KARL LEIMBIGLER
O Šumavě
Český les a Šumava (v originále "der Böhmerwald" jako jediný výraz pro obojí - pozn. překl.) v geografickém smyslu slova jsou pohoří, táhnoucí se mezi Bavorskem a Čechami (Rakousko v originále není vůbec zmíněno - pozn. překl.) od Chebu až k Dunaji (v originále "von der Eger bis zur Donau" - pozn. překl.). Všerubský průsmyk obě navzájem odděluje (v originále "durch den Pass von Taus-Furth "zerfällt derselbe in einen nördlichen und südlichen Teil" - pozn. překl.).
Řeč tu má být o Šumavě v užším slova smyslu (tj. o jižní části pohoří, které němčina označuje "der Böhmerwald" jako jeden širší celek" - pozn. překl.), o pohoří nadmíru bohatém krajinnými krásami. Ačkoli lze zaznamenat rok od roku rostoucí návštěvnost šumavských končin zejména z německých oblastí severních Čech a ze Saska, je bohužel stále ještě příliš málo ceněno. Franz Höllrigl a Karl Pröll (oba jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), ten první ve svém textu "Aus dem Böhmerwalde. Eine deutsch-böhmische Fahrt" (pod tím titulem vyšel roku 1884 nákladem vídeňského listu "Deutsche Zeitung", který autor onoho textu řídil - pozn. překl.), ten druhý ve svazečku "Vergessene deutsche Brüder" (stal se součástí proslulé edice Reclams Universal-Bibliothek /č. 2308 z roku 1887/ - pozn. překl.) seznámili širší německou veřejnost s národnostními a hospodářskými poměry tohoto území a sdružení Deutscher Böhmerwaldbund, jehož působení přesahuje svým rozsahem Šumavu v jejím užším vymezení několika okresy na sever od Všerubského sedla, horlivě usiluje o nasměrování německého přílivu na Šumavu také proto a tím víc, že tyto končiny náležejí v Čechách, alespoň tam, kde početně převažuje německé obyvatelstvo, k těm hospodářsky nejchudším (v originále "als diese Gaue zu den wirtschaftlich ärmsten Deutschböhmens gehören" - pozn. překl.).
Nedostává se tu místa probírat pozemkové vlastnictví šumavské půdy, pro nějaké vyšší zemědělské výnosy naprosto (v originále "denkbar" - pozn. překl.) nevhodné. Budiž tu přece jen zmíněno, že kníže Schwarzenberg je v jižních Čechách pozemkovým vlastníkem v úhrnu 145615 hektarů, u hraběte Buquoye jde o 17508 hektarů a u hraběte Thuna-Hohensteina 5142 hektarů. Také knížecí dům Hohenzollern je vlastníkem 9298 hektarů v okolí Železné Rudy a Nýrska (v originále "in der Eisensteiner und Neuerner Gegend" - pozn. překl.). To, že česká feudální šlechta až příliš často vykonává svůj zhoubný mocný vliv na úkor Němců, je bohužel smutnou skutečností; největší část zemědělského obyvatelstva je přece na velkých pozemkových vlastnících závislá. Mnozí rolníci jsou knížecí podpachtýři (v originále "fürstliche Zinsgründler - pozn. překl.). Větší část obyvatel nachází zaměstnání v knížecích lesích a průmyslových podnicích. Mzdové poměry snad nemohou být horší (v originále"sind die denkbar schlechtesten" - pozn. překl.), což má za následek silné vystěhovalectví obyvatel. Některým okresům klesá dokonce nastálo počet obyvatel, poněvadž rok od roku dochází k rostoucímu nedostatku pracovních možností.
Tímto vystěhovalectvím jsou bohužel postihována většinou právě německá jazyková území. Šumava je přitom prastarou jazykově německou oblastí (v originále "uraltes deutsches Sprachgebiet" - pozn. překl.). Už v předkřesťanské době byla osídlena keltskými Bóji, za časů římského císaře Augusta germánskými Markomany; po vystěhování Markomanů zůstaly ve vyšších částech lesnatého pohoří usedlé německé národnostní zbytky (v originále "deutsche Volksreste" - pozn. překl.). Avšak i níže položené části zůstaly jen nakrátko přenechány v 6. století sem přišlým Slovanům. Už za vlády Karla Velikého započala zpětná germanizace tohoto území. V letech 805 a 806 vtáhla do Čech (u Domažlic /v originále "bei Taus"/ - pozn. překl.) franská, saská a bavorská válečná hotovost (v originále "der fränkische, sächsische und bayerische Heerbann" - pozn. překl.) a učinila česká knížata poplatnými německé říši. Pod saským a franským císařem stalo se to podrobení konečným. Mocný bavorský rod hrabat z Bogenu dosáhl doživotního panství nad rozsáhlými územími Šumavy.
