PAUL LEDERHOFER
Jaké to bylo tenkrát v Chrobolech
Jako dítě mě mí rodiče ještě asi půl druhého roku před školou poslali do tehdy celodenní mateřinky v Chrobolech (v originále "in den damaligen Ganztagkindergarten in Chrobold" - pozn. překl.). Byla to pro mne vlastně velice zajímavá a poučná doba, kdyby tam ovšem nebyl stanoven každodenní téměř dvouhodinový spánek po obědě. Spaní jsem totiž nikdy nepovažoval za smysluplnější, než skotačit venku s naším psem ze dvora, bílým špicem, který býval mým stálým průvodcem. Tehdejší vedoucí zařízení, paní Anni Eislerová měla proto se mnou měla opravdový kříž, poněvadž jsem se jí vyškubl, jak jen to šlo. Moje sestra Hedwig, která byla u ní tenkrát jako budoucí "Kindergärtnerin" na praxi, mě musela opakovaně hledat, poněvadž jsem se jí schovával ve vysoké trávě naší louky za našimi humny (v originále "im hohen Gras unserer Hofwiesen" - pozn. překl.). Mnohdy mě prozradil právě štěkot našeho přivolaného psa a já byl donucen ulehnout k povinnému dennímu odpočinku. Přesto mi obě ženy přidělily roli ve hře "Dornröschen" (název měla zřejmě podle proslulé Goethovy básně - pozn. překl.), kterou s dětmi nacvičovaly. Rád si to ještě připomínám, poněvadž jsme ji pak směli pyšným rodičům a obyvatelům vsi za jejich velkého ohlasu předvést v plně obsazeném sále hostince Bäcker (majitelé Jakob a Maria Meisingerovi). Pravděpodobně si ještě někteří z nás někdejších chovanců mateřinky na to vzpomenou.
Tehdy byla ovšem v plném plameni druhá světová válka a projevila se samozřejmě i v Chrobolech povoláním většiny otců a synů k vojenské službě, která měla pro mnoho rodin tragické vyznění. Na selských dvorech chyběly ty pro těžkou práci nezbytné a sotva nahraditelné mužské ruce. Také u nás hned na začátku války narukoval na frontu můj nejstarší bratr Franz a pak v roce 1942 jen o málo mladší bratr Ludwig, Otec byl za první světové války, také hned když vypukla, navíc jako tenkrát čerstvě ženatý sedlák, nakomandován k tehdy převážně českému zemskému vojsku (v originále "beim damals böhmischen Militär" - pozn. překl.) do bojů, ze kterých se roku 1917 vrátil jako invalida. Utrpěl těžké zranění na Bérci, které ho donutilo nosit na postižené noze vyztuženou ortopedickou botu a používat při chození hůl. Koní k zápřahu se musel zříci ve prospěch tažných volků, který¨m dokázal snáze stačit při cestách s plným žebřiňákem. Jeho akční rádius byl tím ovšem povážlivě omezen. Když jsem mu dole při potahu jdoucímu častokrát směl vysazen na voze dělat doprovod cestou k blízkému Frantolskému mlýnu (v originále "zur nahegelegenen Hammermühle", mlýn na Zlatém potoce se stal po druhé světové válce a odsunu majitelů obětí demolice, viz webové stránky Vodní mlýny - pozn. překl.), zdávala se mi ta jízda nekonečně daleká.
Za těchto velice těžkých okolností došlo na jaře 1942 k nasazení skupiny francouzských válečných zajatců, nakvartýrované v chrobolském chudobinci, k zemědělským pracím na místních hospodářstvích. Jejich ubytovna, kam se museli denně vracet ke spánku, se nacházela nedaleko našeho stavení, kterému se u nás postaru říkalo "Oundrefeiler".
Pro velkou nouzi o pracovní síly byl i mým rodičům přidělen jako pomocník jeden z těchto Francouzů, na což si ještě dobře a rád vzpomínám. Poněvadž o jejich příjmeních se sotva hovořilo a písemné záznamy nejsou k dispozici, vím o něm jen tolik, že měl křestní jméno Pierre a bylo mu asi 25 let. Budil hned velmi důvěryhodný dojem a byl pro svou zvláště výraznou ochotu pomoci naší rodinou okamžitě a bez předsudků přijat. Moji rodiče dávali najevo porozumění pro jeho tvrdý zajatecký osud a pokoušeli se mu všednodennost ulehčit právě nekomplikovaným přijetím do rodiny. I on projevoval porozumění pro to, že jeho pomoc je hořce potřebná, ačkoli nepřekonatelný jazykový problém umožňoval jen malý stupeň vzájemného porozumění. V každém případě vykonával přikázané práce ochotně a v trvale dobré náladě, což bylo důkazem toho, že se u nás cítí dobře.
