ERWIN KLOTZ
Tři bratři Kilbertové, jejich děd, kolowratský hajný Adalbert Meindl a tři jejich příběhy ze zdejších končin
Byli v zaniklých dnes Hraničkách (Reichenthal) tři synové tamní rodiny Kilbertovy: bratři Emil, ten nejstarší, po něm přišlý Karl a konečně "Nesthäckchen" (tj. nejmladší, co "vyletí z hnízda poslední", jako "háček", "zadák" v něm naposled uvízlý - pozn. překl.) Otto. V obecné škole se jim neřeklo jinak než "die Aufsatzkönige" (tj. "králové slohu", "slohové jedničky" - pozn. překl.). Po vyhnání uložili své vzpomínky na milovaný domov v souborech "Dorfgeschichten" a "Heimat im Grenzwald". Karl Kilbert vypráví tam třeba skutečný příběh, který slyšel od své babičky, jak ho na vlastní kůži zažil její muž, hajný hraběte Kolowrata Adalbert Meindl. Na snímku, kterým tento text doprovázím (viz obrazová příloha webových stran - pozn. překl.), stojí v plné parádě i s mysliveckou brašnou zvanou "Aaser" a u nohou s jezevčíkem, o němž se povídalo, že jednou zabloudil v rozvětvených chodbách nějaké liščí nory a už se odtud nevrátil. Pak se po čase vynořil zcela k nepoznání vyhublý, což mu ovšem pomohlo na svobodu zásadní měrou. Adalbert Meindl se narodil na dnes zaniklé osadě Diana (Dianaberg) čp. 5 dne 1. června roku 1842 a zemřel 8. dubna 1911 v tehdejším Reichenthalu čp. 23. Zde jeho příběh:
Jednou táhla krajem banda kočovných Romů (v originále "eine Zigeunerbande", sami 'olašští' /někdy se píše i 'vlašští'/ Romové si říkají 'Vlachike Roma'" - pozn. překl.). Hnědý nárůdek (v originále "das braune Volk" - pozn. překl.) tábořil v lesích a bral všechno, co nebylo rovnou přibito (v originále "was nicht niet- und nagelfest war" - pozn. překl.). Kde se jen vynořili, šířil se strach a obavy. Byli raději obdarováváni, jen aby brzy odvandrovali dál a dopřáli zdejším lidem klidu. Tak se objevili jednoho dne také v okolí Diany, kde měl dědeček onehdy jako hajný svůj revír. Konal tu krátce službu mladý energický četník Göpfert, který Romy horlivě pronásledoval. Přísahali proto svorně, že se mu jednou řádně pomstí.
Netrvalo nijak dlouho a četník byl nalezen v příkopu u silnice proboden vlastním bajonetem, oblečen toliko ve své košili. Helma s fedrpušem ležela odhozena daleko v poli. Teď započal hon na bandu, která se skrývala po lesích. Také dědeček se na pátrání podílel. Když bylo jejich tábořiště posléze známo, dostal za úkol nenápadně se místu přiblížit a podívat se, cože se tam děje. Pod záminkou, že mu vyhasla fajfka a on si ji chce jen znovu nacpat a zapálit, vydal se v noci k tábořišti a přišel právě včas, aby uviděl, jak ženy v potoce perou zakrvácenou četnickou uniformu.
Když se vrátil, referoval o tom, co spatřil. Počkalo se do rána, obklíčil se tábor a Romové byli vzati do vazby. Bylo pro dědu, který byl nyní přizván k jednání porotního soudu do Chebu (v originále "zur Schwurgerichtsverhandlung nach Eger" - pozn. překl.), prý úděsné přihlížet tomu, jak jsou pachatelé odváděni do soudního sálu. Měli na nohou řetězy se zavěšenými na nich železnými koulemi. Náčelník (Romové mají pro něho označení "vajda" - pozn. překl.) byl odsouzen k smrti, dva jeho pomocníci k doživotnímu těžkému žaláři. Jeden se měl vyjádřit, proč že ho nepověsí, doživotí že je větší hrůza. Tolik Karl Kilbert.
