JOHANN JUNGBAUER
Úvodem něco z prehistorie
Na požádání obecního zastupitelstva v Bližné (v originále "Eggetschlag" - pozn. překl.) převzal jsem dne 1. ledna roku 1922 vedení obecní kroniky.
Narodil jsem se 9. července 1901 ve Vídni (Wien), kde jsem absolvoval pětitřídní obecnou a trojtřídní měšťanskou školu. Po ukončení školní docházky jsem nastoupil u firmy Siemens & Schucker v oboru elektromechanik do učení, které jsem ve válečných letech 1915-1918 dokončil a současně jsem absolvoval tři postupné ročníky odborné pokračovací školy.
Osud tomu chtěl, že jsem se v říjnu 1918 odstěhoval se svými rodiči Johannem a Karolinou Jungbauerovými sem do Bližné, kde převzali dědictví (rozuměj dům čp. 20 s hostincem - pozn. překl.) po mém zemřelém dědečkovi.
Od 2. listopadu roku 1918 jsem zaměstnán jako elektrikář ve schwarzenberských tuhových dolech v Hůrce (Stuben).
Nechť je mi dovoleno k bližšímu vysvětlení našeho výše zmíněného přechodu z Vídně uvést, že mí rodiče jsou oba rodem tady ze Šumavy. Můj otec je synem bývalého majitele usedlosti v Bližné čp. 5 (Feichtl) Josefa Jungbauera a jeho ženy Theresie (ti si v Bližné roku 1903 postavili zmíněnou také už usedlost čp. 20), maminka, dívčím příjmením Bartlová, pochází ze sousední Radslavi (Ratschlag) čp. 4 (Galli).
Následující předhistorická a místní historická data mě dal k dispozici pan Josef Reif, šéfredaktor v Českých Budějovicích (Budweis) za spolupráce pana Antona Schacherla, taktéž z Českých Budějovic (oba tu jmenovaní působili v českobudějovickém německém nakladatelství Moldavia, zejména pak při jeho listu Dorfbote a oba jsou rovněž samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)
Z předhistorie:
Před mnoha tisíciletími, poté co skončila doba ledová, byl v Severním lese (Nordwald), jak ho později nazývali Římané (rozuměj "silva nortica" - pozn. překl.), jenom les a voda. V důsledku jedinečných geologických poměrů vznikla četná horská jezera, z nichž se ještě některá dochovala, z nichž ale to největší, Vltavské jezero (Moldausee), už dávno patří minulosti. Šumavské prajezero, jak bývá obyčejně nazýváno (Wenzel Daniel, zastoupený také samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, je na své mapě jmenuje "der Böhmerwadsee der Urzeit - pozn. překl.), se rozkládalo od Horní Vltavice (Obermoldau) až po Čertovu stěnu (Teufelsmauer), o maximální šířce 18 kilometrů - to mezi masívem Smrčiny (Hochficht) u Glöckelbergu (dnes zaniklá Zadní Zvonková - pozn. překl.) a Křížovou horou (Kreuzberg, 828 m - pozn. překl.) u Světlíku (Kirchschlag) - četné vrcholy hor z něho vyčnívaly jako ostrovy, tak i 804 m vysoký Lískovec (Hasel Berg) u Bližné a 816 m vysoký kopec (na turistických mapách ani dnes nemá jméno, už zmíněný Josef Reif má však na kreslené mapce při své knize o "pláničské lesní rychtě" u té kóty místní jméno "Wastlbühl", tj. "Wastlův vršek" - pozn. překl.) za Pláničkou (Planles). Když voda, ovlivněná průlomem u Loučovic (Kienberg), odtekla, vyrostl na rozbahněné půdě les na kopcích a výšinách, takže Šumava (Böhmerwald), Hercynský či také Černý les, jak mu říkali už staří národové, Řekové (kteří byli učiteli Keltů - pozn. překl.) a Římané, se stal strašlivou divočinou.
(...)
Nejstarší zprávy:
(...)
Německé jméno místa Eggetschlag je odvozeno od německého osobního jména Eggert, Eckart či Ekkehart s příponou -schlag (tj. lesnicky paseka, jak poznamenává Stanislav Jagr), dohromady tedy ve významu Ekkehardova mýtina či seč. Českým místním jménem "Nablizmerch" (1268), pravděpodobně přepsáno z "na bližních", tj. "na sousedních (pozemcích)", snad i z podstatného jména "blizeň", tj. místo v sousedství, byla, jak sděluje historický badatel Klimesch (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), označena pouze polnost, na které byla někdy mezi rokem 1268 a 1284 založena kolonizační ves.
(...)
K německým jménům zdejších polností:
Všechna ta jména patří do bavorsko-franckého slovního podkladu, což je znamení, že to Bavoři byli klučiteli a osídlenci naší domovské půdy. Jadrné výrazy prapředků nás zdraví ve jménech jejích polností, proto bychom je měli zachovat nefalšované a čisté, tak, jak jsme je přejali v dědictví od otců. Buďme jejich strážci a ochránci! Konáme tím práci pro vlast a sloužíme svému národu (jako prameny svých vývodů kronikář závěrem uvádí text Jordana Thüra z Českého Krumlova /Böhmisch-Krumau/ o nejpoužívanějších šumavských pomístních jménech a všechny ročníky českobudějovického měsíčníku Waldheimat - pozn. překl.)
