FRANZ KERSCHBAUM
Lázně svaté Markéty u Prachatic, železniční stanice Vodňany na dráze císaře Františka Josefa
Lázně svaté Markéty u Prachatic, železniční stanice Vodňany na dráze císaře Františka Josefa jsou pro svou výjimečně zdravou a krásnou polohu (2056 stop nad mořem /tj. 626,6688 metru - pozn. překl./) osvědčeným místem vzdušných lázní (v originále "ein bewährter Luftcurort" - pozn. překl.) a letoviskem.
Lázeňská kúra: parní, sprchové, celkové, bahenní, sirné, smrkové jehličnaté a aromatické koupele, léčba studenou vodou, masáže.
Pitná kúra: pramen svaté Markéty a svatého Filipa Neriho, minerální vody všeho druhu, velice vydatné mléko z vlastního hospodářského dvora a mlékárny.
O dobrý pobyt a o vzornou restauraci za ty nejnižší ceny je co nejlépe postaráno.
Lékařské vedení přejímá pan MUDr. Kouba.
Začátek sezóny dne 15. května.
Případné dotazy zodpoví majitel ústavu
Franz Kerschbaum.
Prager Tagblatt, 22. 5. 1883, s. 13
Zde podepsaný Franz Kerschbaum se narodil dne 21. listopadu roku 1817 v prachatickém domě ve Věžní ulici čp. 52 (podle dřivějšího označení čp. 45) jako čtvrté ze sedmi dětí Jonathana Georga Kerschbauma, jehož povolání je v křestní matrice označeno výrazem "Kunstdrechsler", tj. soustružník (ještě v záznamu o svatbě rodičů ze dne 13. ledna 1811 /ženichovi bylo 30, nevěstě 26 let/ zní ono označení "Beindrechsler", česky se té živnosti říkalo "kostinář", poněvadž šlo o výrobu užitkových předmětů ze zvířecích kostí a rohů), a Agnes, dcery Josefa Fidlera, měšťana v Záblatí (Sablat). Podle rodopisce Jana Antonína Mager byl otec původně protestant z německého města Fürth blízko Norimberka (Nürnberg) a do Prachatic přišel za napoleonských válek. Franz Kerschbaum se vyučil krejčovskému řemeslu, ve 26 letech 6. února 1844 se pak v Prachaticích oženil s Cäcilií, roz. Salzerovou, dcerou tkalcovského mistra ("Zeugmacher" se kdysi do češtiny překládalo i slovem "cajkář") Martina Salzera a jeho ženy Eleonory, roz. Schlaglové. Z manželství vzešlo 6 dětí (synové Friedrich, Georg, Anton a Adolf, jakož dcery Eleonora a Maria). Poté, co Kerschbaum v roce 1855 ovdověl (manželka zemřela v 36 letech věku na tyfus (úmrtní matrika užívá staršího označení "Nervenfieber"), oženil se dva roky nato s mladší sestrou zesnulé Marií Salzerovou, s níž měl ve druhém manželství 11 dětí (bylo to 5 synů: Anton, Prokop /ten zemřel 5. července 1904 v pouhých 44 letech věku jako otcův nástupce ve vlastnictví lázní, které později zakoupilo město a po něm sdružení "Bund der Deutschen in Böhmen"/, Franz, Konrad, Emil, a 6 dcer: Barbara, Maria, Klara, Albina, Ida a Josefa). Už v polovině šedesátých let devatenáctého století měl propachtovaný lázeňský provoz nad městem, pak provozoval rovněž podle rodopisce Magera, z jehož medailonu na stránkách publikace "Prachatice, domy a lidé" (2007) mj. čerpám, hostinskou živnost v domě, kde dnes funguje na prachatickém náměstí zdejší muzeum, počátkem sedmdesátých let devatenáctého století se pak stal nájemcem zámeckého "kasina" v Českém Krumlově. Z nashromážděného kapitálu zakoupil společně s manželkou v roce 1881 od Antona Pachlhofera (to byl děd básníka Antona Pachelhofera, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže) za 32 tisíc zlatých rakouské měny Lázně svaté Markéty, které nebývale zvelebil. O minulosti místa vypovídá nedatovaná publikace "Kleine Wegweiser rund um St. Margaretenbad und Prachatitz nebst Umgebung-Karte St. Margaretenbad und Prachatitz", vydaná zřejmě někdy ve dvacátých letech dvacátého století a figurující v databázi Jihočeské vědecké knihovny v úplnosti jako digitalizovaný dokument. Franz Kerschbaum zemřel dne 15. října roku 1889 ve staré lázeňské budově ústavu, jemuž věnoval tolik úsilí. Příčinu smrti určil lázeňský lékař MUDr. Kastner jako krvácení do mozku (v matrice "Hirnblutung"). Dnešní stav někdejších lázní lze sotva označit jiným slovem nežli postupný a potupný zánik.