Rok co rok, když jaro přitáhlo do kraje, objevili se Romové také při Reichenthalu. Tábořili se svými krytými vozy a střapatými koníky při vesnickém potoce mezi Kindermannovým a Kilbertovým stavením. My kluci jsme se celý den motali v blízkosti Romů, což byli bez výjimky krásní lidé, uprostřed svého tábořiště udržující stálý oheň. Mnohdy bylo slyšet z vozů hrát někoho z nich na housle. To se pak dalo vychutnat i v hostinci u Adolfa (Wawerl), když tu hnědí hosté uvedli nějaké malé divadelní nebo cirkusové představení. To byl přirozeně pro obyvatele odlehlé vsi zážitek zvláštního druhu. Vesničtí obyvatelé měli k Romům dobrý vztah (v originále "ein gutes Verhältnis zu ihnen", což je s Kilbertovým vyprávěním trochu v rozporu - pozn. překl.), i když mnohdy nějaká ta slepice či husa jakoby beze stopy zmizely (v originále "sich in Luft auflöste" - pozn. překl.). Romové brousili lidem nůžky a nože nebo letovali díry v hrncích na vaření. Jejich řemeslná zručnost byla skvělá. Jejich ženy a děvčata byly vyložené krasavice.
Dvě takové mladé krásky seděly ráno u potoka a česaly si v zrcadle vodní hladiny své dlouhé černé vlasy, sledovány zralejší vesnickou omladinou. Jak ti hosté přišli, tak i zase zmizeli. Jednoho rána bylo tábořiště prázdné a my kluci jsme měli jen skvělou dobrodružnou vzpomínku na hnědý nárůdek, který se následujícího roku v pravý čas znovu objevil.
Sudetendeutsche Zeitung, 2015, č. 49, s. 19
P.S. A ještě v podání Otto Kilberta jeden příběh z knihy "Gedenkbuch Reichenthal", vydané v Puchheimu roku 1983, do níž přispěl.
Vydáme-li se od míst, kde stávaly zaniklé Hraničky, přes les k mariánské kamenné mohyle s křížem, zvané u nás "Muttergottes" (v originále "zur 'Muttergottes'", německy také "Marienruhe", česky se tam prý říká "Panna Maria v lese" /viz anonymní báseň téhož názvu na webových stranách Kohoutího kříže/ a také "Panenka", viz katalog výstavy "Tachovsko: krajina v paměti / paměť v krajině", s. 94 - pozn. překl.), která byla v lese řečeném "Spitzwald" (samo místo označované také "Am Spitzwold" /"Karabiniéři"/, viz Mapy.cz i s barevným snímkem prý leží blízko NPP, tj. "národní přírodní památky" Na Požárech - pozn. překl.) zřízena v letech 1930-1931 (jinde se uvádí už rok 1927 - pozn. překl.) na území rovněž dnes zaniklé obce Jedlina (Neulosimthal), narazíme vpravo trochu stranou lesní cesty na tak řečené "Schieferplatte" (Schüffelplatte) kamenný kříž "Fluaß-Maotzn-Kreuz". Vypráví se, že tam byl před mnoha lety pytláky zastřelen hajný. Před křížem byly v lesní půdě i později k rozeznání díry, které v ní "Fluaß-Motz" vyryl ve smrtelném zápase, které však v následujícím čase pokrylo listí a jehličí. Kamenný kříž nese nápis MH 1802. Jméno zavražděného ovšem už známo nebylo; jen to, kterým se mu říkalo "po chalupě" (v originále "man wusste nur den Hausnamen" - pozn. překl.). Koncem druhé světové války, když jsem jako služební začátečník působil při lesnickém provozu v Dianě, vyhledával jsem častěji to místo v lese a pokoušel jsem se zjistit něco bližšího o této události. Tak jsem konečně zjistil, že