JOHANN MATTHÄUS KLIMESCH
Horra, "v Horách", nejstarší sídlo rodu Harrachů
Je osobitým příznakem genealogických děl staršího data, že kladou počátek urozených rodů, o nichž pojednávají, do minulosti co možno nejvzdálenější. I původní sídla takových rodů však jsou však v nich nejednou položena do zemí a končin, kde by je badatelé naší současnosti hledali nejméně. Nepřekvapí tedy, že se s podobným jevem setkáváme i v mnoha starších pracích, ve kterých je řeč o původu hraběcího rodu Harrachů. Známý hornorakouský genealog Hoheneck (Johann Georg Adam svobodný pán von Hoheneck žil v letech 1669-1754 - pozn. překl.) nás v prvém svazku svého díla "Genealog- und historische Beschreibung" (celý titul v původní pravopisné podobě vyhlíží takto: "Die Löbliche Herren Herren-Stände Deß Ertz-Hertzogthumb Oesterreich ob der Ennß: Als: Prälaten, Herren, Ritter Und Städte Oder Genealog- Und Historische Beschreibung Von deroselben Ankunfft, Stifft, Erbau- und Fort-Pflantzung, Wapen, Schild und Helmen, Ihren Clöstern, Herrschafften, Schlössern und Städten durch Johann Georg Adam Freyherrn von Hoheneck" a vyšel ve třech svazcích roku 1727, 1732 a 1747 u Mangolda v Pasově - pozn. překl.) na s. 313 seznamuje s tituly těchto prací a s údaji o počátcích rodu Harrachů, které jsou v nich obsaženy. Na prvém místě jmenuje tak řečený "Thurnier-Buch", v němž se dává jednomu z Harrachů jménem Thomas už roku 1165 (!) podílet se svou účastí na turnaji, pořádaném tehdy v Curychu (Zürich) vévodou Welfem von Baiern. Dále Hoheneck uvádí tyto autory a jejich díla - Bucelin: "Stemmatographia", 2. díl, Spener: "Historia Insignium Illustrim", fol. 145, Lazius: "De migrationibus gentium", kniha 6., fol. 206 a 221 a konečně "ein altes bey den Grafen von Harrach vorhandenes Meß-Buch" (tj. "jednu starou mešní knihu uchovávanou u hrabat z Harrachu" - pozn. překl.), v níž mají být obsaženy četné poznámky o předcích tohoto hraběcího domu. Ze všech zmiňovaných knih jsou mi známy jen ta Bucelinova a Laziova (či Lazova?). První vyšla roku 1655 a pak v letech následujících v Ulmu a nese vlastně titul "Germania topo-chrono-stemmato-graphica sacra et prophana", druhá byla vytištěna v Basileji roku 1572. Zatímco nás Bucelin, Spener a mešní kniha Harrachových takto zpravují o tom, že praotec rodu Harrachů, jménem Přibyslav (Przibislaus), kolem roku 1289 opustil Čechy, svou původní vlast, aby se spolu se svou rodinou vydal do Rakous, kde se on a jeho potomci vkrátku domohli velkého bohatství a vážnosti, dává Lazius týmž Harrachům přijít do Rakous, kde sehrávali zejména od 16. století důležitou roli, ze Štýrska (Steiermark).
Skutečnost, že všechny tyto údaje jsou buďto zcela či alespoň z větší části nehistorické, má být stvrzena následujícími mými řádky. Nespolehliví jsou ve svých vývodech o počátcích Harrachů mnohdy i český historik Balbín a také Hoheneck sám, když oba, první ze jmenovaných ve svém díle "Miscellanea historia regni Bohemiae", dec. II., lib. II., p. 3., druhý v už zmíněném "Genealogicko-historickém popisu", 1. díl, s. 312nn. z větší části na autory předchozí navazují. Veskrze věrohodné, i když toliko zlomkovité informace o předcích dosud tak kvetoucího hraběcího rodu a jejich sídlech přináší teprve vyšebrodský konventuál profesor Maximilian Millauer ve svém článku "Einige Ahnen der Grafen von Harrach" (tj. "Někteří předkové hrabat z Harrachu" - pozn. překl.), otištěném v Hormayrově časopise "Archiv für Geographie, Historie, Staats- und Kriegskunst", ročník 1820, č. 39 a 40. Tyto informace lze pomocí nejnověji publikovaných souborů historických listin z jižních Čech a Horního Rakouska (rozuměj Pangerlovy knihy "Urkundenbuch des Stiftes Hohenfurt" v edici Fontes rerum Austriacarum, řada 2., sv. XXIII /1865/ a "Urkundenbuch des Stiftes Goldenkron" v téže edici a řadě sv. XXXVII /1872/, dále Klimeschova studie "Urkunden und Regesten zur Geschichte des Gutes Poreschin" v edici Abhandlungen der königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, řada VII., sv. 3 /1889/, konečně pak "Urkundenbuch des Landes ob der Enns", sv. 4.-8. v listinné edici vydávané počínaje roku 1852 sdružením Oberösterreichischer Musealverein) podstatně rozhojnit. Poněvadž mám k dispozici i dosud neotištěné listiny, týkající se starší historie Harrachů, nezdá se mi zbytečným, když seznámím čtenáře v následujících řádcích s nejstaršími vůbec sídly zmíněného rodu a při této příležitosti shromáždím i všechna mně známá historická data o jeho nejdávnějších příslušnících. Pokud bereme při výčtu těch sídel ohled nikoli na jejich význam, nýbrž pouze na časovou posloupnost dat, kdy byla poprvé zmíněna, vyvstane nám následující řada jmen: Hora (Horra), Rovné (Ruben), Slavkov (Lagau), Freistadt, Michnice (Michnitz), Hřeben, Mezipotočí (Nespoding), Wels, Seifenburg, Štěkře (Stiks), Pührnstein, Čakov (Čekau), Partenstein, Komařice (Komařitz), Drochov (Drochersdorf), Keblany (Keblan), Todně, Petrovice (Petrowitz), Zvíkov (Zwikow), Omlenice (Umlowitz), Gneusenau, Piberstein, Kvasov (Quassow), Ober-Reut, Skoronice (Gurenitz), Klein-Otten a Markvartice (Marquartitz).
