FRANZ ENGELBERT VOLLGRUBER

Malé dějiny města Budějovice s výčtem jeho vynikajících mužů, jakož i pověstí o něm

V nejbližším okolí nacházíme pozůstatky pravěkých kamenných i hliněných valů (v originále "Stein- und Erdwallen" - pozn. překl.) a v lesích početné mohyly (v originále "zahlreiche Hügelgräber" - pozn. překl.), z nichž byly vykopány velice zajímavé popelnice a bronzové předměty, ba dokonce i jantarové perly. - Mnozí dějepisci tvrdí, že už počátkem křesťanského letopočtu zde král Markomanů Marbod zřídil svou rezidenci, resp. rozšířil "staré město" Bójů zvané "Buiämum" (také "Boiohemum" podle jiných pramenů - pozn. překl.) a změnil jeho jméno na "Marobudum". - V 6. století před Kristem (mělo by být po Kristu - pozn. překl.) přicházejí do země slovanské kmeny, z nichž se ve zdejším okolí usadili Dudlebi (v originále "Dudleben" - pozn. překl.). - Staré město Budivojovice (v originále "Budweis" - hned v úvodu svého oddílu o Budějovicích v průvodci Šumavou, vydaném spolkem Deutscher Böhmerwaldbund v roce 1888, píše autor, že pro rozlišení s "moravským městem Budwitz" /rozuměj Moravské Budějovice/ se vedle místního jména "Budweis" užívá i rozšířené jeho podoby "Böhmisch Budweis" - pozn. překl.) by mělo snad - podle Balbína alespoň (Vollgruber cituje ten odkaz z díla "Vaterländisch-historische Aufsätze" od Maximiliana Millauera, zastoupeného rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) - děkovat za svůj vznik Budivojovi I. z Hluboké (v originále "Budiwoj I. von Hluboka" /1220-1265/ - pozn. překl.) a je poprvé písemně zmíněno už v roce 1251 pod jménem Budoywitz. Dále je zjištěno, že v roce 1263 pan Čéč z Budivojovic (v originále "ein Herr Zeyst /Čeč/ de Budoywitz" - pozn. překl.) vlastnil to zmíněné už "staré město" budějovické a také v roce 1277 je uváděn jako Čéč "von Budweis". - Pověst uvádí, že v blízkosti místa, kde řeka Malše (Maltsch) ústí do Vltavy (Moldau), měl stát zámek (v originále "ein Castell gewesen sei" - pozn. překl.) a že král Přemysl Otakar II. (v originále jen "Ottokar II." - pozn. překl.) učinil slib zbudovat tu klášter řádu dominikánů a kostel. Jisto je, že purkrabí Hýř (Hrz) ze Zvíkova (Hýř možná z německého Hirsch, v originále "Burggraf Hirzo von Klingenberg/" - pozn. překl.) dne 10. března 1265 dal jménem krále na místě, "kde má být vystavěno nové město", dominikánům pozemek příhodný ke zbudování kláštera. - Dále je jisto, že Přemysl Otakar II. pověřil tohoto purkrabího stavbou nového nového města Budějovice a že ten se sem dne 11. července osobně vydal, aby se přesvědčil o pokrocích zakladatelského díla. - Nežli mohl král přistoupit k výstavbě nového města, musil se s už zmíněným Čéčem z Budivojovic vyrovnat ve věci vlastnického práva "starého města", s čímž se Čéč nechtěl srozumět; to znamená, že byl nakonec odškodněn za zřeknutí se práv na Budivojovice panstvími Tachov (Tachau) a Veliš u Jičína (v originále "Welisch bei Jitschin", což je ovšem některými autory tradovaný omyl: šlo o Velešín /Weleschin/ - pozn. překl.). - Budování nového města probíhalo na tehdejší poměry velice skvěle. Pangerl (je jako autor i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) nazývá Budějovice "perlou mezi městy, založenými Přemyslem Otakarem II. " (v originále "die Perle der Ottokarianischen Städte" - pozn. překl.). Do nového dobře opevněného města byli povoláni obchodníci a řemeslníci z Rakouska a Bavor. Pozemky (v originále "Grund und Boden" - pozn. překl.) vně města byly zčásti vyměřeny na dvory po německém způsobu a dány k dispozici