HEINRICH KOTZ VON DOBRZ

Ze vzpomínek

Ze tří oken s malbou na skle za hlavním oltářem (rozuměj oltář kostela Nalezení Svatého kříže /také Povýšení Svatého kříže/ v Újezdu Svatého Kříže /Heiligenkreuz/, dnes části města Bělá nad Radbuzou v okrese Domažlice - pozn. překl.) byly dvě darovány mými prarodiči (rozuměj Christiana Kotze von Dobrz /1806-1883/ a Aglae, roz. von Auersperg /1812-1899/ - pozn. překl.), jeden pak od hraběnky Mniszek, dcery místního obecního kováře, která se po mnohaleté odloučenosti jednou vrátila do rodných míst.

Sudetendeutsche Zeitung, 2021, č. 24, s. 15

Za touto citací z německy psaných pamětí posledního vlastníka dnes zcela zaniklého zámku rodu Koců z Dobrše (zůstaly z něho podle snímku na Wikipedia jen sporé zbytky obvodových zdí), o nichž, rozuměj o těch pamětech, se dovídáme právě jen z této krátké citace, následuje v ústředním krajanském listu podrobná zpráva o osudech Anny Mathesové, jejímž autorem se stal würzburský farář Klaus Oehrlein, který na závěr žádá čtenáře o doplnění svých vývodů, na kterých má podle jeho vyjádření hlavní zásluhu právě zmínka barona Heinricha, jediná, která je v této souvislosti známa. Chceme výzvu nechat bez povšimnutí, poněvadž nás zajímá nyní jen osud prastarého šlechtického rodu, vykázaného z Čech poté, co se přihlásil k německé národnosti (už v roce 1928 by přitom za německou sekci viceprezidentem Zájmového sdružení majitelů pil v době, kdy už se za republiky šlechtické tituly nesměly používat, 1929 pak kandidoval do senátu republiky za uskupení "Deutsche Nationalpartei - Sudetendeutscher Landbund"). Potomci rodu opustili v roce 1945 Čechy a rod údajně vymřel po meči v roce 1979 (zřejmě Václavem Markvartem Kocem z Dobrše ve Wernbergu v rakouských Korutanech, ten však měl s manželkou Isabellou /*1900 v obci Jaroslav, okr. Pardubice/ 2 potomky, jejichž jména genealogický servis tají). Panství a zámek Újezd Svatého Kříže zdědil roku 1796 po své matce Franzisce, roz. Zuckerové z Tamfeldu Václav Erasmus Koc z Dobrše, c.k. komoří, člen Společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze, jehož zkonfiskovanou zámeckou "újezdskou" bibliotéku převzala po roce 1945 Knihovna Národního muzea. To byl praděd Heinricha Kotze von Dobrz a tchán synovy manželky Aglae, kterou s několika jinými členy rodiny portrétoval kdysi Josef Mánes, který se na Újezd Svatého Kříže v roce 1866 dokonce uchýlil před pruskou okupací. Tu Dobrš (Dobrsch, Dobř, Dobrz) v rodovém jméně vypodobil ve své Zemi zamyšlené (kapitola Do šumavského Podlesí) Ladislav Stehlík, který tam připomněl nejen rodovou pověst o mlynářském siláku Kocovi, který kdysi přemohl kance, ohrožujícího na lovu knížete Oldřicha (rod je přitom zmiňován až od 14. století), ale i nezapomenutelnou "proticizáckou" báseň Adolfa Heyduka (ten má stejně jako Stehlík na webových stránkách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení) O dobršské zvonici ze sbírky Zpěvy pošumavského dudáka, kterou si neodpustím citovat v úplnosti:

Na Dobrši v mladém lese
starodávná stojí věž,
Třeseš se - i věž se třese -
na vrchol kdo vylezeš;
z vrcholu však mnohou míli
vidíš v žírnou šíř i dál,
že bys tady - krásou zpilý -
v dumách z jitra v soumrak stál.

Ve zvonici z dávné doby
vážný zvon je zavěšen,
na něm staré skvostné zdoby
s řadou skvostných českých jmen
jako velmož se tu hostí,
ale jeho mužný hlas
zvučí z ňader hlubokosti
ve sváteční pouze čas...

