HANS-JOACHIM HÄUPLER
Dopis do Českých Budějovic
31. prosince 2003
Vážený pane Koppe,
napsal jste mi dne 24. srpna tohoto roku dopis, který mě velice zaujal a velice na mě zapůsobil. To, že na něj můžu odpovědět teprve nyní, souvisí s mým vysokým věkem - je mi 85 let a jsem nucen se silami, které mi zbývají, zacházet šetrně. K tomu jsem byl začátkem léta nemocný. Teprve v těchto dnech mi bylo dovoleno zase něco málo pracovat.
Z asi 20 cm vysokého stohu dopisů nezpracované pošty jsem vylovil Vaše psaní a potřeboval jsem nějaký čas, abych Vám mohl poskytnout žádané informace, vyhledané v mém archivu. Byl to ostatně jediný dopis z mnoha jiných dotazů, který mi stál za podrobné zpracování.
Několik slov o mně samém: Mí předkové z otcovy strany pocházejí ze Šumavy. Häuplerové byli téměř všichni od osmnáctého století až do konce století devatenáctého činní ve sklářském řemesle. Žili od roku 1850 v Železné Rudě (v originále "in Markt Eisenstein/Železná Ruda" - pozn. překl.). Můj dědeček (*26. srpna 1856 v Alžbětíně /Elisenthal/ - pozn. překl.) byl posledním brusičem skla v rodové posloupnosti. Přešel po otevření železniční trati Plzeň-Železná Ruda-Plattling roku 1880 k dráze a stal se výhybkářem na železnorudském hraničním nádraží. Můj v roce 1890 (na den a měsíc přesně 10. října - pozn. překl.) narozený otec odešel pro špatné pracovní možnosti na Šumavě (v originále "im Wald" - pozn. překl.) roku 1910 do Bavor a konečně pak během první světové války do Hamburku, kde se i oženil a kde jsem se v roce 1919 (na den a měsíc přesně 24. srpna - pozn. překl.) narodil já. Chodil jsem tam do školy a studoval na tamní univerzitě, svou profesionální dráhu jsem pak započal jako "Schriftleiter" - to byl za národně socialistického režimu (v originále "im NS-Regime" - pozn. překl.) výraz pro redaktora - v jednom tamním denním listě. Jako školák a také jako student v letech mezi roky 1930 a 1944 jsem býval o prázdninách často u mé babičky (rozuměj Marie, roz. Pfeilové ze Železné Rudy čp. 28 - pozn. překl.) nebo u otcových sourozenců. Už tenkrát jsem se velice zajímal o politiku, historii a rodopis (v originále "und Genealogie" - pozn. překl.). V letech 1945-1946 musili všichni Häuplerovi z Čech uprchnout nebo byli vyhnáni. V roce 1969 zemřel v Düsseldorfu jeden otcův bratr, který byl bezdětným vdovcem a zanechal po sobě malé jmění. Pozůstalostní soud požadoval za účelem zjištění právoplatných dědiců genealogický soupis od rodičů zemřelého až po všechny pozůstalé s přiložením úředních a matričních dokladů o narození a křtu, manželství a úmrtí. Musely být pořízený z Československa. Rodina mě poprosila, abych se toho úkolu ujal.
Tím započalo zpočátku jen na vlastní rodinu omezené genealogické studium v českých státních archivech, kde jsou uloženy i církevní matriky, které byly československým státem od církví převzaty (v originále "die der tschechische Staat den Kirchen enteignet hatte", tj doslova přloženo "které český stát církvím vyvlastnil" - pozn. překl.). Své studijní záměry jsem brzy rozšířil na oba velké sklářské rody Abeleů a Hafenbrädlů a jejich životní příběhy, dále na dějiny šumavských sklářských hutí, dějiny Železné Rudy a česko-bavorské hranice v originále "und die Geschichte Eisensteins und der bayerisch-böhmischen Grenze" - pozn. překl.). Až do roku 1996 jsem pak každou hodinu, kterou jsem dokázal vyšetřit mimo svou profesi, strávil prací ve státních archivech v Plzni (a v jeho pobočce v Klatovech), v Praze, v Třeboni, v Českém Krumlově (v originále "Třeboň, Krumau" - pozn. překl.), ale také ve Vídni, v Mnichově, v Landshutu a v biskupském ústředním archivu v Řezně (v originále "im Bischöflichen Zentralarchiv Regensburg" - pozn. překl.). Ve svém domě v Sauerlachu (obec asi 20 km jižně od bavorské metropole Mnichova - pozn. překl.) jsem umístil do suterénu, zbudovaného k tomu účelu, své archivy o dnešním rozsahu 17 metrů a 8 tisíc svazků.