1. Hora (Horra, Hory)
Ta nepatrná víska se zvedá asi hodinu cesty na sever od Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg) vysoko nad pravým vltavským břehem, náleží pak k soudnímu okresu Kaplice (Kaplitz) a k farnosti Zátoň (Ottau). Mezi všemi sídly a majetky Harrachů se objevuje v listinách nejdříve, a to v roce 1272 (viz Pangerl, Urkundenbuch des Stiftes Hohenfurt, s. 26). Jakkoli nepatrné to místo je a i v dřívějších časech bylo, přece dalo jméno jednomu z nejváženějších hraběcích rodů celého Rakouska; neboť jméno Harrach, místo něhož byly ostatně nijak vzácně užívány v listinách ze 13. a 14. století i jmenné tvary Horach, Hora a Hor, není ničím jiným než lokálem, tj. 6. skloňovacím pádem podstatného jména "hora", a to v jeho množném čísle, tj. 1. pád "hory", 6. pád "v horách".
Jsou sice ještě jiná místa, jejichž jména ať už skutečně nebo jen zdánlivě souvisejí s rodovým jménem Harrach a z nichž by se snadno mohlo to či ono považovat za původní sídlo Harrachů; jenže s těmito místy nemá zmíněný rod buď prokazatelně nic společného, anebo v době jeho vstupu na historickou scénu ještě vůbec neexistovala a byla povolána k životu v dobách daleko pozdějších. Takovým místem je například štýrský zámek Harracheck v krajinné oblasti Sausal, který má Lazius bezpochyby na mysli, když dává Harrachům vzejít právě ze Štýrska. Ti však majiteli tohoto zámku nikdy nebyli, poněvadž po celý středověk se vším všudy náležel arcibiskupství salcburskému (Hochstift Salzburg) a teprve v novější době připadl nejprve náboženskému pozemkovému fondu, poté hrabatům von Fries a jiným vlastníkům (k tomu viz Janisch, Topographisch-statistisches Lexikon von Steiermark, I., s. 527). Jiným takovým místem by mohla být osada Harrachsthal ve farnosti Weitersfelden v hornorakouském Mühlviertelu. Toto místo, které je i středem stejnojmenného panství, bylo však založeno hrabaty z Harrachu teprve v 18. století a po nich nabylo i svého jména, když získali (1700) Freistadt. Také ani od jedné ze dvou vsí jménem Harrau, té první z nich ve farnosti Pfarrkirchen a té druhé ve farnosti Rohrbach, v obou případech na území horního Mühlviertelu, nemohli Harrachové přijmout svůj přídomek prostě proto, že se žádná nikdy v majetku toho rodu nenacházela (viz Pillwein, Geschichte, Geographie und Statistik des Erzherzogsthums Oesterreich ob der Enns, I., 194, 201, 358. - Strnadt, Versuch einer Geschichte der passauischen Herrschaft im oberen Mühlviertel. In: 20. Bericht des Museum Francisco-Carolinum, s. 170, 180, 192 aj.).
Poněvadž se všichni první Harrachové objevují jen v listinách jihočeské provenience, lze z toho také jen jižní Čechy považovat za jejich domov. Téhož názoru ostatně byli i oba už zmiňovaní historici Balbín a Hoheneck. Původním sídlem rodu nebyl však žádný z mnoha hradů a tvrzí jižních Čech, nýbrž prostý selský dvorec. A ten nebudeme zas hledat třeba ve statku Hřeben či jinde, ale jen ve vsi Hora, poněvadž jinak by se nejstarší příslušníci rodu nenazvali právě po ní. Jak vyplývá z nejstaršího urbáře rožmberského (rozuměj Truhlář, "Registrum bonum Rosenbergicorum" v edici Abhandlungen der königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, VI. 10, č. 3, s. 29), nevládli jí Harrachové kolem roku 1379 jako svým rodovým sídlem neomezeně, ale měli ji od Rožmberků propůjčenu jako léno, a to jistě už v čase, kdy se jejich jméno objevuje v písemných pramenech poprvé, tj. v roce 1272. Jak dlouho pak jako rodové sídlo ve vlastnictví Harrachů Hora zůstala, nedá se už zjistit. Je pravděpodobné, že jím byla ještě roku 1541, poněvadž v seznamu rožmberských statků, který dal ve zmíněném roce sestavit Petr V. z Rožmberka, zvaný Kulhavý (v originále "Peter V., der Hinkende" - pozn. překl.), není obsažen (viz k tomu Josef Jireček, Statky pánův z Rožmberka. In: Památky archeologické a místopisné, X., s. 343nn.).
