FRANZ HÜBLER
Čarovná zahrada na hoře Libín
Poblíže Prachatic zvedá se k nebi hora Libín (v originále "Berg Libin" - pozn. překl.). Na jejím vrcholu je čarovná zahrada, obklopená zříceninami hradu, v němž se ještě nacházejí točité schody, které vedou k plošině s krásným rozhledem. Hrad patřil před mnoha sty lety jednomu rytíři, který byl při jednom nočním přepadení hradu zavražděn i se svou rodinou, načež byl hrad zničen. Od těch časů objevuje se na hradě občas bílá postava, manželka rytířova, bloudící zpustlými prostorami rozpadlého sídla. Nikomu však neublíží. Jednou se zatoulalo na vrchol hory nějaké dítě. Potkalo tam onu bílou paní, která si s ním vlídně hrála v někdejší své zahradě, trhala spolu s ním květiny a vázala je v kytici. Konečně se dítě ptalo po otci a matce a ta bílá paní je vzala za ruku a vedla z hory dolů až ke kraji lesa, kde uvidělo starou známou cestu a radostně spěchalo domů. Jaké proměny tam však mezitím nastaly! Rodiče, sourozenci, druhové dětských her, ti všichni byli už dávno mrtvi, všude kolem jen samí cizí lidé a také ze stavení nebylo žádné jako dřív a nikdo se na navrátilce nemohl rozpomenout. Konečně se zjistilo z matrik pokřtěných, že uplynulo už rovných sto let od chvíle, kdy ono dítě odešlo kdysi z domu. Bylo zapsáno jako nezvěstné.
Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1887, s. 205-206
P.S. V Jungbauerově knize Böhmerwald-Sagen (1924), která se odvolává na stejnojmenný titul Watzlikův z roku 1921, je řeč o "divoké zahradě" (v originále "wilde Garten") na Libíně a i Rauvolfův český soubor, čerpající z obou předešlých (a také z Kollibabeho), má jiný už sám název, totiž "V podivné zahradě na Liblínu" (chybou tisku v obsahu, jinak "na Libínu"!). V žádném z uvedených pramenů však není ani zmínky o nějakém hradě, natož o vyhlídce z jeho zříceniny.
Kříž při cestě z Prachatic do Husince
Putujeme-li z Prachatic přes návrší z křemene jménem Skalka (i v originále "über die sogenannte Skalka, die Quarzfelsen" - dnes je zvána tato vypreparovaná křemenná žíla, dříve pro pamětní desku s reliéfem velkého německého básníka označovaná jako Schillerfelsen, odkud prý roku 1420 ostřeloval město Jan Žižka z Trocnova, Žižkovou skalkou - pozn. překl.), zvedající se k severu nad městem, dosáhneme nepohodlné cesty, která směřuje nahoru do vrchu a zase dolů z vrchu kolem vsi Staré Prachatice (Altprachatitz) dál do Husince (Hussinetz). Vpravo od této cesty či spíše pěšiny, přibližně v její půli se vynořivší, stojí starý, značně už zvětralý kříž. Když se z kopce, nacházejícího se nablízku, ohlédneme nazpět, spatříme po levé ruce prachatický městský hřbitov, jehož starý kostel, jak vypravuje pověst, měl vysvětit sám svatý Vojtěch (v originále "hl. Adalbert" - pozn. překl.), zatímco v údolí je vidět ze Starých Prachatic jen několik jejich stavení. Před mnoha staletími pokrýval celé okolí jen jinak neprostupný prales, kterým vedla z Bavor do Prachatic proslulá "Zlatá sezka", jediná spojnice mezi Bavorskem a Čechami; na mnoha místech jsou stopy té staré obchodní cesty dosud patrné. Ačkoli bylo k její ochraně založeno mnoho hradů, zdržovalo se v hustých okolních lesích mnoho lupičů a zákeřníků (v originále "Räuber und Wegelagerer" - pozn. překl.), kterým odlehlé skrýše skýtaly bezpečí. Tak tropila kdysi tu v blízkosti Prachatic neplechu jedna taková loupežnická banda a Prachatickým se přese všechno jejich