KARL FRANZ LEPPA
|
Budweiser Weihnacht* Es geht ein altes Spiel von einer Winternacht; Benedikt Edelbeck aus Budweis hat's erdacht. Frost reißt am Schindeldach; die Verse schneien Wie Flocken auf das Kind; sie gehn, ein scheues Reh; Doch ungefüg auch wie der Hirten Schritt im Schnee, Bevor sie drin, im Stall, das Wunder benedeien. Du weihnachtwunderseliger Mann, Mir ahnet, wie dir manche Träne drauf zerran! Der Jahre Herbstlast tieb dich Müden wieder heim; Nun schluchzt dein alter Mund von Reim zu Reim; Im Fenster einer späten Frühe Helle, Vom wilden Blumenrausch des Eises überblüht. Und deine rauhe Stimme sich zu singen müht; Wie der verlorene Sohn an seines Vaters Schwelle Frohlockt in Kindesschuld und Reu und Scham, dass er an Vaters Tür zu sterben kam. Es tastet sich dein Fuß hinab der Stufen Flucht; Die Sonne schwimmt aus eines Weihnachtsmorgens Bucht; Die Giebel zittern schon wie lichtbeladene Brauen Über der Lauben dunklen Augen, Gang an Gang. Wie deine Kindheit einst den Weg zur Krippe sang, Stapft ihn die jüngste nun, dass dir die Wimpern tauen; Indes ein altes Weihnachtslied sich wiegt, Träumst du, ein Kind, an Mutters Knie geschmiegt. Noch schweigt der Turm; umwölkt, mit jubelvollem Mund, Von eines Wunders nächtlich freudenreicher Stund ', In der die Glocken wallen, heiligen Sturmes Doch innen tönt er wie weindurchrauschter Krug; Und unter morgenblinder Dämmervögel Flug Der Stille Ebbe schimmert vor dem Meer Geläute, Das in des Winterduftes Silberglanz Bald, bald sich wirft über der Brüstung Kranz. Kommt erst des Abends Stern im leisen Schneegebraus, Dann wird ein heimlich Wesen sein in Stadt und Haus; Dann wird dir wundersam der Mutter Sprache werden, Als käme sie zur Welt erst diese keusche Nacht; So arm und bloß und dennoch mächtiger als Königsmacht Auf dass sie für uns leide und erlös' auf Erden Wer eines guten Menschenwillens ist; Benedikt Edelbeck, wie du es bist! - Versunkener Traum! O selig alte Zeit! Budweis, umarmt von unserer Sehnsucht Leid! Wo wird in dieser Nacht der Krist für uns geboren! O Meister Edelbeck,wie schmerzt das Herz,der Heimat fern! Zu deiner Krippe Licht führt heute uns kein Stern. Dein Wort ist wie der Pfennig in dem Schnee verloren; Landsmann, dem längst die Hand zu Staub zerfiel, Wie wird mir bang bei deinem Weihnachtsspiel! |
Budějovické Vánoce Stará hra. Dějiště: zimní noc, dávný věk. Sepsal ji Benedikt "aus Budweis" Edelbeck. Mráz kouše šindele na střeše a verše sněží jak vločky na dítě, tiše jak plaché laně i neústupně však, jak kroky pastýřů, než na ně ze stáje zázrak zazáří, kde Dítě leží. Člověče, sám jsi o těch svátcích dítě, slza vzpomínek zdávna navštíví tě! Únava podzimů tíhne domů jak dýmy, tvá stará ústa přemílají rýmy. V okně se zarděl pozdní jitřní nach. Divnými květy mrazík prokvítá je a drsný hlas zas koledami taje: to ztracený syn na otcovský práh dopadá, aby šťasten při pokání až v smrti našel doma smilování. Cestou jsi tápal. Prchal. Přešla bezesná noc. Pak slunce vzešlo nad přístavem Vánoc. Zas štíty domů září. Jak brvy pod obočím zas tmí se podloubí, to černé procesí nese tě do Betléma dětství. Tebe neděsí už nijak to loubí. Kéž srdce nerozskočí se spíše radostí všech, zpěvu vánočního, to na klín matčin klesáš z posledního. Černá věž mlčí slavnostně pod oblohou, než ústa zvonů vypovědět mohou hlaholem bouře radost věrozvěstů. Zní jako džbánky provoněné vínem, ptačí tah úsvitu v nich přejde stínem, zátoka tichá v nich otevře moři cestu. Vždycky když září zimní stříbrojas, vrhá se sníh jak moře přes hradební pás. Nadchází hvězda v tichém sněhopadu. Je krásné doma být, ve městě, v tichém stádu. Mateřská řeč jak nádherně tu zazní, jakoby poprvé až této tiché noci, a přece silněji než světa čaromoci, když o vykoupení tak prosí Pána v bázni pro všechny lidi dobré vůle na zemi. Raduj se, Mistře Edelbecku, se všemi. - Zapadlý sne! Blažený dávný čas! Budějovice! Touha přivolala vás! Tam pro nás narodil se Kristus Pán. Mistře, jak srdce bolí, když je domov v dáli, když žádná hvězda nevede nás ku maštali. Peníz tvých slov je v sněhu zakopán. Krajane, jehož ruka dávno v prach se rozpadla, jak je mi teskno, věř, když jde tvá stará hra! |
|
Budweis : Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel (1979), s. 361-362 |
|
|
P.S. Prosincové číslo měsíčníku Hoam! z roku 1989 báseň Budweiser Weihnacht, zařazenou jinak i do antologie Des Waldes Widerhall (1974), otiskuje jen s prvými třemi slokami pod názvem Benedikt Edelbeck a s podtitulem Gruß an Budweis, Weihnacht 1938, takže jde snad o starší, původní verzi textu. |
|
|
Auf ein Wegkreuz Mit wofieri Gedonken kimmst za mir? Mit dan Vazogn? Sull ih in Herrgoutt nix wia Älend sogn? Denk noh! Leicht kimmt da douh wos Liabs nouh fier! Is wohr! An iadn Tog bist tret und geschlogn? Koa Freud host nia? Du Orms! Vor Jommer follst ad d Knia Glong her, da Kreuz, ih wier da s trogn! |
Kříž při cestě Kolemjdoucí, s čím ke mně přicházíš? že rozmrzelý jsi, že nemáš klidu? Bohu nic neneseš než tu svou bídu? Postůj! Snad cos o lásce vyslovíš! Či ne? Žes denně umořen a vším jak ubitý? Že snad ti radost není přisouzena? Ubohý! Žalu v tvář tu padni na kolena a chop se kříže, jej jak já bys přec měl nést i ty! |
