber beschlagen "Da in traurigen Reihen steh'n. "Nur ein einz'ger von allen den Särgen "Ist ihne Wappen und glänzendes Erz, "Schmucklos, so wollt' er, soll sich verbergen "Schlicht und arm darinnen sein Herz. "Wie mir 's erzählte der fromme Pater, "Ach wie wurd' es um 's Herz mir arg; "Drinnen liegt unser Aller Vater, "Kaiser Joseph liegt in dem Sarg." Aber da lächeln umgläubig die Bauern Hm, eine Puppe liegt in dem Loch, Und umsonst war Dein gläubiges Trauern Kaiser Joseph lebt heute noch! "Aber der Pater" -- Hat Dich betrogen, Ein Jesuit, der zu lügen schwor. "Aber fünfzig Jahr sind verflogen -- " Willst Du schweigen, ungläubiger Thor! "Heiliger Nepomuk! Hundert Jahre "Wäre der Kaiser schon alt und noch mehr, "Sagt es nicht auch die ärmliche Bahre, "Schlicht und einfach und schmucklos wie er?" "Vor die Thür den schlechten Halunken! "Schlagt sie todt, die ungläubige Brut!" Rufen die Bauern zornestrunken, Und die Augen flammen von Wuth. Fassen ihn, werfen ihn und aus der Schenke Fliegt der Ketzer mit Schimpf und Schand', Dass er noch lange in Glied und Gelenke Ihre Fäuste und Finger empfand. Und es kehren die Rachevollen Ruhiger nun zum Glase zurück; Leise Flüche nur hört man noch grollen, Unstätt irrt noch der wilde Blick. Aber es legen sich endlich die Wogen Und sie schweigen und denken nach. Jetzt erst wird es langsam erwogen, Was denn alles der Ketzer sprach. "Fünfzig Jahre" -- murmelt der Eine, "Fünfzig Jahre, o lange Frist!" Und der Andre: "Dass just der seine, "Just d e r Sarg so schmucklos ist!" - Und der Dritte: "Sind wir nicht Sklaven, "Frohnende Knechte noch immer fort "Unserer Pfarrer, unserer Grafen? "Schleichen nicht Pfaffen von Ort zu Ort? "Ist Dein Bub' nicht schmachvoll verendet "Unter der Ruthe in der Kasern'? "Ist Dein Kind nicht schmählich geschändet "Vom zukünftigen gnädigen Herrn? "Kannst Du nach Lust und nach Willen beten? "Essen wir andres als schwarzes Brod? "Sind wir nicht verwaist und zertreten? "Kaiser Joseph ist todt, ist todt!!" "" Er ist todt!"" -- Sie rufen 's mit Klagen Und entblößen zum Beten das Haupt. - Fünfzig Jahre und Noth und Plagen Mussten kommen, bis sie's geglaubt. |
Čeští sedláci Zmohli se zase jen na hospodu, před sebou všichni pro radost své selské pivo, žádnou vodu, na víno peněz není dost. Sedí pospolu v teplém šenku, krátké dýmky, tvrdá ruka v pěst. Vytí psů ze vsi slyšet zvenku, zahání tuláky z těch cest. A muzika uvnitř zní tak sladce a ten nápěv sám stesk a žal, jakby předl jim o pohádce, krátkém štěstí, co čas je vzal. Víc melodie se nedostává té české písni všem na ústech. Holečkům sní se o dálavách, křídlovka s harfou jeden vzdech. Jako by zjihl beze slova v nich mlčící, potemnělý duch a v těch tvářích litých do olova zableskl snad občas i smích a ruch. Čepice šejdrem víc a víc mají a vykasané rukávy, jen oči z dýmu prosvítají, když ten svůj půllitr odpraví. Pak i ucho nastaví vlídněj a lpí na slově souseda: tomu se mluví, došel dnes z Vídně a je taky jedna beseda. O vší té slávě stačil říci, ta největší byl císař pán. Šestispřež, kočár, on růžolící, když rukou kynul do všech stran. O hradu řeč dál je, opevnění města celého z kamene. Jídlo tam draho, pivo málo pění, však víno tam teče pramenem. Dí potom soused: "Pod zem dolů šel jsem do krypty s jedním páterem, tam, kde i císařům našim spolu v prach obracet se Pán Bůh velí všem. Jejich rakve jako na parádě zřel jsem ve stříbře i ve zlatě, v té až k Františkovi jdoucí řadě zářily v hrobce bohatě. Jen jediná rakev tam v té síni je celá bez lesku a bez zdoby. Ten mrtvý v ní nechtěl jak jiní srdcem se zříci chudoby. Kdo spí tam, řekl mi zbožný páter a mou hruď sevřel divný cit - vždyť toho uvnitř vespol znáte: jen císař Josef to mohl být." Halasným smíchem odpoví všici: "Cha, loutku tam dali místo