FRANZ IRSIGLER
Konec války a následné vyhnání 1945/1946
Obranné zákopy vyhrabané na křižovatkách silnic a jiných "strategických" bodech úsilím Volkssturmu se bohudík nedočkaly "nasazení". Rychleji, než se očekávalo, byla kanadská divize tu a obsadila naše vsi. Vejce, slepice, čerstvé máslo a také děvčata se stala hledaným statkem a mnohé potkala s tím vším hledačstvím notná nesnáz. To by samo o sobě vydalo na celou knihu. Když přešel čas prvých zmatků, roztáhli vojáci stany a uzavřeli s místními lidmi něco jako dobrou známost.
Přišel jsem v neděli po Božím Těle do Malšína (Malsching) vlastně jako prvý navrátilec. Právě končila mše, když jsem přicházel cestou, zvanou tady u nás "Boalat" a mířící od Bolech (Wullachen) zrovna na plácek před kostelem, kde jsem se zdravil s lidmi vycházejícími v svátečním od bohoslužby...
Stejná kanadská divize, o které byla řeč, mě už v civilu oblečeného zajala v Rožnově (Rosenau) na rakouské hranici a dopravila do sběrného tábora v Přední Výtoni (Heuraffl), kde bylo při Vltavě shromážděno 15 000 polních vojáků někdejší 6. armády (té od Stalingradu) a o pár týdnů později odtud vydáno Rusům. Vchod do lágru se nacházel u farního dvora. Pohled do okna v prvém poschodí fary mi dal poznat Marii Brunndopplerovou, která dělala na faře hospodyni a pozorovala ruch na lukách při řece. "Marie, přiveď faráře!" zavolal jsem nahoru, což mi vyneslo od kanadské stráže citelný štulec pažbou pušky. "Ježíšmarjá, to je přece Wostlbaunfranzl," vykřikla Marie celá rozrušená z toho, co vidí, vzápětí zmizela a dvě minuty nato stál přede mnou P. Georg Watzkarsch v cisterciáckém řádovém rouše, vzal mě pod paží a vysvětloval mým strážcům, že jsem jeho někdejší ministrant, načež se mnou bez jakýchkoli zábran odkráčel do farského dvora. Můj strážní doprovod před ním dokonce s respektem srazil paty. Na stole přede mnou se za chvíli kouřilo z šálku horkého čaje a z talíře "Oaschmoiz", tj. míchaných vajíček. Pili jsme s P.Georgem čaj, který jsem mu půl na půl doléval pravým tříhvězdičkovým koňakem, obložil pár krabičkami cigaret a dodal mu tak alespoň z mé strany odvahu, aby se se mnou vydal za kanadským velitelem divize. Komandatura se usídlila v bývalém ženském táboře Říšské pracovní služby (RAD), hned nad kostelem. "Důstojný pán si přeje?" pozdravila nás stráž u vchodu a vedla nás k jednomu z baráků. Pan velitel nás "uviděl a uvěřil". Na kusu papíru vlastnoručně nařídil bezpodmínečné propuštění bývalého ministranta ze zajetí a stvrdil to svou pečetí a podpisem. Velké vyptávání u německé generality (na dvacet plukovníků a generálů), která se na farní zahradě u bíle prostřených stolů nechala stále ještě obsluhovat svými ordonancemi. Jak že jsem to dokázal a jestli se tu vyznám v kraji, zda bych mohl pomoci a tak podobně.
Druhého dne zrána jsem putoval, vykonav cestou více než dvacet návštěv u známých a po předložení mého propouštěcího dokumentu i oslavován všude jako nějaký vítěz, přes Mörixhof, Dvorečnou (Woratschne), Kienmühle a Bolechy směrem na Malšín. Velká byla radost ze shledání; kalila ji jen nejistota o osudu mého bratra Ernsta (je na webových stránkách Kohoutího kříže zastoupen i samostatně - pozn. překl,), který se nakonec po pěti týdnech vrátil také domů ze zajateckého tábora v Bad-Aiblingu. - Češi tu u nás nebyli nejprv vidět. Teprve v půli července se objevil v Malšíně komisař Ferdinand Hošek se svým tajemníkem Houfkem, čerstvým maturantem odněkud z okolí Budějovic. V hospodě u Watzlů si zřídili kancelář, k čemuž bylo užito rázných metod. Odkud si pan komisař opatřil psací stůl atd., už nevím. Když ale kanadský velitel uviděl, jak konáme u čerstvých českých příchozích pomocné práce, poslal nás namístě pryč a hrozil oběma "zplnomocněncům obnovené republiky" pistolí v ruce: nebude-li během hodiny stát ten nábytek zpátky na svém původním místě, budou oba dva zastřeleni. O odvoz se ovšem postarají také oni sami bez německé pomoci!