|
Mein Böhmerwald, 1954, č. 7-8, s. 5 |
|
|
Slovníček: wofieri = proč, nač, kimmst d = přicházíš ty, dan Vazogn = tvá zhýčkanost, Älend = bída, denk noh = pomysli, leicht = snad, kimmt da fier = ti napadne, an iadn = jeden každý, koa = žádná, follst af d Knia = padni na kolena, Glong her = sáhni, da Kreuz = tvůj kříž, wier da s = werde dir! |
|
|
Sommernacht Der Maund hot s Dorf eingspunna In Liacht, s war heller Tog. Stad is wia ba r an Wun (d) a Ner d Kira-Uhr hot ihr bsunna Af ihrn Stundenschlog. A Kruag laaft vull am Brunna - Wem s sou spat dürschten mog! O Wald! O Mühle im Grunde! O Stadt in Not und Tod! Wie brennt des Heimwehs Wunde, brech' ich der Fremde Brot! |
Letní noc Měsíc teď nad dědinou stříbří svou příz a běl. Lomoz dní, které plynou hodinu za hodinou, v noční čas oněměl. Tma dechla studnou stinnou, kdo v snách by žízeň měl. Ten les! Dolina mlýna! Město! Tvůj pád a žal mi dálka připomíná - to vše mi kdosi vzal. |
|
Hoam!, 1996, s. 591 |
|
|
Die Loimühle In einer buckligen Welt, auf der der Wald wachst zum Himmel hinein, Dass etliche liebe alte Heilige schon über das ewige Waldrauschen grantig sein; in einem Tal, das nur ein Sträßlein ertragt, So schmal, dass drauf jeder Fuhrmann dem andern eine saftige Grobheit sagt, Und wo der Mühlbach dumm wie ein Hüterbub tut, Über alle hübel springt oder träumend hinterm Erlet ruht: Klappert eine Mühle, rauscht eine Brettsäg, rumpelt ein Rad, in den Abend spät... Und wie könnt's denn auch sein, dass ich selbige Mühle nicht kennen tät! 's is ja die Loimühl! Und mein Ähnl, meiner Seel', Hat auf ihr ganze Kornäcker vermahlen zu Bauernmehl. Und die Mühle hat gemahlen über alle Türken- und Schwedenjahr'; Und wie noch Neuwirten Gupf dem Teufel sein Schlössel war, Und das Wasser hat übers Rad gestaubt, wie ihn der Müller grob ins Bloh gespannt Und ihm der Schwarze dafür ins Dachstroh gefaucht den höllischen Brand; Und wie auf der Birkenasthutschen des Häuslmanns Geiß Sich selbst erhenkt hätt' - was mein Vater gut weiß! Der als Hütbub im zitternden Haselschatten mit dem Robinson saß, Bis einmal das Vieh der Wagnerin die Sträußeln im Garten fraß..., Und wie - da war ich selbst schon ein keckes Kind! - An einem Himmelfahrtstag meine Mühle bis auf den steinernen Born verbrinnt Sie stand nur grabstill, meine Mühle, als mein Ähnl auf seiner letzten Ruhstatt lag; Und jetztkommt's mir für, dass sie nimmermehr rauschen und plauschen und rumpeln mag. Jetzt ist das Rad voll Moos und die Säge stockstill, Und vielleicht fall'n sie einmal zusammen - wie der Herrgott halt will! Dann wachsen die Stauden über Grund, Grant, Grintl und Grub', Und am End' findt kaum das Örtel der letzte Loimüllnerbub. |
Lojzův mlýn Tam v světě kopců a vrchů, kde les roste z dolin k samému temeni, a i ten miloučký kamenný starý svatý je už trochu znaven tím věčným šuměním, v údolí, kterým vede silnička jediná, tak úzká, že každý vozka ji šťavnatým slovem proklíná, a kde mlýnský potok jak pasáček zpívat zdá se mi, přes luka skákat a snít pak zdlouha mezi olšemi, klapal jeden mlýn, hlučela pila, šumělo mlýnské kolo pozdním večerem, ať jak chci vzpomínám, neznal jsem větší krásy v světě veškerém! Ba, to byl Lojzův mlýn! Tam krev krve mé, můj děd ze zrna všech selských polí znal dobrou mouku vyrábět; a ten mlýn za všech tureckých a švédských válek věrně mlel, když ještě tehdá na Nové hospodě čert své kousky vyváděl. Prášil se vodní proud nad kolem, jak mlynář svedl ho k němu prkenným náhonem, za to mu čert zapálil došky na střeše v svém hněvu pekelném; tu v březovém houští se kdysi koza domkářova oběsila sama, jak mi otec vypravoval - viděl to, když jako malý pasáček seděl ve větvích, kde měl Robinson svůj hrad a Wagnerovu krávu nechal zatím kytky v zahradě ožírat, než - a to jsem byl už já sám kluk hbitý docela - na den Nanebevzetí střecha Lojzova mlýna jasně hořela - až do základů tak zašel můj mlýn, jak hrob zel, kam i děd brzy se odebral, a mně teď připadá jak sen, že mlýn tu šumět tak uměl a hučet nepřestal. Kolo je teď plné mechu, i pila mlčí napořád a snad v prach zajde všechno - jak Pán Bůh ráčí dát! Pak zaroste houštím a hložím, co bylo, to málo, kde kdysi mlel můj mlýn, a nakonec sotva najde to místo, poslední krajánku, tvůj syn. |
|
Des Waldes Widerhall, s. 25-26 |
|
P.S. Podle Gallistlovy Heimatskunde des politischen Bezirkes Krummau ve 2. vydání z roku 1903 patřil Loymühle, na školní mapě okresu z roku 1894 zřejmě chybně označený Logmühle a většinou ostatně německy psaný Loismühle, podle soupisu obcí z roku 1921 i na meziválečných mapách proto asi česky pojmenovaný Lojzův mlýn, k obci Běleň (Wieles), školou náležející k Zátoni (Ottau). Německé psaní názvu mlýna odkazujeme zde zpět ke Gallistlově cenné knize, české znění Lojzův mlýn je dnes zachyceno i novým nápisem pod běleňskou lípou, která se časům navzdory dosud věrně zelená. Sluší ovšem dodat, že sám autor básně odvozoval ve vzpomínce nazvané Vergessenes und Halbvergessenes, jak byla otištěna v Glaube und Heimat, č. 4 ročníku 1986, tedy krátce před Leppovým úmrtím, jméno Luimühle (a také následně jeho Luimüller či Loimüller a Luimüllerbub) od křestního jména Eligius, což byl i svatý patron zlatníků a kovářů.