něj, snad nenaletěls té taškařici - císař žije, náš dobroděj! Věř páterovi, to máš komu! Jezovitovi! Lež na lež! - "Co let od Josefova skonu!" - "Mlč, lháři, sic ráně neujdeš!" - "Pro pána Jána! Snad sto i více let bylo by císaři kvůli vám! A co ta rakev, tak převelice prostá jak on, v ní jistě on sám!" - "Ven s ním, holomkem, všecky kosti zlamte mu, ať zdechne, pobuda!" řvou sedláci a samou zlostí oči jim hoří do ruda. Z hospody letí s hanbou a bídou ten kacíř v údech pochroumán. Na hřbetě cítí, co je to, když přijdou ty selské pěstě na drzý chřtán. Zas potom zajdou, hlavu zchladlou, k své sklenici v šenku nazpátek. Klnou dál, aby nezapadlo do ticha echo šarvátek. Až i pohled se divokosti zbaví, vlny ztiší, pak přijde čas zvážit to, co ten kacíř pravil, pomalu promyslet to zas. "Co let," zamručí pak jeden: "padesát, doba proklatá!" Druhý zas řeč o té rakvi vede, jediné ze všech bez zlata... A třetí nato: "Což nás, raby, sběř robotných knechtů ubohou, faráři, hrabata, jejich drábi, kdykoli deptat nemohou? Nezašel snad tvůj synek bídně v kasárnách ubit tak zamlada? Nezprznil dceru tvou pán vlídně, jak velela pouhá nálada? Nebi tak můžeš prosby skládat, o chlebu vyžít, kdyžs pouhý chám! Jak sirotám nám zbývá strádat - vždyť císař Josef umřel nám!" "Umřel nám!" zní teď jednohlasem, nad všemi náhle se sešeří. Co let nouze uplyne zase, než kruté pravdě uvěří! |
|
Nejprve mi napadá slovo "beisammen" z prvního verše. "Pospolu" v Čechách. Ponechávám veškeré zvláštnosti pravopisu, především bych rád upřesnil, že "čeští" jsou tu všichni sedláci z Čech. "Böhmische" rozhodně neznamená jen čeští jazykem. "Jsme jeden národ!" platilo pro zemi "obojího jazyka" dosud. Dřímalo v té zemi ovšem také všechno dobré i zlé minulé i budoucí pospolu. Kalich a meč, i ta řeč podobojí. Neboť sbírka, z níž verše pocházejí, má německý název Kelch und Schwert. Aby mohl její autor úvodem knihy povědět, že jeho píseň je původem z "husitské" země, musel prchnout z tehdejšího Rakouska do svobodnějších tenkrát pruských končin a vydal svou knihu v Lipsku roku 1845. Jmenoval se Moritz Hartmann a vášnivě věřil v rozporu s Havlíčkem a Palackým, že Čechám kyne světlo svobody "ze západu", tj. z Němec. Havlíček v sarkastickém výpadu proti "nejkrásnějšímu poslanci ve Frankfurtu" odmítá Hartmannovo varování, že Češi upadnou do ruského područí a kontruje, že i tak by ruská knuta byla lepší než ta německá. I Hartmanna ovšem mělo čekat jedno zklamání za druhým: byl prý v prvých řadách poslanců frankfurtského parlamentu (pronesl tam 7. června 1848 také tyto dvě památné věty: "Deutschlands Pflicht ist es, die Slawen nicht so weit vorrücken, nicht in Böhmen festen Fuß fassen zu lassen. Denn Böhmen ist ein Keil, eingetrieben in die deutsche Eiche, um sie zu spalten." /tj. "Je povinností Německa nenechat Slovanům proniknout tak daleko, nedat jim uchytit se v Čechách pevnou stopou. Neboť Čechy jsou klínem, vraženým do německého dubu, aby jej rozeklál."/), když je rozháněla policie, účastnil se i neúspěšné revoluce ve Vídni a musel odtud znovu do ciziny. Tam zveřejnil (žil toho času v Paříži) báseň, kterou jsem znal dlouho jen v českém překladu, pocházejícím od autorova potomka Dr. Karla Hartmanna, z jím v prosinci roku 1935 vydaného soukromého tisku Kalich a meč s podtitulem České elegie 1845. Tragický osud Karla Hartmanna (viz k tomu blíže Wikipedia), jehož byl Moritz Hartmann prastrýcem, předznamenal šílenstvím nacistického holocaustu i další osudy němectví v českých zemích. Kdo tušil tehdy, co bude za deset let i se Šumavou? Ten text právě ji připomíná natolik exulantsky mnohovýznamově, že stojí za doslovný přetisk i se svými pravopisnými zvláštnostmi, teď už i se svým německým originálem (viz Moritz Hartmann's gesammelte Werke): |
|
|