měšťanům. Tak vznikly dnešní osady Čtyři Dvory, Šindlovy Dvory, Haklovy Dvory a Nové Dvory (v originále "Vierhöf, Schindelhöf, Hackelhöf und Neuhöf" - autor se tu odvolává na časopis Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen /MVGDB/, roč. XVIII., s. 198; třeba ovšem poznamenat, že dnešní Nové Dvory stojí v místech někdejší středověké vsi Houžná při Houženském rybníku u Haklových Dvorů - pozn. překl.). Vsi Rožnov (Strodenitz), Malčice (Maltschitz) a Záboří (Zaborz, Saborsch) vyměnil král Přemysl Otakar II. v roce 1273 s klášterem ve Vyšším Brodě (Hohenfurth) za jiné a připsal je městu Budějovice (viz Millauer, Vaterländisch-historische Aufsätze, s. 22). Na všechny osady v novém katastru města (v originále "in die neue Stadtmark" - pozn. překl.) se vztahovalo německé právo. Dne 26. srpna roku 1278 padl král Přemysl Otakar II. v bitvě na Moravském poli (Marchfeld); české vojsko mělo toho dne bojový pokřik "Budějovice - Praha", císařské (rozuměj habsburské - pozn. překl.): "Rom - Christus". V roce 1292 (správným datem příslušné listiny je ovšem 28. srpen roku 1296 - pozn. překl.) propůjčil král Václav II. svému mincmistrovi Klaricovi a jeho potomkům dědičný úřad budějovického městského rychtáře (v originále "erblich das Budweiser Stadtrichteramt" - pozn. překl.). Rychlý rozkvět nového města a vznik německých vsí v jeho okolí sledoval závistivýma očima mocný vladařský rod sousedních Vítkovců (v originále "Witigonen" - pozn. překl.), neboť založením a bohatými dotacemi klášteru Zlatá Koruna (Goldenkron) i městu Budějovice byly jejich dalekosáhlé mocenské plány najednou zmařeny. Krátce po otakarově smrti zničil zlopověstný Záviš z Falkenštejna (v originále "Zawisch von Falkenstein" - pozn. překl.) klášter Zlatá Koruna a přepadl v prvé půli roku 1279 za noci sotva dostavěné Budějovice a vyplenil je. - Touto událostí započal téměř čtyři sta let trvající boj Budějovických o svobodu a samostatnost proti Vítkovcům a jejich potomkům, tj. pánům z Rožmberka (v originále "gegenüber ...deren Nachkommen, den Rosenbergern" - pozn. překl.). - V roce 1304 táhl král Albrecht (rozuměj král říše římské Albrecht Habsburský - pozn. překl.) do Čech a oblehl nejprve Budějovice. - V letech 1305-1306 byla výstavba města Budějovice zcela dokončena. - Roku 1318 přitáhl před město Petr z Rožmberka (v originále "Peter von Rosenberg" - pozn. překl.), tvrdě je obléhal, zmocnit se ho však nedokázal. - V roce 1402 obléhal Budějovice znovu Jindřich z Rožmberka (v originále "Heinrich von Rosenberg" - pozn. překl.) pro výsadu povinné zastávky a mýta (v originále "wegen der Strassen- und Mauthprivilegien" - pozn. překl.), pro právo lovu a hraniční spory, a to po celý jeden rok. - Během husitských válek zůstalo město trvale ušetřeno nepřátel.Bylo tehdá dobře opevněno a královskými oddíly hájeno tak, že se husité neodvážili je oblehnout.
Oldřich II. z Rožmberka (v originále "Ulrich II. von Rosenberg /1418-1452/", což je letopočty /má být ovšem 1481-1451/vymezená doba jeho vladařství, žil v letech 1403-1462 - pozn. překl.) se marně pokoušel o získání vladařských práv nad městem Budějovice. - V roce 1452 spěchal Jiří z Poděbrad (v originále "Georg von Poděbrad" - pozn. překl.) po vítězství nad posledními Tábority za zdoláním katolické rožmberské strany. Budějovice, kam se Oldřich z Rožmberka uchýlil, nebyly pro nedostatek sil schopných boje schopny přestát dlouhé obléhání a musily se podrobit se zemskému správci (v originále "dem Gubernator" - pozn. překl.), kterého až dosud neuznávaly.