úsilí nedařilo jí zmocnit. Spojili se tedy s Píseckými a Vimperskými, jakož i s venkovským obyvatelstvem svého vlastního okolí a podnikli proti lapkům společnou trestnou výpravu. Bylo vypátráno místo, kde se banda zdržovala, a hned poté, co byla celá pochytána, vedli její příslušníky v poutech do Prahy. Tam byli všichni hrdelním soudem odsouzeni k oprátce. Když stanul loupežnický hejtman pod šibenicí, sdělil okolostojícím, že vprostřed lesa pod jedním vysokým dubem v místě, které podrobně popsal, zakopal množství zlata a cenností. Mezi těmi, kdo tomu naslouchali, byl také jeden člověk z Prachatic a ten po vykonání popravy hned chvátal domů, vyhledal popsané místo a skutečně našel tam zahrabané poklady. Stal se tak bohatým mužem a jeho potomci žijí v dostatku dodnes. Prales byl od té doby vymýcen a na jeho místě se prostírají úrodné polnosti, v místě pak, kde byl kdysi ukryt poklad, stojí dnes zmíněný už prostý kříž, stesaný ze dřeva. Předtím byla na něm i v životní velikosti z papírmašé vymodelovaná postava Kristova, pod křížem stály i figuríny Marie a Jana Evangelisty, rovněž v životní velikosti. Poněvadž materiál trpěl přespříliš nepříznivým počasím, byly papírové plastiky přemístěny do hřbitovního kostela, kde jsou dodnes k vidění na jednom postranním oltáři nalevo od hlavního. Dřevěný kříž na místě zůstal.
Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1887, s. 206-207
P.S. Spolu s předchozím textem, který je 43. pověstí vřadě těch, které Franz Hübler v MVDGB postupně v rozmezí 10 ročníků časopisu (!) uveřejňoval, je tento jako 44. i tím posledním.
Pověst o vzniku Krumlova
V místech, kde dnes stojí město Krumlov (v originále "Krumau" - pozn. překl.) a nad ním i krumlovský zámek, býval v dávných časech hustý les. Na skále, která dnes nese zámeckou věž, zdržovala se tenkrát banda lupičů, která zneklidňovala celé široké okolí. Tu si páni z Růže konečně předsevzali učinit jejich řádění konec. Vytáhli proti nim s jízdními ozbrojenci, mnohé zabili a ostatní zahnali. Tam, kde lupiči pobývali, dal rožmberský vladař zbudovat pevný hrad k záštitě kraje. Brzy se začali při úpatí hradu usazovat pokojní obyvatelé, kteří stavěli jeden dům vedle druhého a tak vznikla prvá krumlovská ulička, která po loupežnících, majících kdysi svá obydlí na blízké skále, dostala jméno Latrán (v originále "Latroner-Gasse" - pozn. překl.) po té lotrovské bandě lupičů (v originále "von Latro-Räuber" - pozn. překl.). Jeden z prvých osídlenců byl bohatý rybář. Ruiny jeho domku lze ještě dnes spatřit na skále pod hradem. Odtud podél toku řeky Vltavy (Moldau) vyrostla druhá ulice, nazvaná pak Rybářská (v originále "Fischer Gasse" - pozn. překl.). To byly počátky dvou prvých ulic města Krumlova.
Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1877, s. 331
P.S. Už první z řady autorova výběru z pověstí jižních Čech se věnuje vzniku města Budějovic (ta o vzniku Krumlova má pořadové číslo 17.) a zakládá příběh na užití českého rčení "bude jich více" podobně jako je u Krumlova založen na mylném (a také nejspíš českém, jakkoli je i německé slovo "Luderkerl" výrazem pro neřádného chlapa a české "lotr" se dá vztáhnout k latinskému "latro" s významem doslova "lupič, loupežník") výkladu jména "Latrán" (odvozujícího se z latinského přívlastku "lateral", tj. "postranní", označujícího pak domy při hradě, podhradí). Jak půvabné omyly to jsou, když tvoří pověst!
