FRANZ EDUARD HRABE
|
Einsame Allerseelen Ich ging manchen Weg am Wanderstab, Ich musst auf mancher Straße wenden Ich trug mein Herz wie ein offenes Licht In meinen zuckenden Händen. Nun flattern wie arme Seelen Die rastlosen Lichter von Grab zu Grab Ich trage mit zuckenden Händen Noch immer mein Licht und den Stab. Es taumeln die nassen Flocken Es plätschert das fallende Wasser vom Dach. Ich trage mein armes Lichtlein aus, Und niemand fragt danach... |
Tak sám o Dušičkách O holi poutník už mnohou z cest jsem šel a dojít bylo mukou, srdce jsem nesl jak ten plamínek ve svých roztřesených rukou. Teď se tu chvějou na hrobech světýlka, že je právě Dušiček. Já v třesoucích se rukou nesu dál světýlko, hůl, snad celý věk. Mokré vločky prší k zemi, náhle jsem v lijáku ze střech tolik sám i se světlem, které sem nesu, a dát je nevím kam... |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1970, s. 362 |
|
|
Sehnsucht nach Mutterland Die Berge haben zum Schlafen Die milden Köpfe hingetan, Eine wandernde Wolke Greift in den Himmel hinan. In den schlafenden Bäumen, Über dem Bach, der in Träumen rinnt, Weint uns fernher vom Reiche Nachtkühl der Abendwind. Die Heimat liegt unterm blassen Mondschein in weher Ruhe versteint Wie ein Kind, das verlassen nach seiner Mutter weint. |
Touha po mateřské zemi Hory unavenou hlavu kloní, jak se chce jim spát, i ten šeřící se oblak přestal nebem putovat. Stromy usnou nad potokem, který sám se řine v snách. Zdáli závan větru z Říše cítím náhle na řasách. Domov leží v svitu luny - zkamenělý bledý svit v tváři děcka, které pláče po matce, bez níž má žít. |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1962, s. 204 |
|
|
P.S. Zprvu až nesrozumitelný verš o "větru z Říše" tu má v básni, psané roku 1930 na úpatí hradu Kašperka tváří v tvář šumavským horám, jasně politický podtext stesku po mateřské, rozuměj mateřštinou hovořící říši německého jazyka. Za jak osudových okolností se ten "návrat domů" (Heimkehr) už po smrti autorově měl dokonce hned po dvakráte udát, víme všichni. |
|
|
Weihnacht* Es gießt der Mond auf hundert blanke Fenster Die blauen Schimmer seines Lichtes aus. Der Brunnen plätschert. Schnee bedeckt die Straßen; Es schwankt das Schild vorm stillen Einkehrhaus. Schwerfällig stapft der Türmer in der Kammer. Ihn plagt die Gicht. Er stolpert und er flucht. Ein Lichtstrahl drängt sich zitternd in die Ferne, Wie eine Seele, die die andre sucht. Die Häuser haben hundert blanke Augen, Die freundlich auf den Wandrer niedersehn. Mir ist 's, als könnt' ich diese Nacht der Gnaden In Ewigkeiten nicht zuende gehn. |
Vánoce Měsíčný svit ve stovkách lesklých oken slít zdá se, do modra se zatřpytit. Kašna šumí. A sněhu všude bílo. Ve větru kýve se hospodský štít. Těžce tak stoupá věžný do ochozu. Potichu kleje, jak ho bolí kříž. Světlo shůry se zachví do daleka jako duše, co chce být druhým blíž. Dům za domem má na sta třpytných očí, zří vlídně vstříc, jak měl by přijít host. Je mně, jak bych jen v této svaté noci mohl dojít a neznat konečnost. |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1961, s. 363 |
|
|
P.S. O Vánocích 1929 věnoval autor tyto verše výslovně v jejich podtitulu "panu Rupertu Steinbrenerovi staršímu". |
