OTHMAR KRAML
Dva hosté ve Volarech v září roku 1943
Aby blíže poznali náš blízký šumavský domov a načerpali tu dojmy pro svou uměleckou tvorbu, pozvalo město Volary (Wallern) básníka Johannese Linkeho a akademického malíře Wilhelma Niedermayera (oba jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) k delšímu pobytu (z volarské kroniky, jen v torzu zachované, se dovídáme, že bydlili od 10. do 29. září válečného roku 1943 v hotelu U Pošty /Gasthof zur Post/ - pozn. překl.). Na podnět okresního vedení (rozuměj vedení NSDAP - pozn. překl.) konal se při této příležitosti dne 14. září ve zdejším nádražním hotelu pozdravný večer (v originále "ein Begrüßungsabend" - pozn. překl.), na který se dosavili oba umělci se svými manželkami, okresní vedoucí Graf (na konci války prý trval na obraně Prachatic do posledního náboje - pozn. překl.). okresní kulturní vedoucí (v originále "Kreiskulturstellenleiter" - pozn. překl.) Plöchl, školní rada Bürger (ten je také i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), ředitel prachatického německého učitelského ústavu Seizinger, tovární ředitel Forst z Prachatic, vedoucí místní skupiny NSDAP a starosta Volar Praxl (Anton Praxl /1899-1993/, otec Paula Praxla, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), zástupci místní skupiny a přidružených organizací strany (v originále "Gliederungen" - pozn. překl.), škol, ženské i mužské pracovní služby. Jako hosté byli přítomni i náhodou ve Volarech natáčející filmaři z Mnichova (v originále "die zufällig in Wallern weilenden Angehörigen der Kulturfilmstelle München" - pozn. překl.).
Večer zahájil pod vedením ředitele Herbsta volarský pěvecký sbor jednou domovskou písní (v originále "Singschar Wallern mi teinem Heimatlied" - pozn. překl.). Nato pozdravil hosty starosta Praxl, vyjádřil radost nad tím, že vyhověli jeho pozvání a popřál jim vedle vydatného zotavení na naší krásné Šumavě i bohatou žeň inspirace pro jejich další umělecké dílo. Jako malou upomínku na jejich pobyt ve Volarech předal starosta oběma hostům dvě ušlechtile formované dřevěné misky, umělecko-řemeslné výrobky zdejší odborné školy na zpracování dřeva (ta brzy po válce zanikla - pozn. překl.). Pak se ujal slova básník Johannes Linke, poděkoval za pozvání, hovořil svým vřelým a zároveň prostým způsobem o spřízněnosti Šumavy na té i oné straně staré hranice a vyjádřil naději, že přes veškerá správní vymezení vytvoří všichni Šumavané jeden pevný kulturní svazek. Okresní vedoucí Graf pozdravil rovněž oba umělce srdečnými slovy a vyslovil zároveň předpoklad, že toto pozvání nebude posledním.
Písně volarského pěveckého sboru byly náladovým rámcem vážných i veselých recitačních ukázek z díla Johannese Linkeho v jeho vlastním podání, které daly nahlédnout do jeho rozsáhlé tvorby. Mozartova sonáta, přednesená studentem zdejší Oberschule Fredi Walterem (i Alfred Walter má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), se k četbě harmonicky připojila. Večer tak proběhl velice zajímavě a přinesl všem krásný, hluboký zážitek.
Dne 21. září četl pak Johannes Linke ze svého díla příslušníkům Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend), Svazu německých dívek (BDM) a ženské i mužské pracovní služby. Verše se střídaly s ukázkami prózy, vážná nota s veselou a básník obdarovával mladé ze svých bohatých duševních pokladů, které mu daly najít slova a pojmy, přibližující nám náš šumavský domov ve vší jeho kráse.
