ROSA HAWRANEKOVÁ (vl.jm. RUŽENA HAVRÁNKOVÁ)

Fata Morgana Durch meine Träume zieht ein stilles Bild: Ein Frauenhaupt, so ernst, so engelsmild. Ich sah es nie. Mein Traum schwebt es mir vor, Er öffnet leise meines Herzens Tor, Er neiget sich zu ihm und spricht: "Tritt ein!" Und rigsum flutet heller Sonnenschein; Umspielt den Scheitel ihm, den schon die Zeit, Die Sorge bleichte und der Jahre Leid. Doch in den Augen liegt, von Lieb' erhellt, Der großen Seele märchenschöne Welt. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - Die Hoffnung lindert alle Last der Erde: Dass ich dich einmal, einmal finden werde!	Fata Morgana Mými sny opět tichý obraz hrá: ženská hlava, vážná a andělská. Vidím ji poprvé. Co mi sen říci chce? Otvírá tiše bránu do srdce. Sklání se, poví potom: "Vejdi dál!" Slunečný jas jak by vše zaléval; tu hlavu vidím, jak ji zbělel vlas starostí, steskem neúprosný čas. V dvou očích však se jasně vidím skvět velikou duši, pohádkový svět. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - Naděje mírní všechnu tíhu země: že budeš jednou alespoň tak ve mně!
Wäldlerkalender 1926, s. 41
Der Invalide Müde auf den Stock gestützt Geht er durch die Gassen, Die er, heimatlich beschützt, Singend einst verlassen. Ach, im fernen Polenland Gab 's ein Wundenschlagen...! Bis an seines Grabes Rand Sieht er Kronen tragen. Kreuzlein schmückt die Heldenbrust Schlichtes Kreuz aus Eisen, Weißt nicht wie dir ist, und musst Lauschen seiner Weisen: Was im fernen Polenland Kriegersmann gelitten, Wofür seine Schwielenhand Treueschwur erstritten, Wie so Vieler Herzensblut Dunkelrot geflossen: Für der Heimat heil'ges Gut Für dich und mich vergossen!	Invalida O holi jde unaven, mlčky po ulici, kterou kdysi v prvý den zněl zpěv jásající. Někde v Polsku ranila ho ta zrádná rána... Koruna se zhroutila z hlavy zeměpána, on však dál na prsou řád, železný kříž nosí, měli byste naslouchat, chce nám říci cosi: Porušena nebyla přísaha mi drahá, to jen ruku zkroutila střela... Smrt ať sahá po krvi, kterou šli klást tam v zem předalekou: pro mne, tebe, svatou vlast, dál ty proudy tekou!
Wäldlerkalender 1925, s.58

P.S. Přes jistou nezbytnou v tomto případě volnost překladu ani on jistě neponechává nijakou pochybnost o vztahu německých Šumavanů, jimž byla v jejich kalendáři určena, k zaniklé podunajské říši.

Setkání

Na lukách spočíval vlídný sluneční svit. Tisíce květů se vzpínaly na tenkých lodyhách a zasněně se rozevíraly jako hvězdy políbené někdy za noci. Bim - bam (v originále "Kling - Klang" - pozn. překl.), zpívaly zvonky v barvě pokory a kvetoucí rej hovořil svým Zdrávas tak posvátně do velebnosti chvíle, že se jemná třeslice vystrašena kolébala jako by v tichém vánku spolu. Bim - bam -
Tomu vyzvánění naproti kráčelo lidské dítě. Jak jen něžně se třpytilo prastaré oko slunce! Jako by se matčino horoucí srdce vyjevovalo v zrcadle duše, tryskalo svými třpyty a jiskrami, až jeho letitá a přece věčně mladá družka Země ztratila všechny noční slzy. Erika, jediná dceruška lesního, nesla své májové štěstí dětem požehnaných niv. Píseň splývala měkce a oddaně jako hymnický chvalozpěv na nádheru letního rána ze svěžích dívčích úst a čarovně zvyšovalo hloubavou vážnost líbezných rysů jejího obličeje.
Erika usedla chvíli na polní mezi.
Cestou sem belhal se starý muž. Tvrdě zněly údery berlí o žíznivou zemi. Sem tam ustaly do ticha, než starcova ruka zastínila oči oslepené světlem a výmluvné jen tesknou otázkou vstříc nezvratné moci osudu. Plaše sklouzly prsty slunečních paprsků po stříbře nepokryté hlavy mužovy.
Erika zvedla oči, když se k ní přiblížil. Tázavě jimi spočinula na osamělém poutníkovi. Ten zamyšleně hleděl na půvabné dítě před sebou a jako v náhlé vzpomínce i na květy, které útlé dívčí prsty vázaly v umný vínek. To bylo jediné, co chtěl najít: div lásky.
"Raduješ se ze dne, kdy ti zlaté slunko stojí nad hlavou a paprsky jeho oka ti pronikají k samému srdci? Raduješ se? Dýcháš pokojem a mírem, tvá duše se hotoví k letu do jiného světa, duchovního vesmíru, kde se každodennosti života rozplynou před plností vznešené mysli. Přece však jako by se mihl smutek tvou tváří? To poněvadž den mine? Buď ti útěchou, že přijde znovu, budeš-li mít sílu, pozvednout se k jeho ryzím výšinám.
Víš, co je to láska? Ty se usmíváš? Šťastné dítě! Kéž by láska ve tvém srdci žila dál jako den, který zůstává věčně nezapomenutelný ve své jasuplné kráse. Neboť to je věc nejtěžší: láska, potlačená a nepochopená, která se vrací s rozdrcenýma křídly ze svého vysokého letu a která musí být zdušena, poněvadž se zříká vzpomínky na chvíle své slávy. Tady síla ducha nejednou přispěje ke sladkému klamu, poněvadž předsevzetí samo ztroskotává na holé skutečnosti."