Lied der Verbannten 1851 An des Vaterlandes theuern Gränzen Schleichen wir umher im Nebelgrauen; Ach, wie lächelnd jene Berge schauen, Sind sie nicht bedeckt von hundert Lenzen? Unsre Augen sind, sie sind betrogen, Unsre Augen, welche Thränen trüben: Winter ist 's, wie hüben noch, so drüben, Unser Herz nur ist dahin geflogen. Um die Berge streicht es mit Gesängen Wie die Schwalbe, welche wiederkehret, Um des Hauses Giebel, dran verheeret Ihres einst'gen Nestes Trümmer hängen. Lieblich schaun die Berge, die wir lieben, Wie ein Schloss mit Söllern und mit Zinken Mögen sie dem Wandersmanne winken, Doch für uns ist dort kein Nest geblieben. Kehren wir uns ab, wenn auch mit Trauern, Irren wir nur weiter durch die Lande; Leicht ist unser Schritt, denn ohne Schande Ziehn entgegen wir den Unglücksschauern. Und das Heimweh, das euch drückt, ertödtet, Sucht sie nicht gebeugt im Straßenstaube: Unsre Heimat ist, wo heil'ge Glaube Je mit Heldenblut den Grund geröthet. Groß ist unsre Heimat wie die Erde -- Ueberall, wo Menschen Ketten tragen, Werden Herzen uns entgegenschlagen, Ruhe winkt an jedes Armen Herde. Werden wir die Wunden künft'ger Zeiten Waschen noch an unsres Waldes Quellen? Werden wir noch unser Väter Schwellen, Ob mit grauen Locken auch, beschreiten? Wenig hoffet vom vergossnen Blute, Nichts von allem Leid, das uns getroffen; Aber Alles, Alles lasst uns hoffen Von des Feindes blödem Uebermuthe. |
Píseň vyhnancova 1851 Podél hranic vlasti naší drahé v ranním šeru každý z nás se plíží, s úsměvem k nám hory ony shlíží, stéré jaro dýše jimi vlahé. Klamány jsou naše oči zcela, naše oči, které slzy kalí; zima všechno zde i tamo halí, naše srdce tam nám zaletěla. Po horách, tam šum jde písní smavý, jako lašťovek, jež zpět se vrací kolem štítů, a pak novou prací v troskách hnízd zas nová hnízda staví. Naše hory na nás zří tak mile, jako hradby, jež se k hradu vinou, nechať poutníkovi v cestu kynou, pro nás však tam není hnízdo zbylé. Odvraťme se tedy, třeba v trudu, na cesty se dejme další, bludné; krok náš lehký, neboť v doby trudné my se ubíráme beze studu. Stesk pak, jehož usmrcuje síla? Není vlast, kde cesta prachem sváta, nýbrž tamo je, kde víra svatá půdu krví reků orosila. Otčinu nám celičký svět skýtá -- všude tam, kde lidé nosí pouta, srdce jich se k našim srdcím poutá, kde je chudý krb, tam klid nás vítá. Budem moci příští rány smýti ještě tam, kde v našich lesích zřídla? Budem moci našich otců sídla -- třeba s šedinami jenom zříti? Darmo krve procezeno množství, darmo všechno naše utrpení! Jediné nám kyne vykoupení: v nepřítele bujné stupidnosti. |
|
V antologii Lob der Heimat, kam osudového roku 1968 shromáždil Erhard J. Knobloch "nejkrásnější německé básně z Čech, Moravy a Slezska", jak praví její německý podtitul ve vydání Aufstieg Verlag München (v Mnichově jsem je kdysi koupil v antikvariátě za pouhou marku během svého tamějšího studijního pobytu) nacházím na straně 11 i jinou exulantskou báseň Hartmannovu, u níž se mohu na rozdíl od té předchozí pokusit o svůj překlad vlastní (včetně mnou obměněného názvu): |
|
|
Von ihr Fern von Gottes Herzen Ihrem Heimatland, Ist die Seele einsam In die Welt gebannt. Ein geheimes Trauern Winkt ihr himmelwärts, Aber sie verstehet Nicht den eignen Schmerz. Bis das Lied des Himmels, Bis sich niedersenkt Liebe -- und die Sehnsucht Nach der Heimat lenkt. Liebe ist der Seele, Was dem Alpenkind Der verlornen Berge Ferne Lieder sinkt. Darum ist der Seele Einz'ge Ruhefrist, Wenn sie ruht, wo einzig Ihre Heimat ist. |
Zas o ní Srdce Boží v dáli je jak její zem. Duše teskní v světě jen za domovem. Přetajemný smutek k nebi táhne ji, nikde nenalézá v žalu naději. Až se píseň oblak níž k ní nakloní, láska, touha, domov, naráz vzplane v ní. Láska je té duši, co dítěti hor ztracených zpěv říká, vábí za obzor. Proto je té duši jen tam souzen klid, kde ji čeká domov, kde zas má ho mít. |