Ačkoli rozhodně není vyloučeno, ba hraničí téměř s jistotou, že šifra "Kr" na konci německého originálu předchozího textu skrývá osobu Franze Kreipla (zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) a nikoli Othmara Kramla (Kreipl totiž pod touže dvojicí písmen, jakou začíná i příjmení Kramlovo /tady v kraji i mezi Čechy hojně rozšířené/, publikoval za války zprávy z Prachaticka v rubrice "Gau Bayreuth" /ano, tam tehdy "říšské" Volary náležely!/), využívám příležitosti nebo spíše záminky připomenout osobnost hudbymilovného volarského učitele Kramla už proto, že Franz Kreipl na rozdíl od něho přímo ve Volarech nepůsobil. Kraml zato, ačkoli narozen 28. dubna 1891 v Záblatí (Sablat) v rodině tamního školního ředitele Edmunda Kramla a jeho ženy Anny, roz. Metzeové, dcery českobudějovického mydláře Franze Metze a Barbary, roz. Želízkové z Týna nad Vltavou, působil poté, co v roce 1911 absolvoval německý učitelský ústav v Českých Budějovicích, od roku 1912 až do roku 1945 jako pedagog a pak (od roku 1942) ředitel dívčí obecné školy ve Volarech. Tady bylo na podzim 1943 rozhodně už na všechno pozdě a Linke a Niedermayer, oba umělci nesporné výrazové síly, se mohli se Šumavou v podstatě loučit jen o pár let dříve než všichni zdejší Němci vůbec. Je ovšem nejvýš pravděpodobné, že při účasti zástupců škol byl tenkrát i Kraml mezi účastníky zářijové slavnosti. Výstřižek z novin ostatně, z něhož je překlad textové ukázky pořízen, je spolu s podpisy Niedermayera i Linkeho na vedlejším rukopisném záznamu zbytku vytrhané volarské kroniky doprovázen téměř totožnou zprávou nepodepsaného autora, pod nímž si můžeme představit kohokoli, i Othmara Kramla. Říkali mu prý "Vater Kraml", byl totiž i veřejným poručníkem Německé péče o mládež (Berufsvormund der Deutschen Jugendfürsorge), který u otců nemanželských dětí nebyl zrovna příliš populární. Byl také pokladníkem Okresního učitelského sdružení, hrál první violu a první housle v orchestru chrámového sboru. Po porážce "třetí Říše" se ocitl na delší dobu v českém vězení a následně vypovězen do Německa trpěl muž, proslulý kdysi svými šibalskými rýmy a šprýmy, které prý až zlidověly, na anginu pectoris a rychle postupující kornatění tepen. Prodělal několik záchvatů mrtvice a skonal ve věku 67 let dne 4. února roku 1959 v bavorském městě Burglengenfeld. Do Bayreuthu a do Volar je odtud asi tak stejně daleko. Na stránkách Kohoutího kříže je zastoupena i jeho dcera Gertrud, díky jejíž vzpomínce se nám zachovalo alespoň jedno z autentických otcových vyprávění, pro něž byl údajně kdysi tak oblíben.
O učiteli Kramlovi
Gertrud Peter-Kramlová
"Kraml, erzähl uns doch eine Geschichte," (tj. "Kramle, vyprávěj nám přeee nějakou historku" – pozn, překl.) prosívali prý často mého otce jeho učitelští kolegové. I během šesti let svého ruského zajetí v Turkestanu za první světové války a později, po roce 1945, mohl svým vyprávěním dát těm, kdo s ním sdíleli bolestný osud, přece jen alespoň zčásti zapomenout na obavy a nouzi, jimiž byli zasaženi.
Ve vzpomínce bych ráda dala svému otci ještě jednou možnost jeden takový příběh z časů dětství a mládí v jeho milované "Perschei" ("Perschen" a "Perschei" se žertem přezdívalo obyvatelům kraje mezi Záblatím a Volary i tomu kraji samému, plnému vsí ve jméně s příponou "-schlag": výraz "Persche" byl prý původně označením "velkého vola", takže by se snad česky dalo hovořit o "Volsku" či "Volácku" – pozn. překl.).
Kdepak ale to "Perschei" vlastně leží? Kdyby byl můj otec ještě mezi námi, řekl by asi: "Die Perschei ist ein Land, in dem für die Kinder noch Milch und Honig fließen, Birn- und Apfelbäume darauf warten, dass die kleinen, süßen Früchte von den Vögeln und den Kindern gepflückt werden. Ein kleiner, lieblicher Fluß - die Flanitz - schlängelt sich durch die Wiesen und Auen, und Sablat ist von all diesen Herrlichkeiten die 'Hauptstadt'" (tj. "Je to země, ve které ještě dětem teče v potocích mléko a strdí, kde hrušně a jabloně jen čekají na to, až jejich malé, sladké plody otrhají ptáci a ti malí. Malá a líbezná říčka Blanice se tam vine lukami a Záblatí je vší té nádheře hlavním městem." – pozn. překl.). Tam strávil můj otec v kruhu osmi sourozenců svá dětská a mladá léta. Miloval ten kraj, co byl živ (v originále "zeitlebens" – pozn. překl.), a dokázal nám o něm vyprávět příběhy vždy nové, aby ho jimi vždy znovu něčím přizdobil.