Jak už řečeno, je to rok 1272, v němž se Harrachové a jejich rodové sídlo v pramenech objevují poprvé. Jmenovitě dne 19. března toho roku darují bratři Jindřich I. (Heinrich I.) a Vítek (Witek) z Rožmberka cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě patronátní právo nad kostelem v dolnorakouské osadě Raabs (podle zčeštěné podoby jména pohraničního hradu Ratgoz, což je pozdější Raabs, vzniklo i české označení Rakouska vůbec - pozn. překl.) a mezi jinými svědky na listině o tom vystavené figurují i "Herr Benesch von Horach und seine Brüder Johann und Johann Bohuslaw" (viz Pangerl, "Urkundenbuch des Stiftes Hohenfurt", s. 26). Členové zmíněného rodu z raných dob jeho existence se nedají dovodit z té příčiny, že se příslušníci nižší šlechty v Čechách (a k nim je třeba počítat všechny starší Harrachy) až do poloviny 13. století neužívali ještě nijaký predikát, tj. přídomek, ale spokojili se psaním pouhého svého křestního jména (takže to, co je psáno v Hoheneckem uváděném titulu "Thurnier-Buch", foliant 76, o jakémsi Tomášovi z Harrachu /Thomas von Harrach/ k roku 1156, je veskrze vymyšleno /durchgehens aus der Luft gegriffen/). Není vůbec nepravděpodobné, že onen Beneš, který v letech 1259-1261 zastával úřad purkrabího na hradě Rožmberku, je s výše zmíněným Benešem z Harrachu totožný (viz Pangerl, cit. d., s. 6, 7, 8, 12, 13). Jisté je však, že týž byl ještě roku 1291 naživu, zatímco jména jeho bratří Jana a Jana Bohuslava nacházíme v písemných pramenech toliko do roku 1274 (viz Pangerl, cit. d., s. 28 a 46).
Ve stejné listině, v níž se setkáváme s Benešem z Harrachu naposledy, se poprvé objevují dva jiní Harrachové, bratři Albéř (Albero) a Budislav (Budilaus), kteří později vystupují častěji také pod jmény důvěrně zdrobnělými, tj. Elblin a Buzek. Listina pochází z roku 1291 a Smil z Nových Hradů (Smil von Gratzen) postupuje jejím prostřednictvím klášteru vyšebrodskému kostel v Rychnově (v originále "in Deutsch-Reichenau", rozuměj v Rychnově u Nových Hradů -pozn. překl.). Albéř a Budislav měli ostatně ještě jednoho bratra, který nosil jméno Jakob či Jaklin. Není známo, čí synové tito tři Harrachové byli. Pro tu okolnost však, že druhý z nich se jmenoval Budislav či Buzek a ve středověku bylo něčím obvyklým, aby druhorozený dostal své jméno po otci, mám sklon předpokládat, že byli syny výše zmíněného už Jana Bohuslava či Buzka. Jsou to zakladatelé oné hlavní rodové větve Harrachů, která vlastnila statky většinou v jižních Čechách, zatímco tři jiní bratři jejich rodu, totiž Dětřich Beneš (Theodorich, také Dietrich Benesch), Buzek a Bohuněk založili rakouskou hlavní větev Harrachů. Bratři posledně jmenovaní se zdají být s ohledem na jméno Dětřich Beneš, které nesl nejstarší z nich, syny onoho Beneše, o kterém nacházíme zmínky v listinách z let 1272-1291 (viz Pangerl, cit. d., s. 45 a 46). V prvých deseti letech 14. století získali mnohá z rožmberských lén kolem Freistadtu a jejich potomci se osvědčili jako zdatní hospodáři znalí zisku a dokázali tak nabýt v Horních Rakousích i jiných jmění. Náhlé přesídlení jistého Přibyslava či Přibíka z Harrachu z Čech do Rakouska, k němuž mělo dojít podle tvrzení Bucelinova, Spenerova, Balbínova i Hoheneckova kolem roku 1289, je rozhodně nehistorické (Nějaký Harrach jménem Přibík se kolem roku 1289 a ještě dlouho potom nevyskytuje. Jak mohlo být do staré harrachovské mešní knihy se zřejmou rozpustilou drzostí připsáno, že někdo takový v roce 1289 zemřel a "in der Closter zu Wittingau in Böheim bey seiner Stüfftung begraben leyt" /tj. "leží pochován při své nadaci v třeboňském klášteře v Čechách"/, je mi dokonalou záhadou. Jak známo, byla totiž kanonie v Třeboni založena přece až v roce 1367 bratřími Petrem, Joštem, Oldřichem a Janem z Rožmberka /v originále, Peter, Jodok, Ulrich und Johann von Rosenberg' - pozn. překl./. Viz Borový, Libri erectionum I., s. 62).