Když s námi společně jídal, naučil se velice brzy drobit při snídani chleba do mísy s mlékem a lžicí ho pak popořádku lovit. Myslím si, že naše drsná šumavská strava s černým chlebem, knedlíky a zelím, ještě ke všemu bez vína, vyžadovala od jeho francouzskou kuchyní formovanou chuť docela velkou snahu si zvyknout a přizpůsobit se. Dal nám vědět, že je domovem v okolí Bordeaux, kde jeho rodiče provozují vinařství. Nebyl ale v jídle nijak vybíravý a u stolu jevil s ostatními společný apetit. Jen u brambor jako časté přílohy naznačoval s prohnaným chrochtáním, k čemu u nich doma ta plodina ve velkém slouží.
Pierre se se mnou malým špuntem hodně kamarádsky kočkoval (v originále použito sloveso "herumbalgen" - pozn. překl.). I náš pes ze dvora se s ním spřátelil. Když jsem se právě jednou u stolu z rohové lavice šplhal Pierrovi po jeho zádech, vyděsila nás oba mohutná detonace od asi 5 kilometrů vzdálené osady Ktiška (v originále "Ortschaft Lichtemneck", dnes jde o osadu téměř zaniklou - pozn. překl.), způsobená zřejmě shozením většího množství bomb. Letadla se jich na odletu jen zbavovala. Bomby dopadly na volné pole a nezpůsobily větší škodu. Můj jedenáctiletý bratr Albert mě vzal na to místo s sebou. Užasle jsme pozorovali trychtýře po dopadu bomb a nějaké kovové střepy jsme donesli domů.
O nějaký čas později seděl Pierre zrovna u nás doma na stole a pěkně ho vystrašil příchod mého nejstaršího bratra Fritze, kterého pustili z fronty na dovolenou a on se znenadání zjevil ve světnici v plné polní. Jen s námahou se podařilo Pierra zadržet a vysvětlit mu, že jde o syna rodiny, jehož se nemusí nijak obávat.
Asi ještě na podzim onoho roku 1942 byl však Pierre se svou skupinou přeložen někam směrem na Prachatice (v originále použito sloveso "in Richtung Prachatitz" - pozn. překl.). Měl tam pracovat na jedné pile, poněvadž jsem ho následně jen jednou zaregistroval při průjezdu auta naloženého lesními kmeny přes naše Chroboly. Nezapomněl na nás, Přátelsky k nám zašel, byl pohoštěn a od maminky zásoben potravinami. Pak už se nikdy neobjevil a my s ním ztratili jakýkoli kontakt. Zůstal ale provždycky v naší vděčné paměti za to, jak nám pomáhal přežít. Je třeba jen doufat, že se on a jeho kamarádi dostali ve zdraví domů. Chtěl bych tu ještě poznamenat, že můj bratr Ludwig po svém návratu z anglického zajetí v roce 1947 vyprávěl, jak se k němu velice dobře chovala jedna selská rodina poblíž skotského Edinburku, u které také oba poslední roky války vypomáhal při zemědělských pracích.
Ohledně zmíněného chudobince v Chrobolech chci připomenout, že ho dala kdysi zřídit paní Rosalia Zierlingerová, roz. Stroblová, jejíž rodiče Mathias Strobl a Maria Stroblová, roz. Schoberová, byli kdysi majiteli stavení sousedícího s naším. Později ho vlastnila rodina Bartoschova a měl číslo popisné 35 ("po chalupě" se tam říkalo "Duberauwer"). Rosalia se v roce 1868 provdala za bohatého vdovce Franze Zierlingera, majitele velké usedlosti v Sádlnu ve farnosti Ktiš (v originále "in Zodl /Pfarrei Tisch/", i tady jde o zaniklou nyní ves - pozn. překl.). Po smrti svého muže, který byl zasažen pádem stromu při kácení v lese, prodala v důsledku těžké plicní choroby všechen majetek a vrátila se do svého rodičovského domu. Z výnosu prodeje darovala farnosti Chroboly kolem roku 1895 poutní kapli "Heilig Bründl" a chudobinec. Ona sama zemřela v Chrobolech 19. srpna 1901.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2017, č. 7, s. 12-14
Jednou na kostelní kruchtě
Skutečný zážitek z dětství ve válečném roce 1944
Tehdy na podzim válečného roku 1944 jsem byl jako sedmiletý hoch zrovna panem učitelem Waldhauserem přeřazen v chrobolské obecné škole do druhé třídy, než musel být ke konci prvého pololetí onoho školního roku pro zmatky a ohrožení rovněž ke svému konci se chýlící druhé světové války provoz školy zastaven. Naše obec zůstala sice dotud ušetřena přímých bojových střetů, obyvatelstvo však už delší dobu obrovsky trpělo na ně uvalenými dodávkami a odříkáním, které bez sem tenkrát ještě nezavedeného elektrického proudu a bez používání motorových vozidel musily být zdolávány za těžkostí dnes sotva i jen představitelných. Proto byl také náš tehdejší farář důstojný pan profesor Josef Dichtl (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) nucen dát rozhoupávat kostelní zvony provazy, resp. silou za ně tahajících chlapeckých paží zdejších ministrantů, varhanní měchy pak ovládat šlapáním nohou kalkantových.