Mýtus vsi
Ves má svou tvář, která nestárne: má pradávné rysy, které vyznačují právě její bytí jako žádné jiné. Ty rysy zbrázdily čela venkovských mužů, shlukly se kolem úst venkovských žen a ani ty nejkrásnější a nejmladší mezi nimi je nedokážou skrýt; dokonce i děti, ty novorozené ještě hlouběji než ty dospělejší, už je nesou. Všichni, muži, ženy a děti mají týž jediný rys tváře, vyhlíží jimi jakoby jedna jediná tvář. Je to právě ona, věčná, jíž na nás hledí stále znovu sama prastará duše, dávný duch té vsi, který přežil všechna její pokolení: duše neklidná a neúnavná, věčně mladá, všudypřítomná; trvající, vždy proměnlivá a božsky tvárná, jinoch, muž, stařec, a znovu chlapec: tajuplná, neuchopitelná v proměnách dne a roku, v proměnách staletí a tisíciletí.
Zrodil ji sám příchod života, který se před tisíci jar soustředil na plochém, drsném, kamenitém horském úbočí ve shluku vesnických stavení uprostřed ostrůvku zkypřené půdy. Stal se sám tou vsí, přijal podobu jejích prvních domácích obyvatel, jejichž ohniště tu po staletí žhnulo a očistně plálo až do chvíle, kdy jednou se srdcem náhle lehkým příliš ochotně podlehli stesku po dálkách, vysadili veřeje z věrné domovské půdy a dychtivým krokem, spěšným dusotem kopyt a těžce se za ním valícími koly vozů překonali horskou šíji a prorazili si cestu lesy, aby překonali vytouženou dáli a ztratili se kdesi v ní.
Ona duše však zůstala v přízračné samotě horských končin, uprostřed zástupu obrovitých dubů a pravěkých buků, jejichž koruny nekonečným mírem svého šumění jakoby kolébaly na pokraji moře bouří věkovitý jas slunečného času, mraky a sníh ve svém větvoví, ve svých květech i deštích. Cizí lidské hlasy jí vpadly do sluchu a vyděsily ji. Ten neuchopitelný život, který v ní dosud přece jen tiše dřímal, náhle znovu vydechl a procitl. A tak ho ti cizinci zaznamenali jako dech, vlahý a sotva zřetelný, kamkoli tu vstoupili, kdekoli se shýbli nad pramenem, kdekoli nad zpráchnivělým a zarostlým prahem podlehli přání, natrvalo se tu už usadit. Cítili, jako by se jim cosi vzpíralo: zachvěli se, tušili tu neviditelnou přítomnost, stíhali její neuchopitelný odpor. Pobýval jako sen v těch končinách, byl tu domovem. Pověsti cizinců byly plny strachu před ním. Byl to skutečně sen, žil životem snu a proto zůstal mladý. Čekal. Pak jednoho dne sekera spustila a ťala do ticha jako blesk; utkvělý sluneční proud se zapotácel, dávnověk se s rachotem a šuměním zřítil v tisícileté věkovité koruně. Oheň vyšlehl vzhůru, vyšplhal se až k vrcholu kmene a se supěním drtil podrost, křoviny i vysokou trávu; po celé dny se pak povaloval jak pomatený po území, které stvořil, dokud z něho nezbyl než popel a dým. Bylo mu, jako by znovu vznítil blesky jarních bouřek, jako tak často pak, když hrom uháněl lesy, plápol, jímž vyšlehla snad sama ta země.
V tání úsvitu vychládaly poslední stopy plamene a hned za ním šel člověk: na jeho ústa se kladly brázdy vrásek únavy, usmíval se však a hovořil. Byl tu palouk, rozlehlý a kamenitý, a plnil se lidmi. Hovořili a zpívali. Hlasy, ochraptělé únavou, ale zaplňující prostor přemožené divočiny, patřící i jemu, prostoru, který přiměly procitnout, opojně tušícímu, že byl sám obdarován, nabírajícímu dech hlouběji, tak zhluboka, že noví usedlíci v jeho dechu okřáli radostí a sepětím s půdou, kterou právě vydobyli: jako svůj domov, pole i hrob.