Lehce šokováni tímto zážitkem, chovali se ti dva trochu mírněji, ovšem jen do té doby, než Kanaďané na podzim odtáhli přes ruskou okupační zönu dál do rakouského vnitrozemí.
Nastaly projevy zvůle tu menší, tu zase větší. Musely být odevzdány všechny rozhlasové přijímače. Jen náš farář si jej směl ponechat a také já. Měl jsem to štěstí, že jsem nikdy nepatřil k žádné národně socialistické organizaci.
To mělo za následek, že jsme se oba stali ve svém širokém okolí jedinými zprostředkovateli zpráv o tom, co se děje ve světě, zejména pak v Berlíně a v Rakousku. Tajně jsme totiž doufali, že po dvaceti letech příslušnosti k Československé republice budeme znovu přičleněni k obnovenému Rakousku; věřili jsme tomu o to víc, že čerstvý rakouský prezident Renner byl vlastně naším krajanem.
Nějaký čas všechno fungovalo, než za mnou přišel komisař Hošek a prohlásil, že mi musí můj rozhlasový aparát zabavit, poněvadž se po obci šíří mnoho nepravdivých pověstí. Zůstalo tak už jen farářovo radio, které jsme za tmy poslouchali nad vchodem do hřbitova.
Pověřeni tím, abychom sbírali po obcích vejce a máslo, putovali jsme s bratrem skoro denně Ostrovem (Wörles), Bělení (Wieles) i Horní Dlouhou (Oberlangendorf) a mohli tak místní lidi zásobovat nejnovějšími informacemi. Kromě toho se muselo z Malšína, Ostrova a Větrné (Nesselbach) denně dopravovat sebrané mléko do krumlovské mlékárny. Za povozníka byl určen ostrovský Scherhaufer, zvaný Asmannpep. Mléčné konve nebyly dokonale umyty, takže se nadojené mléko za pár minut srazilo. Kromě toho jezdívalo auto s mlékem mezi desátou a jedenáctou hodinou dopolední, za těch největších veder. Mlékárna mohla hned z vozu přebírat čerstvě "vyrobené" sýry. Já se ocitl mezitím rovnou u zrodu nového hospodářského podnikání. Ferdinand Hošek začal totiž zabavovat koně a prodávat je koňskému handlíři odkudsi od Trhových Svinů. Peníze za ně spatřili postižení sedláci stejně tak málo jako ty za denně odvážené mléko. - My Němci jsme dostali potravinové lístky a učili jsme se žít z mála ještě většího než předtím. Buď Bohu dík, že u nás na Šumavě jsme přepychu nikdy neuvykli a nezahynuli jsme ani tentokrát při několika dekagramech sádla a třech kilogramech chleba na měsíc.
Na podzim 1945 pak odstartovala ona monstrózní akce, při níž byli pozatýkáni bez výjimky nevinní muži i mladiství, strašlivým způsobem týráni a poté dopraveni do českobudějovického sběrného tábora, resp. k tamnímu krajskému soudu. O tom jindy.
V Malšíně se mezitím vytvořila česká "skupina čtyř": komisař Hošek, tajemník Houfek, světlovlasý poštmistr působící tu ve třicátých letech a pekařský tovaryš u rodiny Todů, který tam zůstal na práci i během války.
Pro nás Němce platil zákaz vycházení. Navrátilce z fronty bylo ovšem zatěžko přimět, aby šel po tak dlouhé nepřítomnosti doma na lože hned po setmění. Toulali jsme se křížem krážem okolními vesnicemi. Když jsem se jednou kolem druhé hodiny ranní vracel s bratrem domů, uviděl jsem dveře obecní kanceláře otevřené. Bratr šel blíž a našel ve dveřích svazek komisařových klíčů ode všech skříní a trezorů obecní kanceláře. - Jejich prohlídkou jsme posléze zjistili, že pan Hošek mimo všechnu pochybnost už po několik měsíců nechával peníze za mléko od sedláků ukládal do jedné banky za druhou a dal jim tak kolovat od Krumlova přes Plzeň, odtud dál do Tábora a Prahy a zpátky zas do Budějovic v neklamné naději, že Němci budou mezitím vysídleni a peníze zůstanou jemu samotnému. Stejně tak jsme našli stvrzenky o zaplacení za ukradené koně, - Vzal jsem svazek klíčů, zamkl a šel domů spát.
