KARL HOFER
Národní garda v Záblatí roku 1848
Poklidný německy hovořící městys Záblatí (Sablat) v prachatickém okrese leží na úpatí hory Bobík (Schreiner) v úrodném údolíčku řeky Blanice (Flanitzbach). Sestává z pouhých 92 domů a má jen kolem 450 obyvatel. Záblatí je místo velmi staré, už v dávných dobách se tu rýžovalo zlato, později tu kvetlo i dolování, obchod se solí, tkalcovství a výroba dřevěného zboží. Vládl tu kdysi poměrný blahobyt, kolem roku 1400 dokonce byla Záblatí udělena městská práva a už tenkrát tu býval pivovar. V městském znaku leží na zlatém štítu navzájem zkříženy hornická sekera a hořící pochodeň, což odkazuje právě k důlní tradici. Když ta vyhasla, poklesl rovněž význam místa, které ovšem i jako městys vždy usilovalo o to vyrovnat se opravdovým městům. Není se tedy čemu divit, že také tu v maličkém Záblatí vznikla v bouřlivém roce 1848 měšťanská národní garda. Doba plná neklidu přinutila občany pomýšlet na sebeobranu, poněvadž i na Šumavě se vyskytovala podvratná lůza (v originále "unruhiges Gesindel" - pozn. překl.), která podle lákavého hesla "Volnost, rovnost, bratrství" začala krást dřevo v lesích a ohrožovat soukromé majetky. Po několikeré poradě mužů městečka byla založena zdejší Národní garda (následující údaje čerpal autor podle vlastní připojené poznámky z ústního podání čtyřiadevadesát let starého výminkáře Matthiase Mikschla z Perlovic /Perletschlag/, zesnulého v roce 1928 - pozn. překl.).
K provedení záměru se ženy hlavních aktérů musely dokonce zříci svých bělostných spodniček, z nichž byly ušity parádní kalhoty k nástupům gardy. Hnědé kabátce byly rovněž vystrojeny v místě a jen šedé bojové klobouky byly dovezeny z ciziny. K nácviku potřebných úkonů se zbraní muselo mužstvo zprvu vystačit s dřevěnými maketami, než si jednotliví členové sboru pořídili pušky, pytlácké ručnice a nejrůznější vojenské zbrojní vybavení. Aby byla garda silná alespoň co do počtu, byli bráni i pajdaví a volatí nadšenci, kterým nějaká drobná vada nemohla přece zabránit v práci pro vlast. Na jaře roku 1849 zavítal do Záblatí pan biskup (byl to tehdy rok před svým skonem Josef Ondřej Lindauer, rodák plzeňský a předchůdce Jana Valeriána Jirsíka - pozn. překl.) Jak se tenkrát slušelo, nastoupila garda k jeho slavnostnímu uvítání. Mezi gardisty byl i jeden, co napadal na nohu. Říkali mu "Schulkorei": byl to jinak zdatný zedník, dobrák všeobecně oblíbený a v práci svědomitý. Když jednotka defilovala před biskupem, upozornil kanovník, který ho doprovázel, na šmaťhavého gardistu a oba pánům se na tváři rozhostilo šibalské usmání. Také o Božím Těle roku 1849 vyrukovala garda ve vší parádě. Když se mělo u prvého oltáře střílet na počest, vyšlo najevo, že se jaksi zapomnělo na střelný prach. Jeden z gardistů musel rychle běžet do krámu a koupit za 15 krejcarů prachu do hmoždíře. K první salvě tak došlo se značným zpožděním a že ani střelba z ručních zbraní nezazněla současně najednou, není snad třeba dodávat. Stalo se i to, že zpětný úder od pušky srazil jednoho muže k zemi. Garda nastoupila ještě mnohokrát poté a podnikla dokonce i několik cvičných pochodů. V roce 1850 činnost zřetelně zeslábla, následného roku existovala garda spíš už jen na papíře a pak tiše kamsi vyšuměla. Z celé její někdejší slávy nezůstalo nic než dnes už notně vybledlá stará fotografie, pořízená jedním prachatickým