Ze tří výše zmíněných bratří Albéře, Budslava a Jakuba byl ten prvý, jehož chci nazývat Albéřem I., osobou v jižních Čechách všeobecně známou a váženou. Dokazuje to relativně velké množství listin, v nichž se jeho jméno objevuje. Jako ministeriál Smila z Nových Hradů byl se svým bratrem Budislavem (Budyloius) a jinými urozenými muži přítomen dne 12. července 1293 v Soběslavi (v originále "Soběslau"! - pozn. překl.) smírnému řešení sporu, který spolu vedli vyšebrodský klášter a synové Jindřicha z Kosovy Hory (viz Pangerl, cit. d. s. 55 a 56 a Emler, Regesta II., č. 1623). Od roku 1300 se s ním i s jeho bratry setkáváme ve službách Rožmberků. Jindřich I. z Rožmberka zdědil v té době hrad a zboží krumlovské po posledních z ratolestí krumlovské větve rodu Vítkovců (Witigonen) a prodal ves Světlík (Kirchschlag), která byla součástí krumlovského zboží, Oldřichovi z Vyšného (Ulrich von Weichseln). Aby si tím snad nový majitel neosoboval i patronátní právo nad tamním kostelem, který patřil už od roku 1258 klášteru ve Schläglu, jakož i vlastnické právo na velkou přilehlou faru, cítil se Rožmberk pohnut k tomu, aby vystavil 9. května 1300 listinu, v níž vyznává, že mu nijaké právo na řečený kostel ani na žádnou jeho dotaci nenáleží. Mezi mnoha svědky té listiny jsou jmenováni i tři bratři "Elblinus, Busco und Jaclinus von Horrach" (tj. "Albeřík, Buzek a Jakoubek z Horrachu" - pozn. překl.). Viz Urkundenbuch d. L. ob der Enns, IV. 344 a Emler, Regesta II., č. 1623. Z listiny vyplývá, že poslední z krumlovských Vítkovců, totiž Vok II., byl už v roce 1300 mrtev a že se jeho dědictví už toho roku nachází v rukou Jindřicha I. z Rožmberka. V tom smyslu je třeba opravit, co praví o roce úmrtí Voka II. a o době převzetí dědictví po něm Rožmberky Pangerl ve svém pojednání "Die Witigonen" /Archiv f. Österr. Geschichte, LI., s. 551 a 552/. Čtyři dny nato, jmenovitě dne 13. května 1300, se všichni tři bratři nacházejí v Krumlově, kde svědčí vedle jiných příslušníků šlechty tomu, že Jindřich I. z Rožmberka daruje klášteru ve Schläglu patronátní právo nad kostelem frymburským a zajišťuje témuž klášteru tam ve Frymburku i velký a malý desátek, 1. července téhož roku 1300 pak asistují coby svědkové při vypravení listiny, kterou Dominik z Pasovar (von Passern) upisuje kostelu ve Světlíku a klášteru Schlägl třetí část vsi Pasovary, zvané německy Passern či Passauerschlag, nadto pak 110 vídeňských feniků ročního nájmu ze svého "am Walde beim Teiche gelegenen Mühle" (tj. "v lese při rybníce ležícího mlýna" - pozn. překl.). K tomu viz i rukopis "Wenzel Zypffer's Copialbuch vom Jahre 1593", foliant 8, jak je chován v archívu kláštera Schlägl a Pröllova kniha "Geschichte von Schlägl", s. 34. Tři Harrachové jsou tu psáni "Elblinus, Budilaus, Taclinus fratres de Horach". Jak vůbec může být v té listině jmenován mezi svědky i nějaký " dominus Woko de Khrumaw", je mi nevysvětlitelným; pravděpodobně jde o omyl v dataci.
