WENZEL JAKSCH

Eichstättská adventní deklarace
Zásady sudetoněmecké evropské politiky

1949

Při setkání sudetoněmeckých politiků a vědců bylo dosaženo shody o řadě zásad, které by mohly být směrodatné pro další orientaci sudetoněmecké národní skupiny. Vyrostly z pocitu odpovědnosti politicky a publicisticky činných lidí a měly by být jak závěrem, vyvozeným z tragické minulosti, tak východiskem nové vůle utvářet budoucnost.
Všeobecná duchovní krize našeho věku byla ve střední Evropě ještě zostřena chybnými státně politickými konstrukcemi. Schematickou adaptací modelu západoevropského národního státu na přirozeně vyrostlá mnohonárodní společenství byla nabídnuta totalitní moci příležitost navíc. Násilným přesazením a vysídlením celých národních skupin byl tento protismyslný akt vybičován do krajnosti. Vývoj od roku 1945 odporuje tezi, že násilím vynucená národní jednolitost středoevropských států představuje trvalé zajištění světového míru. Vyhnání naopak vedlo k zániku samostatnosti států, které je uskutečnily, a urovnalo východní totalitě cestu na Západ. Dnes ještě málo lidí chápe, že s ideologickým pronikáním bolševismu jde ruku v ruce panslavisticko-imperialistický výboj na Západ. Toto nejtěžší porušení evropské rovnováhy od dob stěhování národů ohrožuje celý evropský Západ asiatskou přesilou z Východu. Bez aktivního zásahu Ameriky by byla katastrofa západní Evropy už dokonána. Záchrana a nové uspořádání Evropy musejí vycházet z těchto fundamentálních skutečností.
Současné rozdělení Německa a Evropy je neudržitelné. Buď bude východní Evropa navrácena západní civilizaci, anebo se celá západní Evropa dostane pod nadvládu ruského bolševismu. Nejde už o právo na sebeurčení jednotlivých národů či národních skupin, ale o právo na sebeurčení celé Evropy jako takové. Stále ještě vidíme v síle mravního odporu ohrožených a v uskutečnění jednotné Evropy doslova v hodině dvanácté možnost, aby bylo toto nebezpečí zahnáno bez pustošivé atomové války.
Nejdůležitějším předpokladem k tomu je německo-francouzské dorozumění. V zápase mezi Východem a Západem vidíme z hlediska celkového posouzení situace především zápas o lidská práva a proti nim. Národy za železnou oponou by měly vědět, že obnovení jejich vlastních práv a svobod je neoddělitelně spjato s uznáním a obnovením práva všech vyhnanců na domov.
Nepřejeme si, aby probojování těchto zásad bylo zdržováno uvalováním nějaké kolektivní viny na český nebo polský národ. My sudetští Němci nechceme odplatu, ale spravedlnost. Jakkoli si základní právní cit žádá soudní potrestání kriminálních činů, nechceme ani v nejmenším přispět k tomu, aby strach těchto národů před kolektivní pomstou zdržoval jejich skoncování s komunistickou diktaturou.
Naším bezpodmínečným požadavkem je navrácení domova v jazykových hranicích z roku 1937. Nezpochybňujeme přitom historicko-geografické danosti Čech a Moravy ani karpatského prostoru. I prastarých osudových svazků podunajských národů jsme si vědomi stejně jako kdykoli dříve. Žádné nové formování Evropy nemůže lhostejně přejít ústřední problém nového státoprávního uspořádání podunajského prostoru a ostatních území, obsazených a ovládnutých od roku 1945 Sovětským svazem. Zároveň jde však o ustavení snesitelných vztahů mezi Německem a jeho západoslovanskými sousedy. Předpokladem i pro to by byla připravenost Čechů a Poláků vrátit vyhnaným Němcům jejich domov. Všechny tyto úkoly mohou být řešeny jen v rámci federalistického celkového uspořádání Evropy, které vylučuje hegemonní postavení jakékoli velmoci.
Naši krajané pochopí, že jejich celkové chování je podřízeno těmto zahraničně politickým nezbytnostem.
Vedeni tímto přesvědčením, chceme uvnitř své národní skupiny a u všech vyhnanců působit k tomu, aby boj o znovunabytí svého domova začlenili do velkého zápasu o znovuzrození Evropy v duchu křesťanského humanismu.