měšťanem, podle které před více než dvaceti lety byly dány do oběhu pamětní pohlednice. Pan Adolf Eller, místní obchodník, dal jediný exemplář, který mu zbyl, k dispozici autorovi tohoto článku. Několik šavlí, jeden klobouk a jiné jednotlivé součásti výzbroje záblatské měšťanské gardy byly v osmdesátých letech století devatenáctého darovány nově tehdy založenému muzeu v Budějovicích. Nezachoval se jiný hmotný doklad, ba vyhasla i sama vzpomínka na rok 1848, poněvadž už není naživu nikdo z účastníků událostí, které tenkrát otřásaly světem
Waldheimat, 1930, č. 2, s. 23-24
Něco z dějin Libínského Sedla u Prachatic na Šumavě a tamního kostela
Ves Fefry (Pfefferschlag, dnes Libínské Sedlo) vděčí za svůj vznik a staré původní jméno vyšehradskému klášteru v Praze. Jak známo, získal jmenovaný klášter v roce 1088 od Vratislava II. důchody ze Zlaté stezky a z lesů s ní hraničících. Asi kolem roku 1280 pak vznikla osada Fefry. Příchozí kolonisté byli původem pravděpodobně z Bavor. Zakladatel vsi se jmenoval Peter Hölzl. Jeho vnuk postavil tu kolem roku 1351 prvý mlýn a sušárnu (viz k tomu článek P. Valentina Schmidta "Beiträge zur Wirtschaftsgeschichte der Deutschen in Südböhmen" v Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen, ročník 38., č. 1, s. 29). Po husitských válkách měnily Fefry často panskou vrchnost. Patřily Rožmberkům, hraběnce Kateřině z Gutensteinu, knížatům z Eggenberka a konečně knížecímu rodu schwarzenberskému.
Fefry jsou německého založení a byly vždy jazykově německé i v době, kdy se v Prachaticích mluvilo česky. Stará pomístní jména i označení "po chalupách" byla vždy německá a všechny dochované listiny jsou psány německy, toliko dvě staré listiny privilegií z rožmberských dob jsou vystavena česky, poněvadž německy v té době listiny vystavovány vůbec nebyly. Kostel, jehož podobnost se hřbitovní svatyní staroprachatickou je značná, byl zbudován, jak patrno ze slohových příznaků, ve třech časových obdobích. Nejstarší je presbyterium vystavěné v gotickém stylu, včetně sanktuáře pocházející se vší pravděpodobností ze 14. století. Mladšího původu je loď kostela, vzniklá ve století šestnáctém. Věž s emporou byly přistavěny roku 1728. Hřbitov při kostele byl používán přibližně do roku 1620. Dodnes jsou zbytky kostí zazděny ve zvonici, jejíž dva velké zvony jsou stejně staré jako ty prachatické městské a odlil je rovněž mistr Bartoloměj z Prahy. Patronát nad kostelem drží Jeho Jasnost kníže Schwarzenberg a z jeho strany je věnována opravdu úctyhodná pozornost tomu, aby tato středověká stavební památka zůstala zachována i pro budoucnost. Tak byl kostel v letech 1733, 1819, 1864, 1876 a 1899 po částech velkými náklady renovován.
Poněvadž Fefry nejsou od 17. století samostatnou farností, patří co do duchovní správy k Prachaticím. Vzdálenost však činí dobrou hodinu cesty, která je v zimě navíc sotva schůdná, takže si obec na vlastní náklady drží od roku 1870 vlastního výpomocného kněze.
Každoročně na první prosebné dny a na anenskou neděli proudí z Prachatic a z celého širého okolí početné zástupy ke zdejšímu poutnímu kostelu, zasvěcenému právě svaté Anně. Tehdy jinak tichá ves ožívá čilým ruchem. Po slavnostních bohoslužbách mají pouťové zábavy místo na rozlehlé, stromy porostlé návsi náhle plné jarmarečních kramářských bud, cinkotu kolotoče a tanečního veselí v hned několika místních hostincích.
