ANDREAS FRANZ KORN
Úvodem k textu šumavské vánoční hry, provozované jako tzv. "Bethlohemspiel" na někdejší Podkarpatské Rusi*
Když po konečném potlačení vzpoury Ference Rákócziho (stalo se tak tzv. "szátmarským mírem" roku 1711, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) na východě někdejších Horních Uher bylo to vylidněné a zpustlé území přiřčeno hrabatům Schönbornům (Habsburci jim v roce 1728 za loyalitu během válek s Turky darovali okolí Mukačeva - pozn. překl.), povolávali sem právě Schönbornové asi od roku 1827 také Němce ze střední Šumavy, kteří si jako dřevorubci v obrovských dubových lesích vytvořili svůj nový domov (viz k tomu i text Eduarda Wintera "Die Deutschen in der Slowakei und in Karpathorußland" v 1. sešitě sborníku "Deutschtum und Ausland", s. 87nn. /Münster im Westfalen 1926/). Tak nacházíme i v dnešní Podkarpatské Rusi (v originále "im heutigen Karpathenrußland" - pozn. překl.) řadu osad (v originále "eine Reihe von Kolonien" - pozn. překl.), v nichž se udržel nejen starý ryzí šumavanský lidový kmen (v originále "der alte gesunde Volksstamm der Böhmerwäldler" - pozn. překl.), nýbrž i zvykosloví někdejšího jeho šumavského domova. Ještě dnes žije v osadách Siňak, Nižná Hrabovnica a Dračin (v originále "Sinjak, Unter-Hrabovnitz und Dorndorf", dnes ukrajinsky Siniak, Nižnia Grabivnicia, Dračiny, podle ukrajinské statistiky z roku 2001, potvrzené v roce 2014, je i dnes 13% obyvatel německy hovořících, viz Wikipedia - pozn. překl.) šumavská vánoční hra, zvaná "Bethlehemspiel", vyslovováno "Bethlohemspiel", či "Christkindlspiel" nebo kratčeji jen "Spiel", a je v čase Vánoc provozována, byť i v rozličných zněních, jejich obyvateli. O prapůvodní vlastní zpěvní verzi, v níž je v Siňaku uváděna, referoval jsem ve čtvrtletníku "Karpathenland" (s podtitulem "Vierteljahrsschrift für Geschichte, Volkskunde und Kultur der Deutschen in der nördlichen Karpatenländern" - pozn. překl.) II, 1929, s. 21nn. Tam lze vyhledat i bližší údaje o rukopisech existujících verzí z Nižné Hrabovnice a Dračina, které jsou si navzájem velice podobné a pocházejí z německé osady Felizienthal (dnes po přesídlení německých obyvatel v roce 1940 ukrajinská ves Dolynivka - pozn. překl.) v Haliči.
Od nich obou se verze ze Siňaku podstatně odchyluje tím, že je hrána zpaměti a nemá nijaký psaný text (v originále "kein Spielbuch" - pozn. překl.). Tuto vánoční hru, jejímuž provedení jsem byl jako divák mnohokrát přítomen, jsem podle údajů herců v ní účinkujících slovem i notovým záznamem nápěvů zachytil a předkládám ji takto veřejnosti. Hra, jejíž rozdělení na osm výstupů i jejich titulní označení pocházejí ode mě a která je toliko na dvou výrazně označených místech (4. a 8. výstup) podrobena malým doplněním, blíží se nejvíce verzi šumavské vánoční hry, jak ji známe z Lipky u Vimperka (v originále "von Freyung bei Winterberg" - pozn. překl.) díky knize Adalberta Jungbauera (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) "Das Weihnachtsspiel des Böhmerwaldes", vyšlé jako třetí svazek edice "Beiträge zur deutsch-böhmischen Volkskunde" v Praze roku 1911. Z této končiny, ponejvíce z Horního a Dolního Cazova (obě osady po druhé světové válce zanikly po vyhnání svých německých obyvatel i díky své poloze při tzv. "hraničním pásmu" - pozn. překl.), soudní okres Volary, pocházejí i obyvatelé Siňaku. Tato osada je čistě německého založení "na zeleném drnu" (v originále "aus grüner Wurzel" - pozn. překl.). Jméno má po jednom už dřívějším označení části okolního lesa "Sinjak=Синяк" (tomu odpovídá český výraz "sinák" ve významu "modrák" - pozn. překl.).