A pak se ze země zvedla dřevěná a pryskyřicí vonící obydlí, v nichž se až tmělo útulností ohrazení a kde v peci bílého stavení vyskočil čerstvý plamínek, kam jen spoře pronikl sluneční svit; na chladivé, udusané půdě, kde jen domácí krok spočinul se zálibným oddechem. I on překročil práh, své svatební štěstí vysoko v pažích, blaženě oslněn tlumeným bytím, jak ho dokáže příst jen domov, až oči přivíral. Světlo ho zahalilo, vynořoval se z něho jako mihotavé stíny, teď teprve pravý otisk prvých lidí tohoto společenství a vesnického způsobu bytí. Jeho rysy nepotemněly osudem; jak běžel čas, jako by naopak omládly. Pod osinatým obrvím, pod kšticí sluncem vybledlou, nad závratí a únavou ocelových očí, ochmýřen kolem úst jakoby první zralostí, osmahlá hruď v bouřlivém náporu dechu a mladého srdce tepajícího v žilách, postava vzrostlá jak strom v pozdním létě života, hlas, který jen vzácně bylo slyšet vyrovnaný a stálý: dosud nepřekonané dětství a už smyslů zbavené tou temnou vášní plnou životního žáru, zaskočené šumivým jásotem věčně obrozujícího se lidství. Tak i zůstal; tak rostl ten život ve společenství vsi. Tak jí dával zvuk, dal jí i rodit děti a byly mu podobné, tuze podobné: v jejich tváři byl jeho prastarý rys, rys každičké jemu rovné bytosti.
Znovu je tu v neklidu blesků nad obilnými poli; jako vesnický potok, jehož proud čeří ranní vánek, roztáčí mlýnek pro radost chlapeckých her, nad nimiž odpočívá v koruně třešně v blaženém úkrytu; jen světlo, které na něm všude lpí, ho prozrazuje - a pak ta píseň beze slov, nápěv stejně svěží jako ty rudé plody na větvích kolem, stejně jako ony i sladce trpký, neuchopitelný však na rozdíl od nich. To je dopolední hodina té vsi; hodina jara. Je tu jako nějaké kouzlo nade vsí, on sám však rovněž očarován.
Pak se zatřpytí kosy na ramenou ženců a rosné ráno září jako krůpěj potu na jejich čele. Brzy je slyšet na lukách smích a ruch: senoseč ovládla stráně a údolí. Vzduch voní plodností nad vlhkou pokosenou travou a zaplavuje dusnou sladkostí celou ves, takže on, který střeží mír chalup, v opojení zapomíná sebe sama, svévolný jako čtveračivá šibalství dětských her se škádlivě zaplétá nenadálým vpádem do jejich reje; až se nakonec už jen vleče jako poryvy větru za humna a vraty až do světnice ke kamnům a motá se tam ženským kolem sukní tak dlouho, až je rozesměje jako to kdysi dokázali chasníci se svou znejmilejší. Nad kolébkou zavane mazlivou něhou; jeho kštice se vůbec nejraději sklání nad dětmi a naslouchá věcem příštím z jejich drobounkých hrudí. V těch dnech mezi květem a zralostí plodů je zaplaven sám sebou v bezbřehém citu. Vlahé večery voní senem a jen občas cinkne do tmy okno dívčí komůrky.
Šepot a smích se pak ponoří do snu letní noci. Ten jako sladké bezvládí se rozprostírá nade vším. Celá ves je jedno jediné přízračné květenství, přesila květenství. Spí v něm tak hluboce, že v té propasti spánku ani nezaslechne velebný hlahol vesnického zvonu, který pozemsky vroucně slaví samo božství života. Mezitím se čas naplňuje jako plody zaokrouhlující se víc a víc. Zralost se klade na celou výměru obecních polností, těžká a hustá stoupá míznatá šťáva do stébel a klasů, než v nich léto ztuhne do konečnosti tvaru. Stíny klonících se květů už dávno odvanuly; teď zní praskot plných klasů. Pak zažehne pole řinkot kos. Sečou obilí, ale zdá se jim, jako by razily silou větší než svou vlastní hluboké štoly do klasnatých řad výše dospělého muže. Je tomu tak. Vysoké léto hoří ve tvářích. Je to mužná síla plnosti času a práce. Oko mračně planoucí starostí o žně, únavou a prachem, hrdlo se všemi ženci kolem žízní vyprahlé a vyprazdňující s nimi džbán ryzího truňku; přes okraj, kde nasazuje své rty k plnému doušku, pije na radost z díla. V sýpkách tma zlátne samým očekáváním úrody. Drží pak na uzdě při vjezdu frkající hřebce před vysoko planoucími fůrami naložených vozů, jako by vjížděla zuřivá spřežení samotné letní bouře. Není to však nijaký zápas, který je obklopuje halasem. To jen požehnání polí si vyprošuje vstup pod vesnické krovy, než podzimní nečas zmarní všecky plody zemské.
Při cestách už odkvétá pozdní léto, mnohdy už slunce zapomene vyhlédnout zpoza mraků. Ještě se svážejí ječmeny a ovsy ze strnišť. Po těch však už se prohání první zimavý vítr a z potoků se teď zvedají mlhy už o polednách.
Duch vsi o tom však nechce nic vědět; jemu ze všech zdí a stěn té vsi třpytně září život, který se kolem letos urodil tisícerou způsobou zrna a plodu. Hnědé paže ženců se proplétají ke kolovému tanci; jedny žhoucí rty se přisávají k jiným v tom opojném reji, stále se stupňujícím. Venku všechno kleslo únavou, růst i země sama, tady uvnitř naopak je všecičko obtěžkáno samou dychtivostí konání. Mlat duní jako pod kroky vojsk. Vášeň se vzpíná jako divý nesedlaný oř, jakoby navzdory podzimu, co by chtěl, aby všechno umlklo, vybledlo, zetlelo. Pije se na kuráž a dokud šumaři prohánějí své smyčce po skřipkách, plápolají písně do noci jako žhavé plameny. Tu se zjeví duch vsi v tanci tak, že ho na okamžik pozná jedna z dívek, poté však zapadnou zas v křepčícím chumlu, že už se nepoznají navzájem. On předzpěvuje a haleká pak nocí dál, co je ves dlouhá; až jasné ráno ho skryje v teplém přílivu světla.