Eichstätt, první neděle adventní (30. listopadu) 1949

Dr. Walter Becher
Dr. Walter Brand
Ing. Friedrich Brehm
Dr. Emil Franzel
Dr. Hermann Götz (MdB)
Dr. Walter Hergl
Hermann Hönig
Wenzel Jaksch
Dr. Eugen Lemberg

Dr. Gottfried Preissler
Richard Reitzner (MdB)
Reinhold Riedel
Dr. Rudolf Schreiber
Hans Schütz (MdB)
P. Dr. Paulus Sladek OSAug.
Dr. Wilhelm Turnwald
Dr. Walter Zawadil (MdB)

Glaube und Heimat, 2000, č. 2, s. 9-10

P.S. Ze 17 "vedoucích mužů sudetoněmecké duchovní kultury", kteří se scházeli už před rokem 1938 a v tomto prohlášení jak patrno usilovali jako jedni z prvých o poválečné federalistické uspořádání Evropy tváří v tvář sovětskému nebezpečí, patřili Jaksch a Reitzner k sociálním demokratům, Schütz a Götz ke křesťanským sociálům, Brand a Becher k národním konzervativcům. Zastoupeni jsou i historici jako Franzel a katoličtí kněží jako Sladek. Zvláště po letech historického odstupu se postava Jakschova jeví jako politicky nejvýznamnější a jeho podíl na textu tedy rovněž.

Za modrými horami

Před lety jsem putoval z údolí Enže směrem k Linci, za zimního jitra průzračného jako sklo. Magickou silou přitahovala můj zrak pahorkatina na sever od Dunaje, jejímž nejsevernějším horizontem je česká hranice, zároveň i rozvodí Černého a Severního moře. A hle: na ranním nebi se zvedal nádherný řetěz modrých lesnatých hor, vršících se až k Trojmezí, tam, kde se na skalnatém vrcholu Třístoličníku stýkají Bavorsko, Čechy a Rakousko. Tato hraniční zem zrodila kdysi Adalberta Stiftera, který tvořil ze samotné hloubi duše svého šumavského domova, ověnčen přitom už poctami císařské veleříše a celého německého jazykového světa. Porozumíme mu až tam v údolí mladé Vltavy, kde její mladý tok kreslí v lukách u Horní Plané stříbřitou podobu srdce a kde splývá tajemství temných hlubokých jezer a mlčících lesů. Stifter duchovně patří oběma předmostím pásma těchto modrých hor, Šumavě i Hornímu Rakousku, pevně přitom zakořeněn v malém vesmíru svého dětství a pronikající odtud k tajemstvím vždy širšího a širšího světa okolního. Panstvím mocného rodu Vítkovců, který jeho mistrovské pero uvedlo do pokladu světové literatury, byly však celé jižní Čechy. Krumlov, jejich nejskvělejší perlu, nazývá "šedou vdovou" nebožtíků Rožmberků a dále na jih pak v ponuře nádherných lesních končinách leží blízko Frymburka zřícenina hradu Vítkův Kámen, dobře známá všem čtenářům jeho Hvozdu. Do této krajiny nutno zahrnout jak městečko Rožmberk nad Vltavou s rodovým hradem téhož jména, tak celé území na východ až k Třeboni, jejíž německé jméno Wittingau odkazuje snad skutečně až k otci rodu, legendárnímu Vítkovi.
Za modrými horami, které onoho jitra zářily v zimním slunci, leží i můj domov. Je to onen jižní cíp Čech, který byl ve věnci sudetoněmeckých krajin zúrodněn nejpozději a zachoval si také proto tolik ze svého původního rázu. Tady vzniklo pod znalým vedením vyšebrodských cisterciáků z někdejšího lesa na tucty vsí, jejichž německé názvy mají ponejvíce koncovku -schlag, pokud nekončí na -hütte a nedokazují tak svůj přece jen mladší původ z doby rozvoje sklářských hutí. Tady se přimkly lesní osady ke každému záhybu půdy chráněnému před větry, většinou podél koryt vodních toků, své dvorce zvané vierkanty roztroušené podle dobrého důvodu v krajině s lehkou nepravidelností...
Na šíři pásů polí, táhnoucích se z údolí až k hranici lesa, jemuž byly odňaty, daly se konkrétně měřit schopnosti jednotlivých rodin při osidlování. Kde to přemožení lesa vyžadovalo, nevyhýbali se osídlenci při výběru místa ani náhorním planinám dokořán otevřeným drsným rozmarům větru. Během války mnohdy opouštěli obyvatelé vsí své dvorce a stahovali se s dobytkem a jměním do zapadlých lesních koutů. Naposledy k tomu v mé rodné vsi Dlouhá Stropnice (Lang-Strobnitz) mělo dojít ještě roku 1866, ale obávaní Prajzové, tj. Prušáci, nakonec nepřišli. Tak utkvěl domov v mé paměti, totiž že tam národnostní hranici mezi Němci a Čechy táhla nejvýš právě jen brázda pluhu a jeho radlice, ve společném boji s válkou, morem a přírodními živly.
Často se sem k rodným končinám vracely mé myšlenky z vyhnanství, které pro mne nastalo už roku 1938. Náhoda tomu chtěla, že z anglického exilu můj hlas ještě jednou zazněl vlnami éteru v důvěrně známé světnici rodičovského domu jako podivné rozloučení se čtyřmi stěnami, v nichž mi bylo dáno prožít radosti i bolesti svého mládí. Rány osudu jsou dosud příliš čerstvé, aby snesly jitřivé ohlédnutí. Od onoho pohledu do modré dálky na cestě ze Steyru do Lince mne už neopustila mocná žádost, kterou Andreas Hartauer, skladatel slavné šumavské písně, vyjádřil slovy:

Nur einmal, ach, o Herr,
Lass mich die Heimat sehn,
Den grünen Böhmerwald
Die Täler und die Höhn.

Bože, ach jednou jen
domov mi vidět nech,
hory a údolí,
Šumavy hebký mech.

Některé z mých krajanů potkalo to štěstí, že mohli ze svobodného světa alespoň nahlédnout do naší někdejší vlasti. Tam, kde žulové vrcholy Novohradských hor tvoří nejjižnější cíp šumavského hřebene, vstupují jejich výběžky na dolnorakouskou půdu a jeden z nich, Mandelstein, leží se svým 850metrovým vrcholem právě na české hranici. Pod ním se rozkládá v široké otevřené kotlině jihočeská země, zleva lemována rozlehlým lesnatým úbočím Vysoké (Hochwald - 1050 m) a Dobrovodské (jinak Kraví, Kuhberg) hory, jejíž poutní kostel Panny Marie Utěšitelky trůní svými jasnými věžemi malebně nad krajinou. Za jasných dnů je odtud vidět daleko do starého českého jazykového území, až k věžím Budějovic, kdysi středu německého jazykového ostrova. Mandelstein se stal po roce 1945 jakýmsi nouzovým poutním místem německých vyhnanců z jižních Čech i jejich krajanů, opustivších vlast už dřív - jen Vídeň sama jimi plnila celá svá předměstí.
Rozvažoval jsem i já ve volných dnech, které mi byly darovány po mém uzdravení, než se ve mně zrodil úmysl, neodpírat si už déle ten pohled zblízka na starou vlast. Jenom sama cesta z Lince k jižnímu výběžku Čech by byla i bez pozadí dějinného dramatu vzrušujícím zážitkem pro každého znalce země a lidí. Před dávnými lety jsem přišel do těchto míst s tlumokem na zádech, sem, kde se v nejodlehlejších končinách Rakouska i Čech můžete ještě v lesích potkat s uhlíři či s kameníky, kteří dokážou vytesat ze žuly všemu nečasu vzdorující kamenná koryta, s rolníky, kteří při stavbě seníku spojují dosud trámy jen dřevěnými čepy, poněvadž by jim užití hřebíku či skoby připadalo jako marnivost a hříšné znesvěcení tradice. Nezapomenutelná byla pro mne tenkrát návštěva dřevorubecké osady Pohoří na Šumavě (Buchers), od železnice nejodlehlejší osady v Čechách vůbec a s nejjižněji položeným jejich kostelem, stejně jako setkání s vazači vorů z Leopoldova (Leopolddorf), kteří připravovali nejkrásnější kmeny hraničního lesa pro dlouhou cestu po Malši, Vltavě a Labi až do Hamburku.
Tentokrát se ke mně připojili někteří moji synovci a neteře, kteří dosud nepromarnili žádnou příležitost podívat se na ztracený domov. Rézi a Hans, děti mého staršího bratra, se měli v Rakousku vlastně líp, než by tomu bylo doma. Přesto Rézi, sama matka tří dětí, každým rokem našetřila něco peněz ze svého platu za domáckou práci pro Novojabloneckou bižuterii v rakouském Ennstalu, jen aby mohla konat pravidelnou pouť na už řečený Mandelstein. Mariechen, dcera druhého bratra, by ráda věděla, zda ještě stojí otcův dům, který bělí svých zdí svítíval pod hrází velkého rybníka Žár. Jeli jsme nejprve na Freistadt cestou, která kdysi mířívala na Prahu, dnes však končila u neviditelné čínské zdi. Než nadešla Čechám požehnání "lidové demokracie", projely hraniční osadou Wullowitz o dnech volna směrem do