|
|
Ostern Die Ratschenbuben lärmen froh im Lenze, Am Feldkreuz hängt der Herr in ewger Pein. Ein Mädel steckt ihm statt gewohnter Kränze Palmkätzchen bei der wunden Füßen an. Man hat dir einst, der Lieb' zum bittren Hohne, Dein schlichtes Kleid im Würfelspiel geraubt. Jetzt drückst du uns des Lebens Dornenkrone Tagtäglich hundertmal aufs wunde Haupt. Wir würfeln täglich nun um unsre Kleider, Um Geld und Habe, Güter und Geschäft. Und kämpfen ruhlos mit dem linken Schächer, Der nie gestorben ist und niemals schläft. Du lässt uns Herr, im Leben untergehen, Und doch -- du uns mit deinen Händen hältst. Weil du nach Schmerzen und nach bittren Wehen Uns immer wieder auferstehen lässt... |
Velikonoce Rámusí zjara hoši s řehtačkami, na polním kříži v mukách trpí Pán. Pár prostých snítek jívy s kočičkami Mu klade děvče k nohám plným ran. O roucho Tvoje kdysi k pobavení žoldnéři v kostky neváhali hrát. Teď trnovou korunu každodenní jak Tobě dá nám život nosívat. A s lotry hrajem o vše, co nám zbylo, o štěstí své i šat, o dvůr i dům, Jako by na nás cosi udeřilo, co nezhynulo, aniž přeje snům. Necháš nám, Pane, v střetech podlehnouti? Vím, že nám spása z rukou Tvých se dní, že po zlých strastech na pozemské pouti povstat dáš padlým zas v den vzkříšení... |
|
F. Hudler, Eleonorenhain (2002), s. 219 |
|
|
Alle meine Wege... Ein Weg geht über Hügel Und hat keine Ende. Das ist mein Weg, Heimat, zu dir. Ein Stern brennt überm Walde Weit übers Land. So brennt meine Liebe, Heimat, zu dir. Heimat im brennenden Stern, Ich geh den Weg nicht aus. Wie alle meine Wege Führt er aus dir zu dir. |
Všechny mé cesty... Cesta přetíná vrchy a konce nemá. Jí půjdu dál, domove, k tobě. Hvězda nad lesy hoří daleko do kraje. Tak plane má láska, domove, k tobě. Domove, pod tou hvězdou nesejdu s cesty. Všechny, jimiž jsem šel a ještě půjdu, vedou od tebe k tobě. |
|
Des Waldes Widerhall, s. 29 |
|
Narodil se 4. října 1898 ve Vimperku, na předměstí zvaném Mariahilf, a 9. srpna osudného roku 1938 tam v necelých 40 letech věku i zemřel. Byl redaktorem u tamních Steinbrenerových tiskáren a napsal pro jejich šumavské kalendáře více než 400 příběhů, takže dostal přezdívku "šumavský Karel May": když po roce 1990 proběhl pokus o obnovení té firmy alespoň několika knihami, prvá z nich byla právě od Franze Eduarda Hraběte (ho) a studenti vimperského gymnázia provedli tenkrát (1992) dokonce po mnoha letech oslavnou hru téhož autora pod názvem Johann Steinbrener - jeho díla v celém světě. Sbíral i pověsti a lidové písně z vimperského okolí a zanechal jako žeň této práce zpěvník Lieder aus dem Böhmerwald. Svého času vydal Hrabe, který se opravdu psával i s tím háčkem na konci příjmení, také drobnou práci o velkém šumavském národopisci Gustavu Jungbauerovi a připojil k ní Jungbauerovu bibliografii. Jako "Franz Hrabe, Techniker in Winterberg" je jmenován právě v nepřekonatelném Jungbauerově souboru pověstí ze Šumavy "Böhmerwald-Sagen" (1924) i mezi těmi, kdo se v roce 1922 (bylo mu tehdy čtyřiadvacet let) přihlásili na sestavovatelovu výzvu v tisku a přispěli knize bájným vyprávěním odněkud z okolí místa, kde žijí.
- - - - -
* Vimperk / † Vimperk
