logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRIEDRICH HOLL

Co bylo vlastně podnětem ke genealogické studii o sklářském rodu Schmausových

Je tomu už mnoho let, když jsem ve druhém díle Blauovy monografie o sklářských rodech na Šumavě a v Bavorském lese (Josef Blau, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, nazval druhý díl své práce "Die Glasmacher im Böhmer- und Bayerwald" titulem "Familienkunde" – pozn. překl.) četl následující vývod (v originále ovšem německy – pozn. překl.): "Poblíž Křížové Huti (zaniklá samota a sklářská huť, příslušná k rovněž dnes zaniklé obci Mýtnice /Mauthaus/ v tehdejším okrese Horšovský Týn /Bischofteinitz/ - pozn. překl.) stála kaple a kolem ní sklářský hřbitov, na kterém byli pochováváni zesnulí sklářští dělníci, skelmistři a členové rodiny Schmausovy. Kaple byla kdysi proslulým mariánským poutním místem, u kterého sídlil poustevník. Za panování císaře Josefa II. Byla tato kaple zrušena a později přebudována na lesovnu (v originále 'zu einem Forsthaus umgebaut' - pozn. překl.)." Jako pramen uvádí Blau 4. díl vlastivědné práce, kterou její autor Johann Micko nazval "Muttersdorfer Heimatkunde: Geschichte der zur früheren Herrschaft Muttersdorf gehörigen Gemeinden Waier, Rindl, Neid und Schwarzach" a vydal ji v Mutěníně (Muttersdorf) roku 1924. Tento svazek má ovšem toliko 72 stran. Jediná kaple, o níž se tam na straně 67 pojednává, je tzv. "Binhakenkapelle" (viz o ní a jejím donátorovi Antonu Binhackovi podrobněji text "Jak Matka Boží pomohla výběrčímu daní", přeložený na webových stranách Kohoutího kříže pod jménem jednoho z editorů sborníku "Sagen aus dem Bischofteinitz-, Ronsberg- und Hostauer Umkreise unter Mitarbeit von Heimat-Freunden gesammelt von Peter Dusik und Karlmann Pöhnl" /v tomto případě figuruje jako autor textu Peter Dusik, ale i Karlmann Pöhnl má na těchto webových stranách své samostatné zastoupení/, který vyšel nejprve roku 1939 jako 2. svazek edice "Bücher deutscher Volkheit aus den Sudeten- und Karpathenland" v Plané u Mariánských Lázní (Plan), jako reprint pak roku 1992 ve Furth im Wald nákladem Heimatkreis Bischofteinitz – pozn. překl.), která stála sotva jeden kilometr severovýchodně od Horní Huti (německy Oberhütte, jako osada rovněž zaniklé obce Švarcava /Schwarzach/ byla po poválečném odsunu svých obyvatel, kteří tu žili v 59 domech, srovnána se zemí – pozn. překl.) při silnici do Závisti (Neid), vzdálena sotva dva kilometry od Křížové Huti. Přibližně prostřed vzdálenosti mezi Závistí a Křížovou Hutí stála někdejší Franzbrunnhütte (místo, na němž stála dnes zaniklá osada obce Rybník nad Radbuzou /německy Weier či Weiher/ je dnes na mapách označováno jako Františkova Studánka. O této kapli, kterou dal asi v letech 1708-1719 zbudovat výběrčí daní Anton Binhak z vděčnosti, že tady za noci při návratu ze Steinlohu (bavorská samota Steinloh, dnes část obce Nagel v zemském okrese Wunsiedel im Fichtelgebirgem, patřila do roku 1766 k Čechám – pozn. překl.) unikl smrtící střelbě, se dochovalo jen těchto pár údajů: byla velice malá, byl při ní umístěn obrázek Bolestné Matky Boží a za nedělních odpolední byla navštěvována jednotlivými ženami i jejich skupinami jako poutní místo. Vůbec to měl být důležitý orientační bod. O nějakém sklářském hřbitově ani slova!
Druhou informační možnost dopátrat se skutečnosti poskytuje Liebscherova (i Karl Liebscher má webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení – pozn. překl.) monografie o politickém okrese Horšovský Týn (v originále je titul knihy v poznámce pod čarou anotován následovně: Karl Liebscher, Der politische Amtsbezirk Bischofteinitz, Bischofteinitz 1913, citovaná stránka má pak číslo 397 – pozn. překl.). Tady čteme (v originále ovšem německy – pozn. překl.) u pasáže o osadě Mýtnice: "Na sever při okresní silnici a na západ od Vranovského sedla a Malé skály (v originále ’westlich vom Frohnauberge und dem Kleinen Fels', česká mapa oba vrchy situuje na tzv. Baarovu cestu – pozn. překl.) je myslivna Kapellen (dnes na mapě v lese pomístní jméno Kaplička – pozn. překl.), tj. jedno stavení, jinak ještě poutní kostelík Navštívení Panny Marie (v originále 'sonst eine Wallfahrtskirche zu Mariä Heimsuchung' – pozn. překl.)." Tady se skutečně kryjí dva výrazy s těmi Blauovými:

kdysi proslulé mariánské poutní místo = poutní kostelík Navštívení Panny Marie
kaple přebudovaná na lesovnu = lesovna Kaplička!

Ani tady však sebemenší zmínka o nějakém sklářském hřbitově, ba naopak! Na následující straně 398 uvádí Liebscher doslova (v originále ovšem opět německy – pozn. překl.): "Křížová Huť /1913!?/ je ze tří domů sestávající samota na západ od Herštejna (v originále 'westlich Hirschstein' – pozn. překl.) v končině bohaté na lesy. Toto místo děkuje za svůj vznik v roce 1775 (podle Holla chybný údaj – pozn. překl.) rodinou Schmausovou zbudované výrobně zrcadel, která byla později získána rodinou Zieglerových. Provoz byl roku 1880 zastaven. Křížová Huť náleží k panství Trhanov, přiškolena je do Lískovce a přifařena do Pivoně (v originále 'gehört zur Herrschaft Chodenschloss, ist nach Haselberg eingeschult und nach Stockau eingepfarrt' – pozn. překl.)."
Tím se ocitáme znovu u problému záhadného sklářského hřbitova s rovy skelmistrů a členů rodiny Schmausovy. Budeme muset uznat, že se tu zasloužilému vlastivědnému badateli Josefu Blauovi zdařilo pověsit na nos pěkného bulíka (v originále "dass man dem verdienstvollen Heimatforscher Josef Blau einen schönen Bären aufgebunden hat" – pozn. překl.). Snad se to stalo v důvěrně blažené pivní společnosti, kdy se mu tato Enšpígla hodná taškařice vetřela do pohybů jeho horlivě čmárající poznámkové tužky. Tady budiž viděn bod, z něhož pramení závažný podnět k mé genealogické studii.


Das Oberpfälzer Glasmeistergeschlecht Schmaus (1979)