Mladistvý král Ladislav daroval listinou ze dne 2. prosince 1453 Jindřichu III. z Rožmberka (v originále "Heinrich III. von Rosenberg" - pozn. překl.) jako odměnu za zvláštní služby jím vykonané (údajně za podíl na vysvobození krále ze zajetí císaře Fridricha - pozn. překl.) město Budějovice k doživotnímu užívání. Budějovičtí se ovšem zdráhali slíbit Rožmberkovi poslušenství (v originále "weigerte sich, ihm zu huldigen" - pozn. překl.). Jindřich utlačoval město co nejtvrději, aniž by si ovšem vynutil své uznání měšťany. - Jeho bratr a nástupce Jan I. se snažil na králi vymoci alespoň tříletý nárok na odvod dávek, které z města plynuly královské komoře. Poněvadž se však měšťané i proti tomu co nejrozhodněji obrátili, odměnil král Budějovické za tuto výjimečnou věrnost a příchylnost potvrzením všech městu do té doby udělených výsad a nadto vystavil dne 4. srpna 1457 ve Vídni privilegium (v originále "Gnadenbrief" - pozn. překl.), zaručující městu, že nesmí být nikdy zastaveno ani prodáno, nýbrž že má na věčné časy setrvat při královské komoře (tj. zůstat provždy městem královským - pozn. překl.). Od téhož krále získaly Budějovice také právo volit si každoročně svého rychtáře.- Roku 1462 konal Jiří z Poděbrad ve městě sněm (v originále "Fürstentag" - citováno tak z Palackého Dějin IV.2, s. 200 - pozn. překl.). Město stálo na radu purkmistra Ondřeje Puklice ze Vztuh na straně králově, jakkoli byl (rozuměj "husitský král" Jiří z Poděbrad - pozn. překl.) prohlášen papežem Piem II. za kacíře. "Puklice byl hlavou české strany, která, ačkoli setrvávající při katolické víře, zůstala králi věrna. Proti ní stála strana "rodilých" zdejších Němců (v originále "die der "eingebornen" Deutschen" - pozn. překl.) a osobních nepřátel Puklicových (tuto větu autor cituje z Trajerovy knihy Diöcese Budweis, s. 5 - pozn. překl.)." Jiří z Poděbrad hrál dvojí hru a jeho stoupenec Puklice taktéž. To si nedali ",eingebornen' Deutschen" dlouho líbit. "Došlo k rozepřím, za nichž byl Ondřej Puklice v pátek po Božím Těle roku 1467 svými nepřáteli zabit (i tato věta je zřejmě citátem z Trajerovy knihy Diöcese Budweis, s. 5 - pozn. překl.)." - Odpor Budějovických měl za následek ta nejpřísnější církevní opatření (město se dokonce ocitlo v klatbě - pozn. překl.). Jan (v originále "Johann" - pozn. překl.), syn vůdce katolické ligy Zdeňka ze Šternberka (v originále "der Sohn Zděneks, Führers der katholischen Liga" - pozn. překl.), vtrhl do jižních Čech, donutil mocného Jana z Rožmberka (v originále "Johann von Rosenberg" - pozn. překl.) k uzavření příměří a donutil budějovické měšťany připojit se k panské jednotě (citováno podle Schlesingerovy knihy Geschichte Böhmens, s. 375). Od roku 1469 až do dne 22. července 1479 bylo město poddáno uherskému králi Matyášovi (Matyáš Korvín, rodák z dnes rumunské Kluže, žil v letech 1443-1490 a byl roku 1469 zvolen českými a moravskými stavy českým králem - pozn. překl.). Nato bylo přiřčeno Vladislavu Jagellonskému (ten užíval titul českého krále souběžně s Matyášem až do jeho smrti roku 1490 - pozn. překl.). - Mezitím zášť Rožmberků vůči Budějovickým přetrvávala i nadále. Málo dbali o privilegia Budějovicím propůjčená a dostávali se svými hospodářskými aktivitami do stále těsnější blízkosti města (pivovar ve Vidově /Widerpolen/, později v Plavnici /Plawnitz/ - citováno z práce Budweis und Umgebung Karla Köpla, rovněž samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Teprve když Petrem vokem (6. listopadu roku 1611) rožmberský rod vymírá, nachází město Budějovice z této strany tak vroucně vytoužený klid.