I v následujícím čase se setkáváme s Albéřem I. z Harrachu většinou jen v takových pramenech, které se týkají kláštera Schlägl či jeho far ve Frymburku a Světlíku. Dne 1. září 1306 svědčí spolu se dvěma svými syny, Vernéřem a Janem (v originále "Wernher und Johann" - pozn. překl.), jakož i s několika příslušníky horonorakouské šlechty tomu, že Gertruda z Ludwigsdorfu (Gertrude von Ludwigsdorf) připisuje zmíněnému klášteru přednostní vlastnictví léna v Loh (v originále "Oberlehne zu Loh" - pozn. překl.). K tomu viz Urkundenbuch des Landes ob der Enns, IV., 509. Dne 7. prosince 1313 nachází se Albéř I. coby maršálek rožmberský ("als Marschall von Rosenberg") spolu se svým bratrem Buzkem ze Slavkova (Buzek von Lagau) a Jakubem (Jakob) ve Frymburku (Friedberg), kde byl urovnán spor, vzniklý v souvislosti s vlastnickými právy na tamější kostel mezi kláštery schläglským a ostrovským (Ostrow). I když ten kostel či kaple, jíž je téměř výhradně nazýván v listinách oněch dávných dnů, od roku 1300 nominálně v majetku kláštera ve Schläglu, měl na něho právo i benediktinský klášter v Ostrově (jeho zbytky dodnes nacházíme na ostrově v řečišti Vltavy u dnešní Davle - pozn. překl.); je totiž pravděpodobné, že byl založen mnichy z proboštství v Zátoni (Ottau), náležejícímu rovněž pod svrchovanost ostrovského kláštera. Pražský biskup Jan IV. z Dražic (v originále "Johann von Prag" - pozn. překl.), jemuž náleželo rozhodnutí ve věci zmíněného sporu na prvém místě, vyslal do Frymburka k jejímu prozkoumání zvláštní komisi, sestávající z arciděkana provincie bechyňské (Bechiner Provinz) Karla, dále z rožmberského purkrabího Václava z Vyšného (v originále "Wenzel von Rosenberg" - pozn. překl.) a z Bohuslava z Malovic (Bohuslaw von Malowitz), k nimž se pak mezi jinými přidružili i naši tři Harrachové. Ve Frymburku se komise vyslovila ve prospěch právních nároků kláštera ve Schläglu, přičinila však zároveň i ustanovení, že ostrovský klášter musí být odškodněn ze strany schläglského probošta a konventu roční rentou ve výši 400 pasovských denárů. - Dne 6. února 1317 se Albéř zaručuje spolu se svým bratrem Budislavem z Horachu (Budilaus von Horach) a s Mikulášem (Nikolaus) a Buzkem z Vyšného (von Weichseln) za Liebharda, faráře ve Světlíku, že ten z příjmů, jež ze své fary má, odvede ročně 4 kopy grošů do Schläglu (viz k tomu už citovaný rkp. "Wenzel Zypfer's Copialbuch vom Jahre 1593, fol. 22 b) a 5. srpna téhož roku je opět coby maršálek rožmberský uveden vedle svého bratra Buzka ze Slavkova, svých synů Oldřicha (Ulrich), Vernéře, Jana a Beneše a mnoha ještě jiných jako svědek na jedné listině, jíž zmíněný také už purkrabí Václav z Vyšného obdarovává kostel ve Frymburku.
Naposledy je Albéř I. z Harrachu jmenován v jedné listině z 21. prosince 1325, na základě které Petr I. z Rožmberka zastavuje Bohuňkovi z Harrachu vsi Cetviny (Zettwing, na listině "Zetbunne") a Mikoly (Migolz, na listině "Nicolts") za 83 marek čistého stříbra (viz Pangerl, Urkundenbuch des Stiftes Hohenfurt, s. 71). Zdá se, že ten rok nijak dlouho nepřežil. Měl čtyři syny, jak už také byli také zmíněni: totiž Oldřicha, Vernéře, Jana a Beneše. První jmenovaný byl roku 1317 šafářem v Rožmberku nad Vltavou a já ho mám za totožného s oním Oldřichem, který v následujících letech užíval predikátu "z Drochova" (von Drochau); poslední tři z jmenovaných považuji pak za stejnojmenné osoby, označované v pozdějších listinách jihočeských přídomky "ze Štěkře", "z Čakova" a "z Komařic".
O Albéřově bratru Budislavovi či Buzkovi, toho jména Druhém (II.), dá se ještě kromě už svrchu o něm řečeného dodat, že kolem roku 1305 zarazil své sídlo na dvorci v Louce (Laukka. Lůkov, dnešní Slavkov) a podle toho místa od té doby uváděl i svůj přídomek. Dal zde vystavět kapli, vysvěcenou se svolením schläglského probošta Ulricha dne 10. září 1313 biskupem Přibyslavem ze Zátoru, zplnomocněnému k tomu pražským biskupem Janem z Dražic. Tato kaple zůstala až do roku 1362 filiálkou farního kostela ve Světlíku a nesměla plnit kromě denního officia nijaké církevní (kostelní) funkce (viz k tomu Urkundenbuch ob der Land ob der Enns, V. 109, Emler, Regesta III., s. 65, Pröll, Geschichte des Stiftes Schlägl, s. 48 a Mardetschläger, Geschichte des Rittergutes und der Pfarre Lagau, MVGDB XX., s. 325 a 326. Co autor pojednání posledně jmenovaného píše o někdejších majitelích Slavkova a zejména pak o Buzkovi II., postrádá navzdory "dlouholetým bádáním" /,langjährigen Forschungen'/, o něž se jeho vývody údajně opírají, z větší své části historického podkladu. V rozhodném rozporu s historickou pravdou například stojí, že by Buzek ze Slavkova a jeho potomci byli snad přičítáni k panskému stavu /tj. nikoli k nižšímu rytířskému - pozn. překl.) a vešli "in verwandschaftliche Beziehungen mit dem Dynastengeschlechte der Witkonen" (tj. 'v příbuzenské svazky s dynastií Vítkovců' - pozn. překl./). I pro kolonizaci, resp. germanizaci jižních Čech má Buzek II. svůj význam. Cisterciáčtí mniši ze Zlaté Koruny (Goldenkron) založili jako praví průkopníci vzdělanosti kolem roku 1311 jednu z obou vsí Smědeč (Groß-Zmietsch) a Smědeček (Klein-Zmietsch), pravděpodobně tu druhou právě jmenovanou (novam fundationem dictam in Smýdz), dne 13. března roku 1311 pak ji svěřili právě jemu v ochranu a starost o její další rozvoj, začež mu zajistili polovinu úroku z pozemků nově založené vsi plynoucího (Grundzins) a také desátek v ní (viz Pangerl, Urkundenbuch des ehemaligen Stiftes Goldenkron, s. 51 a 52). Nadto vlastnil ve vsi Záhorkov (Ahorn), náležející rovněž zlatokorunskému klášteru, hospodářský dvůr, který před 8. lednem 1326 prodal svému bratru Jakubovi (viz Pangerl, cit. dílo, s. 74 - objevuje se tu omylem jmenován jako Vnsco!). Dále o něm víme ještě jen toliko, že fungoval jako svědek při vyhotovení listin z let 1305, 1312, 1325 a 1331 (viz přílohy II. a III. tohoto pojednání a dále Pangerl, Urkundenbuch des Stiftes Hohenfurt, s. 71 a Pröll, Geschichte des Stiftes Schlägl, s. 46, pozn. 2), že v roce posledně jmenovaném byl tudíž dosud naživu a že po sobě zanechal čtyři syny: Viléma (Wilhelm), Buzka, Přibíka (zdrobněle také Přiblein!) a Nedamíra.