se zavražděný jmenoval Mathias Hettler a byl jako hajný panství Velké Dvorce (v originále "Herrschaft Großmeierhöfen" - pozn. překl.) v letech 1790-1802 ustanoven v Reichenthalu. Předtím konal službu na Dianě, kde se kolem roku 1784 narodila jeho dcera Margaretha. Ta se v 18 letech provdala dne 26. září 1802 v Nových Domcích (v originále "in Neuhäusl", dnes část Rozvadova - pozn. překl.) s hamernickým tovaryšem Josefem Stöcklem (*1. září 1780, +19. května 1856) z Reichenthalu čp. 13 a zemřela dne 14. května 1872 v Reichenthalu čp. 4. Máme-li věřit ústnímu podání, měl Matthias Hettler působit jednou dobou i v Krušnohoří. Doma se také vyprávělo (v originále "zu Hause wurde auch erzählt" - pozn. překl.), že měl na nějakém někdejším služebním místě těžké konflikty s pytláky, kteří mu dokonce usilovali o život. Tak se konečně ocitl v Reichenthalu a měl svěřen revír Nové Domky kolem naší vsi. Mathias Hettler byl ženat se selskou dcerou Katharinou Hüttlovou z Rozvadova (v originále "aus Roßhaupt" - pozn. překl.). Bydlel přinejmenším nějaký čas ve stavení čp. 9 v Reichenthalu (ten měl pak od roku 1805 čp. 6), který zřídila vrchnost poté, co získala roku 1795 někdejší mlýn v tom místě. V oddací listině jeho už zmíněné dcery Margarethy z 26. září roku 1802 je zaznamenáno: "Tochter des Hegers Mathes Hettler aus Reichenthal 13". Tento záznam se jeví trochu záhadným, poněvadž na témže dokumentu je ženich Josef Stöckl uveden rovněž s adresou "Reichenthal 13". Zda tu jde o nějakou zámenu, nedokážu posoudit. Stojí za připomínku, že lesní personál hraběte Kolowrata byl umístěn zásadně ve vrchnostenských staveních a dům čp. 13 (od roku 1805 čp. 14 - Stichwirtshaus) nepatřil v roce 1802 vrchnosti, nýbrž Mathiasi Titzovi. Pozdější hájovna čp. 31 na konci vsi směrem na Neulosimthal, kterou pak obývali hajní tohoto okrsku, tehdy dosud nestála, poněvadž při druhém číslování domů v Reichenthalu roku 1805 jsou doložena toliko čp. 1 až 28. V knize "Das Königreich Böhmen statistisch-topographisch dargestellt" od Johanna Gottfrieda Sommera z roku 1838 je pak výslovně zmíněna hájovna (v originále "ein Hegerhaus" - pozn. překl.), což je beze vší pochyby právě dům čp. 31. Ústní podání dále vypovídá, že jedné neděle dopoledne byl slyšet výstřel ze směru na Schieferplatte a Mathias Hettler se tam vydal zjistit, co se děje (v originále "nach dem Rechten sah" - pozn. překl.). Trefil na pytláky, kteří mu způsobili smrtelná zranění. Nebyl údajně hned mrtev a prodělal krutý smrtelný zápas. Mělo být také dokázáno, že ho pytláci, kteří mu přísahali pomstu, sledovali z jeho předchozího služebního místa sem do Reichenthalu, vlékali ho do léčky a pak brutálně zavraždili. Hajný Mathias Hettler splatil svým životem věrné plnění povinností. Pamětní kříž, stojící v bezprostřední blízkosti hranic na území veřejnosti zcela zapovězeném (psáno za období "normalizace" v tzv. "ČSSR" - pozn. překl.), uniká zcela jakékoli pozornosti a není nikoho, kdo by na tom místě mohl zemřelému věnovat alespoň jeden tichý otčenáš (v originále "ein Vaterunser" - pozn. překl.).