Pak jednoho dne dorazí z plání podzimní fujavice. Tancem mrtvých končí tak horoucí rej roku. Počet temných hodin vzrůstá. Na lavici u kamen, v soumračném svitu louče, jakoby zapomenuta životem i smrtí, ožívá pověst. Ožívá on, mýtus vsi. Naslouchá hovoru přadlen, mužům kutících cosi se dřevem a obklopených záplavou hoblin, dětem před usnutím. Dávný čas ožívá, mýtus žije. To všechno živoucí začíná znovu od začátku. Jeho vlasy splývají mu stříbrem po spáncích, zůstává však mlád i ve své moudrosti a odvěké obeznámenosti se všemi věcmi té vsi; jen sníh ho teď pokrývá, aby nebyl poznán, tak jako kryje celou ves a její polnosti v šíř i v dál.
Jak cepy na mlatě buší deště a šumí kolem dědiny; zrno vzchází, on sám je kolébá ve vanoucím, bledým sluncem jen matně prosvětleném dechu, když něžně vyhlédlo klíčkem z klasu ječmene a on jej zachytil. Trnky a šípky, spálené prvými mrazíky, září v jeho vlasech spolu s hrozny rudých jeřabin, které splétají do věnců i děti a nosí je na hlavách.
Cepy mají hostinu, až se hrnce na policích třesou. Život se cpe plnými doušky, hltá a tváře se mu nadouvají.
Po posečených polích a omoklých lukách klopýtá ošálená Smrt v kalném bezčasí. Vždycky ji ošálí a oklamou ty harašící ratolesti a přezrále osmahlá tráva. Pod ní, v zešedlé zemi, zůstalo přece všechno naživu. Nic jí nenechá ten druhý, věčně mladý a živoucí, a už vůbec nic v těch hnědavých lidských staveních; když už, bláhová, vyveze na své smrtné káře ze vsi nějaké to choré tělo, dostane z něho nakonec jen to své, co opravdu propadlo času. Smrt nemá přece vskutku nikoho z těch, kdo leží v hrobě, nanejvýš tu tělesnou schránku, daň zemi. Ti všichni, kdož ve vsi umřeli, žijou dál v tom věčně živoucím jejím duchu; drží statek a střeží úrodu, jsou patrni v každém člověčím počínání; ničím se nepohne, čím by nehnuli i oni.
Je to jako s plným klasem: sype se z něho zralé zrno, žádostivě už dychtivé příští setby. Žádné z nich nebude ztraceno; zapadne jako osev i do kamení a hloží. Z každého tu něco zbude; stonásobně se navíc rozhostí v čase. Bude snad proto mrtvo?
Jemu se poddá klenba dlaně, když ucítí to tiché bytí klasu, co se právě vysypal; něžný pocit ji zaplaví, jako by přešla setba do samotné ruky člověka...
Vždycky znova nadejde jaro!
Hoam!, 1964, č. 10, s. 1n.
|
Neujahrslied Geh', Schwager, zäum die Rösslein, zäume, flecht Tannenreisig ins Geschirr, indes ich in das Schneien träume, wie über mir ein Sternlein irr; ein unstet Sternlein ohne Treue, ein unstet Sternlein ohne Glück - und dann fahr' zu, hinein ins neue, ins junge Jahr, und blas dein Stück. Und lass dabei die Rosse laufen, eh' sie von deinem Horn erwacht, blas was von Dreinhaun, was von Raufen, nur nichts von Abschied in die Nacht; blas wie zum Kampf, zum Glückgewinnen - Doch fort! Sie schlägt bei Gott, schon Licht! Was soll's? Ach, ein paar Tränen rinnen, paar dumme, über mein Gesicht. Lass von der Lieb' verwunderlichen Nachsommertraum! Es musiziert der Fasching mit zwei Bogenstrichen das Herz zur Ruh', das dich verliert. Bald ist das Städtlein auch versunken im Schnee, bis übern Turm hinan; leicht bindet, vom Silvestertrunken, Münchhausen sich sein Rösslein dran. Drei Schneeball'n an der Fensterladen, der Torwacht noch vom Kutschenschlag; am Hut der Sorge Spinnenfaden -: so fahr' ich in den Neujahrstag. Das macht das Sternlein ohne Treue, das macht das Sternlein ohne Glück. Heijoh! fahr' zu, hinein ins neue, ins junge Jahr, und blas dein Stück! |
Novoroční Zapřáhni, švagře, dneska koně, propleť jim postroj jedlovím, bludná hvězda nás blahosklonně povede sněhem. Kam, kdo ví. Nestálá hvězda nevěrnice, bláhová hvězda krok co krok nás obloudí a metelice zahraje svou na Nový rok! Vezmi trubku, zahlahol do ní, až vranky přejdou do cvalu, zatrub jen řádně! Hřívy koní lnou k noci v temném úvalu; trub ostošest, než temno mine, trub jak kokrháč na rozbřesk - co má být? Snad i slza splyne mou tváří - hloupý, planý stesk. Jak pozdní léto v naší bryčce prchá i láska. Zahraje masopust dvěma tahy smyčcem, než pustí jaro do kraje. Městečka pod kostelní bání ještě spí v sněhu opilá a nebem cinknou zvonky sání a smích barona Prášila. Sníh svítí na okenní římse jak dvířka jeho kočáru; až zítra ráno probudím se, Nový rok bude postaru. Nestálá hvězda nevěrnice, bláhová hvězda rok co rok povede měsíc za měsícem srdce poznovu na útok. |
|