Přišel jiný lid; i dali
nad zvon velký menší již,
dvojí řečí na něm psali,
cizí výš a rodnou níž;
zvoní se jím na obřady
a těch u nás hodná směs
mnoho za hlas jeho všady
platí vůkol česká ves.

Ale nejvýš zvonů obou
třetí, malý sobě sedí,
s cizím nápisem i zdobou,
klepneš-li naň, pí hned;
třikrát za den volá, křičí
v západ, sever, východ, jih,
na své sténající příči
domýšlivé: "Herr bin ich!"

Hýbe, klátí se a kroutí,
píská, vříská, tropí ryk,
že by měl vším právem slouti
vřeštilem svůj za povyk;
jinak-li však zvonek křtili,
nežli k prvnějším byl dán,
měl by křikloun zarputilý
tak být aspoň biřmován. -

V oněch zvonech obraz malý,
vlasti má, tvých lidí mám,
již zde byli, jež jsme vzali
a již vedrali se k nám;
nejníž Češi, vážné tváři;
zadumaná země stráž,
pak dvojatí prospěcháři,
a ti třetí… vždyť je znáš!

Ku severu jen se kloní
odvážlivou srdce hrou,
umíráčkem krajům zvoní,
do všech chat se mocí trou;
prostřední, ti s nimi v spolku,
z půle ryby, žáby z půl,
vědíť, že kdo na vrcholku,
vždy má plný sklep i stůl.

A ti staří, vážných hlasů,
mlčí, krčí se; Žel žel!
znikla sláva dávných časů,
znikli orli z klenby čel;
chabě jako lvové v kleci
choulí se vždy níž a níž,
snášejíce na svém pleci
chlebařův a štváčů tíž. -

Vzmuž se, lide, nechať srší
z oka blesk, hrom z ňader již,
nebuď jako na Dobrši
zvon cizáckých zvonů níž;
zvuč, až vědomím se zjaří
nejkrásnější země lán:
"Ticho, lháři, pleticháři,
já jsem základ, já jsem pán!"

Eliška Krásnohorská dokonce dala původně "českému vladyckému" rodu, jemuž zazlívala, že se po bitvě bělohorské přidal k Habsburkům, vymřít už v 18. století. Historie hovoří jinou řečí: několik větví, z nichž jednou byla ta "újezdská", přežila "na svém" až do roku 1945. Heinrich, autor originálu naší textové ukázky, se na zámku v "Heiligenkreuz" čp. 1 narodil 9. března roku 1880. Jeho otec Wenzel Kotz von Dobrz (*28. dubna 1842 v Praze), na téže adrese skonal 11. června 1912, matka Maria, roz. Lützow von Drei-Lützow (26. března 1847 v chorvatském Vukovaru), zemřela brzy po synově narození 27. března 1880 ve 33 letech věku na horečku omladnic (Wochenbettfieber). Heinrich se 21. listopadu roku 1908 v Horšovském Týně (Bischofteinitz) oženil s hraběnkou Gabrielle von und zu Trauttmansdorff-Weinsberg (*28. června 1876 v dolnorakouském městysi Oberwaltersdorf, †16. května 1952 v bavorském Gräfelfingu, kde 18. listopadu 1956 skonal v 76 letech její muž). Měli spolu 4 děti, 3 dcery a jednoho syna. Ten dostal při křtu v Újezdě Svatého Kříže jméno Karl Christian (*1917, †2007) a za druhé světové války dosáhl hodnosti majora wehrmachtu. Aby se to "vyrovnalo", vzala si jedna z dcer (ty "zbylé" nesly křestní jména Marie Henriette /1910-1996/ a Therese /1914-1983/), totiž Gabrielle Maria Bertha Josephine Johanna (*1912 ve Vídni, †1995 v bavorském Mnichově) 28. září 1937 na svátek sv. Václava v Újezdě Svatého Kříže za muže Dr. Adolfa von Harniera, barona von Regendorf (1903-1945, viz o něm blíže Wikipedia), který se svou smrtí 12. května 1945 už po osvobození Američany stal vysílenou obětí svého předchozího věznění v nacistické káznici. Ten zaniklý zámek německým místním jménem Heiligenkreuz by mohl vyprávět...

- - - - -
* Újezd Svatého Kříže, Bělá nad Radbuzou / † † † Gräfelfing (BY)