Podle školní kroniky bylo s jeho klučením započato v roce 1833. Naproti tomu byly vsi Nižná Hrabovnica a Dračin osady původně rusínské a Němci ze Šumavy je postupně osídlovali od roku 1827.
Hra je v Siňaku uváděna každým třetím nebo čtvrtým rokem. V adventním čase se nacvičuje. Herci jsou kromě Marie a anděla obvykle ženatí muži. Nezbytně potřebí je jen 12 osob, poněvadž 1. pastýř hraje i roli sedláka, 1. Žida a ďábla, 2. pastýř i roli 2. Žida a hostinský roli 1. krále. Při zkouškách nesmí být přítomen nijaký divák. Režii má obvykle v rukou představitel Kaifáše. Prvé provedení se obvykle odehrává o Štědrém večeru. Jsou k němu zapotřebí následující předměty (viz k tomu fotografie ze zmíněné knihy Adalberta Jungbauera): koruna a otáčivá hvězda anděla, kterého většinou hraje větší školák, ďáblova kukla s dlouhým rudým jazykem, před jejímž navlečením se musí ďáblův představitel pokřižovat, poněvadž prý jednou herci, který pronášel bezbožné žerty, přirostla k hlavě tak festovně, že ji bylo nutno odřezávat nožem, dále dřevěná sekera Josefova, stolička na sezení, kolíbka s Jezulátkem (panenkou), nesená v náručí Marií, kterou hrává patnácti- až dvacetileté děvče, loutka Zowidei (zřejmě jde o Zebedea /biblická postava galilejského rybáře, jehož synové Jakub a Jan náleželi ke Kristovým učedníkům - pozn. překl./, může však mít co společného i s hrdinou maďarské pohádky "A kis Ziberda" /tj. "Malý Ciberda/ - pozn. překl./), dlouhá trouba a tašky pastýřů, pro bezvousého Kaifáše, oděného jako duchovní, bílá alba, štóla, stříbrná infule (biskupská mitra) s křížem a mohutná kniha (Písmo svaté), kterou nese při vstupu v náruči, pro Heroda, jehož trůnem je obyčejná židle, žezlo, zelená koruna, šerpa téže barvy kolem hrudi a šavle, pro jeho sluhu (trabanta) žoldácký oděv a meč, pro tři krále koruny, šerpy, šavle a žezla, pro každého ze Židů jeden ranec s všelijakým zbožím aj..
Hraje se ve světnici, v jejímž středu je ponechán volný větší oválný prostor (v originále "ein großes Langrund" - pozn. překl.) a zachován i přístup z přilehlé komory, kde herci všechno připravují. Diváci v předních řadách sedí, v těch zadních stojí. Na začátku představení se vysadí dveře od komory a objeví se herci, vedeni trabantem. Ten se pokloní před diváky a říká: "Bitt' um Geduld und Aufmerksamkeit!" (tj. "Prosím o trpělivost a pozornost!" - pozn. překl.). Pak pronese úvodní proslov, počínající verši:
"Herrn und Damen insgemein!
Weil wir alle so versammelt sein,
drum bitt' ich Euch alle, groß und klein,
Ihr wollt ein wenig stille sein."
(tj. "Páni i dámy, rád bych řek',
když už tu jsme tak vespolek,
ať jaký chce snad je Váš věk,
prosím, ztište se vespolek." - pozn. překl.)
a po něm už běží hra bez přerušení. Trvá dvě až tři hodiny. Všichni herci mají, i když zrovna nehovoří, své předurčené místo v hracím prostoru, tři pastýři v pozadí vpravo (z hlediska diváků), tři králové vlevo a před nimi ostatní herci s výjimkou Josefa, Marie a anděla, jejichž místo je vepředu uprostřed.