Glaube und Heimat, 1978, č. 1, s. 1 |
|
|
Lied beim Felderbeten Du bist und bleibst, o Gout und Herr, A Bauer in uller Ewigkeit. Die hoihen Karner hand dan Ehr, Die schwaren Äjhan hand ma (n) Freud. Host gweist mit dani Händ man Pfluag, Host gsaat da (n) Korn mit mani Händ, Brichst d s Brot ins wia in n Sakrament. Mit Sunn und Regen host d ulls gweicht, Niads Feld is hiatzt a Kira worn; An iader Roan vull Bleamln leucht't: Da (n) Suhn war durt in n Himmel gfohrn. Wia Weihrauch gloust am Korn die Blüah; Wia Kirzenliacht der Himmelbrond; Und d Lerchen singant ins a fier, Dos Segenliad von n Bauerlond! |
Píseň při prosbách za pole Seš a zvostáváš, Bože náš, jak my sedlákem navěky. V každičkym zrně vožíváš, klas každej plníš bezděky. Pevnou svou rukou vedeš pluh, seješ i šlechtíš mnohej štěp, ve svátosti svuj lámeš chléb. V slunci i deštích žehnáš nám, na rosnej mezi svítí květ; je každý pole jak Tvuj chrám, jak hledíš z nebe na náš svět. Co voběť Tobě zraje plod a zlátne s každym červánkem; a skřivan zpívá vo překot Boží slávu pro selskou zem! |
|
Glaube und Heimat, 1998, č. 4, s. 25 |
|
|
P.S. Báseň je převzata z Leppovy slavné sbírky Kornsegen (Požehnání zrnu). |
|
|
Herbst im Böhmerwald Die Heide blüht. Ein Vogel schluchzt im Wald verscheucht sein Lied. Der Reif friert an den Schlehen wie früher Schnee. Wie bald doch, ach, wie bald, dann ist es um das letzte Blüh'n geschehen! Die Erde schauert nach der letzten Mahd, in jedem Föhrenwipfel schreien Krähen. Die Hasel seufzt am überblühten Pfad: der Frühwind will ihr letztes Laub verwehen. Und still am See der Tag vorübergeht, seit eine letzte Lerche dort getrunken. Ein Vogel schluchzt. Die rote Heide weht, als wär' noch erst dein Schritt in ihr versunken. |
Podzim na Šumavě Slať kvete. Ptáček v lese štká, ztratil svůj zpěv. Na trnce skví se jíní jak časný sníh. A už se nepotkáš než s tmou, která dech květů vposled stíní. S poslední senosečí z luk jde chlad a vraní křik zní nad černými lesy. Řad lísek u cest slyším zavzdychat, než vítr otrhá je pod nebesy. A nad jezerem oblak uplývá, hladina nad skřivánky zavřela se. Pták zaštká. V rudých slatích zaživa krok zajde. To ty, sám ty zmizels v čase. |
|
Hoam!, 1996, č. 10, 2. str. obálky |
|
|
P.S. Autor tyto verše napsal ke 120. výročí narození Adalberta Stiftera roku 1925 |
|
|
Bauernweihnacht* Der haligi Josef Holz klauben tuat; Maria schloft in n Stoll af r a horten Burd. Und wia r a aft d Tür eahm afmocht stad, Schnee und Maunschein gach einiwacht. Und d Stollbruck leucht 't wia r an Ocker Korn; Und d Maria schaut drein grod wia verlorn. Dur s luckati Doh a Sternderl brinnt; Der Maria af n Kniahan woant a kloans Kind; Und Ummadum blüaht s Heu, blüaht der Klee, Blüahnt roidi Roisen aus n Schnee; Und s dürri Strouh, dos greant vuller Taub; Aus die Äjhan waht d Blüah ols a gualdner Staub; Wia Wounn in n Kornfeld ba der Nocht, Maria in Herrgoutt af d Welt hätt brocht... |
Selská svatá noc Svatej Josef je v lese pro klestí, Maria v koutě chlíva tvrdě spí. Sotva se vrátil zvenka, votevře; sníh a tma spolu třou se vo dveře. Sláma v žlabu svítí jak ze zlata - Marii zbudí záře bohatá. Děravou střechou dou hvězdy do síně: Maria houpe dítě na klíně. Seno i v zimě voní jetelem, ve sněhu jak dyž růží nastele. Kolem nich vobilí se zelení, v zlatej prach se noc kolem promění. Jak pole zlatý se věky bude skvět, že Božský Dítě navštívilo svět. |
|
(1922) |
|
|
Böhmerwald Nie bist du mir verloren! Des Leides Dämmerung hat dich mir wiedergeboren wie erste Liebe jung. All dein Wort und Gebärde, Antlitz und Gestalt, Himmel, Mensch und Erde; Heimat, Böhmerwald! Deine Brunnen, die klaren, rauschten wie schweres Blut, als wir ins Elend gefahren; Gott weiß, wie weh das tut! Wie einst aus ihrer Tiefe mir deine Stimme schwoll, als ob ein Herz mich riefe, Herz, das übervoll, muss ich nun immer lauschen, wie sich im Märchen versinnt über dem Brunnenrauschen ein unseliges Kind! |
Šumava Neztratil jsem tě navždy! Naopak, den co den stesk křísí dech tvůj každý jak první lásku sen. Každé slovo, rys tváře v paměti zůstává, země uprostřed záře, vlast lidí, Šumava! Jas tvých pramenů šumí, má krev v nich kolotá, vyhnanství tišit umí, všechen stesk života. Z tvých hlubin temně zdola zní ten zdroj kypivý a srdce neodolá hlasu, jenž oživí v něm onu starou báji, už nepřestane znět. Prameny zhloubi lkají, bojím se vyprávět. |