O Kerschbaumových
V letech 1744-1756 byl jistý Johann Kerschbaum ovčákem ve vsích Herrneuses, Schellert a Buchklingen v okolí města Neustadt an der Aisch v bavorských Středních Frankách (v originále "in Mittelfranken" - pozn. překl.). Kdo byli jeho předkové, (až dosud) nevíme. Přesto ho můžeme označit za opozdilého příslušníka či potomka tzv. protestantských exulantů z Rakouska, kteří po třicetileté vojně během a následkem protireformace přišli do zpustlých Středních Frank. Všichni dosud známí "franští" (v originále "fränkischen" - pozn. překl.) Kerschbaumové náležejí k těmto exulantům. A poněvadž od ovčáka Kerschbauma, který žil ve zmíněné době ve zmíněných vesnicích, existuje spojení s dolnorakouským městysem Gresten na řece Erlauf (jde o přítok Dunaje - pozn. překl.), hovoří leccos pro to, že předkové Johanna Kerschbauma přišli právě odtud.
K jeho dětem patří vedle Anny. Marie a Susanny také Johann Adam, který přišel na svět v Hermeuses někdy v září roku 1747. Vzal si za ženu Margarethe Gemlovou a zemřel dne 21. listopadu 1793 (pět týdnů po popravě Marie Antoinetty) ve Fürthu jako výrobce zlaté folie (v originále "als Goldpapiermacher" - pozn. překl.). Zhotovovat listové zlato (v originále "Blattgold" - pozn. překl.) nebylo navzdory tolik slibné pověsti vzácného kovu nijakým povoláním, jímž by se snad dalo zbohatnout. Tak byl i jeho pohřeb na fürthském hřbitově sv, Michaela docela skromný. K jeho dětem náleží Georg Jonathan, jemuž bylo v době smrti otcovy teprve dvanáct let. Na svatomichalském farním úřadě se nachází záznam o jeho narození (*19. května 1781) a křtu. V tovaryšských listech z jeho vandrovních let je ovšem jako místo původu soustružnického tovaryše (v originále "Drechslergeselle" - pozn. překl.) uváděna obec Far(r)nbach, dnešní Burgfarrnbach u Fürthu (od prosince roku 1923 jen místní část Fürthu - pozn. překl.).
O jeho vandrovních letech máme díky dochovaným tovaryšským vysvědčením a poznámkám z jejich zadních stran dobrý přehled. Od pozdního léta roku 1802 až do 22. Března 1802 byl ve Vratislavi (v originále "in Breslau", rozuměj dnes polskou Wrocław - pozn. překl.). Přes Darmstadt (31. května 1803), Heilbronn (5. června 1803) a Cannstadt (9. června 1803) přichází do Salzburgu. Tam zůstává až do srpna. Přes Frankenmarkt a Lambach doráží 4. srpna 1803 do Lince (v originále "nach Linz" - pozn. překl.) a plaví se po Dunaji dál do Vídně (v originále "nach Wien" - pozn. překl.), jak krasopisným autogramem stvrzuje "Comissaire" J. Egger. Ve druhé půli srpna je v Praze (v originále "in Prag" - pozn. překl.). Na tamním tovaryšském vysvědčení se nachází informace, že míří "nach Breslau in Preißen", tj. "do Vratislavi v Prusku". Vysvědčení bylo však učiněno neplatným a tak najdeme na tom předchozím ze Salzburgu na zadní straně poznámku z 8. září 1803 z Hradce Králové (v originále "von Königgrätz" - pozn. překl.), že směřuje "über Nachodt" (tj. "přes Náchod" - pozn. překl.) "mimo zemi" (v originále "außer Landes" - pozn. překl.). Zřejmě šlo o směr cesty na Vratislav. Jeho zdejší pobyt v trvání 32 týdnů, který skončil až po půl roce, vyvolala, jak se zdá, láska k tomuto městu, k jeho tamnímu mistrovi či k někomu jinému. Zda zůstal ve Vratislavi ještě delší dobu, nevíme. K datu dalšího jednoznačně doloženého (12. prosince 1806, Weimar) zeje totiž značná mezera. Mezi svým druhým vratislavským pobytem a tím ve Výmaru musel Georg Jonathan strávit nejméně čtyři týdny v Braunschweigu. Na jednom tovaryšském vysvědčení ze 7. července 1805? (číslovka je těžko čitelná) čteme totiž stvrzeno, že tam působil právě po čtyři týdny. Dne 12. prosince 1806 se na onom už zmíněném tovaryšském listě z Výmaru udává, že "allhier 4 Wochen