Monology a promluvy k divákům jsou přednášeny tak, že herci vystupují a vracejí se zpět, po každém obratu se zastaví a pronesou jeden verš svého "výstupu" (v originále "nach jeder Umkehrung innehält und einen Vers seines 'Spruches' sagt" - pozn. překl.). Sbor se nachází za vchodem do komory. Mnohé sborové písně zpívají diváci spolu. Pastýři a králové nenesou nijaké obětní dary, dělají ale odpovídající posunky. Jen 3. pastýř odhazuje svou čepici a hůl, po písni je však opět zvedá. Také lití vody se naznačuje posunky. Přesto se vypráví, že si jednou 1. pastýř k všeobecnému obveselení do své brašny jako "jehňátko" přibalil kočku.
Po prvém provedení na Štědrý večer jdou všichni zúčastnění na půlnoční. O následujících večerech se hra častěji opakuje, a to i v jiných selských světnicích. Mnohdy putuje herecká společnost také do jiných "švábských" (tj. jazykově německých) vsí a vrací se odtud bohatě obdarována.
Pan prof.Dr. Rudolf Kampe (zřejmě jde o někdejšího aktivistu hnutí Wandervogel, viz H. H. Jahn, Hundert Jahre sudeten-deutsche Geschichte (2007), absolventa pražské filosofické fakulty v roce 1924 a středoškolského profesora Dr. Rudolfa Kampeho /1881-1939/, který si údajně vzal život při vstupu jednotek wehrmachtu do Prahy - pozn. překl.), skvělý znalec německé lidové písně, mi prokázal tu přátelskou službu, že podrobil nápěvy zevrubnému rozboru. Zjistil jako určitou jejich zvláštnost, že v nich dochází k prodlužování a zvýrazňování koncových slabik, jak je to oblíbené - zřejmě pod vlivem maďarštiny - v německé výslovnosti na Spišsku (v originále "in der Zipfer Aussprache" - pozn. překl.). Dále mě upozornil na eólský církevní tón v jednom z nápěvů. Tím vykazují zejména slovenské lidové písně vliv gregoriánského církevního zpěvu. Na maďarský mluvní rytmus nebo na rytmus polské mazurky by mohla odkazovat rytmizace šestého nápěvu. Vyzvednout je třeba konečně krásný mollový nápěv č. 23. Za tyto odkazy a laskavou podporu mé práce bych chtěl vyslovit panu prof. Kampemu svůj srdečný dík. Dále chci poděkovat "vandrovnímu" učiteli sdružení Deutscher Kulturverband panu Franzi Josefu Beranekovi (německý jazykovědec, rodák z jihomoravské Břeclavi /Lundenburg/, znalec německých nářečí, působil jako středoškolský profesor v Jindřichově Hradci /Neuhaus/ a je autorem jediné studie o nářečích jidiš na území Československa z roku 1935, žil v letech 1902-1967, zemřel v hesenském městě Gießen - pozn. překl.), který mi poskytl fotografické snímky, a také Gustavu Willscherovi (rakouský básník a hudební skladatel, rodák z Opavska, žil v letech 1882-1937, zemřel ve Vídni - pozn. překl.), který mi dal k písemnému a notovému záznamu hry prvý podnět, konečně i pánům Josefu Zirnsakovi a Johannu Grandlovi, kteří mi byli v té práci nápomocni.
P.S. Předchozí text má na konci jako údaj o místě, kde byl napsán. Zní: Budweis, tj. České Budějovice.