Král Ferdinand I. (v originále "König Ferdinand I.", rozuměj Ferdinand I. Habsburský - pozn. překl.) svolal v letech 1528, 1529 a 1531 do Budějovic veřejné zemské sněmy, potvrdil všechna městu dosud propůjčená privilegia a udělil mu některé výsady nové. Zejména propůjčil městu Budějovice křeslo a hlas v zemském sněmu, a to hned po městě Plzni. Dále udělil městu dne 20. ledna 1547 první těžní právo (v originále "Bergfreiheit" - pozn. překl.). Od počátku 16. století až do roku 1547 byly Budějovice ve sporu s Prachaticemi (v originále "Streit mit Prachatitz" - pozn. překl.), který vzešel z toho, že Budějovičtí chtěli rozšířit právo skladu, propůjčené jim od krále Václava IV. na silnici z Freistadtu do Budějovic také na novou cestu přes Vyšší Brod a Kájov (v originále "Weg über Hohenfurth und Gojau" - pozn. překl.). Došlo k pozvání k nejvyššímu komornímu soudu, při čemž však Budějovičtí propásli lhůtu k podání a věc prohráli. - Husitské hnutí nezapustilo v Budějovicích nijaké kořeny, učení Lutherovo naproti tomu nalezlo sem snadný přístup, takže Ferdinand I. v roce 1559 dal podnět k energickému zákroku města vůči protestantům (následujícího roku jich bylo z něho šest, nikoli více, vykázáno - pozn. překl.). - Císař Maxmilián II. dal v roce 1569 Budějovicím zřídit vlastní mincovnu, kde se razily tolary i krejcary ve všech hodnotách tehdejší měny (návrat k tolarové měně se uskutečnil až roku 1573 - pozn. překl.).- Dne 30. ledna 1611 se zmocnily oddíly Pasovských (v originále "Passauer Truppen" - pozn. překl.), které vedl Ramée (plukovník Lorenz /Laurenz/ von Ramée byl už dva roky nato popraven - pozn. překl.) a které byly vyslány do Čech k ochraně Rudolfa II., Budějovic a za jejich vpádu byl u padacího mostu při Pražské bráně zastřelen městský písař Šimon Plachý (v originále "Simon Plachy" - pozn. překl.). - V roce 1614 svolal císař Matyáš II. (v originále "K. Mathias" - pozn. překl.) do Budějovic zemský sněm. - Počátkem třicetileté války pronikl velitel stavovského vojska hrabě Matyáš z Thurnu (v originále "der ständische Feldherr Graf Mathias von Thurn" - pozn. překl.) až k Budějovicím, aby město, ve kterém byla císařská posádka, oblehl. K osvobození města dorazil do Budějovic v listopadu 1618 s císařskou armádou hrabě Buquoi von Longueval (Karl Bonaventura Buquoy /1571-1621/, rodák z francouzského Arrasu, zahynul při obléhání Nových Zámků na území dnešního Slovenska ubodán sudlicemi uherských hulánů Alexandra Batoryho - pozn. překl.), porazil nepřátelské oddíly stavů a donutil je k ústupu. - Po bitvě na Bílé hoře daroval 10. prosince 1620 Ferdinand II. Budějovickým jako odměnu za jejich věrnost hornické městečko Rudolfov (v originále "Rudolfstadt" - pozn. překl.) s tamními stříbrnými doly a propůjčil budějovickým měšťanům tzv. Landtafelfähigkeit, tj. schopnost nabývat deskových statků (rozuměj statků zapsaných v tzv. deskách zemských - pozn. překl.). Týž císař povýšil město na královské svobodné horní město (v originále "zur königlich freien Bergstadt" - pozn. překl.) a poskytl mu ještě mnohé jiné důkazy své přízně. - V roce 1631 byl v Budějovicích opět konán zemský sněm a do města byla z bezpečnostních důvodů převezeny korunovační klenoty a zemské desky (v originále "königliche Krone und Landtafel" - uloženy byly v kapli farního kostela a střeženy měšťany dnem i nocí /velitelem zdejší posádky byl tehdy Jindřich Hýzrle z Chodů a o bezpečnost klenotů pečovali i vojáci Valdštejnova regimentu, který sem byl vyslán/ - pozn. překl.). Tu se Thurn odvážil nového útoku na město, který však odrazili velitelé císařských oddílů Dampierre (Heinrich Duval, hrabě Dampierre /1580-1620/, rodák z Château Hans u francouzských Met /Metz/, padl 1620 při Prešpurku /dnešní Bratislava/ - pozn. překl.) a Don Baltasar von Marradas (celým titulem "Marradas y Vich /Vique/ Pallas", jinde "Marradas de Vicque y Salent", rodák ze španělské Valencie, žil v letech 1560-1638, zemřel v Praze jako český místodržitel, guvernér Prahy a význačný mecenáš českého barokního umění - pozn. překl.). Jižní Čechy byly tehdy pokračujícím pleněním, ať už rukou přátel či nepřátel (v originále "Plünderungen von Freund und Feind" - pozn. překl.) proměněny doslova v poušť. Ke všemu utrpení rozšířila se navíc zhoubná epidemie střevního tyfu (v originále "ein verheerendes Nervenfieber" - pozn. překl.). - Dne 24. července 1641 vypukl ve městě požár, za něhož lehly popelem tři čtvrtiny města (na 300 domů). - V roce 1649 byl ve městě opět konán zemský sněm. - Roku 1727 byla zbudována kašna s vodotryskem a radnice (v originále "der Röhrkasten, die Wasserkunst und das Rathaus" - pozn. překl.). - Když vypukla válka o rakouské dědictví (v originále "beim Ausbruch des österreichischen Erbfolgekrieges" - pozn. překl.), přitrhlo roku 1741 před Budějovice