nich celé stovky vozidel; dnes se zvedla hraniční závora sotva půltuctu za týden. Na této staré dopravní tepně, která kdysi zrodila první rakouskou železnici (a na evropském kontinentě vůbec - pozn. překl.) mezi Budějovicemi a Lincem, dnes vlak přepravoval týdně sotva pět cestujících oběma směry. Ti cestující měli podle Prahy svědčit o alespoň minimální míře kontaktu se západním světem. Čechy a Morava nebyly však nikdy ve své tisícileté historii tak neprodyšně uzavřeny vůči západu i jihu jako je tomu právě dnes...
Marně vyhlížela "Česká brána" (Böhmertor) ve Freistadtu náznaky jakékoli změny na druhé straně hranic.
Rozmar přírody položil sám mezi dunajskou a českou kotlinu široký žulový val. Přísný je ráz Mühlviertelu i přilehlé krajiny severního Waldviertelu. Místy prorážejí nezkrotné žulové balvany tenkým příkrovem ornice. Podobá se to tu šumavským pláním, jen s tím rozdílem, že údolími otevřenými k jihu sem proniká od Dunaje přece jen mírnější klima. A přece - jak právě ta o tolik přísnější země na severní straně hraničního pohoří k sobě poutá snad o to víc domovské lásky Šumavanů, pro kterou jim stojí za to přitakat životu!
Harbach se jmenuje poslední obec rakouského Waldviertelu, od níž se po vozové cestě dostáváme ke staré celnici v Šejbách (Scheiben). Tady počínají tísnivější a tísnivější dojmy. Přes cestu náhle přerůstá vysoká tráva. Jakoby navíc je tu vyhlouben i široký příkop, aby nebylo žádné pochyby o tom, že jedna kdysi západní země tu byla násilně vyoperována z těla Evropy. O to přízračněji tu působí budova české celnice, bíle omítnutá a pohroužená v nekonečném spánku jako nějaká Šípková Růženka. Další cesta už nám připadá snadnější. Kamenný mostek mezi dvěma sloupy dosud koná službu jako tehdá, kdy jsem coby bosý chlapec plaše zkoušel, zda mne unese. Váhavě se zvedá zrak po krajině na svazích pohoří. Je to děsivé shledání. Je to vůbec ten starý domov nebo už přestal existovat? Vrchy po mé levici, tiší strážcové let mých mladých let, dosud stojí na svém místě. Zůstaly rýhy údolí, kostelní věže, vnější obrysy nějakého tuctu osad, ležících v dohledu toho podzimního dne. Život však, zdá se, má v těchto kdysi požehnaných končinách doslova na kahánku. Přímo před našima očima zeje v dalším z údolí prázdno po někdejší pohraniční obci Jedlice (Göllitz). Zmizela beze stopy. Pod zalesněným hřebenem, který mne tu dělí od rodného údolí, vede podél hranice holý pás půdy. Strážní věž na výšině je obsazena. Je časný podzim, čas sbírání brambor. Kdysi se tu jen hemžilo lidmi pracujícími na polích. Vesele plály ohníčky z bramborové nati, bíle svítily řady naplněných pytlů. Selské žebřiňáky drnčely za práskání bičů po vozových cestách, aby svezly domů to pozdní boží požehnání. Nic z toho už tu neuvidíte. Po dlouhém hledání objevujeme v lučním dolu tři muže, kteří spěšně kopí jakési zbytky otavy, zprahlé do kořene. Mají na sobě jednotný šedý pracovní oděv... Za poledního slunce nás snad zahlédli na vrchu. V každém případě musí být zdaleka vidět pamětní kříž na Mandelsteinu, připomínající stále, že na tomto kusu vylidněné země mohou vyhnanci doslova přihlížet tomu, co činí ti, co je vyhnali.