in Arbeit gestanden" (tj. "tu byl v práci 4 týdny" - pozn. překl.). Snad tu mohl potkat i Goetheho, který v tom roce legalizoval svůj poměr s Christane Vulpiusovou. Dne 13. prosince 1806 je už Georg Jonathan v Erfurtu, odkud chtěl zamířit do Coburgu. Vánoce roku 1806 strávil snad se svou matkou a jinými příslušníky rodiny. V každém případě pracoval od začátku ledna 1807 až do 7. dubna téhož roku v Norimberku (v originále "in Nürnberg" - pozn. překl.) a pak ještě alespoň osm dnů ke konci měsíce ve Fürthu. Po třech týdnech se s ním setkáváme v Basileji (v originále "in Basel" - pozn. překl.), kde pracuje osm týdnů. Dne 25. července "míjí" Meersburg při Bodamském jezeře (v originále "passiert er Meersburg am Bodensee" - pozn. překl.) a 15. srpna je v Řezně (v originále "in Regensburg" - pozn. překl.). Odtud volí zřejmě plavbu po Dunaji (v originále "fährt er offenbar donauabwärts" - pozn. překl.), není však v Engelhartszell puštěn přes hranice. Od září 1807 je navzdory tomu ve Vídni a pracuje tam dva roky a deset měsíců u mistra Josefa Handlose. Pak se dostává přes České Budějovice (v originále "über Budweis" - pozn. překl.) s datem 28. července 1810 na vysvědčení dosud tovaryšském do Prachatic (v originále "nach Prachatitz" - pozn. překl.), kde v září roku 1810 nabývá svého vysvědčení mistrovského.
Dne 13. ledna 1811 si bere za ženu Agnes Fiedlerovou ze Záblatí (v originále "aus Sablat" - pozn. překl.), lokality vzdálené asi dvě hodiny cesty od Prachatic. Datum narození nejstaršího syna Paula (*2. února 1811) potvrzuje rodinné ůstní podání, že poznal Agnes Fiedlerovou ve Vídni, kde měla být služkou. Moje matka (rozuměj Idu Forstovou, roz. Stiniovou - pozn. překl.) se jako mladá dívka dověděla, že rodina Fiedlerova zhotovila v Záblatí k návštěvě nového příbuzenstva z Prachatic nový dřevěný záchod (v originále "einen neuen Holzabort" - pozn. překl.). Tato okolnost se uchovala ve vzpomínce proto, poněvadž si (jak si to pamatuji já) matka zpravodajky (v originále "die Mutter der Berichterstatterin", tj. matka té, která zprávu podává - pozn. překl.) při ozkoušení nové kadibudky zadřela dřevěnou třísku do sedací partie.
Během jeho vídeňského období zemřela Georgu Jonathanovi matka. Zůstal zachován jeho autogram, a sice na jednom mistrovském vysvědčení, kde je podepsán jako druhý představený soustružnického cechu v Prachaticích. Kromě toho vlastníme i jeho oválnou podobenku. Na boltci levého ucha má vsazen prsten. Je to prsten vandrovního tovaryše? Kolem krku má uvázán šátek s bíločervenozlatými proužky. Pod ním vidíme fiži (v originále "ein Jabot" - pozn. překl.) s krajkovým lemem a na ném kotvu (znamení svobodných zednářů? /kotva je u zednářů symbolem pevné naděje - pozn. překl./).
Vandrovní éra ho zřejmě inspirovala k dalšímu sebevzdělání. Různá vydání Schillerových, Klopstockových, Lessingových a Wielandových děl z jeho pozůstalosti zůstala po druhé světové válce ponechána v Prachaticích. Moje maminka Ida Forstová si vzpomíná na jedno staré vydání básní Aloyse Blumauera, který uctíval Josefa II. a kritizoval katolickou církev.
Georg Jonathan měl údajně vybraný způsob vyjadřování (v originále "soll gewâhlt gewesen sein" - pozn. překl.). Jeho vnučka Klara Rauová, roz. Herbstová, uvádí, že na jednom zasedání městské rady jednou poznamenal: "Jeder habe eben sein Steckenpferd." (tj. "Každý si měj svého koníčka." - pozn. překl.) Nato někdo uštěpačně reagoval v dialektu: "Wos will denn der Kerschbaum von an Ross, er hot jo net amol a Kuah." (tj. "Co mele ten Kerchbaum vo koni, nemá přeci ani krávu." - pozn. překl.) Georg Jonathan onemocněl dnou (v originále "an Gicht" - pozn. překl.) a léta před svou smrtí byl upoután na vozík.