bavorsko-francouzské vojsko pod velením generála Brocarda (Henri Baraillon du Brocard zahynul několik let nato /1745/ v bitvě u Fontenoy v dnešní Belgii - pozn. překl.) a byly mu, poněvadž samo město nemělo nijakou vojenskou posádku, otevřeny po uzavření čestné kapitulace městské brány dokořán. Po odchodu nepřátelských oddílů ubytovalo se ve městě vojsko císařské. Plné tři čtvrtiny roku trvaly bojové přesuny císařských a francouzských zbrojných sil, než se konečně 28. července 1742 zámek Hluboká (v originále "Schloss Frauenberg" - pozn. překl.), v němž se Francouzi opevnili, byl donucen vzdát. - Ve druhé slezské válce byly vlastních oddílů opět zbavené Budějovice obleženy 29. září 1744 Prusy, jejichž vojsku velel generál baron von Kreutz. Bezbranní měšťané se rozhodli k čestné kapitulaci. Nepřítel však neuhájil svou pozici nadlouho, neboť už 22. října bylo město vzato útokem pandurů, kterým stál v čele pověstný baron Trenck (v originále "Baron von der Trenk" - Franz von der Trenck /1711-1749/ byl už v následujícím roce 1745 podroben soudnímu řízení a čtyři léta nato umírá ve vězení na brněnském Špilberku - pozn. překl.). Prusové tak vesměs upadli do zajetí. - Při novém rozdělení krajů v roce 1751 byly Budějovice povýšeny na krajské město. - V roce 1778 vystoupil Josef Wunderlich, zdejší měšťan a mistr jehlářský, na veřejnost s původním vynálezem, jímž byl řádkovací secí stroj vlastní výroby. - Dne 11. prosince 1785 byl uveden ve svůj úřad první budějovický biskup hrabě Schaaffgotsche (celým německým jménem a titulem "Johann Prokop Graf von Schaaffgotsch Freiherr von Kynast und Greiffenklau" - pozn. překl.). - V poslední válce s Turky (v originále "im letzten Türkenkriege" - pozn. překl.) roku 1791 přispělo město Budějovice císaři Leopoldu II. dobrovolným darem 4500 zlatých, z čehož samotný sbor ostrostřelců (v originále "Scharfschützencorps" - pozn. překl.) byl v tom celkovém obnosu zastoupen částkou 1500 zlatých.
Do první koaliční války (1796) vyslaly Budějovice 31 dobrovolných polních myslivců, vystrojilo je a vyzbrojilo, při rozpuštění tohoto oddílu odvedlo pak do válečné pokladny v Praze žold pro ně (v originále "die Löhnung" - pozn. překl.) ve výši 2749 zlatých 12 krejcarů. - Ve druhé koaliční válce (v roce 1800) otevřel zdejší střelecký sbor při zřízení české legie (v originále "hiesige Schützencorps bei Errichtung der böhmischen Legion" - pozn. překl.) ve městě odvodní místo a naverboval tam 49 legionářů a 12 dobrovolných polních myslivců. Ty prvé vyzbrojil jen zčásti, druhým pak zajistil plnou výzbroj i žold. - Za třetí koaliční války bylo Budějovicím zle trpět. Ve druhé půli měsíce prosince roku 1805 shromáždil zde své hlavní síly francouzský maršál Bernadotte (Jean-Baptiste Jules Bernadotte /1763-1844/ stal se od roku 1818 králem švédským /jako Karl XIV Johan/ a norským /jako Karl III Johan/ a setrval v obojí hodnosti až do své smrti - pozn. překl.) a po vánočních svátcích sem byl přemístěn i bavorský hlavní stan pod velením Wredeho (Carl Philipp von Wrede /1767-1838/ byl roku 1813 povýšen do hodnosti polního maršála a rok nato nobilizován s titulem knížete; do smrti zůstal vrchním velitelem bavorské armády - pozn. překl.). Teprve dne 20. ledna 1806 byly Budějovice zbaveny této obojí dodnes ve zlém zdejšími vzpomínané vojenské okupace (v originále "heute noch im schlimmen andenken hier stehenden Besatzungen" - pozn. překl.). - V tomto roce střelecký sbor postavil oddíl dvacet polních myslivců, 6 z nich opatřil výzbrojí a až do jejich propuštění i příplatkem v celkové částce 518 zlatých 26 krejcarů. - V květnu roku 1809 zde rozbil na počátku války s Napoleonem svůj hlavní stan císař František II. (v originále "Kaiser Franz" - pozn. překl.) s arcivévodou Karlem. Dne 7. května předalo měšťanstvo císaři dobrovolný dar 1000 kusů dukátů k pokrytí válečných výdajů. - Na podzim roku 1828 byl odtud z Budějovic zahájen provoz koněspřežné dráhy do rakouského Kerschbaumu (až do Lince se tak stalo dne 1. srpna 1832). - V roce 1852 konala se ve městě prvá Řemeslná a průmyslová výstava (v originále "Gewerbe- und Industrie-Ausstellung" - pozn. překl.). - Na národní půjčce (v originále "Nationalanlehen", označována