Andreas Franz Korn má na krajanském serveru sdružení Heimatkreis Plan-Weseritz (tj. Planá-Bezdružice), jmenovitě na stránkách věnovaných vsi Kočov (Gottschau) a tamním významným rodákům i data svého narození a úmrtí 1906 a 1942, při tom druhém pak přípis "gefallen". Domnívám se, že padl na východní frontě, to je však zatím všechno, co vím. Také proto se k poučení obracím k autoru nejpovolanějšímu, totiž k Dr. Gustavu Jungbauerovi (zastoupenému i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), který Kornovu brožuru v edici "Schriften zu Gunsten des Böhmerwaldmuseums in Oberplan"(tj. "Spisy vydané ve prospěch Šumavského muzea v Horní Plané"), kterou řídil, vydal v roce 1929 jako její 11. svazeček. Nakladatelství je na obálce i titulním listu označeno "Verlag des Vereines Böhmerwaldmuseum", tisk ovšem byl záležitostí pražské firmy Mercy & Sohn, vlastníka proslulého listu "Prager Tagblatt". Dr. Gustav Jungbauer zemřel v už protektorátní Praze téhož roku 1942 jako někde daleko odtud o dvacet let mladší, teprve šestatřicetiletý ubohý Andreas Korn, navlečený do uniformy wehrmachtu. Německé "Korn" je totéž, co česky rozumíme slovem "zrno". Cože z nás vzejde v zemi?
Předmluva ke Kornovu vydání textu "Das Bethlohemspiel" v Horní Plané*
Záznam a vydání této vánoční hry, o něž se zasloužil Andreas Korn, který ze svého rodného Kočova (Gottschau) v západních Čechách (okres Planá /Plan/ u Mariánských Lázní /Marienbad/) přišel jako mladý učitel do podkarpatoruského Siňaku k tamním obyvatelům téhož kmenového původu jako on sám, je výkonem v mnohém ohledu nadobyčejným.
Zájmu o tuto hru lze především přičíst velký vědecký význam. Před sto lety neexistoval na celé Šumavě nikdo, kdo by zaznamenal tam dosud živé lidové hry. Teprve koncem 19. století (psáno v roce 1929 - pozn. překl.) je sebral a vydal Josef Johann Ammann (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) - nejstarší, z roku 1804 pocházející rukopis nalezl v Hořicích (Höritz) - nápěvy doprovodných písní zaznamenal a zveřejnil však, a to ještě jen zčásti, až Adalbert Jungbauer. Tady ovšem máme v našem vydání zapsánu úplnou podobu hry se starými nápěvy, která se hraje téměř po sto let takřka nezměněna, jen v hudebním ohledu maličko ovlivněna svým maďarsko-slovanským okolím, nezasažena nijak nějakou "horní vrstvou", která v oněch jazykových ostrovech prostě neexistuje. Tak lze klidně konstatovat, že se v této své podobě shoduje s verzemi, které se hrály před sto lety na Šumavě v okolí Volar (Wallern) a Vimperka, že je tudíž naprosto nejstarší podobou nějaké vánoční hry na Šumavě (v originále "die älteste Fassung eines Christkindlspieles aus dem Böhmerwalde schlechthin ist" - pozn. překl.) a proto i znamenitým základem pro srovnávací bádání.
Vydáním této hry, tradované toliko ústním podáním, byla vykonána drahocenná kulturní práce, pro veškerou veřejnost, jakož i pro německé obyvatele oněch jazykových ostrovů zachován pak před zánikem a v nový život uveden neocenitelný kus lidového kulturního dědictví. Tištěná předloha ulehčuje karpatským Němcům bezpečné další provozování staré hry a umožňuje její nová provedení v jiných německy hovořících oblastech.
Otištění hry lze konečně přičíst nepřehlédnutelný národní význam. Spojuje totiž západ a východ jazykově německých oblastí Československa, německou Šumavu s německými osadami kolem Mukačeva (v originále "um Munkacs" - pozn. překl.) a vytváří tak živoucí souvislost, která je nezbytná pro udržení a posílení našeho národního živlu (v originále "für die Erhaltung und Stärkung unseres Volkstums" - pozn. překl.).
- - - - -
* Kočov / České Budějovice / Horní Planá