Kromě už zmíněného Paula měli Agnes a Georg Jonathan ještě pět dětí: Josefa, Franze, Katharinu, Julianu a Friedricha (Fritze). Máme fotografii, zachycující těch šest sourozenců v dospělém věku.
Paul se oženil s Margarethe Weißbeckovou z Gossengrünu (jde o dnešní obec Krajková v okrese Sokolov /někdejší Falknov/ - pozn. překl.). Byl soustružníkem jako jeho bŕatři Josef a Friedrich, a sice ve Vídni. Dovedl živnost k blahobytu. K potomkům Paula a Margarethe náležejí mj. příslušníci rodiny Brixovy, Büchlerovy, Dibisekovy, Eilesovy, Gunzertovy, Jaschkeovy, Marxovy, Proskeovy, Roseggerovy, Wachterovy, Wurzerovy a Zipsovy.
Od Barbary Gunzertové mám jeden dopis jejího tchána. Rodina Roseggerova vlastní dva snímky Paula a jeho ženy. Jeho vnuk Karl, syn Amalie, provd. Brixové, se dostal v souvislosti s výrobou dýmek z mořské pěny (v originále "von Meerschaumpfeifen", existuje i "český" výraz "meršánové dýmky" - pozn. překl.) do Anglie. Jeho potomci tam žijí.
Také Josef odešel jako soustružník do Vídně. Byl ženat s Josefou Burianovou, někdejším odloženým děckem (v originále "sie war ein Findelkind" - pozn. překl.). Její vnučka Josefine (roz. Friedlová, provd. Meerwaldová) byla jako devatenáctiletá na návštěvě v Lázních svaté Markéty u Prachatic, když její matka náhle zemřela. Franz Kerschbaum nabídl Josefině, aby zůstala. Žila tam, jak mi Waltraut Steinbrenerová (roz. Stiniová, sestra mé matky) vyprávěla, jako sestra spolu s Marií (provd. Strunzovou). Konradem a Idou. Generace přede mnou o ní hovořila vždycky jako o "tetě Meerwaldové" (v originále "sprach von ihr immer als 'Tante Meerwald'" - pozn. překl.). Tak vznikla těsná vazba mezi Meerwaldovými a potomky Idy Stiniové (roz. Kerschbaumové). Obzvláště chovám v paměti putování navečer chladného a sněhuplného 24. prosince roku 1946, kdy jsem jako šestiletý chlapec byl se svou maminkou a "tetou" Gretl Meerwaldovou, dcerou zmíněné "tety Meerwaldové" na cestě z Marburgu an der Lahn do malé vesničky Ronhausen, kam jsme v dubnu 1946 byli z Prachatic vysídleni. K potomkům Josefa a Josefy Kerschbaumových náleželi mj. příslušníci rodiny Friedlovy, Hahnovy, Meerwaldovy, Maxovy a Auerovy.
Ženou třetího z dětí, Franze (mého předka /to jemu jsou věnovány tyto webové strany Kohoutího kříže - pozn. překl./) se stala Cäcilie Salzerová z Prachatic. Po její předčasné smrti (i dvě z jejích šesti dětí zemřely v mladém věku) si Franz vzal za ženu Ceciliinu sestru Marii, která byla o sedmnáct let mladší než on. Pro tento manželský svazek byl pravděpodobně určující spíše cit pro povinnost či nátlak rodiny než vzájemná náklonnost. Franz měl s Marií ještě jedenáct dětí. Čtyři děti z tohoto druhého manželství zemřely předčasně. Zachovala se knížečka, kam si Franz data jejich skonu poznamenával. Vyučil se krejčím. Později si osvojil povolání hostinského. Poznámky o pronájmu "bádhausu" (v originále "über die Pacht des 'Badhauses'" - pozn. překl.) v Lázních svaté Markéty roku 1861 a českokrumlovského zámeckého kasína (v originále "und des Krummauer Schlosskasinos" - pozn. překl.) se ve zmíněné knížečce rovněž nacházejí. Moje babička Ida Kerschbaumová, provd. Stiniová, vyprávěla mé mamince Idě Stiniové, provd. Forstové, že její otec Franz, ačkoli římský katolík, pokřtěný jako jeho sourozenci, v neděli do kostela nechodil, ale zavřen ve své komůrce chodil sem a tam hlasitě zpívaje "Eine feste Burg ist unser Gott". Vyprávěla také, že byl velice spjat s přírodou a chtěl jednou v "bádhausu" klidným výkladem zbavit děti strachu před bouřkou.