V městečku Horní Stropnice (Ober-Strobnitz) stojí ještě velká školní budova, která mne po osm let hostila jako svého žáka a i celé jádro obce se zdá dosud nedotčeno. Na cestě k Novým Hradům (Gratzen), někdejšímu sídlu soudního okresu, vidíme osamělý koňský povoz. Třetím znamením života je velké stádo krav, táhnoucí přes strniště u rybníka zvaného kdysi Egersee. Moji průvodci pozorně komentují každou proměnu obrazu důvěrně známé krajiny. Tam, kde vyhlíží z úvalu horní část mé rodné vsi, chybějí už některé selské statky, jiné už jen slepě zírají prázdnými temnými otvory oken. Panholzerova stodola dosud stojí. Náš dům je zakryt terénní vyvýšeninou, ale v sousedovic zahradě už poznávám i na dálku kmeny starých hrušní... Zatímco mí souputníci pokračují v hlasitých komentářích, já sám přestávám jít alespoň v duchu po stopách vlastní minulosti a víc a víc mne náhle fascinují narůstající rysy dneška. Tam dole mezi těmi umírajícími vesnicemi už vystavěli jistě tucet masívních kolchozních budov, památníků zvůle zcela proměňující obraz zdejší končiny. Obrovská sila a kravíny by se hodily ještě tak do širých ruských rovin.
Z vyvýšeného svahu nás zdraví dobrovodské poutní místo s chrámem Panny Marie Utěšitelky. Německy se místu říkalo Brünnl a za mého mládí sem putovaly ještě svorně procesí německá i česká. Ta svatyně se prý zrodila ze snu jednoho pastevce a její pramen měl pověst divotvorné léčivé síly. Jak je tomu vždy u náboženských symbolů, vyzařuje dodnes z toho místa rodné krajiny útěšná síla daleko do sousedního Rakouska i Německa. Náhodou se zachovala skvělá fotografická kopie obrazu Matky Boží Těšitelky z Dobré Vody, k jejíž rekonstruované podobě teď putuje každého léta dobrých 2000 lidí do Sinsheimu v severním Bádensku.
O dodatek k této rozjímavé zprávě se jako obvykle postaral sám život. Naše cesta po hranici skončila v rakouském městečku Gmünd, kde se kdysi větvila dopravní tepna podunajské monarchie z Vídně jednak směrem na Cheb, jednak na Prahu a Liberec. Dnes to došlo tak daleko, že čeští železničáři mohou sotva vyměnit pár slov se střídajícími rakouskými kolegy. Nějak ovšem vždycky pronikne i přes ostnatý drát lidové mínění z té druhé strany hranice. Vyprávěli mi v Gmündu o některých Češích a znali je jménem, kteří svým někdejším německým spoluobčanům prý vzkázali, že mnozí lidé v Čechách přes komunistický nátlak nechtějí do pohraničí, poněvadž vědí, že na zcizeném majetku leží kletba. Nedoznívají v takovém poselství zpěvy někdejších společných procesí ke kostelu na hoře? Je to tak - podle zákonů přechodné současné moci patří teď stará vlast jiným - podle práva a mravního zákona zůstává i nadále přiřčena nám. Zůstává otevřena otázka, zda konečně za hraničními horami Čech zvítězí svazky společného křesťanského tisíciletí nebo rozkolnické násilí a zvůle tohoto osudného století.

