KARL HOLLER

Černočervenočerný znak sudetských Němců

Co chce vlastně vyjádřit sudetoněmecký znak?
Jeho barvy zahrnují v sobě republikánskou trikoloru Frankfurtského sněmu z roku 1848 (tedy času tzv. "jara národů" - pozn. překl.), tvořenou černým, červeným a zlatým pruhem nad sebou odshora dolů. Čechy, Morava a "sudetské" Slezsko byly až do roku 1806 integrálními součástmi německé říše (doslova "Svaté římské říše národa německého" - pozn. překl.). Po první světové válce se tzv. "Deutsch-Böhmen" a "Deutsch-Mähren" (tj. jazykově německé oblasti Čech a Moravy - pozn. překl.) prohlásily součástí "německého Rakouska" ("Deutsch-Österreich"). Toto "státoprávní" prohlášení bylo přehlušeno výstřely ze 4. března 1919, za posměchu vítězných mocností nad sebeurčovacím právem národů.
Na znamení smutku nad tím je zlatý pruh nahrazen černým. Z hlediska pozorovatele zaplňuje levou část znaku půle černé říšské orlice v rudém poli jako symbol "staleté příslušnosti k říši" a výraz "spojitosti s jejím osudem". Pravou stranu znaku tvoří půle rudého kříže v černém poli, odkazující k řádu německých rytířů, jehož největší řádový obvod (v originále "Ballei" - pozn. překl.) ležel u nás doma (rozuměj v Čechách - pozn. překl.) v Chomutově (Komotau), jako hlavního činitele kolonizace německých východních území. Na hrudním štítě, který ji spojuje s "řádovým" křížem, nese orlice část znaku svobodného říšského města Cheb (Eger), jíž je stříbrná mříž, nad ní ve třech břevnech (tj. pruzích) už zmíněnou černočervenočernou trikoloru. Znak sudetských Němců je historický novotvar, vzniklý teprve po vyhnání této národní skupiny (v originále "Volksgruppe" - pozn. překl.). Příčina spočívá v tom, že sudetoněmecká jednota v kmenovém ohledu před vyhnáním vlastně neexistovala. Byl sice v roce 1940 vytvořen znak pro tzv. "říšskou župu" Sudetenland (Reichsgau Sudetenland), poněvadž ta však zahrnovala pouhou část sídelních oblastí sudetských Němců, dá se právem říci, že znak sudetoněmecké národní skupiny byl ustaven teprve rozhodnutím hlavního představenstva Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft) ze 30. července 1950.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2006, č. 7, s. 13-14

Doktor Wald

Wenn ich an Kopfweh leide und Neurose
mich unverstanden fühle oder alt,
dann greif ich nicht zur Pillendose
dann konsultiere ich den Doktor Wald.
Er ist mein Augenarzt, mein Psychiater,
mein Orthopäde und mein Internist;
er hilft mir sicher über jeden Kater,
ob er aus Kummer oder Kognak ist.
Er hält nicht viel von Pulverchen und Pillen,
doch umso mehr von Sonne und Licht,
behandeln wird er mich stets im Stillen,
und ein Honorar verlangt er nicht!
Er bringt mich immer wieder auf die Beine
den Blutdruck regelt er und das Gewicht,
wirkt gegen Herzinfarkt und Gallensteine,
nur Hausbesuche macht er leider nicht.

Doktor les

Když bolí hlava, když zas od neurózy
se stár a nepochopen cítím dnes,
tablet do sebe nepolykám dózy,
radu mi podá potom doktor les.
Léčí mé oči, také končetiny,
je i mé psýchy i střev felčarem,
pomůže jistě z každé kocoviny,
ať pitím vzešla či jen nezdarem.
Nedá tolik na prášky, na pilulky,
o to víc ale na světlo a klid,
potrpí si na ticho pro potulky
ve stínu, který nechce zaplatit!
Na nohy vždycky postaví mě znova,
nadváhy vystříhá a řídí krevní tlak,
žluč čistí, nezná srdce infarktová,
jen nejde za tebou, jdi za ním naopak.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2005, č. 7, s. 10

P.S. Ty verše byly podepsány v krajanské časopise Karlem Hollerem i s udáním adresy: Felicitas-Füss-Straße, 81827 München. Teprve v roce 2017 se v sedmém čísle jiného krajanského měsíčníku Glaube und Heimat objevily ty verše s udáním skutečného autora, jímž je bádensko-württemberský lesník Helmut Dagenbach, který svou báseň poprvé uveřejnil už roku 1986 (některé prameny uvádějí i rok 2002).