i jako "nucená národní půjčka" - pozn. překl.) v roce 1854 podílel se budějovický okres (v originále "der Budweiser Bezirk" - pozn. překl.) částkou 1,665.776 zlatých konvenční měny. - V roce 1868 padlo 35 domů města za oběť hrozivému požáru. - Téhož roku byla otevřena železniční trať dráhy císaře Františka Josefa (v originále "Franz-Josef-Bahn" pozn. překl.) z Budějovic do Plzně a v Budějovicích bylo zavedeno plynové osvětlení města. - V následujícím roce 1869 byla otevřena železniční trať dráhy císaře Františka Josefa z Budějovic do Vídně a dva roky nato (dne 20. dubna 1871) železniční trať dráhy císařovny Alžběty (v originále "Kaiserin-Elisabeth-Bahn" - pozn. překl.) z Budějovic do Lince. - Roku 1874 byl ustaven zdejší sbor dobrovolných hasičů (v originále "hiesige freiwillige Feuerwehr" - pozn. překl.), 1877 pak otevřeno budějovické městské muzeum. - V roce 1878 slavil zdejší měšťanský sbor ostrostřelců 300leté jubileum své existence velkolepou střeleckou slavnost, při které byl vysvěcen i nový prapor sboru. - Dne 9. května 1879 byl slavnostně otevřen nový železný most, zvaný Dlouhý (v originále "eiserne (lange) Brücke" - pozn. překl.), 24. května téhož roku pak odhalen nádherný pomník Adalberta Lanny (v originále "herrliche Lanna-Denkmal" - pozn. překl.) a v srpnu se ve městě konal už VII. zemskoněmecký učitelský den (v originále "VII. Deutsch-böhmische Lehrertag" - pozn. překl.). - 28. října roku 1883 byl v tomto městě odhalen památník nesmrtelnému císaři Josefu II. a téhož roku došlo i ze strany zdejšího německého pedagogického sdružení k založení německé lidové knihovny. - 27. dubna 1884 se konalo ustavující shromáždění spolku Deutscher Böhmerwaldbund. Byla zde v tom roce uspořádána i velká a bohatě obeslaná zemědělská a lesnická, průmyslová a řemeslná výstava. - V srpnu roku 1886 konala se ve městě včelařská výstava a VII. jihočeský hasičský sněm. V květnu předchozího roku (rozuměj rok 1887 - pozn. překl.) uspořádal německý Sängerbund für Böhmen (tj. Pěvecký svaz pro zemi Českou - pozn. překl.) v Budějovicích svůj IV. Bundesfest (tj. svazovou slavnost - pozn. překl.), což bylo spojeno i se slavnostním svěcením praporu místního německého sdružení Liedertafel.
Vynikající mužové: Z města Budějovic a z budějovických škol vyšel pozoruhodný počet mužů, na něž může být jejich domovské město (v originále "die Vaterstadt" - pozn. překl.) vším právem hrdo. Dominik z Budějovic (v originále "Dominik von Budweis" - pozn. překl.), kolem roku 1392 zplnomocněný písař (v originále "bevollmächtiger Schreiber /Secretär/" - pozn. překl.) historického Jana z Pomuku (také Johánka z Pomuku, příjemním Welflin - pozn. překl.), generálního vikáře pražského arcibiskupa. - Theobald Feger (XV. století), údajně první knihkupec (ovšem nikoli v Budějovicích, jak hlásá tento tradovaný omyl, nýbrž v uherském Budíně /Buda/ - pozn. překl.). - Hölzel von Bernstein, "hormistr" (v originále "Bergmeister" - pozn. překl.) v Budějovicích a vynikající mineralog. - Simon Proxenus a Sudetis, profesor na pražské univerzitě. - Georgius Plachy (v originále "Georg Plachy", syn už zmíněného Šimona Plachého z Třebnice, oběti vpádu Pasovských do města Budějovic, autor až 80 knih, psaných v latině, němčině i češtině, znám v české literatuře jako Jiří Plachý-Ferus, při čemž "Ferus" je latinský překlad přídavného jména "plachý", které má ovšem ve staré češtině význam "divoký" - pozn. překl.), nar. 1606 v Horšovském Týně (působil i v Prachaticích a je mj. autorem knihy o poutním místě Neukirchen beim Heiligen Blut - pozn. překl.), vůdce studentů při hrdinné obraně Starého Města pražského před Švédy roku 1648, zemřel 19. dubna 1664 (správně má být 21. ledna 1659 v Březnici - viz o něm na webu Městského kulturního zařízení Horšovský Týn - pozn. překl.). - Josef Wunderlich, nar. 1728, †1798, vynálezce tzv. "budějovického secího stroje" (v originále "Budweiser Säemaschine" - pozn. překl.). - Lukas Bernhard Schneider, měšťan a mistr pekařský, †1780, zanechal po sobě rukopisnou kroniku Budějovic. - Franz Jakob Prokisch (v originále mylně "Franz Prokesch", také samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), malíř v Budějovicích, † dne 