XAVER GUSTAV KRAUS

Und ist 's mit meiner Puste aus...

Und ist 's mit meiner Puste aus,
Dann geht er hin, der Xaver Kraus!

A že už po dechu lapám...

A že už po dechu lapám,
ten Xaver Kraus ať jde někam!

Prý podobné veršovánky (v této oslovil i sama sebe) posílal i na vlastnoručně malovaných pohlednicích spolubratřím i přátelům, tady v odpověď na dotaz po svém zdravotním stavu. V následujícím textu o jejich pisateli, obsahujícím ostatně i shora citované dvojverší musím jen opravit údaj, že se narodil v Českém Krumlově (v originále "in Krummau"). Rodištěm Gustava Krause (řádovým jménem Xaver) byla totiž malá ves Milhostice (pro českého čtenáře nezní to, že správce klášterní kuchyně a vinných sklepů /"praefectus culinae et cell. vinar.", jak je titulován "Xaverius" Kraus v oficiální zprávě o jeho úmrtí/ byl právě "z Milhostic", věru nijak špatně), dnes část obce Červený Újezd v okrese Benešov. Jinak se ale Adolf Fiedler rozloučil s rázovitým vyšebrodským cisterciákem, zesnulým ve Vyšším Brodě dne 11. září 1924, jak se patří obsáhle.