O kostele budiž ještě připomenuto, že v roce 1864 při církevní slavnosti spadla na závěr bohoslužby tehdy dřevěná kruchta se všemi muzikanty a věřícími přítomnými na kůru, jimž se však až na malé odřeniny kupodivu naštěstí nic vážného nestalo. Jako pozoruhodnost se uvádí i to, že staré varhany, které pocházejí z kostela v Korkusově Huti (Korkushütten), koupil sem obecní chudý, když nečekanou výhrou v loterii nabyl pár set zlatých.
Lid si vypráví o vzniku kostela, že jedna zbožná hraběnka, která bydlela v čp. 1 u bohatého sedláka, měla ho prý dát vystavět. Podle lidového podání se také nemá jméno Pfefferschlag odvozovat od "Pfaffe", tj. pop, kněz, nýbrž udržuje se tvrzení, že tam, kde nyní stojí kostel, býval mohutně vzrostlý keř lýkovce (v originále "Pfefferstaude" či "Seidelbast" či také "Kellerhals", česky nářečně i "divoký /dívčí/ pepř" - pozn. překl.). Kvůli stavbě kostela musel být keř odstraněn, zůstal ale prý v pojmenování obce.
Deutsche Heimat - Blatt für deutsche Volkskunde und Kulturgeschichte in Österreich, 1906, s. 33-34
Autor předcházejících řádků nepocházel vlastně ze Šumavy. Narodil se 19. srpna 1862 v tyrolském Innsbrucku (za starého mocnářství se mu česky říkalo Innomostí), odkud se - líčí to zábavně kdesi na stránkách budějovického Waldheimatu blahé paměti Josef Schramek - zásluhou prachatického školního inspektora Bergmanna, otce pozdější známé šumavské německé básnířky Hilde Kohner-Bergmannové, dostal do Knížecích Plání (Fürstenhut) na samé česko-bavorské hranici. Tam se roku 1887 oženil s Genovefou Kufnerovou rodem ze sousední Bučiny (Buchwald), o čtyři léta mladší než on. Už rok po svatbě přešel Karl Hofer odtud z vysoké Šumavy do Dolních Chrášťan (Untergroschum) pod Vysokou Bětou (Hohe Liesl) blízko Lhenic (Elhenitz), jichž jsou dnes osadou. Působil v tamní německé škole v letech 1888-1899 a v její kronice, uložené nyní v prachatickém archívu, se dochovaly četné jeho zápisy (mj. i o uvedení staré lidové hry o Jenovéfě, jíž nacvičil se ženou i školními dětmi). Konečně se usadil už natrvalo v Libínském Sedle (tehdy i česky zvaném Fefry, německy Pfefferschlag), kde působil od roku 1911 (v první světové válce padl několik let nato jeho jediný syn Karl, vedle něhož měl ještě dceru Herminu) už jako řídící učitel až do své smrti. Nastala den před jeho devětašedesátými narozeninami 18. srpna roku 1931 a na feferském hřbitově byl i uložen do šumavské země. Jeho náhrobek, na němž pod jménem "pana řídícího" stojí psáno: Jesus, Maria und Josef, Euch schenke ich mein Herz und meine Seele (tj. Ježíši, Maria a Josefe, vám dávám své srdce a svou duši), se tam ostatně zachoval až dodnes. Napsal o historii té obce do druhého ročníku vídeňského časopisu Deutsche Heimat (ve třetím ročníku vyšel ještě jeho příspěvek o "Schnaderhüpfeln aus dem Böhmerwald", tj. škádlivých šumavských lidových popěvcích o dvou či čtyřech verších, provázených obvykle jódlováním) vedle mnoha článků, zveřejněných především právě ve zmíněném Waldheimatu. Byl dobrým přítelem Dr. Rudolfa Kubitscheka, s nímž ho spojovala vedle veselé nátury, prosvítající ostatně také hlavně z naší prvé ukázky, právě stará láska ke Knížecím Pláním. Dívají se odněkud z nebe tam nad nimi na všechno to lidské hemžení a vědí už, co my ještě ne.
- - - - -
* Innsbruck (A) / Knížecí Pláně / Dolní Chrášťany / Záblatí / † † † Libínské Sedlo