25. října 1791. - Adalbert Gyrowetz (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), nar. 19. února 1763 (uvádí se spíše datum křtu, tj. 20. únor - pozn. překl.), c.k. dvorní kapelník a hudební skladatel (v originále "Compositeur" - pozn. překl.). - Maximilian Millauer (zastoupen rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), kněž řádu cisterciáků ve Vyšším Brodě (Hohenfurth), později univerzitní profesor v Praze, má opravdovou zásluhu o zkoumání dějin svého rodného města. - Mathias Kalina rytíř von Jätenstein (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), nar. 10. ledna 1772, doktor práv, osvědčil se jako učenec v oboru dějin vlasti (v originále "auf dem Gebiete der vaterländischen Geschichte" - pozn. překl.) a dějin starověku (v originále "Alterthumforscher" - pozn. překl.), zemřel dne 6. ledna 1848. - Svobodný pán von Rath (v originále "Freiherr von Rath", má být celým jménem "Joseph Freiherr von Rath" - pozn. překl.), c.k. polní zbrojmistr, narodil se 17. února 1772 v Budějovicích (jiné prameny uvádějí 27. únor - pozn. překl.), sloužil (rozuměj v armádě - pozn. překl.) po 63 let, získal roku 1815 řád Marie Terezie (v originále "Theresienorden" - pozn. překl.) a roku 1848 komandérský kříž c.k. Leopoldova řádu. - Adalbert rytíř von Graff, nar. 1777, †1847. - Dr. Ferdinand Anthofner, kněz řádu cisterciáků ve Vyšším Brodě a ředitel gymnázia. - Dr. Anton Schmidt. - Oberstlieutenant (tj. podplukovník) Gottfried Uhlig von Uhlenau (zastoupen samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). - Adalbert rytíř von Lanna, c.k. loďmistr, o němž v tomto průvodci pojednáno už dříve podrobněji. - Dr. Franz Schuselka (rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), nar. 1811, věnoval se dlouhý čas politickému životu. Ačkoli rodem Němec, rozvinul později ideje, které s ním jeho soukmenovci nemohli sdílet. Zemřel v tichém ústraní. - Dr. Karl Haas, nar. 1815, †1871, byl velmi oblíbeným lékařem a zdatným zemědělským odborníkem - zvláštní zásluhy si získal o povznesení ovocnářství ve zdejším okolí. - Josef Skerl šlechtic von Schmidtheim, c.k. plukovník (v originále "Obrist", tj. starší tvar pro "Oberst" - pozn. překl.), nar. 24. února 1814, †1. května 1885, účastnil se v roce 1858 expedice rakouské lodi Novara a daroval svou bohatou sbírku mořských mušlí, plžů, krabů, korálů, antických mincí, předmětů z archeologických vykopávek a zajímavých zkamenělin zdejšímu městskému muzeu.
Prostý patriarchální způsob života, jaký vedli naši předkové, přinášel s sebou i to, že se velká část pověstí, které se vztahují k založení města či k dávnější historii, zachovala až do našich časů. - Zásluha o sebrání těchto pověstí náleží panu Franzi Hüblerovi (je zastoupen i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), toho času c.k. profesorovi v Liberci (Reichenberg), který je pak - aby je učinil přístupným širšímu čtenářskému kruhu - postupně od roku 1877 zveřejňoval v časopise Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen (zkratkou MVGDB - roč. XV.-XXV.! - pozn. překl.). Nejvýznamnější z nich uveďme: pověst o založení města Budějovice - o bludném kameni - o jeptišce Luise - o velké žábě na piaristickém kostele (rozuměj původně dominikánský klášterní chrám Obětování Panny Marie - pozn. překl.) - o pekařství jménem "Todtenbäck" (o pekaři, u kterého se v domě říkalo "Zum Todtenbäck" poté, co mu lupiči chtěli okrást mrtvou dceru a při stahování prstenu z ruky ji probudili k životu, nikdy už však nepromluvila a brzy nato skonala "definitivně" /Václav Ambrož v knize "Ze starých Českých Budějovic" pověst česky nazývá "U mrtvého pekaře" a dokládá, že dům v Krajinské ulici čp. 17 patříval opravdu pekaři příjmením Todt!