Pokud jde o Jakuba z Harrachu, byla o něm řeč už v listinách výše uvedených, které ho zmiňují. Dalo by se snad ještě dodat, že to on byl jedním z mnoha Harrachů, kteří dne 21. prosince 1325 svědčili listině, kterou Petr I. z Rožmberka dává Bohuňkovi z Harrachu do zástavy vsi Cetviny a Mikoly (viz Pangerl, Urkundenbuch des Stiftes Hohenfurt, s. 71), a že 8. ledna 1326 ještě žil, poněvadž toho dne prodal, jak už také výše zmíněno, klášteru ve Zlaté Koruně hospodářský dvůr v Záhorkově (viz Pangerl, Urkundenbuch des ehemaligen Stiftes Goldenkron, s. 74). Jeho žena a paní domu se jmenovala Markéta (Margareta). Z okolnosti, že v roce 1369 jsou jeho duše, jakož duše jeho paní "poručeny" ("anempfohlen") krumlovským minoritům, vyplývá, že byli v tom roce už oba mrtvi (k tomu viz Emler, Dvě nekrologia Krumlovská. In: Sitzungsberichte der königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften 1887, s. 220). Zdali po sobě zanechali nějaké potomstvo, není známo.
Nedá se ani s jistotou udat, kdo bezprostředně po třech výše jmenovaných Harraších či Harrachéřích spravoval šlechtický dvůr a ves "v Horách". Domnívám se, že to byl Oldřich, nejstarší ze synů Albéře I.; týž totiž vlastnil, pokud jej alespoň ztotožňujeme s Oldřichem Drochovským (v originále "mit Ulrich dem Drochauer" - pozn. překl.), nemovitosti v bezprostřední blízkosti řečené vsi. Predikát "z Drochova" ("von Drochaw") či "Drochovský" "Drochovec" ("Drochawecz") uvádí Oldřich prokazatelně teprve od roku 1349 (viz Pangerl, Urkundenbuch des Stiftes Hohenfurt, s. 98). Místo, odkud si jej propůjčil, je ves Drochov (Drochersdorf) na jih od Kaplice. Nadto mu musela náležet přinejmenším část sousední vsi Květoňov (Steinbach, ve starých listinách Kwietonow či i Quietkow!), poněvadž se střídavě psal i po ní (viz Pangerl, cit. dílo, s. 123, 124, 136, 137, 138, 143, 144 a Klimesch, Urkunden und Regesten zur Geschichte des Gutes Poreschin, s. 10, 12 a 20). Ze svých usedlostí daroval farnímu kostelu v Rožmberku nad Vltavou jednu, hned při řece mezi vesnicemi Koryta (Nirschlern) a Hora ležící louku (1361) a klášteru vyšebrodskému pak listinou ze dne 24. dubna 1368 (viz Pangerl, cit. dílo s. 123 a 143) připsal k věčné spáse duše dvě poplatná léna (Zinsholden) ve vsi Zdíky (Siegesdorf). Naproti tomu koupil dne 25. července 1364 od Jana z Voděrad (Johann Woděrad) ves Omleničku (Klein-Umlowitz), kde si později jeho potomci zbudovali tvrz (viz Klimesch, cit. dílo s. 13 a 14). Pokud vím, je to první Harrach, který neužíval obecně vžitý erbovní symbol svých potomků v mužské linii (v oroginálu "Agnaten" - pozn. překl.), tj. tři paprskovitě ze zlaté koule vybíhající paví péra (v originále "Pfauenfedern" - někdy nesprávně uváděno, že jde o péra pštrosí - pozn. překl.), nýbrž helmici s rohy (gehörnte Helm).