Deutsche Kulturlandschaft an Moldau und Maltsch, Der südböhmische Heimatkreis Kaplitz - Hohenfurth - Gratzen, Band I (1986), s. 513-515

Dr.h.c. Wenzel Jaksch, jehož naléhavou vzpomínku exulantovu, otištěnou původně roku 1960 ve druhém ročníku časopisu Sudetenland na s. 53 a následujících, tu zařazujeme mezi hlasy básníků, se narodil 25. září 1896 v Dlouhé Stropnici (Lang-Strobnitz) čp.62 - po své nejhlubší víře na Šumavě - a zahynul jako sedmdesátiletý při automobilové nehodě v hesenském Wiesbadenu. Jeho žena Joan zemřela podle zprávy, zveřejněné v měsíčníku Glaube und Heimat z března 2000 na s. 67, 16. listopadu 1999 v 91 letech věku až na Novém Zélandě, kde žila od počátku devadesátých let u své dcery tam provdané. Někdejší poslanec prvorepublikánského československého parlamentu a předseda sudetoněmeckých sociálních demokratů, rozhodný odpůrce nacizmu a po válce člen představenstva západoněmecké SPD a poslanec Spolkového sněmu, byl v letech 1964-1966 předsedou celoněmeckého Svazu vyhnanců a také až do své smrti i předsedou sociálnědemokratické součásti Sudetoněmeckého krajanského sdružení zvané Seliger-Gemeinde. Na pamětní desce ve vídeňské Lindauergasse č. 34-36 stojí o něm i tato věta: Jeho život je příkladem budoucím generacím. Syn domkáře a stavebního dělníka, učil se ve Vídni zedníkem, než ho první světová válka povolala do řad c. k. armády. Mezi válkami působil v letech 1920-1928 jako redaktor v Chomutově a v Praze, založil Svaz německé sociálně demokratické mládeže v ČSR, 1929-1938 byl jak už řečeno poslancem pražského parlamentu a osudného roku 1938 se stal i předsedou německé sociální demokracie u nás. Před nacizmem uprchl do Velké Británie, kde žil až do roku 1949. V emigraci vedl spory s Dr. Edvardem Benešem o budoucí podobu republiky, jejíž čechoslovakistická koncepce se mu jevila osudnou. Jakschův protestní rozhlasový projev k vyhlazení Lidic v britské BBC 24 hodin po zprávě o jejich likvidaci posloužil paradoxně Benešovi jako signál k započetí s plány odsunu a k rozchodu se sudetoněmeckým demokratickým exilem. Jaksch s Benešem dlouho marně vyjednával, při čemž Beneš odmítl splnit sociálně demokratické požadavky sudetských Němců, které předtím splnil (a dokonce sám předem nabídl splnit) Henleinovi. Jakschovy snahy o evropskou federaci Beneš negoval svým těsným přimknutím ke Stalinovi. Po vytvoření Spolkové republiky Německo působil Wenzel Jaksch nejprve v hesenském ministerstvu sociální péče, roku 1953 se stal poslancem Bundestagu a později se podílel výraznou měrou i na tvorbě německé "východní politiky". Jeho kniha Europas Weg nach Potsdam, teprve nedávno, tj. roku 2000 nákladem Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku vyšlá konečně i česky pod titulem Cesta Evropy do Postupimi, je významnou historickou prací. Nad rakví tragicky zahynulého demokratického politika promluvil při jeho pohřbu Willy Brandt a poukázal na Jakschovu zprávu, která mu dala vodítko k formulaci zásad tzv."východní politiky". Na smuteční slavnosti zazněla i slova Dr. Gradla: "Kdybychom neměli jeho víru v sílu práce a rozumu, nezbývalo by nám nic než cynismus moci." Jakschův sudetoněmecký krajan Adolf Hasenöhrl z Domovského svazu Šumavanů o zesnulém řekl: "Tento politik evropského formátu byl jedním z těch, kdo stáli u samého zrodu myšlenky sjednocené Evropy."