Hrnek rodné hlíny

Tenkrát doma v Kaltenbachu (dnes Nové Hutě, místní části Unterkaltenbach, o níž je řeč, se dodnes však podle německého místního jména říká U Studeného potoka - pozn. překl.) stál už u sousedů žebřiňák připravený k odjezdu. Leželo na něm těch pár zavazadel, které bylo při vyhnání úředně povoleno vzít s sebou. Naposledy jsem prošel dveřmi sousedovic domu dovnitř k nim do světnice. Prázdnota a smutek vtáhly spolu do dříve tak vlídných a pohodou dýchajících prostor.
Sama a opuštěná seděla uprostřed místnosti na židli babička (u nás se babičce říkalo "Nall" místo jinde obvyklého "Oma", tj. "Großmutter") a srdceryvně plakala.
Natáhla proti mně ruku s hrnkem plným země: "Podívej, vzala jsem do něj s sebou tam do cizoty kus naší rodný hlíny." Řekla to přerývaným hlasem. "Naši se šli eště podívat do stodoly a maštalí," dodala za chvíli.
Přepadl mě soucit, až mi z očí vytryskly slzy. Nedostal jsem v té nestvůrné osudové hodině ze sebe jediné slůvko útěchy. Co také bych mohl povědět, aby to dokázalo zahnat tu nezměrnou přesilu stesku? Obě ruce jsem položil na ta chvějící se ramena, stanul bez hnutí, zasažen myšlenkou na to, že do příštího "transportu" byla už povolána i naše rodina.
Kolikrát jen od těch dob jsem si připomněl to poslední setkání se sousedovic babičkou (v originále "mit der Nachbars-Nall" - pozn. překl.)! Hlavně ten hrnek s rodnou hlínou mně utkvěl v paměti. Její slova se zaryla hluboko do mého srdce. Jak často asi držívala stařenka v té první nouzi v třesoucích se rukou ten hrníček, plný rodné prstě, to jistě ví jen Pán Bůh sám.
Ztráta domova ničivě zasáhla do života lidí. Pocit bezpráví a vykořenění byl něco jako pád do propasti. Byla hluboká.
Domov! Samo to slovo je pro tolik z nás spojeno provždycky už s pocitem stesku, který nemá konce.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2004, č. 11, s. 13-14

Šumava a Tibet, osudové společenství

Navýsost pozoruhodně referuje list pasovského biskupství "Passauer Bistumsblatt v čísle z 20. dubna 2008:
"Tibet a Šumava leží zeměpisně daleko od sebe a přesto tu nacházíme jisté paralel y (v originále "doch gibt es Parallelen" - pozn. překl.). Komunisté (třeba asi doplnit, že nejen komunisté - pozn. překl.) tam zabíjeli, zhanobili a vyhnali lidi, vyhodili do povětří jejich domy a místa modliteb (v originále "Gebetsstätten" - pozn. překl.) - to všechno pro svět bez Boha."
Po skončení druhé světové války byli jsme i my Šumavané v letech 1946/47 vyhnáni ze svého osvojeného lesního domova (v originále "aus unserer angestammten Waldheimat" - pozn. překl.). Češi začali v zápětí s ničením stavení a kostelů, především podél hranice se Svobodným státem Bavorsko, ale i jinde. Celé osady byly vyhozeny do povětří, vypáleny či srovnány se zemí. "Bistumsblatt" doprovází text několika přízračnými obrazy zkázy šumavských kostelů a vsí.
My Němci jsme byli vyhnáni, vměstnáni do dobytčích vagonů a "odsunuti" do Bavor. Po osm století pobývali němečtí kolonisté (v originále "Siedler und Roder", tj. "osídlenci a klučaři lesa" - pozn. překl.) na Šumavě a vtiskli své lesní domovině její nezaměnitelně krásnou tvář.
Dále "Bistumsblatt" referuje o tom, že z 801 šumavských osad bylo po vyhnání Němců 546 více než do padesáti procent své podstaty zničeno, 296 z nich pak zcela srovnáno se zemí.
V této souvislosti doporučuje pasovský "Bistumsblatt" pozornosti čtenářů knihu Reinholda Finka (i on má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) o 360 stranách v ceně 42, 90 Euro, kterou lze přímo (zásilka osvobozena od poštovních poplatků) objednat na adrese:
Reinhold Fink, Nägelestraße 1, 70734 Fellbach, tel. 0711/586723
Nelidský akt vyhnání, odporující mezinárodnímu právu, který se týkal asi 3 milionů sudetských Němců, byl a trvale také zůstává aktem zvůle a bezpráví, zločinem proti lidskosti, nesmrtelnou lidskou hanbou. Ta nenechází nijaké oprávnění. Při vyhnání jde především o porušení základních lidských práv. Benešovy dekrety existují dodnes. Ke smíření lze dojít jen na půdě pravdy, spravednosti a práva. Tam není pro Benešovy dekrety nijakého místa. Podle oficiálních čísel (třeba dodat, že jde o čísla jen jedné strany sporu, poněvadž česká úřední místa uvádějí podstatně jiná - pozn. překl.) přišlo za nelidského vyhnání na základě těchto zločinných dekretů o svůj život přibližně čtvrt milionu (tj. 250 000) sudetských Němců. Staří, nemocní, ženy, děti, tělesně poškození. Také oni chtěli žít. Bohužel jsou dnes zapomenuti. Tehdejší president (v originále jen "Politiker" - pozn. překl.) Beneš vydal totiž i dekret, který učinil všechny zločiny na Němcích beztrestnými (zákon o amnestii z května roku 1946).
Skutečnost, že život jde a musí jít přesto dál i po této strašlivé tragédii, dokázali vyhnanci po pádu železné opony - mnohdy i za pomoci českých lidí - tím, že s láskou a věrností v křesťanském duchu znovuobnovili mnoho zpustlých kostelů, hřbitovů a památníků, o něž většinou pečují dodnes.
Je zvláště povzbudivé a dává to vzklíčit naději, když dnes vyhnanci a čeští lidé přistupují k sobě navzájem s respektem v duchu opravdového humanismu (v originále "im Geist der 'humanitas'" - pozn. překl.), podávají si ruce a hovoří spolu dobrým lidským slovem (v originále "in guter menschlicher Artikulierung" - pozn. překl.)
Jak to řekl Goethe (v textu "Göttliche"/ "To božské" - pozn. překl.) : "Edel sei Mensch, hilfreich und gut" (tj. "Šlechetný budiž člověk, nápomocný a dobrý" - pozn. překl.).
Komunismus, svět bez Boha to tenkrát byl, co dal na Šumavě a v někdejších Sudetech vzplanout ničivé zvůli pohrdající člověkem a jeho dílem.
"Vneste nazpět do politiky Boha", žádá Alexandr Solženicyn. Tato nabádavá slova vynikajícího ruského intelektuála by si měli politikové celého světa tučnými písmeny vetkat na své volební transparenty (v originále "auf ihre Fahnen" - pozn. překl.). Nositel Nobelovy ceny byl v Rusku odvážným zastáncem lidských práv. Kritizoval komunistický systém a byl ve své vlasti komunistickými držiteli moci krutě pronásledován a vězeňsky trestán.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2008, č. 7, s. 20-21