Za P. Xaverem Gustavem Krausem

Adolf Fiedler

Před nedávnem přinesl list "Budweiser Zeitung" zprávu o skonu tohoto svým způsobem ojedinělého muže (v originále "von dem Ableben dieses, in seiner Art einzig dastehenden Mannes" - pozn. překl.), jehož je nutno právem označit jako svébytný druh člověka; k té noticce byla připojena poznámka, že o jeho univerzálním vědění, o jeho blahodárném působení a ušlechtilém charakteru bude podrobněji pojednáno v některém z příštích čísel.
Ujímám se převzatého úkolu tak učinit o to ochotněji, že jsem měl to štěstí být Xaverem Krausem počítán k bližšímu okruhu jeho přátel; chci v následujících řádcích podat zprávu o jeho životě tak dobře, jak jen umím a nakolik postačí moje slovní zásoba k tomu postavit do správného světla jeho zásluhy a jeho nedostižné osobní vlastnosti.
Zesnul příliš záhy, pomyslíme-li, že spatřil světlo světa dne 28. prosince 1864 (tj. před necelými šedesáti lety - pozn. překl.) jako syn správce českokrumlovské prelatury, absolvoval v Českém Krumlově svá středoškolská studia, za nichž byl hned nápadný svým vysokým nadáním a neobyčejnou inteligencí. Po ukončení gymnázia vstoupil jako novic do cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě (Hohenfurth), věnoval se studiu bohosloví na semináři v Českých Budějovicích a po následném kněžském svěcení (došlo k němu 17. července roku 1887 - pozn. překl.) působil na několika rozličných farnostech.
Všude tam, kde byl činný, zanechal nezapomenutelný dojem jako šlechetný kněz, laskavý rádce a duchovní pastýř své farní obce (oficiální zpráva o Krausově úmrtí v diecézním věstníku uvádí ovšem mimo Vyšší Brod jen roční kaplanské působení v Boršově nad Vltavou v letech 1888-1889 - pozn. překl.).
Poněvadž se v klášteře nešlo obejít bez jeho výjimečné pracovních schopností, byl přes poměrně mladý věk povolán k velmi odpovědným funkcím; tak se stal novicmistrem, kantorem, tajemníkem a až do svého skonu hostinským a představeným kuchyně (v originále "Gast- und Küchenmeister" - pozn. překl.). Kamkoli byl ustaven, plně a zcela vyhovoval.
Zejména ve funkci naposled uvedené dostal příležitost zcela se vyžít vydat ze sebe to nejlepší v sepětí s přírodou, kterou tak miloval; spravoval totiž rozlehlé ovocné a zeleninové zahrady, podléhal mu klášterní chov ryb a v neposlední řadě mu byly svěřeny jeho nejmilejší včely.
Jako pomolog dosáhl věhlasu; nejenže vyšlechtil své vlastní jabloňové stromky, nýbrž posílal své ušlechtilé rouby daleko do světa, a to i přes velkou vodu do Ameriky. V této oblasti byl i spisovatelsky činný a bezpočet bylo rad, které uděloval každému s laskavostí a přátelskou vlídností, jež se staly jeho druhou přirozeností. Teprve před nedávnem, když se jeho nemoc už opravdu velice zhoršila, obdržel od Pomologického ústavu v Troji u Prahy vyrozumění, že si z jeho roubů vypěstěná Brunova jablka (v originále "Brunoäpfel" - pozn. překl.) - pojmenovaná po opatu Bruno Pammerovi (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže a list "Budweiser Zeitung" přinesl po jeho skonu delší nekrolog, podepsaný stejně jako tento text příjmením "Fiedler" - pozn. překl.) získala kvantitou i kvalitou plodů všeobecné uznání a že sklizeň tohoto ovoce byla věnována dobročinným účelům. Také zpráva, že hmotný výnos byl velice značný, naplnila ho velikou radostí.
Jako včelař uprostřed svých svěřenkyň, které ho poznávaly už zdaleka, dosahoval rovněž vynikajících výsledků. Byl dlouholetým předsedou vyšebrodského včelařského sdružení (v originále "Obmann des Hohenfurter Imkervereines" - pozn. překl.) a také spisovatelsky byl v této oblasti činný.
Hned po jeho pohřbu jsem mohl konstatovat, že jeho hrob je obletován velkým včelím rojem, jako by ti bystří tvorové snad věděli, kdo je toho dne opustil.
O jeho pomologické a včelařské činnosti poreferují jistě v odborných časopisech a knihách povolanější činitelé, nežli jsem já.
Také v nádherném klášterním muzeu měl Xaver Kraus příležitost využít své důkladné vědomosti z oboru dějin umění. Návštěvníci muzea byli jím odborně poučeni i o tom nejnepatrnějším exponátu. Jak slyším, je o zmíněné jeho činnosti už připravován článek, takže jsem ušetřen toho, abych se o ní rozepisoval dále.
Xaver Kraus byl znalým malířem a restaurátorem obrazů. Také jeho krásný hlas mu umožňoval prosadit se v oblasti pěveckého umění. Jak často jsem ho slýchal zpívat na kostelním kůru, jak často se podílel na vystoupeních vyšebrodského hudebního sdružení (v originále "Aufführungen des Musikvereines Hohenfurt" - pozn. překl.)! Sám už velice nemocen, spoluúčinkoval ještě před nedávnem při sborovém přednesu pohřební písně na rozloučenou s jedním zdejším měšťanem nad jeho hrobem.
Ve veřejném životě působil po mnoho let jako zasloužilý člen okresního zastupitelstva, za světové války jako stravovací komisař (v originále "Obmann des Hohenfurter Imkervereines" - pozn. překl.). Chyběla mu s tímto úřadem často související tvrdost a projevoval se i při této příležitosti vůči venkovskému obyvatelstvu vždy spíše jako blahovolný rádce. Na velké trampoty s tím úřadem spojené však prostě nestačil a z něho si odnesl i zárodek své smrtelné nemoci (v originále "er holte sich hiebei den Todeskeim" - pozn. překl.).
A teď něco jiného o jeho povahovém ustrojení: byl to muž okouzlujících způsobů, který si svým univerzálním věděním, svou velkou, nikdy neselhávající ráznou pohotovostí, svým přirozeným a jistým vystupováním okamžitě získal každého. To nejbáječnější na něm byl však jeho nikdy nevyhasínající humor, jenž ho vedle jeho neodlučné dýmky neopouštěl až do posledních chvil života. Dokázal po celé hodiny hovořit v humorných rýmech a neopomněl jedinou příležitost zasílat svým spolubratřím a svým přátelům buď na duchaplně vybraných či vlastnoručně malovaných pohlednicích šprýmovné básně.
Mně např. zaslal u příležitosti narození mé dcery následující verše:

Ich gratuliere voll Verehrung
Zur zart weiblichen Bescherung.
Das liebe Mädel, es soll leben,
Doch auch ein Bub bald daneben!
(tj. volně přetlumočeno:
Gratuluju plný nadšení
k tomu ženskému nadělení.
Ta dívenka ať žitím kvete,
teď kluka kéž k ní přidat chcete! - pozn. překl.)

Jeho přání vyjádřené v posledním řádku také brzy došlo svého naplnění.
Jednomu svému příbuznému, jehož měl velice rád, napsal ještě krátce před smrtí na dotaz po svém zdravotním stavu žertovné veršování, končící těmito řádky:

Und ist 's mit meiner Puste aus,
Dann geht er hin, der Xaver Kraus!
(tj. A že už po dechu lapám,
ten Xaver Kraus ať jde někam! - pozn. překl.)

A ještě několik malých humorných episod z jeho života, o kterém by se daly napsat celé knihy:
Opati všech cisterciáckých klášterů konali v určitých časových rozmezích, pokaždé v nějakém jiném jednotlivém klášteře, své porady (v originále "ihre Konzile" - pozn. překl.). Ta poslední se ještě před válkou odehrála právě ve Vyšším Brodě; když si pak páni opatové po jedné ze svých rozprav vyšli na procházku po prelátské zahradě (v originále "im Prälatengarten" - pozn. překl.), přeletělo náhle před nimi celé hejno nádherných pestrobarevných kolibříků a usadilo se na jednom z blízkých stromů.
Všeobecný úžas! Oba opati z Jižní Ameriky došli k názoru, že jde o pozornost určenou právě jim. Iluze, že sem do Vyššího Brodu byli zřejmě dovezeni ptáci, vyskytující se jinak toliko v jejich vlasti, byla ovšem brzy narušena tím, že se z téhož stromu, kam hejno tak najisto zamířilo, ozvalo se posměšné hvízdání, vlastní jen špačkům. Teď bylo hned všem jasné, že v tom má prsty domácí skřítek Kraus (v originále "Kobold Kraus" - pozn. překl.). Bylo tomu opravdu tak, že nikdo jiný nežli právě on přes noc přetřel sytou červení, zlatem, stříbrem a jinými spíše exotickými barvami nevinné zdejší špačky na cizokrajné kolibříky.
Jeden vysoký hodnostář, vášnivý rybář v jedné osobě, zavítal svého času do Vyššího Brodu a aby byl zachován při stálé dobré náladě, svěřili ho ovšemže muži na svém místě, našemu Xaveru Krausovi. Ten ho také hned pozval zalovit si v blízkém potoce pstruhy. Poněvadž byl úlovek velice hojný, byla i nálada znamenitá a podle názoru hostova by mohla dosáhnout vyvrcholení, kdyby se naskytla možnost zapít ten úspěch sklenicí dobrého vína z klášterních sklepů. Přítel Xaver se jen prohnaně zazubil, neřekl nic, uřízl na břehu potoka vrbovou ratolest, s níž se po způsobu proutkaře jal prohledávat okolní drny; náhle se proutek opravdu mocně zachvěl, což vyvolalo páterovo hlasitě vyjádřené domnění: "mir scheint, hier tut sich was!" (tj. "mně se zdá, že se tu něco děje!" - pozn. překl.). Nadzvedl v tom místě mechový drn, zalovil pod ním rukou a pobídl hosta sáhnout si samotnému; ten tak i učinil a vytáhl na denní světlo láhev plnou vzácného starého vína.
Jak se dalo očekávat, dobrá nálada brzy ještě stoupla a namístě bylo záhadu rozetnout; Xaver Kraus ještě za lepších předválečných časů (rozuměj za časů před první světovou válkou - pozn. překl.) na různých místech v okolí, které byly ovšem známy toliko jemu a podléhaly přesné registraci, zahrabal láhve s dobrým vínem z radničního sklípku (v originále "mit gutem Rathauskellerwein" - pozn. překl.), aby tak jemu, jakož i jeho hostům byl vždycky pohotově nějaký občerstvující nápoj (v originále "ein Labetrunk" - pozn. překl.).