Muž ze Šumavy

Kurt Werner

Zdá se, že neúprosný osud přiřkl Wenzelu Jakschovi životní cestu nejen namáhavě strmou, nýbrž navíc plnou kamení a hloží. Začala takříkajíc docela při dně: "Byli jsme chudí jako žebráci," (v originále "bettelarm" - pozn. překl.) přiznal se jednou v kruhu svých nejbližších spolupracovníků, "do kostela jsem nosil, jak jen to bylo možné, boty v ruce, na mši jsem se obul a zpátky domů jsem šlapal zase bosky."
Wenzel Jaksch byl pravým dítětem Šumavy, kde spatřil světlo světa 25. září 1896 v Dlouhé Stropnici (Langstrobnitz), tehdy politický okres Kaplice (Kaplitz). Při křtu dostal jméno patrona českého země svatého Václava (Wenzel). V devíti letech ztratil matku, v šestnácti otce. Na víc než obecnou školu nebyly prostředky, v letech 1910-1916 už Jaksch zedničil ve Vídni, poslední dva roky první světové války pak byl vojákem na Piavě.
Jeho politickým domovem se velice brzy stala sudetoněmecká sociální demokracie. Počátkem roku 1920 byl pověřen vedením Ústředního svazu malorolníků a domkářů (Zentralverband der Kleinbauern und Häuslern), na sjezdu Německé sociálně demokratické dělnické strany v Československu (Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei in der Tschechoslowakischen Republik - DSAP) pozvedl jako nejmladší z řečníků po boku Seligerově rozhodný hlas proti rozbíječským pokusům komunistů. Už rok nato se stal strážcem politického odkazu Josefa Seligera, kterého boj s komunisty vyčerpal natolik, že v říjnu 1920 předčasně skonal v pouhých padesáti letech věku. Na sjezdu v Děčíně (1921) rozpoznal v novém samostatném státě od samého jeho zrodu takříkajíc "nepřítele svého lidu" ("Volksfeind") vášnivým provoláním: "Když se ukazuje marnou jakákoli snaha dosáhnout v nové republice zdravých národnostních a politických poměrů, když v ní má naše čestná dobrá vůle neustále ztroskotávat na zdi nepochopení, kterou jí nastražil v cestu český šovinismus, pak možná nadejde čas, kdy budeme muset napřít svou sílu k tomu, abychom tento stát, ve kterém nám nelze ani žít ani umírat, obrátili v trosky."
Jakschův velký publicistický talent se projevil v řadě sociálních reportáží, které publikoval už v těch letech jako redaktor listu "Volkszeitung" v Chomutově (Komotau) od roku 1921, či pak na stránkách ústředního stranického orgánu "Sozialdemokrat" v Praze, jehož vedení Jaksch převzal 1924. V témže roce 1924 se stal i členem předsednictva strany, pět let nato 1929 poslancem parlamentu za německou sociální demokracii. Jeho volebním okrskem bylo německé zázemí města Plzně (Pilsen), což ho rostoucí měrou opravňovalo k tomu, zabývat se národnostními problémy. Svou znalost češtiny si prohluboval zejména za pobytu v jednom švýcarském sanatoriu (1932/1933), kam se byl nucen uchýlit pro těžké plicní onemocnění.
Na sjezdu v Brně (Brünn) byl Jaksch roku 1935 zvolen zastupujícím předsedou strany. Převzetí moci v Německu národním socialismem dva roky předtím zásadně změnilo politickou mapu Evropy. Nebezpečí nacizmu rozpoznal Jaksch velice brzy. V Brně to vyjádřil slovy: "Potřebujeme obnovit socialistický světový názor... V naší teorii zeje mezera, a tou je aplikace socialistického poznání na psychologii národů."
Národní komponentou se zabýval i ve své knize "Volk und Arbeiter" (1936): "Nejhlubší smysl všech těch dosud ze všech nejstrašlivějších lidských tragedií (první světové války) nebyl zatím dostatečně odhalen... Tolik stranictví, tolik názorů a v nich jako v zrcadle celé to až na dřeň duše jdoucí odcizení národů, které se na tom všem podílely, celá ta politická rozervanost Evropy." Jaksch byl už tenkrát politickým Evropanem a s dalekozrakostí a prozíravostí sobě vlastní poznamenává: "Překonání evropské křeče vyžaduje, aby zvítězilo nové myšlení, aby prorazilo poznání národního, evropského a světového významu sociálních záležitostí, aby se právě ony staly výchozím bodem, obsahem a naplněním vyššího lidského bytí." Jako by tím předjal dávno před jeho přijetím tzv. "godesberský" (Bad Godesberg je dnes městskou částí Bonnu - pozn. překl.) program SPD ("Godesberger Programm der Sozialdemokratischen Partei Deutschlands" z listopadu 1959 byl jako základní program strany o třicet let později 1989 nahrazen tzv. "berlínským programem" pro obě části brzy nato v říjnu 1990 znovusjednoceného Německa - pozn. překl.).