Nakonec po benjamínkovi Ottovi ještě vzpomínka nejstaršího z bratří Emila:
Spolu jsme kdysi stáli před památníkem padlých na Hamerském vrchu (v originále "am Hammerberg" /602 m/, památník se zachoval jako jediná kamenná připomínka někdejší vsi Hraničky - pozn. překl.) a četli jsme po řadě jména z černé mramorové desky, zatímco zazněla Píseň o dobrém příteli (originální text Ludwiga Uhlanda lze najít na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), podzimní vítr hravě oškubával poslední pestré listí kolem stojících javorů, které se houpavě snášelo k zemi. Kdo z nás by tenkrát pomyslil, že jednomu z nás bude jednou určen týž osud jako oněm mrtvým, spícím už ve dnech našeho mládí někde na neznámých místech v cizí zemi!
Les byl naším domovem. Nebylo tam snad křoviny či stromu, který bychom neznali. Naše toulky trvaly celé dlouhé hodiny a nejednou jsme provedli i leccos, co se zrovna nepatřilo. Každého roku, když se milému Pánu Bohu zazdála letní zeleň hvozdů příliš jednotvárnou a proto dal svým lesním duchům hodně červeni a hnědi, aby ji pěkně přetřeli, vyrazili jsme k výstavku (v originále "zum Fallbaum", jde o strom ponechaný po mýtné těžbě - pozn. překl.), s sebou na cestu vějičky a návnadu na chytání ptáků (v originále "mit den Leimruten und einem Wichtel auf den Weg" - pozn. překl.).
Tak jsem zase jednou seděl přikrčen se svým jmenovcem v chýši z chvojí a "ťuhýkal". Lněná semínka jsme už předtím zastrkali do pahýlů větví a bylo jen třeba, aby nějaký ořešník následoval mé nápodobě ťuhýkova volání a usadil se tam. Z dálky se už ozýval sojčí křik, když to v mlází zašelestilo. Srna, pomyslili jsme si a na chvíli jsme ztichli.
Pak jsem zaťuhýkal znovu, ale jak jsem to udělal, zašelestilo to znovu, aby pak zase nastal klid. Po novém mém hlasitém pokusu se jedním škubnutím chýše nad námi zvedla, takže jsme dřepěli na lesní půdě volně bez jakéhokoli přístřeší, uboze napospas tomu, kdo nad námi stanul. Byla to obrovitá postava šedovousého lesního, který zahřměl svým hlubokým basem: "Ich werd' euch wichteln!" (tj. "Já vám dám ťuhýkat!" - pozn. překl.)
Nejprve jsme byli trochu zmateni, ale hned jsme se vzchopili a pelášili jsme do podrostu jako ušáci. Z bezpečné vzdálenosti a s prudce bušícími srdci v hrudi jsme pak naslouchali láteření toho vousáče. Přesto, že navenek hrál tak rozezleného, uvnitř se určitě otřásal smíchy.
Deset metrů vysoká byla štíhlá osika, před níž se jednoho dne postavil druh mých dětských her a žádostivě pohleděl vzhůru. "Ich steig hinauf," prohlásil, "und du sägst den Baum unten ab." (tj. "Já vylezu nahoru a ty ten strom dole podřízneš." - pozn. překl.) Celý zpocený od řezání jsem ustrašeně přihlížel, jak strom, v jehož koruně trůnil můj jmenovec, plachtí vzduchem a přistává na louce. Pád odvážlivci neudělal asi zrovna dobře, poněvadž tu ležel a nevydal dechu. Malá chvilka a já ho boucháním do zad přivedl zase k životu.
Tak jsme ztropili ještě lecjakou taškařici. Les byl naší pozemskou říší a nebylo dne, abychom do něj nevyrazili.
V norském přístavním městě Tromsö, kde jsem byl za války nasazen, mě pak jednoho dne zastihlo maminčino psaní, ve kterém psala, že prý můj přítel ve Francii padl. Četl jsem to místo v dopise několikrát po sobě, vyšel jsem pak na horní palubu a dlouhý čas jsem hleděl do špinavě šedé vody, nad kterou rejdili bílí rackové.
Die Stunde flieht, kehrt nie mehr wieder.
Die Hast des Alltags sperrt dich ein,
bis später dann, wenn längst verklungen schon der Kindheit Lieder,
dein Herbst dir flüstert, dich zurückführt und umgibt mit froher Jugend goldnen Schein.