Franz Kerschbaum nakonec Lázně svaté Markéty získal a po něm je převzal jeho syn Prokop. Stalo se mi mezitím jasné, že doba jejich rozkvětu se kryje s dobou, kdy je Kerschbaumovi vlastnili. Patří k tomu výstavba jednotlivých lázeňských vil, získání příslušného lázeňského lékaře a také zřízení poštovní stanice s vlastním razítkem. Lázně či jejich části jsou zvěčněny na mnoha pohlednicích z tehdejší doby. Některé z pohlednic Prokop Kerschbaum sám vydal. Po Prokopově smrti jeho vdova Marie s Marií Kerschbaumovou, dcerou Franze Kerschbauma (tedy se svou tchyní - pozn. překl.), ještě nějaký čas lázně vedly.
Jediný vnuk Franze Kerschbauma, který se dožil 21. století, byl Werner Kerschbaum, syn Konradův.
Pro velké množství Franzových dětí se dědictví stalo předmětem rozsáhlého dělení.
V zájmu lepšího porozumění připomenu tu pořadí jednotlivých synů a dcer Franze a Marie Kerschbaumových, tj. uchazečů o dědické právo.
Nejstarší syn Friedrich (1) (*26. února 1845) se oženil s Barbarou Kühnlovou a zemřel 17. března 1911 v Praze. Z manželství vzešlo deset dětí, z nichž sedm zemřelo v mládí bez potomstva. Ke zbylým potomkům náleží mj. dne 21. května 1939 narozená Ilse Kerschbaumová, rodiny Koubovy a Brennerovy a také Heidi Kerschbaumová, provd. Watzlawiková.
Syn Georg (2) (*4. června 1847), který v Českém Krumlově (v originále "in Krummau" - pozn. překl.) vedl hotel "U Města Vídně", v letech 2001-2002 znovu restaurovaný (v originále "Hotel zur Stadt Wien", dnes má ovšem jméno "Bellevue" - pozn. překl.), měl s Marií Strunzovou rovněž deset dětí, z nichž šest zůstalo bez potomstva. Jednu návštěvu Lázní svaté Markéty u třetího z jeho dětí, totiž dcery Rosy, provd. Holeczekové, která byla pro mě "Tante Rosa", mám ještě v živé paměti. K potomkům patří rodiny Holeczekovy a Eiermannovy, Wozelkovy, Tschunkovy, Friedlovy, Hempelovy, Steiningerovy, Mörathovy, Springerovy a Wildtovy (v originále "und Ursula Wildt" - pozn. překl.), dále Swobodovy,Wurdakovy a Hahneovy, jakož i rodina Otto Kerscbauma v Braunau. Ottova vdova Maria a její dcera Eva Waldlová se objevovaly často na rodinných setkáních.
Anton (3) se dožil jen dvou let (*22. března 1849, †8. září 1851).
První z dcer byla Eleonora (Eleonore) (4) (*22. ledna 1851), provd. Rotbauerová. Manželský pár Rotbauerových měl v Českém Krumlově vinárnu. Prostřednictvím "tety Lore" podle rodinného ústního podání poznal Anton Stini mou babičku Idu Kerschbaumovou. Později žili Rotbauerovi v Prachaticích "in der unteren Schulgasse, gegenüber vom Weißen Löwen" (tj. "dole ve Školní ulici naproti hostinci 'U Bílého lva'", Školní ulce se ovšem dnes nazývá Husova a hostinec "U Bílého lva" už ve městě nenajdeme - pozn. překl.), jak to alespoň říkala teta Waltraut Steinbrenerová. Manželství zůstalo bezdětné.