Germanizace započala nejprve v církevní oblasti. Německé národnosti byli mniši nově zakládaných klášterů, jakož i církevní vrchnost, poněvadž Čechy náležely až do roku 973 k řezenské diecézi (v originále "zur Diözese Regensburg" - pozn. překl.) a až do roku 1344 k arcidiecézi mohučské (v originále "zur Mainzer Erz-Diözese" - pozn. překl.). V severní části pohoří šířil německou řeč a vzdělanost zejména benediktinský mnich Vintíř (v originále "der Benediktinermönch Günther" - pozn. překl.), současník a rádce Jindřicha III. (o císaři viz blíže Wikipedia - pozn. překl.). Místo, kde mnichova poustevna stála, je dosud k vidění při tak řečených Vintířových skalách u Hartmanic (v originále "am St. Günther-Felsen bei Hartmanitz" - pozn. překl.). Na jihu Šumavy se staly cisterciácké kláštery Zlatá Koruna (ten byl založen roku 1263 Přemyslem Otakarem II. /v originále "Cistercienser-Klöster Goldenkron - gegründet 1263 von Przemysl Ottokar II." - pozn. překl.) a Vyšší Brod (založen 1259, v originále "Hohenfurth - gegründet 1259" - pozn. překl.) skutečnými stánky německé kultury (v originále "wahre deutsche Kulturstätten" - pozn. překl.). Němcům nakloněný královský rod Přemyslovců (v originále "Przemysliden" - pozn. překl.) germanizaci dokonal tím, že založil početná města a selská sídla podle německého práva a povolal do země i německé horníky. Železnorudsko (v originále "das Gebiet von Eisenstein" - pozn. překl.) náleželo ostatně až do roku 1713 k německé říši.
Zmatky husitských válek se zdály učinit německému živlu v zemi provždy přítrž. Ten se však znovu vzpamatoval, zejména když císař Ferdinand II. dne 10. května roku 1627 Obnoveným zřízením zemským (v originále "erneuerte Landesordnung" - pozn. překl.) opět zrovnoprávnil německý jazyk. Od roku 1700 nedoznala jazyková hranice nijaký podstatný ústup. V posledních desetiletích minulého století (rozuměj toho devatenáctého - pozn. překl.) zuří však při celé dlouze protáhlé jazykové hranici na jihu Čech národnostní boj. S vrozenou německou houževnatostí brání zdejší Šumavané svou rodnou hroudu, podporováni v tom početnými místními skupinami sdružení Deutscher Böhmerwaldbund (DBB), držícími ostře vymezenou hraniční stráž.
Úvodní pasáž spolkové brožury DBB, vydané pro návštěvníky pašijových her v Hořicích na Šumavě roku 1908 je psána v poměrně výrazném nacionálním duchu, zastávaném od samého vzniku jejím vydavatelem (viz k tomu Wikipedia). Autor textu na tom ovšem z hlediska národnostního původu nebyl zrovna vzorem ryzím. Narodil se dne 16. června roku 1867 v Českých Budějovicích (rodiče se tu u sv. Mikuláše, kde byl syn pokřtěn jménem Carl Adolf Leimbigler, brali 29. dubna téhož roku, tedy necelé dva měsíce předtím, ženichovi bylo 34, nevěstě 35 let) na Lineckém předměstí čp. 33. Otec Alois Leimbigler byl zdejším brusičem kameniny (Steingutsdreher), synem brusiče porcelánu (Weißdreher) ve Vídni Carla (Karla) Leimbiglera a jeho ženy Anny Heleny, roz. Gramanové (Kramanové). Matka Maria byla dcerou Josefa Schodeckého, krupaře ve městě Pečky, okr. Kolín, a Marie, roz. Dalešické ze Tří Dvorů, okr. Kolín. Karl Leimbigler byl po 30 let jednatelem DBB, po dlouhá léta delegátem německé sekce Zemědělské rady pro Čechy za okres Trhové Sviny (Schweinitz) a i jinak coby řídící učitel a svého času i člen městského zastupitelstva byl "ein deutscher Mann von altem Schrot und Korn" (tj. "německý muž starého zrna", česky řečeno i "muž z jednoho kvádru"), jak ho nazývá obsáhlý nekrolog v Budweiser Zeitung, neúnavně činný v dalších německých spolcích. Zemřel ani ne dvaašedesátiletý v noci na 15. ledna 1929 (v českobudějovické úmrtní matrice už o tom záznam nenajdeme) a byl 17. ledna ve tři hodiny odpoledne pochován u sv. Otýlie. Hořické pašijové hry v něm našly svého význačného propagátora, nad hrobem mu zazněla píseň "Es ist bestimmt in Gottes Rat" na slova Ernsta svobodného pána von Feuchtersleben (1806-1849) a s hudbou Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (1809-1847) v podání jeho "Sangesbrüder", tj. "bratří ve zpěvu", ze sdružení Deutscher Liedertafel a za německé učitelstvo promluvil řídící učitel Skopek z Rudolfova (Rudolfstadt). První sloka té písně nad hrobem by zněla česky asi takto:
V Boží radě je určen děj,
že to, co má kdo nejraděj,
vždy mine;
Srdci nic není tíž snad snést,
než loučení, tu hořkou zvěst
nad jiné!
(v originále:
Es ist bestimmt in Gottes Rat,
Dass man, was man am liebsten hat,
Muss meiden;
Wiewohl doch nichts im Lauf der Welt,
Dem Herzen, ach! so sauer fällt,
Als Scheiden! ja Scheiden! - pozn. překl.)
Alespoň že teď víme, co nás přese všechno pojí: je to loučení. A zbývá ještě připomenout, že poslední verš celé té písně zní německy:
Wenn Menschen auseinander gehn,
So sagen sie: Auf Wiedersehn! Ja, Wiedersehn!
To už jistě překládat z němčiny ani netřeba.
- - - - -
* České Budějovice / Hořice na Šumavě / † † † České Budějovice