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Jen chviličku a v krásném poryvu svého láskyplného srdce vyskočila Erika a přitiskla s dojemně dětinským gestem svá ústa na zvadlou ruku starcovu. Potřeba její i jeho: pramen lásky, z něhož vytryskla poslední krása cestou k velkému usínání.

Wäldlerkalender 1926, s.63

Die Blinde

Wo bist du, Licht? Du Freude einst'ger Tage,
das wie ein Märchen im Erinnern lebt,
um das der Sehnsucht zitternd bange Klage
den Nimbus wundersamer Schönheit webt!

Welch' Augenblick, wenn warm die Morgensonne
liebkoste das erwachend stille Tal
das süße Regen nach des Schlafes Wonne
in taugeküßten Blüten sonder Zahl!

Nun gab die Nacht mit ihrer Größe Schweigen
und ihrem Ahnen einer fremden Welt
sich sternenlos und düster mir zu Eigen -
die dunkle Nacht, von keinem Strahl erhellt!

O gebt mir Licht! Ich durste, ich vergehe
nach Gottes weiter, sonnbeglänzter Flur!
O geb mir Licht, dass ich noch einmal sehe
ins heil'ge Mutterauge der Natur!

Slepec

Světlo, kde jsi? Radosti dávných časů,
ve vzpomínce jen jako pohádka,
žiješ, aby tvou neskonalou krásu
ovila nimbem touha přesladká.

To jitřní slunko třeba! Jaká chvíle,
když zrána líbá probuzený kraj,
údolí rosné, jak v snu přespanilé,
nesčetné květy, co jich má jen ráj!

Mne velká noc teď halí do mlčení
je cizí tak ten starý její svět
a přece na můj vlastní už se mění --
noc, kam ni jiskra nesmí zaletět!

Chci světlo! Po něm žízním, přímo hynu
touhou po lukách, jimž sám Bůh dal jas!
Chci světlo, vale dát té říši stínu,
přírody mateřskými zraky patřit zas!

Wäldlerkalender 1925, s. 58

Všechny ty texty pocházejí ze šumavských kalendářů, jak je vydával od roku 1924 "Verein für Volkskunde und Volksbildung im Böhmerwald" v Horní Plané (Oberplan) a autorka je v jejich tiráži označena jako "Schriftleiterin in Budweis (aus Budweis)". Pátrání po jméně Rosa Hawranek v městských knihách evidence obyvatel ve Státním okresním archivu přineslo však zásluhou Daniela Kováře neobyčejné překvapení: někdy začátkem války je tu úředně hlášena ve Dvořákově ulici 248 (orientační číslo 8, adresa pár let nato po okupačním přejmenování ulic přepsána na Rosenauerova, dnes má dům číslo 186/10) Růžena Havránová s poznámkou "redaktorka v.v.". Neprovdala se a ponechala si jako svobodná své dívčí jméno po otci Josefu Havránkovi. Matka Aloisie byla rozená Rappel a náznaky vztahu k ní hned v prvé z básní jako by vysvětlovaly i německou tvorbu autorky, o jejíchž dalších osudech mi dlouho nebylo nic známo. Až v roce 2011 jsem ve starém ročníku časopisu "Hoam!" našel zprávu o jejím úmrtí ve starobinci v bavorské obci Unterbaar dne 2. března roku 1949 ve věku nedožitých 66 let (podle českobudějovické křestní matriky se totiž narodila v domě na Rudolfovské ulici čp. 53 dne 23. října 1883). Budiž jí bavorská země lehkou!

- - - - -
* České Budějovice / † † † Unterbaar (BY)