Za mých pobytů v Čechách jsem o víkendech, kdy byly archivy zavřeny, jsem jezdíval shlédnout místa, na nichž stávaly staré sklářské hutě. V Janštejně (část obce Horní Dubenky v okrese Jihlava, Janštejna se týkal dotaz adresáta Häuplerova dopisu - pozn. překl.). Na mimořádně nevlídné přijetí ve vrátnici sklárny nerad vzpomínám, o to raději ovšem věnuji vzpomínku následné návštěvě nádherného městečka Telč.
Teď ale k Vašim otázkám:
1. To, že nejsem nijakým potomkem Hafenbrädlových, nyní už víte.
2. Do písmene věrné výpisy z církevních matrik k Franzi Ignazi Hafenbrädlovi (1753-1828) - moje archivní signatura zní Hafenbrädl VI/38; číslo VI značí generaci, číslo 38 průběžné číslo uvnitř této skupiny - najdete přiloženě (nikoli v tomto mém českém překladu - pozn. překl.). Je to vnuk Hanse Georga Hafenbrädla (1688-1769; IV/1), který je praotcem železnorudského rodu. Jeho v pořadí druhým nejstarším synem byl Ignaz (v originále s letopočty narození a úmrtí "1718-1792" i Häuplerovou signaturou "V/5", zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který zdědil tak řečenou Českou huť v Hůrce (v originále "die Böhmische Hütte in Hurkenthal" - pozn. překl.) a v roce 1749 se oženil s Marií Klarou Eisnerovou, s níž měl pak 18 dětí, z nich 6 (tedy celá třetina - pozn. překl.) už v dětském věku zemřelo. Tento Ignaz měl bratra Johanna Georga (1726-1786; V/9), který odkoupil od hrabat z Klenové (v originále "den Grafen von Klenau abkaufte" - pozn. překl.)železnorudské "dvorní marky" Českou a Bavorskou Železnou Rudu (v originále "die Eisensteiner Hofmarken Böhmisch und Bayerisch Eisenstein" - pozn. překl.). Se svou ženou Marií Franziskou, roz. Druckmüllerovou (žila v letech 1733-1775 - pozn. překl.) měl 19 dětí. Byl na Šumavě bezpochyby nejvýznamnějším sklářským producentem své doby, v roce 1772 nabyl jako "von Hafenbrädl" bavorského šlechtictví a roku 1783 od císaře ve Vídni říšský a český dědičný rytířský stav. Pokud Vás to zajímá, pošlu Vám někdy později úplný rodokmen železnorudských Hafenbrädlů, počínající signaturou IV/1. Ve svém archivu mám o každém nositeli jména jednu složku.
Franz Ignaz (1753-1828; VI/38) byl zakladatelem hůrecké větve a měl ze dvou manželství 22 dětí, z nichž 8 postihla raná smrt. Měl tragický osud, poněvadž při prodeji Hůrky roku 1797 Ferdinandu Josefu Lenkovi ztratil množství peněz, v roce 1805 ztroskotal se svou žádostí o šlechtický titul a nesměl proto nabýt statku Český Rudolec (v originále "das Gut Böhmisch Rudoletz" - pozn. překl.), roku 1810 pak musil opustit i Vojnův Městec (v originále "Wognoměstec", ačkoli městys na Vysočině měl německé jméno "Münchsberg" - pozn. překl.). Dokázal přesto své podnikání dobře provést dlouhým obdobím recese po francouzské revoluci a napoleonských válkách.
Johann Ignaz Hafenbrädl (1784-1861; VII/27) byl synem Franze Ignaze (VI/38) z jeho prvního manželství. Převzal Herálec (obec v okrese Žďár nad Sázavou - pozn. překl.), odešel pak na zámek ve Žďáru nad Sázavou (v originále "Schloss Saar" - pozn. překl.) a koupil posléze Janštejn, což mu jako jím nastrčená osoba (v originále "als sein Strohmann" - pozn. překl.) umožnil jeho švagr Dr. Křivánek (rozuměj Johann Ludwig Krziwanek /1795-1861/, podrobněji se lze o něm dočíst v textu Jana Steinbauera - pozn. překl.) Franz Ignaz a jeho otec měli těžkosti s moravskými úřady a vlivnými knížaty Dietrichsteiny, pročež volili cestu přes nastrčenou osobu. Obával se asi právem, že mu bude koupě odepřena. Nejstarší syn Johanna Ignaze (VII/27) se jmenoval Ignaz Wilhelm /1818-1893; VIII/71), zůstal neženat a koupil pro sebe sklářskou huť Osredek v Chorvatsku, patřícím tehdy k Uhrám. V roce 1872 čtyřiapadesátiletý tuto huť prodal a vrátil se na zámek Žďár nad Sázavou.