Jeden známý sedlák z okolí měl trochu voluminózní, jinými slovy nezvykle tělesně objemnou manželku (v originále "etwas voluminöse Ehegesponsin" - pozn. překl.), kolem níž by se podle názoru Xavera Krause dala volně podle Julia Vernea vykonat cesta kolem světa za 80 dní. Jednou se mě optal, jaký je rozdíl mezi městem Budějovice a chotěm nositelky této tělesné váhy; hned si také na tu otázku odpověděl: "Budweis besitzt bekanntlich eine Tramway, während der Genannte ein Trumwei hat." (tj. nepřeložitelná slovní hříčka o tom, kdo co má, při čemž "ein Trumm Weges" znamená v němčině "flák cesty" - pozn. překl.). A tak by se mohlo vyprávět ještě pěknou chvíli dál, kdybych nemusil přikročit k závěru své zprávy, k jejímu nejsmutnějšímu konci.
Když Xaver Kraus, který svou těžkou plicní chorobu snášel s trpělivostí tak neobyčejnou, že byla rovna hrdinství, zjistil, že je čas dát vale všemu tomu, co je člověku milé a drahé, dal se jednoho dne před svým skonem zavést do zahrady, kde se něžně rozloučil s každým stromem v ní, dal odtud svému zraku ještě jednou zabloudit k obzoru milované Šumavy a vrátil se nato domů; bylo to naposledy, co byl u svých miláčků.
Jeho pohřeb, na nějž nikdy nezapomenu (v originále "Leichenbegängnis" - pozn. překl.), se konal 13. tm. dopoledne. Z kapitulního sálu, který bývá při takových příležitostech přístupný veřejnosti, dal se kondukt do pohybu; temnými klášterními chodbami byla rakev, obklopená truchlícími spolubratřími v čele s opatem (byl to Tecelin Jaksch, zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který se teprve před několika hodinami vrátil ze své předčasně přerušené dovolené na zotavenou, nesena do nádherného klášterního chrámu, kde bylo opatem celebrováno rekviem. Po něm se konal pohřeb na blízkém klášterním hřbitově; velký zástup lidí všech společenských vrstev z okolí vyprovodil drahého zesnulého na jeho poslední cestě. Kolem jím vypěstovaných ovocných stromů, které stály průvodu doslova špalírem a na znamení smutku sklonily níže své větve, obtížené skvostnými plody, mířil teď k místu svého posledního odpočinku, jež si sám vyvolil. Jemu, který tak miloval slunce, zářilo toho dne s nezvyklou okázalostí, jako by ho chtělo ještě jednou potěšit svou nádherou.
Když mu na hřbitově smíšený sbor, v němž on sám tak často spoluúčinkoval, zapěl píseň na rozloučenou, když před ním jeho spolubratří poklekli na kolena a rozžehnávali se s ním v hlubokém pohnutí, když mu opat hlasem přidušeným slzami zcela zlomen uděloval poslední požehnání, tu nezůstalo jediné oko suché, tu nám teprve došlo zdrcující vědomí, koho že jsme to ztratili a co všechno jsme vlastně v P. Xaveru Krausovi ztratili.
Milý Xavere! Můžeš odejít na lepší onen svět s vědomím, že jsi na této zemi nezanechal žádného nepřítele, naopak jen přátele, jimž jsi teď poprvé způsobil bolest..., z toho, žes nám odešel!
Uchováme ti provždy věrnou, oddanou památku. Odpočívej v pokoji!