Příštího dopoledne kolem desáté hodiny matka vzbudila mě i bratra celá vyděšená: ve vsi se něco děje! Komisař chce dát všechny postřílet! Poprosili jsme ji, aby se podívala, oč jde. Vrátila se se zprávou: do obecní kanceláře se někdo vlámal. Kromě toho byly ukradeny všechny obecní klíče.
Nato přivedla naše maminka na mou prosbu zdivočelé strážce pořádku do ložnice. Měli na sobě navlečeny patronové pásy a v rukou třímali automatické pistole. "Pane Irsiglere," křičel Hošek, "dám všechny postřílet, hleďte vstávat!"(ležel jsem totiž ještě v posteli). Načež jsem mu zcela klidně odpověděl: "Pane Hošku, pošlete ty tři ostatní pány za dveře. Ale pěkně rychle bych prosil." Stalo se a já spustil: "Včera jste zase pěkně přebrali, všichni čtyři! Nechali jste kancelář dokořán a klíče jste si nechali ukrást z otevřených dveří! Do dneška jste okrádali zdejší sedláky a peníze stržené za mléko jste si tajně uložili pro sebe. Totéž platí o obchodech s koňmi! Tady máte klíče, se kterými jsem po nahlédnutí do tajného trezoru obecní kancelář zase zamkl." Zbledl jako křída, vyšel ven a falešný poprask byl u konce. V soukromém rozhovoru jsem mu řekl, že pokud se v obci ještě přihodí něco podobného jako bylo nedávné zatýkání a já nebudu vědět o prvních akcích vysídlení alespoň 14 dnů před rozhodnutím o nich, dám ho odvézt do vězení v Budějovicích.
Od té doby byl relativní klid. Na Štěpána 1945 dal Hošek dokonce zabít prase a dovézt dva hektolitry piva, takže se mohl konat pravý štěpánský tanec; to všechno k nemalému údivu celého okolí.
Mezitím musely být všechny osoby, živý i mrtvý inventář a všechen majetek zapsán do velkého českého předtištěného dotazníku. Byla to doba konjunktury pro hrstku těch, kdo uměli alespoň napolo česky psát. Kdo by si chtěl vyzvednout peníze ze své spořitelní knížky, potřeboval k tomu písemné povolení komisaře. Přes všechny těžkosti a extrémní omezení potravinových přídělů drželo se obyvatelstvo jakžtakž při životě.
V březnu 1946 jsme se my "navrátilci domů" ("Heimkehrer") zase jednou sešli u Altrichterů, když tak kolem jedenácté večer se najednou ozvalo prudké bušení na dveře v horním patře. Jako duchové zmizeli všichni přes dvůr a stodolu za humna. Na mě ale čekal přede dveřmi Schischkatoni a sdělil mi, že prý by se mnou nahoře u "Wasserspulen" rád mluvil komisař Hošek.
Ten mi sdělil pod slibem nejpřísnější mlčenlivosti, že za 14 dnů budou z obce Ostrov násilně vysídleny první rodiny. Ještě tu hodinu se s informací o oficiálním počátku "humánního odsunu" vyrojili všichni hoši, co byli jen v dosahu, do okolních osad patřících k malšínské farnosti. Prvý transport vyrazil na několika nákladních automobilech do českého vnitrozemí, kde byly postižené rodiny donuceny pracovat u českých sedláků. Z Malšína to byla rodina Wazlových (po chalupě "u Schischků"), z Ostrova Sulzbacherovi (říkalo se tam "u Lenzů") a Baumgartnerovi ("u Joglbaunů"), z Větrné Valentiovi ("u Bergerů"), Bieblovi ("u Uawandlů") a Wagnerovi ("u Miglů"). S odstupem mohu říci, že je čekal nejtěžší osud. Jejich konečné vyhnání se neodehrálo jako u těch ostatních do Bavorska či Württemberska, ale do východního Německa, kde si pak mohli dosyta "užít" všech "vymožeností socialismu".