Pověst o založení kaple na Křížové hoře nad Krumlovem
Čtvrt hodiny od města Krumlova cestou na Linec zvedá se nedaleko toku řeky Vltavy poměrně příkrý vrch, zvaný "Kreuzberg" (česky "Křížová hora" - pozn. překl.), na jehož vrcholu se nachází kaple Bolestné Matky Boží (v originále "zur schmerzhaften Mutter Gottes" - pozn. překl.). Bydlil tu koncem 14. století počestný mědikovec, který vykupoval starou měď od kolem putujících podomních židovských obchodníků (v originále "von den herumreisenden Hausirjuden" - pozn. překl.). Jednou tak přivezl větší množství staré mědi k roztavení do blízké tavírny ((v originále "in den Schmelzofen", Tavírna je v Českém Krumlově dodnes užívané pomístní jméno nedaleké lokality - pozn. překl.). Když tavba počala, zpozoroval v tekuté hmotě plovat hroudu vysokým žárem netknutou, která se točila dokola, aniž by klesla ke dnu. Mistr chtěl vidět, co to má být, nabral hroudu do kleští, položil ji na kovadlinu a začal do ní bušit - když tu se k jeho úžasu začalo to celé natahovat do délky i do šířky, až posléze vyvstala před ním věrná podoba Ukřižovaného Spasitele. Když hrůza ustoupila, byl mistr naplněn vděčností nad takovým zázrakem a rozhodl se vzácnou relikvii chovat jako oko v hlavě a vysoce si jí cenit coby ochrany svého domu. Krucifix se stal dědictvím nejen jeho syna, ale přecházel z pokolení na pokolení rodu i nadále až do chvíle, kdy jej - bylo to někdy kolem roku 1690 - poslední z dědiců a majitelů domu na smrtelném loži předal jednomu z krumlovských radních s prosbou, aby se umístěn v nějakém kostele stal předmětem obecné úcty. V roce 1714 byla za tím účelem na zmíněné už vrchu nad Krumlovem zbudována mariánská kaple a kříž do ní přenesen. Po něm právě má i jméno Křížová hora (Kreuzberg) či také Kalvárie (v originále "Kalvarienberg" - pozn. překl.).
Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1879, s. 391
Pověsti o Bystřickém neboli Černém jezeře
Na Šumavě, blízko města Železná Ruda (Eisenstein) a knížecí hohenzollern-sigmaringenské domény Debrník (v originále "fürstlich Hohenzollern-Sigmaringensche Domaine Defferneck" - pozn. překl.), leží při úpatí hory Můstek (v originále "Brückl" - pozn. překl.) tzv. Bystřické nebo také Černé jezero (v originále "Bistritzer oder auch schwarze See", při čemž přívlastek "Bystřické" či "Bistritzer" je vztahuje ke stejnojmennému panství, zvanému tak podle Bystřice nad Úhlavou /Bistritz an der Angel/, k němuž patřilo třeba i Nýrsko /Neuern/ - pozn. překl.). Jeho hloubka není dosud určena. Obyvatelé okolí vypravují o něm následujících několik pověstí:
Když se různé věci, jako třeba hrách a kamení a tak podobně sváže do jednoho uzlíčku a to celé hodí do onoho Černého jezera a nechá v něm, stane se z obsahu, je-li všecek stejného druhu, směs věcí rozličných, a naopak, je-li při vhození směsí věcí rozličných, stane se obsah stejnorodým. Vůbec však se při vhození jakýchkoli kamenů do jezera nebe nad ním zachmuří a vzápětí se přižene silná bouřka.