Adolf (5) (*21. srpna 1852) si dne 7. května 1887 vzal za ženu Annu Čeňkovou (v originále "Anna Čeňek" /!/ - pozn. překl.), jedinou dceru českého lékaře. Pobývala v internátu v Karlových Varech (v originále "in Karlsbad" - pozn. překl.). Mluvila toliko spisovnou němčinou (v originále "nur Hochdeutsch" - pozn. překl.), nijakým dialektem, vysvětlovala moje teta Waltraut. Adolf se stal ředitelem českobudějovického pivovaru (v originále "Direktor der Budweiser Brauerei" - pozn. překl.). Anna měla být nadšenou jezdkyní. Manželka druhého Adolfova syna "teta Emmy" (v originále "Tante Emmy" - pozn. překl.), jak jsme jí říkali, poslala mé matce a mně po druhé světové válce balíček se švýcarskou čokoládou. Něco vzácnějšího mi asi sotvakdy přišlo na jazyk. Bohužel byly moje snahy najít v USA nějakou stopu po "tetině" dceři Evi Chilcoateové nebo její tamní rodině po léta bez jakéhokoli úspěchu. Až roku 2015 jsem se ji dopátral přes internet a telefonicky jsem s ní, už asi devadesátiletou, mohl dokonce hovořit. Existuje krásná fotografie Adolfa a Anny Kerschbaumových spolu s jejich dětmi. K dceři Marianne, provd. Riegerové, měla moje matka velice přátelský vztah.
K potomstvu Adolfa a Anny náležejí mj. rodiny Riegerovy, Chilcoateovy, Misarovy, Gassnerovy, Postuvanschitzovy, Kayserovy, Barfußovy, Grubbauerovy, Dirnhammeovy a Gruberovy.
Maria (6), (*24. června 1854) zemřela ve dvou letech svého dětského věku.
Krátce před Mariinou smrtí zemřela její maminka Cäcilie, které bylo pouhých 37 let. Dětem, jež do té doby vzešly z manželství Cäcilie a Franze Kerschbaumových, bylo něco mezi půldruhým a ani ne desátým rokem stáří (v originále "zwischen anderthalb und Zehneinhalb Jahren" - pozn. překl.). Rok a měsíc po smrti své sestry se stala Maria, roz. Salzerová z Prachatic, ženou o sedmnáct let staršího vdovce. Oba pak ještě spolu měli, jak už zmíněno, jedenáct dětí.
Po smrti třetího chlapce z Franzova prvního manželství dostalo první dítě jeho druhého manželství při křtu jméno Anton (7). Chlapec se narodil dne 31. května roku 1857, zemřel však v pouhých sedmi letech věku 10. července 1864.
Dcera Barbara (8) (*3. prosince 1858), která si vzala vdovce Josefa Kautezkyho i se třemi syny z jeho prvního manželství, je jediným z dětí Franze Kerschbauma, které jsem ještě poznal. "Teta Betty" (v originále "Tante Betty" - pozn. překl.) bývala v rodině zvána i přezdívkou "das goldene Verdrussherz" (tj. "zlaté zarmoucené srdce" - pozn. překl.), poněvadž darované věci ráda poskytovala darem někomu dál (v originále "gern weiterverschenkte" - pozn. překl.). Moje maminka a já jsme ji tam ve starobinci města Ziegenhain (od prosince roku 1970 jen místní část severohesenského města Schwalmstadt - pozn. překl.) po letech navštívili. Je pochována na jednom ze hřbitovů města Marburg an der Lahn. K dětem "tety Gretl" (v originále "Tante Gretl /Langhof/" - pozn. překl.), "tety Gertrud" (v originále "Tante Gertrud /Portsch/" - pozn. překl.) i "tety Marie" (v originále "Tante Maria /Kaiser/" - pozn. překl.) a Barbařiným vnukům jsem měl přátelský, zčásti i velice těsný vztah. Walter, syn Barbary a Josefa Kautezkych, žil rok u mých prarodičů v Lukově u Holešova na Moravě. Padl v první světové válce.
K potomstvu náležejí mj. rodiny Heidlerovy, Kaiserovy, Portschovy, Javurekovy, Heinrichovy, Rieckenovy, Fuss-Rieckenovy, Aumüllerovy, Gannovy, Ecksteinovy, Schoppovy, Feylerovy a Jägerovy.
Prokop (9) (*3. července 1860) se v roce 1902 oženil s Marií Schubertovou. Převzal, jak už zmíněno, Lázně svaté Markéty po svém otci, který ho za vzděláním poslal mj. i do Benátek (v originále "u.a. nach Venedig" - pozn. překl.). Vlastním pohlednici pocházející z doby kolem roku 1900 a dělenou na dva výřezy, zachycující lázeňské scenerie, s označením vydavatele ve znění "Verlag v. Prokop Kerschbaum Bade Besitzer". Prokop měl pravděpodobně problémy s alkoholem. Jeho manželství zůstalo bezdětným.
Maria (10) (*14. března 1862) byla provdána za Adolfa Strunze (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) na Kvildě. Jednou Adolfovou sestrou byla Maria, manželka Georga Kerschbauma. Dosud si vzpomínám na jednu zimní návštěvu Kvildě ve velkých saních s koňskou zápřeží.