Rok 1368, jak se zdá, Oldřich z Drochova dlouho nepřežil. Byl tehdy už pokročilého věku a spravoval svá zboží spolu s vlastními syny. O jeho rodinných poměrech je nám známo, že se jeho žena a paní domu jmenovala Gewta (Guta, česky Jitka - pozn. překl.) a že měl čtyři syny: Oldřicha (Ulrich), Albéře (Albero), Jana (Johann) a Fridricha (Friedrich), jakož i jednu dceru jménem Markéta (Margareta). Není však nepravděpodobné ani to, že jeho syny byli také Racek z Harrachu (Ratzek von Harrach) a Vernéř Drochovský ze Skoronic (Wernher der Drochauer von Gurenitz), z nichž ten prvý je zmiňován v listinách z let 1372 a 1373, druhý pak v jedné z roku 1378, a sice z toho důvodu, poněvadž prvý měl podobný erb, posledně jmenovaný ale týž predikát jako on sám (popis Rackovy pečeti viz má práce "Urkunden und Regesten zur Geschichte des Gutes Poreschin", s. 26).
Musí tu být výslovně podotknuto, že to, co bylo právě řečeno o původu Oldřicha Drochovského a o jeho rodinných poměrech, je z větší části dohad (v originále "Conjectur" - pozn. překl.), který se opírá o jedno místo v nejstarším rožmberském urbáři z roku 1379, kde jsou jistý Oldřich z Drochova, jistý Albéř a jistý "Genissius" (Johann) z Mezipotočí (Johann von Nespoding) označeni jako majitelé vsi Hora (viz Truhlář, Registrum boborum Rosenbergicorum a. 1379 compil., p. 29). Jako nesporná skutečnost se dá převzít z citovaného místa pouze to, že Drochovští náleželi k rodu Harrachů a že jeden z nich, jménem Oldřich, byl bratrem Albéře i Jana z Mezipotočí. Mohlo by se proto ovšem i připustit, že onen Oldřich z Drochova, o němž byla řeč výše, je totožný s Oldřichem Drochovským z roku 1379. V tom případě by byl samozřejmě osobou odlišnou od Oldřicha, syna Albéře I. z Harrachu, snad by byl synem téhož (rozuměj Oldřicha - pozn. překl.) a také Albéř a Jan z Mezipotočí, snad i Racek z Harrachu, by pak nebyli jeho syny, nýbrž jeho bratřími.
Vzhledem k tomu, že v citovaném rožmberském urbáři se sice objevují jako majitelé harrachovského rodového sídla Oldřich Drochovský, Albéř i Jan z Mezipotočí, nikoli však jejich nejbližší příbuzní Racek z Harrachu a Vernéř Drochovský ze Skoronic, dá se předpokládat, že ti dva naposledy jmenovaní v roce 1379 už nebyli více naživu (o synovi Oldřicha Drochovského Fridrichovi nemůže být v uvedeném prameni nijaká zmínka prostě proto, že byl konventuálem kláštera vyšebrodského). Avšak i Jan z Mezipotočí byl už tehdy mrtev přesto, že se o něm v prameni hovoří jako o žijící osobě. Musel podle jedné vyšebrodské listiny zemřít už před datem 25. května 1375 (viz Pangerl, Urkundenbuch des Stiftes Hohenfurt, s. 164. - Nepřesnost údaje v rožmberském urbáři lze vysvětlit tím, že byl sepsán s použitím úředních záznamů z dřívější doby, aniž by písař vždy věděl, zda takový záznam odpovídá také skutečnosti roku 1379.)
Drochovští, kteří se v 15. století rozdělili do dvou linií, omlenické (Umlowitzer) a pláňské (Plandleser), mohli zůstat až do svého vymření majiteli harrachovského rodového sídla. Poslední rodová ratolest Drochovských, o níž vím, je Petr Drochovský z Pláně (Peter Drochauer von Plandles), který žil kolem poloviny 15. století (přídomek "z Pláně", německy "von Plandles" se odvozuje od místního jména Věžovatá Pláně /Turm-Plandles/ - pozn. překl.). Nejspíše ve druhé polovině téhož století přešla pak ves Hora na Rožmberky, kteří ji připojili ke svému zboží v Rožmberku nad Vltavou, s nímž také zůstala spojena až do zrušení poddanských poměrů rolnického obyvatelstva v roce 1848.
P.S. Když jsem v květnu 2007 navštívil i místa, kde stávala ves Hora, i právě v rekonstrukci se nacházející zbytky hradu Pořešín, kde na informační tabuli umístilo sdružení Hrady na Malši český překlad dlouhého Klimeschova textu o někdejším pořešínském panství, uzrálo ve mně rozhodnutí nějaký delší úryvek se starosvětsky (a venkovsky) důkladnou autorovou dikcí na stránky Kohoutího kříže zařadit. Tedy alespoň tato úvodní pasáž nedokončeného (na všechna slíbená sídla Klimeschovi zřejmě nezbyl čas) pojednání z Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen (MVGDB), za touto prvou kapitolou o Hoře obsahujícího i tabulku s rozrodem prvých "Harrachéřů".