Jednou páslo při jezeře několik pastýřů dobytek. Náhle z jezerní hladiny vystoupil temnohnědý býk, který se také připojil ke stádu a pásl se s ním. Po nějaké chvíli vyšel z vody hastrmánek (v originále "ein Wassermännchen" - pozn. překl.) a chtěl býka zahnat do jezera zpátky. Poněvadž ten ne a ne jít s ním, začal vodní mužík opravdu příšerně klít a teprve nyní se zvíře uvolilo a následovalo ho do hlubin.
Jednou zas jel jeden sedlák v zimě se saněmi, taženými dvěma silnými volky, přes jezero, které kryla tlustá vrstva ledu, aniž by se kočímu i povozu snad něco stalo. Sedlákův psík se však, jak běžel za sáněmi, probořil do vody a utonul v ní.
Jeden lovec kráčel kdysi po břehu jezera a tu spatřil sedět na vodní hladině šedého mužíčka, jako by ta postava byla snad z kamene či ze dřeva. Zpozoroval však při pozornějším pohledu, že si to něco hraje s penězi. Když zvedl pušku a zamířil tím směrem, zahrozilo zjevení prstem a zvolalo: "Kdybys mě poprosil o ty peníze, se kterými si hraju, dal bych ti je a z tebe by byl rázem bohatý muž, poněvadž tak ale neučinils, zůstaneš i se svým potomstvem chudý na věčné časy." Pak se to zjevení potopilo a zmizelo z očí. Lovec však zůstal opravdu chudý a jeho potomci jsou žebráky až dodnes.
Jednou přišel vodník k rybáři, který měl malou chýši na břehu jezera a prosil ho, zda by u něho nemohl přenocovat. Poněvadž ten v chýši neměl nijakou postel, ale jen zem vystlanou rákosím a mechem, odkázal mužíka do kolny na seno (v originále "in die Scheuer auf das Heu" - pozn. překl.). Jen ho tím ale vylekal, takže hastrman prosil znovu, tentokrát zda by se mohl uložit alespoň do rákosí vedle rybářovy chýše. Rybáři to přišlo k smíchu a povídá, že to už si může lehnout rovnou do rybníka, který tu byl také nedaleko. Mužík tam opravdu skočil, popřál v letu užaslému rybáři dobrou noc a zmizel pod vodní hladinou. Jak se rybář zděsil, když stojí vodník ráno před ním a se spokojeným výrazem mu vinšuje tentokrát zase dobré ráno a nemá přitom šaty ani trochu mokré. Prosí teď jen rybáře, aby ho doprovodil k Bystřickému jezeru. Ten se k tomu vlídně uvolil. Cestou mu mužík vyprávěl, že jako vodník přebýval na sta mil odtud v hlubokém jezeře a že už dlouho hledá svou vodní žínku, která od něho před mnoha lety utekla. Když došli k jezernímu břehu, žádal mužík svého průvodce, aby tu počkal tak dlouho, dokud prý mu on nedá z vody znamení, podle kterého pozná, že už svou ženušku našel. Dlouho tam rybář postával u jezera a čekal. Konečně vyrazila z vody do výše hůl, kterou mužík nosil s sebou a byla celá od krve. Z toho rybář poznal, že hastrmánek došel svého cíle a vykonal krvavou pomstu.
Aby přece jen jednou zjistil, jak je jezero hluboké, dal někdejší majitel debrnické doményv originále "Domaine Defferneck" před lety zrobit vor, aby z něho spustil ke dnu olovnici. Začátek byl bez jakéhokoli výsledku - ať se závaží spustilo, jak hluboko to bylo jen možné, na dna nedosáhlo. Tu se náhle vedle boru vynořil hastrman a řekl lidem, že pátrají nadarmo, poněvadž jezero je bezedné a neměli by dál rušit jeho klid. Od té doby se opravdu už nikdo nepokoušel stanovit mu hloubku.
Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1879, s. 389-390
Zakletý les u Vyššího Brodu
Blízko Vyššího Brodu je malý lesík, daleko široko vyhlášený tím, že se v něm dějí věci podivné a nekalé.
Jednou šly dvě ženské z Vyššího Brodu sbírat do toho lesíka klestí. Na jednom jeho konci se rozdělily, že se na tom druhém zase sejdou. Když se ale prodraly kus houštím, spatřily najednou před sebou každá zvlášť obrovité krásné město s paláci a věžemi, obehnané mohutnou zdí. U městské brány stál nějaký lovec, který jim neustále kynul, jen aby přišly blíž. Neudělaly to však, jen jedna druhou ustrašeny volaly, aniž by to volání některá z nich jakkoli zaslechla, přestože lesík byl velice malý.
Tu konečně jednu z nich napadlo, že je třeba, když se zabloudí, obrátit naruby pravý rukáv jupky (dříve často nošený lehký ženský kabátek - pozn. překl.), aby se dala najít zase ta správná cesta. Udělala to a hle, už tu k ní míří ta druhá s nůší celá šťastná, že se přece jen našly. Obě měly stejné vidění a od rána do večera bloudily houštím kolem dokola, ačkoli byly od Vyššího Brodu jen čtvrt hodiny daleko a ne víc by mělo trvat přejít celý ten zakletý lesík.
Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1881, s. 74
Jako by nás ty staré ságy měly snad utěšit, že nebývalo ani jindy všechno nijak dorůžova a že člověk je předurčen bloudit alespoň někdy světem jak pomatený. Ten, kdo nám je převyprávěl, stačil uniknout koncům, které i tu nejděsivější minulost a literární nadsázku daleko překonaly. Zůstala ta útěcha textů, které už pro svou těžkou dostupnost ve svázaných ročnících vzácných periodik stojí zato alespoň v malém výbětu těch "šumavských" (ostatní se týkají nejrůznějších jiných konců jižních Čech) uvést. Na jméno jejich autora jsem natrefil poprvé v průvodci Šumavou, baedekeru v červené vazbě, který v Českých Budějovicích vyšel roku 1888 nákladem sdružení Deutscher Böhmerwalbund čtyři roky poté, co ten spolek v jihočeské metropoli vznikl. V pasáži o dějinách města Budějovice (autorem textů, týkajících se města, byl tehdy Franz Engelbert Vollgruber, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) a jeho pověstech je zmíněn Franz Hübler, "toho času c.k. profesor v Liberci (Reichenberg)", který od roku 1877 (dodejme, že až do roku 1887!) publikoval 44 pověstí z jižních Čech (byla by z toho i dnes pěkná knížka) v proslulém periodiku Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen (MVGDB). Od roku 1868 působil v Českých Budějovicích jako profesor zdejšího německého gymnázia, odkud v roce 1875 odešel vyučovat na vyšší reálku v Liberci, kde vytrval až do roku 1908. Narodil se 25. února 1845 v Chomutově (Komotau) a po studiích zeměpisu a historie na pražské univerzitě působil zprvu v Praze jako stenograf zemského sněmu (Landtagsstenograph). Svou penzi ovšem už netrávil v Čechách, nýbrž ve Štýrském Hradci (Graz), kde také 15. prosince roku 1931 zemřel. Největší publikační i organizační aktivita Hüblerova není přitom věnována Šumavě, nýbrž Ještědskému hřbetu (Jeschkengebirge) a Jizerským horám (Isergebirge), jakož samotnému Liberci a jeho okolí. Německý "Gebirgsverein für Jeschken- und Isergebirge" v něm našel přímo svého letopisce, i za těch několik šumavských doteků však dík, budějovický "pane profesore".
- - - - -
* Chomutov / České Budějovice / hora Libín / Prachatice / Český Krumlov / Černé jezero / Vyšší Brod / † † † Štýrský Hradec (A)