|
10 Jahre Deutscher Böhmerwaldbund - Ortsgruppe Waldkraiburg, s. 35 |
|
|
P.S. Při otištění prvé sloky této básně v Hoam!, 1987, s. 183 je připojena datace "Ostern 1982", tj. Velikonoce 1982, následuje pak poznámka, že ji autor vepsal s věnováním Dr. Alfredu Königovi do své knihy Antonia. Jde tedy vlastně o dataci věnování. |
|
|
Dem Böhmerwaldmuseum in Passau Und so umfange, umfange uns der selige Traum, Als überschritten wir der Heimat Schwelle, Damit das Auge sich in diesem Raum, Das heimwehtrübe, wundersam erhelle, An unsres Wesens Zeugnis, Bild und Kunde, An unsres deutschen Wesens Werk und Erbe! Und dass in uns niemals die Heimat sterbe, Gelobt sei es in dieser Weihestunde! |
Šumavskému muzeu v Pasově Ať nás tu obejme ten rodný, blízký sen, když staneme jak nad domácím prahem, když zrak, tím živým divem opojen, se steskem omží a hned zjasní blahem, tváří v tvář obrazům dělného živobytí, dědictví předků. Tady klíčí víra, že domov v srdci nikdy neumírá, naopak v nás jak požehnání svítí! |
|
Böhmerwäldler Jahrbuch 1964, s. 93 |
|
|
P.S. Báseň, otištěná v prvém z řady dnes už téměř čtyřiceti ročníků šumavských krajanských kalendářů, byla původně určena slavnostnímu otevření muzea na pasovském Horním hradě (Veste Oberhaus), kde také tehdy 8. května 1954 zazněla. |
|
|
Einem böhmerwäldler Bauernsohn Tauch' an und pflüge, dass die Pflugschar glüht: lebt ein Volk, solang Korn ihm blüht! Tauch' an und ackre, dass der Acker staubt: lebt ein Volk, nur wenn es an sich glaubt! Und säe weit und breit ins Land hinaus den goldnen Samen deutscher Eintracht aus; es wachse über Grenze, Pfahl und Stein ein Volk vom Böhmerwald bis an den Rhein! |
Šumavskému selskému synovi Vezmi pluh, orej, až se zajiskří: žít bude lid, jenž kráčí žni a zrnu vstříc! Vezmi pluh, orej, než se sešeří: žít bude lid, jenž sobě uvěří! A sij zrno do kraje v šíř i v dál, to svornost rodu jak bys zaséval; přes hranice vzroste, z hor dál do rovin týž lid od Šumavy až po sám Rýn! |
|
Wäldlerkalender 1924, s. 33 |
|
|
>P.S. V pozdější verzi, otištěné i v antologii Deutsches Kalendarium jako 104. svazek Eckartschriften rakouského Landsmannschaftu ve Vídni 1987 na s. 129, zní pátý a šestý verš originálu, respektive zřejmě poslední dvojverší této verze takto: |
|
|
Es wurzle, wachse, was Gott segnen mag,
|
Kéž ujme se a vzroste, kéž Bůh dá,
|
|
Böhmerwäldischer Totentanz Ein Streitgespräch auf dem Sterbebett D e r T o d Steh af! steh af! long her da (n Händ; Ih moch da (n Leben hiazt an End! D e r M e n s c h O bittrer Toid, mej weist mar s furt, Man ormi Seel, des ewi Guat? D e r T o d Ih weis da (n Seel in a Graum und Nocht, Dass in den ewin Fuier schmocht't. D e r M e n s c h O toid, tuat dar ma (n Seel nit load? Wos mochst mar du ma (n Sterben hort! D e r T o d Mih schreckt koa Load, mih schert koa Liab; Hiazt gib dih endla drei (n und stirb! D e r M e n s c h Ih kaunn dar nit ma (n Seel hingebn; Ma (n Seel, die ghört in s ewi Lebn! D e r T o d Da (n Seel, die ghört in d Finsternis, Dej is an iaden Sünder gwiss! D e r M e n s c h Ma (n Seel, die ghört in s ewi Liacht, Um Jesu Kreuz dej Gnod ihr gschiahcht. D e r T o d Niamoln derhört dih Goutt der Herr, Kimmst du mit daner Sünden Gschwär! D e r M e n s c h Blüaht nit in uller Himmelsprocht, Wos Menschenhänd am Herrn vullbrocht! D e r T o d Nit dass ih wüsst, wos du do redst; Du bleibst verlorn, wounns d nouh sou betst! D e r M e n s c h Fünf Wunden roit aun insern Herrn Man ormi Seel derlösen wer (d) n! Dej bliatetnt in der Ewigkeit, Dej bliatent um ma (n Seligkeit. Fünf Roisen an iadi Oisternocht Blüahnt af aus Jesu liab un Mocht. Geh zua dan orgen Weg; ih woaß, Zan Heilond geht ma (n letzti Roas. Der nimmt mih heunt nouh gnodenweis Zan eah, in s seli Paradeis! D e r T o d Tua aus mit daner Seel, tua aus: Da (n Leib, der kimmt mar nimmer aus! Sechs Breder wer (d) n da (n Hausung sei (n; sechs Schuah tuif groben s dih aft ei (n! D e r M e n s c h Grob ein man ormer, toiden Leib, s is jo da (n schiaher Zeitvertreib! Ma (n Seel, dej geht in a Himmel ei (n Noh uller bittern Erdenpei (n) ! - |