Ačkoli se Moritz Hartmann narodil 15. října 1821 v Trhových Dušníkách u Příbrami, nikoli tedy ve vlastním kraji Husově, a toulal se jako opravdový "věčný Žid" dlouho světem, než se 1868 vrátil jako dávný odpůrce panslavismu a pak i nové Německé říše do "rodného" Rakouska a 13. května 1872 tam v Oberdöblingu blízko Vídně zemřel, žije podobně jako velký český předchůdce německé reformace v obou kulturních okruzích připomínán dodnes. Jeho dědečkem byl mladoboleslavský rabín Spitz, potomek staré rabínské rodiny, která odvozovala svůj původ mj. od samotného Rabbi Löwa. Karl Viktor Hansgirg v rozsáhlém nekrologu (MVGDB, 11, 1873, s. 145-169) rozebírá velmi podrobně a zblízka (připomíná ještě čerstvý hrob Hartmannův na vídeňském "izraelitském hřbitově nad Währinger Linie", jehož část byla za druhé světové války, jak nemohl ovšem pisatel ani tušit, přeměněna na nacistické bunkry) dílo muže, jehož dílo "je navěky vtěleno do velkých dějin německé literatury". Vedle básní psal i cestopisy, novely a romány, z nichž ten s názvem Der Krieg um den Wald (1850) upomíná sice právě jím Šumavu, jde však o historický námět o selském živlu z vlastního Hartmannova rodného kraje. Bylo kdesi napsáno, že Josef II. zabránil svými reformami instalaci carismu ve střední Evropě. Tady není myšlena přímá ruská intervence, ale prostě jakékoli spojení feudalismu a policejního systému v Rakousku, čemuž josefinská "revoluce z Boží milosti" učinila císařovou zásluhou přítrž, než mohlo dojít třeba i k "francouzskému" řešení. Jeho germanizaci, či spíše unifikaci státního aparátu nepocítil selský lid, ten zato po desetiletí ještě vzpomínal "dobrého císaře" bez rozdílu národnosti. On, který sám nebyl rozhodně nijaký intelektuál, učinil z Vídně právě za časů své vlády dotud nevídané duchovní centrum. Po smrti Josefa II. jeho selský kult (i na Šumavě) nabýval postupně na síle. Už roku 1791 napsaly pražské Krameriovy c.kr. vlastenské noviny, že "český sedlák by byl ve Francii (článek se týká soudobých francouzských revolučních událostí) považován za šlechtice - tak dobře se mu (prý) vede". Tak jak selská "politika" pronikala pozvolna i na Šumavu, množily se právě tam josefinské památníky. V řadě tamějších německy hovořících obcí podnítil na přelomu devatenáctého a dvacátého století spolek Bund der Deutschen zřízení pamětních desek, bust či dokonce soch Josefa II. v životní velikosti. Jedna taková socha stanula 14. srpna 1904 u mostu Na Prádle (Wäschbrücke) na začátku dolního náměstíčka šumavského Frymburka (Friedberg). Peníze na 1300 kg těžkou sochu byly vlastně původně určeny na školní polévku. Při odhalení položilo vysokoškolské poselstvo k jejím nohám věnec se stuhou a německým nápisem "Císaři Josefu II. vděčný Hvozd. Němci, pryč od Říma!" Vypukl nesouhlasný mumraj, rozléhalo se volání "Fuj!", veteráni a dámský spolek opustili slavnost. Věnec musil být dodatečně odstraněn. Patnáct let nato zmizel i sám pomník: československé vojsko sem přišlé požádalo starostu, aby ho z podstavce přemístil k uložení dovnitř hasičské zbrojnice. Byli to 23. března 1919, krátce po vyhlášení republiky. Dnes můžeme frymburský monument spatřit v zahradě zámku Hluboká nad Vltavou (Frauenberg) jako součást sbírek Alšovy jihočeské galerie. V městečku na břehu Lipenského jezera zůstal na původním místě jen mramorový podstavec s později dodaným datem 9. května 1945. Poněvadž dějiny i v duchu tužeb německožidovského básníka z Čech Moritze Hartmanna věru nestojí na místě, přišla roku 1989 jistě i v souvislosti s vývojem v Německu do mezitím už jen českého Frymburka znovu svoboda. Její vítr nakonec vane ze všech stran.
- - - - -
* Trhové Dušníky / † † † Vídeň (A)