/ - pozn. překl.) - o pekařství jménem "Kapuzinerbäck" (u Ambrože má pověst o tom, jak kapucíni získali pro svůj klášter /dnes budova Teologické fakulty Jihočeské univerzity/ 13 domů v Kněžské ulici včetně jednoho s pekařstvím, titul "Pekařství u kapucínů" - pozn. překl.) - o velkém zvonu jménem Pummerin (koncovka jména je ženská přechylovací, tj. česky něco jako "Pummerová" či "Pummerka", což ostatně podle cenné informace Ing. Jana Schinko bylo za starého Rakouska součástí budějovických českých rčení jako "zvonili na Pumerku" či "na velké věži zvonila Pumerka"! - pozn. překl.) - o šedém králi skřítků na zřícenině Dívčí Kámen (v originále "auf der Ruine Maidstein" - pozn. překl.) - o strašidle ve Veitově dvoře (někdejší Veithof dostal později české jméno Voříškův dvůr - pozn. překl.) - o strašidle v zásobárně (v originále "im Verpflegsmagazin" - pozn. překl.) aj. - V Grohmannově sbírce pověstí (Josef Virgil Grohmann (také samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) vydal 1. díl své sbírky Sagenbuch aus Böhmen und Mähren roku 1863 v pražském nakladatelství J.G. Calve'sche k.k. Universitäts-Buchhandlung - pozn. překl.) nachází se i pověst "Wassermann als Flötenspieler", jejímž dějištěm je ves Doubravice (v originále "Doubrawitz" - pozn. překl.) u Budějovic (viz i Wenzel Nejedly). - O zvycích, obvyklých ve zdejším okolí v dřívějších dobách a zčásti ještě dnes, jakož i o panujících pověrách najde vlídný čtenář, pokud vůbec nachází zalíbení "an unseres Volks 'unterschiedlich'n Marln, Ovaglaub'n und Sympathiestückl'n" (tj. "v různých lidových zkazkách a vyprávěních, pověrách a milých kouscích" - pozn. překl.) leccos v pracích jako je "Festkalender" od Reinsberga- Düringsfelda (Otto svobodný pán von Reinsberg-Düringsfeld /1822-1876/ byl německý historik, jazykovědec a kulturolog původem ze starého rytířského rodu ve Švýcarsku, složené příjmení používal spolu se svou ženou Idou von Düringsfeld, po jejímž skonu si sám vzal den nato život; kromě díla "Fest-Kalender aus Böhmen: ein Beitrag zur Kenntnis des Volkslebens und Volksglaubens in Böhmen /1. vydání 1862 v pražském nakladatelství Koberově/ věnoval Čechám i francouzsky psané dílo La Litterature tchéque de nos jours, vydané roku 1858 v belgickém Bruselu /nakladatelství Guyot/ - pozn. překl.) či "Aberglauben und Gebräuche" od zmíněného už Josefa Virgila Grohmanna.

Führer durch den Böhmerwald (1888), s. 374-381

Franz Engelbert Vollgruber je autorem celého "budějovického" oddílu průvodce Šumavou, který vydal Deutscher Böhmerwaldbund ve čtvrtém roce své existence a jemuž dal jistě záměrně i vnější podobu proslulých baedekrů (Karl Baedeker včetně formátu a červených desek své vazby. Poněvadž samo dílo vyšlo ve městě, jemuž Böhmerwalbund děkuje i za svůj vznik v roce 1884, jistě poučení o jeho dějinách a současném stavu musil sepsat člověk, který věděl, o čem píše. Narodil se tu 11. února 1847 (a byl den nato pokřtěn jménem Franz Xaver, tj. František Xaverský) měšťanu a mistru sklenářskému Johannu Vollgruberovi a jeho ženě Therese, roz. Ružákové (babička chlapcova z matčiny strany byla roz. Hewerová) v domě čp. 274. Po absolvování vyššího gymnázia v rodném městě věnoval se Franz Engelbert Vollgruber především studiu bohosloví, roku 1872 ho však "sein Herzensdrang", tj. "puzení jeho srdce" přivedlo k povolání učitele, a to nejprve na obecné škole, aby se už 6 let nato stal 1878 definitivním učitelem měšťanské školy 4. městského obvodu, 1885 pak řídícím učitelem a konečně 1890 ředitelem dívčí obecné školy a měšťanské školy 1. městského obvodu. Když se roku 1914 vrátil po přestálém zápalu plic z dnes chorvatského Lovranu (Laurana), myslil snad, že stráví konec života v klidu: vypukla však první světová válka a on jako učitel, na něž i v Čechách dolehly válečné časy tak těžce, musel setrvat v práci, než záchvat mrtvice učinil 14. dubna 1917 v sedmdesáti letech konec jeho pozemskému bytí. Zanechal vdovu a dvě dcery, všechny tři tehdy rovněž v pomocné válečné službě. O oblibě a vážnosti, které se těšil, svědčí i skutečnost, že v roce 1899 byl zvolen poslancem zemského sněmu za město Budějovice, v jehož zastupitelském sboru po dlouhá léta zasedal. Byl i členem či přímo předsedou mnoha zdejších, zejména humanitárních spolků. Pohřeb se konal z domu smutku v Kněžské ulici čp. 15 a po obřadu v katedrálním chrámu (Domkirche) budějovickém byly ostatky zesnulého uloženy do rodinné hrobky v Mladém (Lodus). Město Budějovice ho už roku 1902 jmenovalo svým čestným občanem. Kdo by ovšem tehdy tušil, že s koncem války odcházejí do záhrobí i staré mocnářství a s ním staré Budějovice i stará Šumava.

- - - - -
* České Budějovice