Šumavská "žvejkačka"

Jako děti jsme u nás doma na Šumavě často a rády chodívaly sbírat do lesa "Beißpech", jak jsme říkávaly pryskyřici, seškrabané ze stromů, která se dala žvýkat. Jak jen na jaře roztál poslední sníh, začala pro nás "Beißpechsaison", tj. "žvejkačková sezóna".
Už v časném mládí jsme se naučili správně "diagnostikovat" medově žluté hrudky na kůře smrkových kmenů a rozlišit je od daleko častější, hořké a lepivé "svinské smoly" (v originále "Saupech"). Teprve při žvýkání v ústech vyšel omyl najevo. Chybné rozhodnutí bylo třeba korigovat a "svinskou smolu" co nejrychleji zase vyplivnout, načež ovšem pachuť na jazyce ještě nějaký čas vydržela.
Od stromu ke stromu jsme horlivě pátrali po vytoužené tekuté pryskyřici (v originále "Harzfluss"), naší šumavské "žvejkačce".
Objevovala se ve dvou asi dlouhých krůpějích na poraněné kůře smrkových kmenů, zejména na jaře, když od kořenů stoupala míza. Při troše zručnosti dala se nehty ta čerstvá pryskyřice seškrabat, starší bylo třeba oddělit.
Byla naše "žvejkačka" jistě zdravější než ta, co se prodává dneska, velmi zdravá už proto, že podporovala tvorbu slin v ústech a výtečně sloužila i k čištění zubů, zatímco dnešní žvýkací guma s přísadou cukru může i přispět k jejich poškození zubním kazem.
Žvýkání bylo navíc vždycky spojeno s blahodárným pocitem uvolnění. Vsadil bych se, že Šumavani měli svou "Waldlerkaugummi" rádi už dávno před objevením Ameriky.
Ať už mladí či staří, naši krajané by svůj "Beißpech" neměnili za nic na světě.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1998, č. 9, s. 324

Karl Holler se narodil 14. října 1928 v dnes zaniklé Bučině (Buchwald), jak můžeme číst na jednom z jeho školních vysvědčení, vystaveném ovšem už ve škole obce, z níž musel spolu s tolika jinými odejít do ciziny. Znám jak to rozložité stavení někdejší lesní správy dole při Studeném potoce, kde s rodiči bydlil, tak jen kousek pod kostelem v Nových Hutích položenou budovu dnes už také jen bývalé školy, po níž následovala vimperská měšťanka. Bylo mu v době "odsunu" osmnáct let. Maturoval roku 1949 už v bavorakém Pasově, stal se bankovním úředníkem, ve věku 38 let pak ředitelem banky, v níž působil až do odchodu na penzi. Jeho žena Erika, se kterou se oženil jako třicetiletý, zemřela v roce 2002, on ji na onen svět následoval 9. května 2015. Skonal šestaosmdesátiletý v Mnichově, kde žil na odpočinku a kde je také pochován na tamním Západním hřbitově (Westfriedhof).

- - - - -
* Bučina / Nové Hutě / Vimperk / † † † Mnichov (BY