(tj. Hodina prchá, už se nenavrátí.
Všední den zná tě pozřít, jeho kmit,
až později, když dávno hlas dětství se ztratí,
tvá jeseň zašeptá ti, že se můžeš vrátit a obklopí tě náhle mládí, jeho zlatý svit. - pozn. překl.)
Sudetendeutsche Zeitung, 2015, č. 45, s. 16
Erwin Klotz má zásluhu na tom, že v sérii svých příspěvků (nazval je hromadně "Reichenthaler Dorfgeschichten") v "Heimatbote für den Kreis Tachau", což je stálá příloha listu "Sudetendeutsche Zeitung", zpřístupnil osudy a některé původní texty tří bratří Kilbertů ze zaniklé pod jménem Hraničky pomezní vsi Českého lesa. My ho tak spolu s nimi připočítáváme k autorům "šumavské" literatury. Jeho datum narození 27. října 1931 ve vsi Reichenthal mi pomohla najít webová stránka Nachrichten aus der Oberpfalz, kde je i zachycen se svou ženou Annou na barevném snímku při oslavě svých pětaosmdesátin. Na té webové adrese lze nalézt i jeho stručný životopis, z něhož se dovíme, že vyrůstal ve svém rodišti se sestrou Resi v rodině Karla Klotze (*23. února 1902 v Reichenthalu, tj. dnes zaniklých Hraničkách čp. 9 jako syn brusiče skla Andrease Klotze /jeho otec Laurenz Klotz provozoval v Reichenthalu čp. 1 se svou ženou Katharinou, roz. Säcklovou, hamerníkovou dcerou z téhož čp. 1, řemeslo hřebíkáře, jinak řečeno cvočkáře/ a Theresie, roz. Hutzlerové, dcery hamerníka v Reichenthalu čp. 29 Michaela Hutzlera a Anny, roz Stöcklové, tesařovy dcery z Reichenthalu čp. 16) a Anny Franzisky, roz. Blöderlové (*9. června 1907 ve dnes téměř zcela zaniklé osadě Háje /Leierwinkel/ čp. 7 jako dcera tamního domkáře a zedníka Johanna Blöderla /jeho otec Max Blöderl byl domkářem a zedníkem tamtéž/, narozeného v Nových Domcích čp. 18, odkud byla jeho matka Anna Cecilia, roz. Schelzová, a jeho ženy Kathariny, roz. Kohlové, dcery majitele usedlosti ve dnes zaniklé Jedlině čp. 34 Franze Kohla a Anny, roz. Kohlové z Pořejova /Purschau/). Rodiče se brali 30. července roku 1927 ve dnes zcela zaniklé Jedlině. Těžkou ranou byla pro rodinu předčasná smrt otcova 16. listopadu 1938 v Tachově (matka se 30. ledna 1943 znovu provdala za Franze Stöckla z Nových Domků). Po vychození obecné školy v rodném Reichenthalu navštěvoval Erwin Klotz měšťanskou školu v Rozvadově, po vyhnání nalezl on i jeho blízcí nový domov ve městě Pleystein v bavorské Horní Falci. Po vyučení a pracovním působení v Norimberku (Nürnberg) a u firmy Grundig v Pleysteinu vstoupil roku 1963 do státní služby. Až do odchodu na penzi v roce 1991 byl činný jako úředník Landratsamt Vohenstrauß a pak i Landratsamt Neustadt an der Waldnaab. S Annou, roz. Zehentovou, se oženil v roce 1957 a po dvou letech se jim narodil syn Karl-Heinz. Byl i hráčem a trenérem sportovního klubu TSV 1902 Pleystein, v letech 1961-1984 pleysteinským zpravodajem listu Der Neue Tag (pod šifrou "lo") a v neposlední řadě krajanským místním pověřencem těch, kdo byli kdysi vyhnáni ze dnes zcela zaniklých Hraniček. To díky němu ožívají v řadě textů "Reichenthaler Dorfgeschichten" příběhy jeho rodné vsi a jejích lidí i po tolika letech našeho zapomnění.
- - - - -
* Hraničky