To své "Perschei" miloval nadevše a nám dětem vysvětloval, že tam byl králem. wäre. "Denkt daran, Sablat ist nicht die Geringste unter den Dörfern, denn es hat hervorgebracht den König der Perschei." (tj. "Pomyslete jen, že Záblatí zdaleka není nejmenší z osad kolem, neboť jim dalo krále té země." podle bible – pozn. překl.). Když ho popadl stesk, museli jsme s ním jít od Volar k rozvodí, abychom se odtud mohli rozhlédnout po kraji. Tam jsme zpívali na melodii "Mit dem Pfeil, dem Bogen" (píseň ze Schillerovy hry "Wilhelm Tell", viz web Übersetzungen von Liedtexten - pozn. překl.) naši rodinnou hymnu:
| "Wie im Reich der Lüfte König ist der Weih', so ist der Othmar Kraml König der Perschei." (tj. "Jako v nebeské říši má svého krále ráj, tak je náš Othmar Kraml králem tu pro Perschei." – pozn. překl.) |
Načež jsme se vydali spokojeně domů.
Tak si teď poslechněme, co pan učitel Kraml vyprávěl ze svého mládí:
Příběh o rozhněvaném panu faráři
Seděl jsem znuděn na schodech školní budovy. Nikdo z mých kamarádů se zatím neobjevil. Tu slyším zapráskání biče a ze sousedního dvora vidím loudat se v zápřeži dva volky, táhnoucí za sebou vůz s lejtou na močůvku (také sud, bečka, voznice na močůvku – pozn. překl.). Soused mě uvidí a volá: "Otto, willst mitfahren?" (tj. "Otto, chceš se svízt?" – pozn. překl.) Raz dva tři a už sedím obkročmo (v originále "rittlings" – pozn. překl.) na lejtě, pozoruju svět shora a zvesela si pískám (v originále "und pfiff ein munteres Liedched" – pozn. překl.).
Když jsme dorazili na pole, povídá mi sedlák: "Otto, steig runter und zieh hinten am Faß den Stöpsel raus'." (tj. "Otto, slez dolů a vytáhni vzadu z lejty špunt." /rozuměj uzávěr/ – pozn. překl.) Hbitě jsem seskočil, vzadu snadno našel dřevěnou uzávěru a vší silou jsem jí oběma rukama vytáhl. Nebylo to zrovna snadné, musel jsem s ní postupně hýbat napravo i nalevo, než povolila a já ji z posledních sil měl venku. Nedokázal jsem ovšem uskočit natolik rychle, aby mě hnědý páchnoucí výtrysk neskropil od hlavy až po paty. Celý vyjevený jsem tu stál celý mokrý – a ten smrad, co jsem šířil kolem! Soused se ovšem jen popadal za břicho smíchy.
Co mně zbývalo? Musel jsem co nejrychleji zpátky domů. Naprosto mi přitom ušlo, že proti mně kráčí pan farář, ponořený do modlitby z breviáře. Pane na nebi, co teď? Chtěl jsem spěšně někam zapadnout, ale pan farář mě už zmerčil a volá: "Otto, weißt du nicht, was sich gehört? Noch dazu als Ministrant!" (tj. "Otto, nevíš, co se sluší? A ještě ke všemu ministrant!" – pozn. překl.) Nastavil mi svou ruku, abych na ni vtiskl tehdy obvyklý polibek. Odevzdán do Boží vůle jsem přistoupil k panu faráři, vzal ho za ruku a zakoktal: "Gelobet sei Jesus Christus." (tj. "Pochválen buď Ježíš Kristus." – pozn. překl.) Tu teprve zaznamenal pan farář všechnu pohromu (v originále "das ganze Übel" – pozn. překl.) a s rukama proti mně napřaženýma vykřikl: "Weiche von mir, du Verfl... " (tj. "Odstup ode mě, ty zloř… " – pozn. překl.) Uprostřed výroku se ovšem rozpomněl, že mu jako duchovnímu kletba nepřísluší a tiše pronesl: "Geh mit Gott, mein Kind, aber geh!" (tj. "Běž s Pánem Bohem, mé dítě, ale běž!" – pozn. překl.) Co jsem také měl jiného dělat?
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1996, č. 2, s. 68-69
- - - - -
* Záblatí / Volary / † † † Burglengenfeld (BY)