K potomstvu Marie a Adolfa náležejí např. rodiny Hilzovy a Frankovy.
Klara (11) (*27. července 1864) a její bratr Franz (12) (*30. ledna 1866) zemřeli v roce 1867 v rozmezí tří týdnů na záškrt (v originále "an Diphterie" - pozn. překl.).
Konrad (12) (*18. února 1868) navštěvoval gymnázium v Českém Krumlově a studoval pak medicínu ve Vídni. Vzal si za ženu Marii Elisabeth (Mimi) Straußovou, dceru českokrumlovského purkmistra. Už mnohokrát mnou připomenutí teta Waltraut mne informovala, že Konrad rád zpíval a ona ho přitom doprovázela na klavír. Stal se lékařem v městysi Pitten (dolnorakouská obec na jih od Vídeňského Nového Města /Wiener Neustadt/ v politickém okrese Neunkirchen - pozn. překl.), který se stal centrem jeho potomstva. Jeho syn Werner se ještě roku 1997 účastnil rodinného setkání v Rundingu a Blaibachu (obce v bavorské Horní Falci, obě blízko české hranice - pozn. překl.). U jeho syna Lutze se konala rodinná setkání v hornorakouském městysi Eberschwang (v politickém okrese Ried im Innkreis - pozn. překl.). První a až do nového začátku jediné setkání po druhé světové válce proběhlo dne 29. června roku 1957 v bavorském městě Rosenheim. Lutz a já máme v úmyslu na setkání opět nějak navázat.
K potomstvu náležejí kromě Kerschbaumových mj. příslušníci rodiny Sischkovy, Nordenfeldovy, Beilovy a Iwanowovy.
(Tady chybí ve Forstově výčtu číslo /13/ v pořadí! - pozn. překl.)
Albine (14) (*27. února 1870) - Franz ji píše v jednom záznamu "Albini", zemřela pětiletá dne 3. dubna 1875 na tyfus.
Ida (15) (*6. ledna 1872) byla mou babičkou. Už jsem ji nestačil poznat. Podle fotografií, které ji zachycují, byla podobná mé mamince Idě, roz. Stiniové, i její sestře Waltraut. Provdala se za lékaře Antona Stiniho z "Dlouhomostí" (v originále "aus Langenbruck, dnes Olšina podle přilehlého rybníky i s ním souvislého vodního toku - pozn. překl.). Rozepsal jsem se o ní a jejích potomcích v delším textu (ten je v českém překladu součástí samostatného zastoupení Reinharda Forsta na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
K jejímu potomstvu náležejí rodiny Steinbrenerovy, Forstovy, Hurchovy, Dempfovy, von Rauchovy, Häuslerovy, Tensingovy, Reuterovy, Igweovy a - jak vím teprve odnedávna - nemanželská dcera mého strýce Dr. Waltera Stiniho jménem Rosemarie Fischerová (provd. Lüdekind-Drostová). Bohužel jsem tuto mou sestřenici osobně nepoznal. Zemřela v roce 1990 ve věku 45 let ve Stuttgartu.
U Idy žila koncem svého života její matka Maria. Předtím v Lázních svaté Markéty sedávala u kasy, nebo i servírovala jídlo. Když se Marie Kerschbaumová, vdova po Prokopu Kerschbaumovi, znovu provdala, odešla Maria ke své dceři Idě. Aby jí odchod z Lázní svaté Markéty a jejího tamního působení nepřipadal tak těžký, pozval ji syn Georg do Českého Krumlova, kde pak v hostinci "U Města Vídně" (v originále "Zur Stadt Wien" - pozn. překl.) mohla opět sedat u pokladny.
Josephine (16) (*9. ledna 1875), v záznamech svého otce psaná "Josefin", byla podle výpovědi Waltraut Steinbrenerové "hochbegabt, herzlich, ein guter Mensch und beliebt" (tj. "vysoce nadaný, srdečný, dobrý a oblíbený člověk" - pozn. překl.). Měla problémy s alkoholem. O příčinách a následcích se dá jen spekulovat. Její manželství s Adolfem von Kollarzem bylo rozvedeno. Po rozvodu se zprvu uchýlila ke svému bratru Emilovi do Klagenfurtu. Zemřela ve věku 41 let na žaludeční krvácení (v originále "an Magenblutung" - pozn. překl.). Odchod matky od mrtvé dcery musel být otřesný. Josefinina dcera Jutta žila v klášteře ve Vídni. Při jedné tamní návštěvě, jak vyprávěla Waltraut Steinbrenerová, byla její matka (Ida Stiniová) velice dotčena (v originále "sehr betroffen gewesen" - pozn. překl.), Tak přišla Jutta později zase ke své tetě idě do Prachatic. Já "tetu Juttu" (v originále "Tante Jutta /Moderegger/" - pozn. překl.) ještě směl poznat. Účastnila se prvního rodinného setkání v Eberschwangu.