Na podzim 1945 přišel do Malšína veledůstojný pán P. Maurus Sonnberger. Se svými znalostmi češtiny stál ku pomoci panu děkanovi a jako kaplan mu ulehčoval celý ten těžký čas. Poté co pak P. Benedikt Kastner přesídlil do své rakouské domovské obce Bad Leonfelden, zajišťoval P. Maurus poslední kolo duchovního života naší farnosti. Na podzim následujícího roku 1946 bylo totiž německé obyvatelstvo až na hrstku rodin násilně vysídleno. P. Maurus zhasil věčné světlo, které přes 600 let nepřetržitě planulo ve farní obci Malšín. Kulturní dílo zdejších Němců bylo tím skončeno.
Je třeba na závěr vzpomenout ještě jednoho gaunerského kousku české vrchnosti: P. Maurus měl ve své pracovně na stole větší sumu peněz, které chtěl přepočítat, když do místnosti vstoupil bez jakéhokoli zaklepání nenadále komisař Hošek a položil mu jakousi bezvýznamnou otázku. Příštího dne ráno zelo okno pracovny vyraženo a všechny peníze zmizely.
Politické obce Ostrov, Hrudkov (Ruckendorf), Běleň a Bolechy byly roku 1947 z 99 % zbaveny německých obyvatel. "Novoosídlenci" přišli z východního Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny (bývalé Podkarpatské Rusi - pozn. překl.). Sotva co chápali ze způsobů naší zemědělské práce, jak se dědila z generace na generaci. Docházelo i ke konfliktům s komisařem, když celé rodiny seděly za dopoledne v zahradě a hrály karty, zatímco dobytek se pásl v sadech na ovocných stromech, aniž by dostal i napít vody. Měly to vyřídit rány gumovým obuškem. Snad by se i přizpůsobili, ale po roce se většinou vrátili na Slovensko zpátky. Přišli jiní. Domy se většinou proměnily v ruiny a v šedesátých letech ty neobývané srovnal se zemí bagr. Houštiny a křoviny zarostly okolí, i les jako by vystoupil z břehů a spolu začaly pokrývat kdysi nádhernou kulturní krajinu. Dodnes se dokonává to do nebe volající dílo pomsty jednoho státu, zkázonosné dílo, založené na bezpráví.
Chronik Pfarrgemeinde Malsching - Böhmerwald (1987), s. 371-374
Z kroniky farní obce Malšín je tu vybrána a přeložena kapitola přímo podepsaná sestavovatelem celé té objemné knihy, která by mezi rodáckými "Heimatbuchy" mohla sloužit jako dobrý příklad. Franz Irsigler se narodil 30. srpna 1920 v Malšíně. Na rodné chalupě čp. 32 se říkalo "u Wostlbaunů". V Malšíně chodil i do obecné školy, následovaly dva roky měšťanky ve Vyšším Brodě (Hohenfurth) a gymnázium v Bohosudově (Mariaschein) až u Ústí nad Labem (Aussig). Po válce a vyhnání se rozhodl pro studia teologie, která konal v bavorském Řezně (Regensburg) a 29. června 1951 byl vysvěcen na kněze. Primici měl v městě Beilngries na sever od Ingolstadtu, přímo v místech, kde do řeky Altmühl ústí kanál Mohan-Dunaj. Odtud, kde od 1. září 1985 ze zdravotních důvodů žil na odpočinku, řídil po celá léta Glaube und Heimat, významný časopis vyhnaných krajanů z naší diecéze (původně mezi válkami vlastně domácí českobudějovický) a také nás všech "přátel Šumavy", jak stojí ostatně v jeho podtitulu pod znamením rožmberské růže. Poněvadž domovu zůstal, že jinak mu víra nedala, vždy věrný, "semper fidel", "immer getreu". Za svou pomoc českým duchovním v letech naší nesvobody byl roku 2001 k padesátému jubileu kněžství jmenován biskupem Antonínem Liškou do funkce čestného kanovníka českobudějovické katedrály. Zesnul v Pánu 31. srpna 2005 v pečovatelském domě sv. Františka v bavorském Berchingu, jehož místní část Erasbach je, připomeňme to pro pořádek, rodištěm skladatele Christopha Willibalda Glucka (i on má vztah k Čechám, kam rodina přesídlila do služeb knížat Lobkowiczů). Do hrobu byl uložen po zádušní mši v kostele sv. Valpurgy v bavorském městě Beilngries na tamním hřbitově, aby očekával v zástupu věrných den Vzkříšení.
- - - - -
* Malšín / Vyšší Brod / České Budějovice / † Berching (BY)