Jde o úvodní slovo k rozsáhlému textu, který byl na webu digitálně dostupný a není tu proň dost místa. Zato toulat se těmi lesy kolem někdejší Křížové Huti by se člověku chtělo. Neučiníme-li tak s Jindřichem Šimonem Baarem, učiňme tak po boku v badatelské vášni ponořeného Friedricha Holla, pobízeného jistě i sentimentem vyhnance z rodných končin. Je považován v historii sklářství na obou stranách česko-bavorské hranice, zejména ve dnes opuštěných koutech Českého lesa, za kapacitu. Stačí pouze nahlédnout do seznamu jeho prací na webu RegioWiki Niederbayern, (daleko rozsáhlejší výčet pak v závěru výše v překladu citovaného textu, abychom to uznali. Z téhož pramene se dovídáme i jeho základní životní data. Narodil se 18. července roku 1908 ve dnes vlastně zaniklém městečku Eisendorf, které mělo kdysi přes tisíc obyvatel (dnešní Železná jich má ani ne třicet a je pouhou částí města Bělá nad Radbuzou), jako druhý syn tamního manželského páru řídícího učitele Josefa Holla a jeho ženy Hedwig Kathariny, roz. Häuslerové. Chlapcův otec Josef Holl (*14. července 1881 v Újezdě nade Mží /Aujezd ob der Mies/) byl synem nájemce tamního hospodářství (Wirtschaftspächter) Andrease Holla a jeho ženy Rosalie, roz. Polákové (v matrice Polák i s tou čárkou nad "a") z dolnorakouské obce Klein-Neusiedl čp. 44. Chlapcova matka Hedwig (*17. října 1886 v Eisendorfu čp. 71) byla pak dcerou obchodníka v Eisendorfu čp. 17 Wilhelma Häuslera a jeho ženy Francisky, roz. Hofmannové z Eisendorfu čp. 16. Rodiče oddával dne 8. května 1906 v arciděkanském chrámu sv. Bartoloměje (byl roku 1993 povýšen na katedrálu) tamní kaplan Adolf Skřivan. Po vychození obecné školy navštěvoval jejich syn vyšší reálku v Chebu (Eger), na které maturoval s vyznamenáním. Následně absolvoval na německé technice (Deutsche Technische Hochschule) v Praze obor strojírenství a získal inženýrský diplom. Mezitím ho ekonomické okolnosti ho ve školním roce 1933/1934 donutily začít navštěvovat Německou pedagogickou akademii v Praze, kde podruhé maturoval. Po dvouleté vojenské prezenční službě u železničního ženijního pluku v Pardubicích stejně dlouho učil na jednotřídní obecné škole v Mýtnici (německy Mauthaus, obec po druhé světové válce následkem zřizování hraničního pásma zcela zanikla) na domažlickém okrese. Od 1. září roku 1939 se chopil nové organizace okresní živnostenské učňovské školy pro okres Horšovský Týn (Gewerbliche Kreisberufsschule für den Kreis Bischofteinitz) v Ronšperku (rozuměj dnešní Poběžovice) jako zástupce ředitele (v originále "als stellvertretender Leiter"). Od 2. listopadu 1942 až do 6. května 1945 byl ve válečném nasazení na jižní frontě, na Kubáni a posléze na západní frontě. Po vyhnání z Československa byl povolán na státní odbornou školu pro sklářský průmysl a dřevořezbu (Staatliche Fachschule für Glasindustrie und Holzschnitzerei) ve Zwieselu. Díky jeho iniciativě mohl být sklárensko-technický učební ročník (der glashüttetechnische Lehrgang) už v roce 1950 rozšířen na tři a konečně až na čtyři semestry. Přes pedagoickou zátěž došlo nejprve roku 1965 k jeho jmenování stavebním radou (Baurat) a roku 1971 vrchním stavebním radou. Od 31. července 1973 byl penzionován. Ocenění se dočkal rok nato v podobě čestného uznání se zlatou medailí od dolnobavorsko-hornofalcké řemeslnické komory (Handwerkskammer Niederbayern-Oberpfalz) a průmyslové a obchodní komory, v roce 1976 pak v podobě stříbrné čestné plakety od dolnobavorské průmyslové a obchodní komory za dlouholetou práci na poli odborného pedagogického působení. Friedrich Holl zemřel 16. prosince roku 1987 ve Zwieselu. Věru netřeba dokazovat, že jde o osobnost ve sklářské "nauce" opravdu výjimečnou.

- - - - -
* Železná / Cheb / Poběžovice / † † † Zwiesel (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jeho otec, řídící učitel Josef Holl
Záznam o svatbě rodičů v eisendorfské knize oddaných
Rodná Železná

zobrazit všechny přílohy

TOPlist