Město Kaplice
V jednom zastaralém pojednání učeného cisterciáka Maximiliana Millauera nazvaném Die Ritter von Poresching im Süden Böhmens (Rytíři z Pořešína na jihu Čech) čteme, že Kaplice se měla údajně kdysi nazývat Volanka či Wollanken. Toto tvrzení, k němuž byl Millauer přiveden porušeným textem listiny vyšebrodského kláštera, vystavené 26. prosince 1396, je rozhodně mylné, neboť ze všech dosud přístupných pramenů vysvítá, že se místo nejmenovalo nikdy jinak než dnes. Místní jméno Kaplice (Kaplitz) odkazuje na způsob, jak osada vznikla. Tady nebyla "kaple" (Kapelle) teprve průvodním zjevem lidského osídlení, nýbrž stala se naopak důvodem, proč v její bezprostřední blízkosti postupně vznikala lidská obydlí, z nichž se už ve 13. a 14. století vyvinulo kvetoucí tržní městečko a za našich dnů pak i město. K rozkvětu obce přispěla ovšem skrze ni vedoucí prastará dopravní cesta z Rakouska více než ona kaple, která jí dala vzniknout. Jméno Kaplice nám však také umožňuje přibližně určit dobu, kdy jmenované místo počalo svou existenci. Vznik sousedních osad Hodonice (Hodenitz), Dobechov (Dobichau), Květoňov (Steinbach), Jaroměř (Jarmirn), Skoronice (Gurenitz), Zdíky (Stiegesdorf), Horšov (Horeschau), Stradov (Strodau), Milíkov (Miligen), Boly (Wolluben), Netřebice (Netrowitz), Pořešín (Poreschin), Soběnov (Ömau) a Smrhov (Smrhau), jejichž česká označení odkazují k osobním jménům užívaným všeobecně pohanskými Slovany, můžeme tak klást právě do časů, kdy slovanské pohanství tu na jihu Čech ještě převládalo. Původ Kaplice pak musí být kladen do dob pozdějších, kdy v naší užší vlasti pohanský živel už ustupoval křesťanství, kterýžto proces probíhal přibližně kolem roku 1000. Na druhé straně je stáří Kaplice vyšší než německých vsí Ottenschlag (Dluhoště), Uhretschlag (Meziříčí), Meinetschlag (Malonty), Oppolz (Tichá), Neustift (Lhota), Hablesreut (Havlov) a Zibetschlag (Přibyslav), které jedna po druhé vznikaly prokazatelně teprve kolem poloviny 13. století. Spadá-li tak vznik Kaplice do let mezi rokem 1000 a 1250, můžeme jej vymezit ještě úžeji, budeme-li pátrat po subjektu zakladatele oné "kaple", po níž nese jméno. Mezi beneficiemi, které byly uděleny premonstrátskému klášteru v Milevsku (Mühlhausen) při jeho založení roku 1184, nenalézáme patronátní právo nad Kaplicí, zatímco víme, že se v jeho vlastnictví nalézala pak od 13. až do 16. století. Ta "kaple" děkuje za svou existenci právě milevským mnichům.
J.Märten, Heimatskunde des Bezirkes Kaplitz (1894), s. 147n.
Narodil se v Rozpoutí (Rossboden) ve farnosti Kaplice 26. srpna 1850, ve vsi na jazykovém pomezí, ale převážně české. Rolničtí předkové jeho otce Jakoba Klimesche tam byli usedlí už kolem roku 1657, kdy se v zápisech objevuje jméno Blasius Glimschy, tedy Blažej Klimšů poprvé. Matka Katharina, rozená Seberaová, byla selská dcera ze sousední už německé vsi Hubenov (Hubene). Poté, co vychodil obecnou školu v rodné obci a pak v Kaplici, přišel Klimesch roku 1865 na studia do Budějovic. Na tamním gymnáziu ovládl oba zemské jazyky slovem i písmem, což mu bylo jako budoucímu historikovi později nezbytně zapotřebí k vědecké objektivitě, jejíž přímo osobní motivace - jak by asi vysvětloval původ místního jména vlastní rodné obce? - je patrná právě z naší ukázky. Maturoval 1874 už ve Štýrském Hradci, kde konal poté i svá univerzitní studia a byl tu 1885 také promován na doktora filosofie. Učil tam jako suplent, roku 1891 se však stal profesorem německého učitelského ústavu v Praze a od roku 1895 vyučoval na státním gymnáziu ve slovinské Lublani. Na léto se ovšem pravidelně vracíval domů, putoval po Šumavě, znal každou ves v dalekém okolí rodných míst. Byl po třikráte ženat, ze dvou prvých manželství měl pět synů a dceru, třetí zůstalo bezdětné. Roku 1914 odešel na penzi a žil posléze ve Vídni, kde měl jeho syn Edmund z prvního manželství tiskárnu. Zesnul v metropoli na Dunaji 13. dubna 1940 v téměř 90 letech věku a zanechal po sobě rozsáhlé dílo. To nás dojímá především svým tematickým soustředěním na jižní Čechy, při čemž jedna z posledních studí je věnována postavě básníka Theobalda Höcka, v naší antologii rovněž zastoupeného. Klimeschova práce o dějinách okresu Kaplice byla zřejmě zničena roku 1944 při bombardování Vídně, v držení jeho pravnučky zůstávají dokonce některé rukopisy dosud nezveřejněné. Roku 1952 byla na domě ve vídeňské Grundsteingasse, kde bydlel, odhalena na počest věrného syna Šumavy pamětní deska.
- - - - -
* Rozpoutí / České Budějovice / Hora / † Vídeň (A) / † † Kaplice