K potomstvu náležejí rodiny Krainzovy, Heroldovy, Herrmannovy, Modereggerovy a Formanekovy.
Emil /17/ (*10. března 1876) (nekrolog v listu "Mühlviertler Nachrichten" ze 4. prosince roku 1931 uvádí jako místo jeho narození Český Krumlov, své povolání pivovarníka konal naposledy v hornorakouském klášteře Schlägl a pochován byl 27. listopadu 1931 v Prachaticích - pozn. překl.) byl posledním ve výčtu 17 dětí Franze Kerschbauma. Stal se pivovarníkem a zemřel ve věku 55 let na rakovinu hrtanu (v originále "an Kehlkopfkrebs" - pozn. překl.). Byl velkým kuřákem. Vánoce a podzimní dovolenou trávíval u své sestry Idy v Prachaticích.
O čtvrtém z dětí Georga Jonathana a Agnes Kerschbaumových, totiž o dceři Katharině (*5. ledna 1816) se nám dochovaly tři dopisy a cestovní pas "Království českého" (v originále "ein Pass des Königreichs Böhmen" - pozn. překl.). Jako mladé děvče odešla Katharina do Fürthu, aby se tam starala o Barbaru, provd. Reblingovou, ovdovělou sestru svého otce Georga Jonathana Kerschbauma. V jednom z dopisů líčí svou první cestu po železnici z Norimberka do Fürthu (v originále "von Nürnberg nach Fürth" - pozn. překl.). Ve Fürthu byla i při smrti své tety. Jeden dopis obsahuje i několik řádek o Franzovi, který tam zřejmě svou tetu a sestru navštívil. Katharina se provdala za Wenzela Hersta. U Herbstů v prachatické Poštovní ulici (v originále "in der Prachatitzer Postgasse" - pozn. překl.), přímo v budově pošty, bydleli nějakou dobu i moji prarodiče Anton a Ida Stiniovi. K potomstvu Kathariny a Wenzela Herbstových patří mj. rodiny Rauovy, Kowarovy, Wallentovy, Schonathovy, Weißovy, Herbstovy, Fiedlerovy, Notnagelovy a Dibitanzlovy.
Pátým děckem Georga Jonathana Kerschbauma byla Juliane (Julie) (*14. února 1824). Ta se dne 19. ledna 1845 provdala za Johanna Tilpa. K jejím potomkům náležejí příslušníci rodin Hanuschových, Köhlerových, Kreuzových a Sesulových. V této sféře ovšem existují pro mne ještě velké informační mezery.
Posledním dítětem Georga Jonathana Kerschbauma se stal roku 1822 narozený syn Friedrich. Vzal si 9. října 1849 za ženu Justine Salzerovou, jejíž sestry Cäcilie a Maria už byly obě zmíněny. Postavil "ein Haus im großen Garten an der Krummauer Straße" (tj. "dům ve velké zahradě při Krumlovské ulici", rozuměj v Prachaticích - pozn. překl.), jak poznamenává ve svých zápiscích moje matka, a "war der Vater von Tante Fuchs" (tj. "byl otcem tety Fuchsové" - pozn. překl.). O "tetě Fuchsové", tj. o Friedrichově dceři Anně, provdané za Eustacha Fuchse, vyprávěla maminka často za mého dětství. K rodinám potomstva náležejí Fuchsovi, Preitschingovi a Blachovi.
Poslední příslušnici této větve, totiž Gretl Blachovou (†1. září 1967), jsem poznal ještě jako student, někdy v roce 1963 nebo 1964 ve Vídni. Dvě pohlednice, adresované jejímu bratru Siegfriedovi roku 1900, jsou uchovány v mém vlastnictví. Jednu jsem objevil zcela náhodně j jednom vídeňském obchodě.
Tento souhrn spočívá na jednom velmi osobním úhlu pohledu. Informace Waltraut Steinbrenerové jsem získal především při setkání s ní 18. října roku 1984. Za jakékoli opravy a doplňky bych byl já, pravnuk Franze Kerschbauma, velice povděčen.
- - - - -
* Prachatice / Český Krumlov / † Lázně svaté Markéty, Prachatice / † † Staré Prachatice, Prachatice