Jako horlivý návštěvník kostela jsem mohl s potěšením přihlížet ministrantům při zvonění, když přitom prováděli na rozhoupaných provazech nejrůznější klukoviny, Rostla přitom ve mně nesplnitelná touha spatřit i šlapače měchů nahoře na kruchtě při jeho konání. Bylo to obtížně uskutečnitelné zejména proto, poněvadž při přísnosti tehdejší výchovy všeobecně platilo, že děti mého věku nemají tam nahoře nic co pohledávat. Nám bylo během bohoslužby vyhrazeno místo toliko v nejpřednějších řadách lavic blízko oltáře. Navíc mi bylo známo, že můj v tom ohledu velmi neúprosný při službách Božích sedává na kruchtě vždycky v řadě lavic přímo vedle hořejšího konce schodiště, tedy tam, kde bych byl při vstupu na kruchtu nebo při odchodu z ní okamžitě spatřen.
Osmělil jsem se proto ve své dětské bujnosti ukojit svou zvídavou tužbu jednoho slunečného nedělního dopoledne v říjnu tak, že jsem se už před otcem a před začátkem mše tajně vkradl na kruchtu a tam se na protější straně varhan postavil při tamní řadě lavic, kam nemohl otcův zrak nijak dohlédnout. Kolem té doby sedělo v lavicích teprve pouhých pár návštěvníků, kteří stejně jako už přítomný varhaník a členové chrámového sboru mou maličkost sotva zaznamenali. Jen rovněž už přítomnému šlapači měchů (v originále "Orgelaufzieher", tj. doslova "natahovač /vzduchu u/ varhan" - pozn. překl.), asi dvakrát tak jako já starému vesnickému chlapci, jsem byl hned povědomý.
Všechno probíhalo správně podle plánu a já mohl od samého začátku mše zvědavě přihlížet tomu, jak tento chlapec opakovaně stoupá na dřevěný pedál, vyvstávající vlevo dole ze zadní stěny varhan, aby načerpal do měchů vzduch. Mě přitom rovněž obzvlášť zajímala malá tyčka, napravo od něho v dobře viditelné výšce čněla ze štěrbiny v zadní stěně. Byla spojena s měchy a pohybovala se při jejich nadouvání v taktu pedálu trhavě asi 50 centimetrů nahoru až k horní značce. Tady byl podle ní měch beze zbytku naplněn a chlapec mohl vysadit do chvíle, kdy souvisle se spotřebou vzduchu při varhanní hře tyčka klesla pomalu dolů ke značce spodní. Ta nesměla být v žádném případě překročena, jinak by varhany prostě oněměly. Mezidobí využil chlapec vždycky k namyšlenému pohledu přes pažení kruchty dolů do prostoru kostela, rutinovaně se ale pokaždé v pravý čas vrátil k šlapání pedálu.
Z čirého okouzlení jsem ovšem, když mše už pokročila téměř ke Gloria, zcela propásl okamžik, kdy by se dala kruchta nepozorovaně opustit, poněvadž teď už se sem tlačil celý zástup návštěvníků. Mezi nimi jsem také zahlédl postavu otcovu, jak zaujímá své obvyklé místo k sezení. Všichni návštěvníci, kteří obsazovali řady lavic na mé straně, mě po řadě zaznamenávali v mém úkrytu a podrobovali svým překvapeným, zkoumavým a vyčítavým pohledům. Zabodávali se jimi bolestně jako nějakými ostrými šípy do mého špatného svědomí, což mě činilo bezmocným.
Naštěstí to byli jen starší či úplně staří muži, které jsem sice podle tváří uměl zařadit podle toho, jak se jim "po domě" říkalo, kteří mě však zřejmě ještě nikdy neuznali za hodna pozornosti. V každém případě mi dali svatý pokoj. Muži mladších ročníků mezi nimi nemohli být už proto, že ti buď padli ve válce, ocitli se v zajetí či byli se svou jednotkou kdesi na frontě.
Čas jako by najednou zůstal stát a já jen zoufale v duchu přivolával konec mše, z níž pro mne nebylo úniku.