A ještě kronikářovo osobní P.S. (s. 63):
Při zakládání této kroniky jsem musel hodně hřešit. Mnohé, co nyní doplňuji, měl jsem už tehdy do kroniky pojmout. Nebyla to ale jen moje vina. Kronika byla založena na základě vládního nařízení ze dne 9. června 1921, číslo 21 Sbírky zákonů a nařízení (celý titul periodika tehdy zněl "Sbírka zákonů a nařízení státu československého" - pozn. překl.). Protože byl obecní úřad zavalen prací, mohlo být započato se založením této pamětní knihy teprve v roce 1925. V roce 1927 byla prováděna první revize kronik všech obcí okresu Horní Planá (Oberplan) v zastoupení nepřítomného okresního školního inspektora Emila Benatzkyho v kreslírně hornoplánské měšťanské školy jejím ředitelem Franzem Fischerem (Benatzky i Fischer mají oba na webových stranách Kohoutího kříže samostatné zastoupení - pozn. překl.), který je zároveň i kronikářem městyse Horní Planá. Ten krátký termín dvou let, lépe řečeno dvou zim, poněvadž mně v létě zbývalo sotva něco času k bádání o historii obce, neumožňoval mivložit do knihy všechno to, co by už jen v prostém časovém sledu do ní patřilo. Revize se však blížila a já nechtěl sedět v "oslovské" lavici. Proto jsem dal rychle dohromady, co bylo po ruce, abych se nemusil před přísnými pány zjevit s prázdnou a vyvázl jsem z toho docela dobře. Já vím, že tato kronika trpí značným nedostatkem úplnosti zápisů. Prosím ale milého čtenáře, aby pomyslel na to, že mnohé se musí namáhavě shánět a přezkoumat co do správnosti. Prosím co nejzdvořileji o prominutí, pokud se přesto vloudí chyba. Často si mnou dotazovaní nedokážou přesně vzpomenout, mnohdy narážím na přímý odpor a tu a tam je chybovat i lidské. Nehledě na to, že považuji nyní za svou povinnost i cokoli nejnepatrnějšího svěřit knize, kterou jsem si zamiloval, abych tak našim potomkům podal zprávu o životě a činnosti jejich předků, o dnech jejich radostí i utrpení, o době, kdy hrozilo zhroucením všechno, co bylo s tolikerou námahou zbudováno. Jen láska k vlasti a rodné hroudě může překonat všechny ty překážky a proto volám vás, kdo si budete po stu i více letech zajisté číst v této knize, vás, německý domov a zelenou Šumavu milující druhy: "Ctěte zemi, v níž stála vaše kolébka!"
Psáno před druhou revizí kroniky dne 23. října roku 1930.
P.S. Ačkoli se tu několika poznámkami v závorce prezentuji jako překladatel, vděčně tu s nepatrnými úpravami přebírám jen v několika krátkých úryvcích text překladu německé Kroniky obce Bližná (v originále Gedenkbuch der Gemeinde Eggetschlag), jak ho pořídil před svou smrtí pan Stanislav Jagr a jak zásluhou Ing. Františka Záhory, kronikáře Černé v Pošumaví a mého soběslavského krajana (narodil se roku 1943 v Třebějicích blízko Dírné), figuruje na webu.
Elektrikář a kronikář z Eggetschlagu v jedné osobě tu přivolává z dávné minulosti šumavské velejezero - a ono přišlo... navíc tak blízko téměř zaniklé Bližné. Kronika je vedena do října roku 1940 (sníh prý tehdy na Šumavě dosáhl takové výšky, že došlo k poškození střech), kdy jsem se v Soběslavi na území tehdejšího "protektorátu" narodil. Kam však z domova otců odešel on a kde mu je či byl už asi spíš konec, se zatím neví. Neznámý lidský osud je však také osudem, pokud nás zajímá alespoň tak jako prehistorie. To, co o sobě sám kronikář nenapsal, vyčetl jsem odjinud. Bydlil na čp. 20 v Bližné se svou ženou Marií, roz. Scheschyovou, a ačkoli Historie farnosti Dolní Vltavice, kterou v roce 1995 vybral, přeložil a sepsal Stanislav Jagr stejně jako kroniku Bližné (je jako ona i digitálně dostupná), uvádí v některých případech u obyvatel zaniklé farnosti také data jejich pozdějších úmrtí, v některých případech i po odsunu, o dalším osudu Johanna a Marie Jungbauerových se tu nedovídáme ničeho. Jen o Mariině otci, jímž byl Josef Scheschy, se tu dočítám, že zemřel ještě za války v dubnu 1945, Mariina matka Pauline, roz. Wenzlová, o necelé tři roky později 6. února 1948. Zatím poslední zprávu o Johannu Jungbauerovi podává seznam odsunutých v českokrumlovském archívu: Spolu s manželkou, synem a (pravděpodobně) svými rodiči opustil Šumavu 29. července 1946. Přese všechno, co ještě o všem, co tu přešlo, nevíme, trvá tu po našich "bližních" slovo kronikářovo.
- - - - -
* Vídeň (A) / Bližná