Roku 1936 proklamoval Wenzel Jaksch spolu s předsedou německého Svazu zemědělců (Bund der Landwirte, vlastně německá agrární strana v Československu, později se sloučila se Sudetoněmeckou stranou) Gustavem Hackerem (1900-1979, po druhé světové válce 4 roky v Československu vězněn, pak v SRN nějaký čas ministrem vlády spolkové země Hesensko - pozn. překl.) a poslancem Německé křesťansko-sociální strany v Československu (Deutsche Christlich-soziale Volkspartei - DCV) Hansem Schützem (1901-1982, po válce se stal významným politikem bavorské CSU - pozn. překl.) stanovisko tzv. "novoaktivismu" ("Jungaktivismus"); tajemníkem uskupení se stal Willi Wanka (1910-1992), blízký pražský spolupracovník Jakschův (v roce 1946 se stal občanem Kanady, kterou považoval za svou novou vlast - pozn. překl.). Cílem novoaktivistů bylo, aby na československé vládě dosáhli uznání Němců jako druhého "státního národa" (tím prvým byl podle umělé "čechoslovakistické" konstrukce tzv. národ "československý" - pozn. překl.) a dosáhli tak překonání tzv. "menšinového statutu" ("Minderheitstatus"). Výsledky jednání byly ovšem následkem politické zaslepenosti českých představitelů zcela neuspokojivé.
Opakovanými cestami do Paříže a do Londýna se Jaksch pokoušel v letech 1937 a 1938 dovést sudetoněmecký problém k demokratickému řešení. V březnu 1938 byl zvolen předsedou sudetoněmeckých sociálních demokratů a zdálo se, že Praha začíná být konečně ochotna k jistým ústupkům, které ovšem překonala Mnichovská dohoda (Münchener Abkommen) svým přiřčením tzv. "sudetoněmeckých území" Německé říši. Wenzel Jaksch připravoval už v té chvíli emigraci 5 000 odpůrců národně socialistického režimu a Židů ze zbytku Československa, sám pak prchl přes Beskydy do Polska a dostal se odtud přes Švédsko do Anglie. Jeho úsilí dosáhnout v londýnském exilu jednáními s Benešem smluvního řešení česko-sudetoněmeckého problému, ztroskotaly s konečnou platností na protiněmecké nenávisti z české strany. Vyhnání Němců už tehdy nabralo svůj tragický běh.
Je hanebné, že se Praze podařilo pohnout spojence k tomu, aby přiznali Wenzelu Jakschovi teprve čtyři roky od konce války platný pas k vycestování do Německa. Na doporučení Kurta Schumachera byl nato v roce 1950 povolán do předsednictva SPD. V letech 1950-1953 byl vedoucím tzv. "Hesenského zemského úřadu pro uprchlíky a vyhnance" (Hessisches Landesamt für Vertriebene und Flüchtlinge), poté i poslancem německého Spolkového sněmu (Bundestag) až do své tragické smrti dne 27. listopadu 1966.
V únoru 1958 vyšla jeho standartní práce "Europas Weg nach Potsdam - Schuld und Schicksal im Donauraum" (v českém vydání 2000 "Cesta Evropy do Postupimi. Vina a osud v podunajském prostoru" - pozn. překl.). V tomto roce se vyhrotily Jakschovy spory s SPD, ze které vystoupil, třebaže tento jeho krok nebyl Erichem Ollenhauerem přijat. V červnu 1961 došlo v Bundestagu k jednomyslnému schválení tzv. "Jaksch-Bericht" ("Jakschova zpráva" byla věnována normalizaci vztahů SRN k východoevropským státům - pozn. překl.). Dne 21. dubna 1963 ho jmenovala Park College v Parkville v americkém státě Missouri doktorem práv honoris causa. V březnu 1964 byl Jaksch zvolen prezidentem "Svazu vyhnanců" (Bund der Vertriebenen). Neustále duchovně a politicky činný, zveřejnil v únoru 1965 studii "Westeuropa - Osteuropa - Sowjetunion" (tj. "Západní Evropa - Východní Evropa - Sovětský svaz") s podtitulem "Perspektiven wirtschaftlicher Zusammenarbeit mit den osteuropäischen Staaten" (Perspektivy hospodářské spolupráce s východoevropskými státy), která se dočkala 1966 přepracovaného vydání. K jeho 70. narozeninám 25. září 1966 udělila mu Spolková republika Německo Velký záslužný kříž s hvězdou Spolkového řádu za zásluhy.
Ve Wenzelu Jakschovi uctívá svět velkého muže, který vyšel z nouze, ale následoval důsledně hlas vlastního svědomí a stal se tím, kdo hledá a nalézá, kdo je jako pravý státník skutečným Němcem a skutečným Evropanem zároveň.

Sudetenpost, 1996, č. 20, s. 7

P.S. Text originálu vyšel ve čtrnáctideníku Sudetenpost, tj. v oficiálním orgánu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku, ke 100. výročí narození Wenzela Jaksche skutečně pod názvem "Der Mann aus dem Böhmerwald".

- - - - -
* Dlouhá Stropnice / † † † Wiesbaden (HE)