Předtím jsem byl ovšem nucen vytrpět nečekaný šok, který mi uštědřil kostelník, když se vynořil u varhan s měšcem se zvonečkem na dlouhé tyči. Zřejmě ohromen blížil se ke mně potřásaje hlavou a srše hněvem ve zraku. Před očekávaným postrkem odtud mě podle všeho zachránila skutečnost, že jsem mu byl znám podle jména jako ten ze selského dvora řečeného "Ondrifeila", jehož majitele krátce předtím při odchodu požádal o milodar. Aniž by mě přímo oslovil, zvedl toliko výrazně své obočí, pokračoval ve své výběrčí práci a k mé úlevě se opět vzdálil.
Od té chvíle ve mně ale hlodala znásobená nejistota, zda se mi podaří bez úhony vyváznout z mého pochybení. Tak jako tak jsem neměl v úmyslu nějak se doma prozradit a dokázal jsem tím trvale zabránit pořádnému hromobití (v originále "ein handfestes Donnerwetter" - pozn. překl.).
Jiná starost se mi však ohlásila následujícího čtvrtka (v originále "am darauf folgenden Donnerstag" - pozn. překl.), když pan farář Dichtl hned při vstupu do třídy na hodinu náboženství vrhl mým směrem sice krátký, o to však pátravější pohled. Můj pokus o spěšný únik z místnosti na konci jeho výuky selhal, neboť mi ostrým tónem přikázal setrvat. Diskrétně ještě posečkal, než všichni žáci opustili třídu a potom mi s výtkou promluvil do svědomí, zda je pravda, co se mu o mně doneslo k sluchu.
Hluboce zahanben a s plačtivými vzlyky jsem se mu teď s vroucnou kajícností vyzpovídal ze svého prohřešku. Poté, co jsem mu slíbil se polepšit, utěšil mě posléze tím, že je-li tomu tak, postará se v přiměřený čas o to, abych si směl šlapání varhan vyzkoušet.
K tomu ovšem nedošlo, poněvadž následovalo brzké vyhnání a v mém novém domově byla role šlapače měchů u varhan, tedy role "kalkantova", už dávno racionalizována instalací elektromotoru. Důstojný pan farář profesor Dichtl zemřel ve věku 75 let a je pochován v Engertshamu (od roku 1972 místní část bavorského městyse Fürstenzell - pozn. překl.), zemský okres Pasov (Passau).
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2015, č. 3, s. 15-17
Přestože je chrobolská a ktišská křestní i oddací matrika v novější své části zatím digitálně nepřístupná, dovídáme se o autorovi předchozího textu ze stránek krajanských časopisů a archů sčítání lidu více: Jeho otec Franz Lederhofer se narodil v Chrobolech (Chrobold) na tamním čp. 34 (dnes již v původní podobě nestojí) 20. února 1890. Matka Josefa pocházela z Ktiše, byla rozená Hundsnurscherová (s tím příjmení ve spojitosti z Ktiší se v na stránkách Kohoutího kříže setkáváme i jinde) a narodila se 18. srpna 1897. Založili početnou rodinu. Syn Paul se narodil 9. března roku 1937 a žije v bavorském Landshutu, kde v roce 2022 oslavil 85. narozeniny. Otec byl již v roce 1951 v seznamu majitelů domů v krajanském časopisu uveden s křížkem, přesné datum skonu neznáme. Matka zemřela 6. listopadu 1986 a na poslední cestě jí doprovodilo pět žijích potomků s rodinami. Farní kostel Narození Panny Marie, kde byl nejspíše pokřtěn, je ve vsi, založené počátkem 14. století klášterem Zlatá Koruna (Goldenkron) připomínán poprvé roku 1360. Po zničení kláštera husity v roce 1420 připadly Chroboly Rožmberkům a poté, co přešly s krumlovským panstvím do vlastnictví rodu schwarzenberského, byl kostel v letech 1754-1758 přestavěn podle plánů knížecího stavitele Josefa Franze Fortina (žil v letech 1727-1762, pocházel z italského stavitelského rodu původním příjmením Fortini). Dřevěná kostelní kruchta, stojící na sloupech s prkenným stropem byla tenkrát odstraněna a nahrazena novou na dvou zděných pilířích - je podle Soupisu památek z roku 1912 "podrákosována" a vedou k ní točité schody vsazené do staré věže. Staré varhany byly v roce 1909 prodány do kostela sv. Maří Magdaleny (Sankt Magdalena) u Volar (Wallern), nové pak pořízeny firmou Franz Schurat (František Šurát, také Franz Surat) z Českých Budějovic (Budweis) za 1400 zlatých. Životopisné údaje o tomto varhanáři na webu Varhany.cz bohužel chybějí, ačkoli časově poslední záznam o jeho díle v římovském kostele sv. Ducha pochází z roku 1947. Ten příběh o touze být na nástroji z jeho dílny kalkantem vydá ovšem za mnohá věcná fakta.
- - - - -
* Chroboly