Co se týče Vašeho dotazu, proč Johann Ignaz (VII/27) prodal svou dobře prosperující sklárnu v Janštejně roku 1849 Antonu Koppovi (rozuměj pradědeček adresáta Häuplerova dopisu Anton /Antonín/ Kopp - pozn. překl.), cituji k tomu své vývody z dosud nezveřejněné rukopisné knihy (Häuplerovu citaci vlastního jeho textu zde uvádím ve svém českém přetlumočení - pozn. překl.) so sklářském rodu Hafenbrädlových (v originále "über das Glasherrengeschlecht Hafenbrädl" - pozn. překl.): "Po zrušení feudálního pozemkového práva, po revolučních událostech roku 1848 a následných politických a sociálních převratech rozhodl se Johann Ignaz ve věku 65 let k prodeji sklárny v Janštejně. Nová doba už nebyla ta jeho. Kupním listem z 19. září 1849 se stal Anton Kopp vlastníkem s 19.200 zlatých konvenční měny (v originále "C.M." - pozn. překl.) do pozemkové knihy zaneseného podniku (Moravský zemský archiv Brno, C 17-12031 pozemková kniha Horní Dubenky II, 275 b). Johann Ignaz se vrátil na zámek Žďár nad Sázavou, kde dne 20. ledna 1861 zemřel na stařeckou slabost. Sklárna v Janštejně existuje dodnes."
Mladším synem Johanna Ignaze byl Ludwig (1826-1907; VIII/77), poslední sklářský mistr celé rodové historie Hafenbrädlových. Převzal roku 1862 najatou huť v Herálci. Zisky byly zpočátku alespoň proměnlivé, pod počátku osmdesátých let to s nimi bylo stále povážlivější. Placení jeho dluhů při koupi dřeva od vrchnostenského úřadu v Rychmburku bylo stále zdlouhavější. Právě když ještě kryly jeho kauci ve výši 6 tisíc zlatých, vzdal se v roce 1896 nájmu. Vydal se do Litoměřic, kde měl příbuzné, a zemřel tam jako chudý muž. Jeho nejstarší syn Ludwig (1868-1941; IX/25) byl viceprezidentem centrály německých spořitelen (v originále "Zentrale Deutscher Sparkassen" - pozn. překl.) v Praze. Ve svém druhém manželství byl ženat od roku 1930 s operní pěvkyní Elisabeth Blumovou (*1902), která zemřela roku 1991 v jednom domově pro seniory v Bad Aibling u Mnichova.
Budete-li mít ještě nějaká další přání, rád je vyplním, pokud budu schopen. Nijaké náklady z toho nevzcházejí, ani z této zásilky.
Chtěl bych Vám pogratulovat k Vaší dobré znalosti němčiny. Váš dopis byl až na maličkosti zcela bez chyb. Přál bych si, abych uměl také tak dobře česky.
Ještě pár slov o hůrecké kapli s rodovou hrobkou, kterou jste navštívil. Mám o ní mnoho materiálu. Nepatřila Hafenbrädlovým, nýbrž Abeleovým. Georg Christoph Abele (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), nejvýznamnější a nejúspěšnější sklářský podnikatel toho rodu, ji založil roku 1820 a ještě v témže roce dal převézt rakve svých rodičů ze Sušice (v originále "von Schüttenhofen" - pozn. překl.) sem do ní na Hůrku. Mezi pravděpodobně 25 rodinnými příslušníky, kteří jsou tu pochováni, byla jen jediná osoba příjmením Hafenbrädl, a to vdova po Franzi Ignazovi svobodném pánu von Hafenbrädl (1750-1793; VI/12), který Marii Annu, roz. Neudorferovou, pojal za svou druhou manželku v roce 1782. Vlastnil na dvorskou marku povýšenou sklářskou huť Bavorskou Železnou Rudu (v originále "das zur Hofmark erhobene Glashüttengut Bayerisch Eisenstein" - pozn. překl.), ona byla bohatou dcerou pivovarníka z dolnobavorského Bogenu (asi 1760-1832). Vedla po předčasné smrti svého muže stálou malou válku proti čtyřem jeho dětem z prvního jeho manželství, které ji musely donutit soudní cestou k vydání otcovým testamentem jim přiřčeného dědictví. Své vlastní tři dcery vdala velmi výhodně za majitele sklářských hutí, tak i Susannu roku 1810 za Georga Christopha Abeleho. Když byla donucena předat svému nevlastnímu synovi Ignazi von Hafenbrädlovi Bavorskou Železnou Rudu (v originále "das Gut Bayerisch Eisenstein" - pozn. překl.), stáhla se brzy nato na zámek Debrník (v originále "nach Schloss Deffernik" - pozn. překl.) ke svému zeti, ženatému s její dcerou Susannou (1787-1819). Poněvadž se už do Bavorské Železné Rudy nehodlala vrátit, zajistil jí její zeť, který svou tchyni velice ctil, jednak velkolepý pohřeb v Železné Rudě (v originále "eine großartige Totenfeier in Markt Eisenstein" - pozn. překl.), jednak místo v hůrecké hrobce.
Vám osobně a členům Vaší rodiny přeji všechno nejlepší v roce 2004, zejména pak Vašemu vnuku Ondřejovi. Doufám spolu s Vámi, že mu brzy bude lépe.
S přátelskými pozdravy a přáními všeho dobra jsem Váš
Häupler.
Za data Hanse-Joachima Häuplera vděčím šťastné náhodě, kterou vidím v návštěvě pana Antonína Koppa na půdě regionálního oddělení Jihočeské vědecké knihovny. Nějak přišla řeč na knihu "Dorf und Markt Eisenstein sowie Bayerisch Eisenstein" z roku 2005 a když zaznělo Häuplerovo jméno, pan Kopp mi sdělil, že si s dotyčným psal, a když mě pak pozval k sobě do bytu a ukázal mi neuvěřitelný rodopisný fond, zpracovávaný na knihu, odnášel jsem si odtud i materiály, související s německým rodopiscem ze Sauerlachu. V nich jsem našel i předchozí text, obsahující vlastní životopis pisatelův, jakož jiné psaní o okolnostech jeho skonu. Hans-Joachim Häupler zemřel pětadevadesátiletý dne 20. prosince 2013 v Mnichově, kde byl v péči jednoho pečovatelského domova. Strávil prý v jemu podobných čtyři roky před svou smrtí za pro nás neuvěřitelnou měsíční platbu pěti tisíc euro. Jeho žena Sigi ho denně navštěvovala a věnovala se mu až do konce. Až poté si začátkem roku 2014 zranila koleno tak nešťastně, že zůstala odkázána na chůzi o holi. Brzy nato v březnu ochrnula na půl těla a skončila na loži jedné kliniky při Starnberském jezeře. Víc nevím, ale vydal jsem se po stopách Häuplerova otce a děda na webových stranách digitální matriky a to, co jsem našel, dá se vidět v obrazové příloze tohoto textu vedle materiálů jiných. Podle zmíněného dopisu o Häuplerově skonu je jeho proslulý rodopisný archiv uložen ve Frauenau u rodiny Eischovy. Podepsaného pod tou zprávou vidím Alfonse Eische, autora knihy "Familie Eisch - 300 Jahre im Glasgewerbe". Jak přiznává v rozhovoru pro list Passauer Neue Presse z 26. února 2013, vedla ho stopa frauenauské sklářské rodiny díky schwarzenberskému archivu v Českém Krumlově nazpátek až k Mathiasi Aleschovi, narozenému 12. února 1689 v Křesanově (Kresane) 3 kilometry severozápadně od Vimperka, později skláře na Šeravské huti (Scherauer-Hütte). Od něho míří přesídlením jeho syna Adalberta Alesche do Bavorského lesa historie rodu až k datu 16. prosince roku 1952, kdy se na Eischově huti poprvé tavilo sklo. Co se dělo tou dobou na československé straně hranice, raději ani nevědět. Stačí připomenout osud hůrecké hrobky, který pan Häupler možná v rodopisné horlivosti ani nezaregistroval.
- - - - -
* Hamburk (HA) / Železná Ruda / Alžbětín, Železná Ruda / Hůrka / Debrník, Železná Ruda / České Budějovice / † † † Mnichov (BY)