Šumavský tanec smrti Spor vedený na smrtelném loži S m r t Vstávej, dej ruku, je čas jít, chci teď tvůj život ukončit! Č l o v ě k Ty hořká smrti, když s tebou mám se brát co věčná má duše, již mám nad poklad? S m r t Chci nést tvou duši, kde noc je a tma, tam ve věčném ohni se smažit má. Č l o v ě k Ach smrti, není ti duše mojí žel? Chceš, abych svou smrt ještě těžší měl? S m r t Mne neděsí bolest, lásku aniž znám; zemři teď hned, nejsi přec v koncích sám! Č l o v ě k Nemohu nikdáž dát svou duši tobě; patří jí věčnost, ne tma pod zemí v hrobě! S m r t Duši? Jí sluší jít do noci, hříšník ví, že není tu pomoci. Č l o v ě k Má duše už vidí ten věčný jas, kterým Kristus na kříži spasil nás. S m r t Nikdy víc Boha svého nespatříš, pomysli jenom všech svýchhříchů tíž! Č l o v ě k Jak nebe září, chci mu rozumět, že nezná hříchů, co jich spáchal svět! S m r t Hřešíš dál slovy, když už není sil; jsi ztracen i tím, cos kdy vyslovil! Č l o v ě k Pět ran mého Pána svítí tmou, Ty spasí mou duši nebohou! Krvácí dál a věčně zas na kříži, aby spasil nás. Pět růží kvete ve svatou noc pro Kristovu lásku námna pomoc. Jdi si svou cestou; já už vím, že Spasitel velí krokům mým. Ještě dnes milost mně dá On sám, ještě dnes ráj s ním spatřit mám! S m r t Zhasneš i s duší, kaž si, co jen chceš, Svým tělem nikdy už mně neujdeš! Šest prken stlučou teď na rakev tvou, šest stop pod zemi tě zakopou! Č l o v ě k Zahrab jen moje tělo zmučené, to je, co stačíš mít a více ne! Má duše stoupá zato k nebi až po hořké pouti, jíž je život náš! |
|
Hoam!, 1961, č. 10, s. 1 |
|
|
P.S. Vedle prastaré literární formy "sporu duše s tělem (a člověka se smrtí) " tu autor použil i motivu mystické růže, pětinásobného květu jako symbolu Kristova utrpení a spásy, který v tolika šumavských kostelích jako rožmberský erb splývá s tradicí jistě i nábožensky dávnější, připomeňme jen slavníkovskou růži svatého Vojtěcha! |
|
|
Beim Friedhofstor Zu dana Muadan ihrn Grob gehst, Büawei? - Jo. - Wos willst denn durt? - Frogn, mej 's nit hoamgeh mo. - Ma Kind, a Tots valongt eahm souwos nit. - Mit mir geht 's gwiss, wonn ih 's rechts hols und bitt! Und wonn dih nit wort? - Wos glaibts ner, Moahm: Ih bin ihr doh da liaber gwen dahoam! - Ma Kind, de Weitn zan ihr dagehst jo nit! Wia dös? In Freithouf eini de poor Schritt? |
U hřbitovní brány Jdeš, chlapče, na hrob za maminkou? - Ba. - A co tam chceš? - Říct, že jí doma potřeba. - Dítě, na mrtvých nejde tohle chtít. - Ne, se mnou jistě půjde, stačí poprosit! - A když tě nečeká? - Co jen vás vede, teta, se mnou by máma šla třebas až na kraj světa! - K ní však je dál, než tušíš, synku, škoda slov! - Cože? Jen těch pár kroků od nás na hřbitov? - |
|
(1922) |
|
|
Slovníček: Dana Muada = Tvé matce, Büawei = klouček, mej = proč, nit hoamgeh mo = nechce jít domů, a Tots = mrtvý, eahm = se, hols = obejmu, nit wort = nečeká, ner = jen, Moahm = teta, da liaber = ten znejmilejší, gwen = gewesen, zan = k, wia dös = jak přece, eini = dovnitř, až, poor = několik málo. |
|
|
P.S. Baladická síla ne nepodobná naší lidové písni Osiřelo dítě. Říká nám tolik všem po matce pozůstalým. |
|
|
Die bange Nacht Du kimmst dur d Mainocht gonga; Die is bong wia fier an Gricht - Ban ulle zwoun Händen holt ih dih gfonga und suach da(n) liabs, liabs Gsicht... Grod is da Maund afgonga. Da(n) Gsicht wird vulla Liacht. Ban ullen zwoun Händen hol(t)n miar ins gfonga - Wer woaß s, wos mit ins gschiacht! |
Úzkostná noc Přišlas májovou nocí mne soudit jak ze snáře - já chytl tvé obě ruce vší mocí a hleděl ti do tváře ... Tu právě měsíc procit ' zalil tě sametový. Tys chytla mé ruce obě vší mocí - co stalo se s námi, kdo ví! |
|
Im Paradies Unser Kinnei tuat sih mit a Herrgouttei spieln, Dös tuat eahm von guldan Himmel daziehln. De Engala reiten auf a Knia unsern Herrn: Und oa toan Vastecka spieln hinter de Stern. Und s Herrgouttbüawei und unser Kind Guckent fiera ba an Stern, der am hellsten brinnt. Und da olti Herrgoutt tuat ohischau Aus n Sunnfenster mit saner Liaben Frau ... |
V ráji Robátko naše s Ježíškem si hrálo, zlatý nebe z pohádek povstávalo, andílci vozili se Pánu po kolenou, s hvězdama hráli si na schovávanou. A Božský klouče, s nim to naše dítě koukali na jitřenku při ousvitě. Ba starej Pánbůh i si přivstal na ní, v slunečnym vokně stál tam s Naší Milou Paní. |
|
Mein Böhmerwald, 1954, č. 3-4, s. 14 |
|
|
Slovníček: Kinnei = děťátko, robátko, Herrgouttei = Jezulátko, eahm = jemu, mu, daziehln = vyprávět, oa = někteří, toan Vastecka spieln = hráli si na schovávanou, fiera ba = "herfür bei", brinnt = hoří, olti = starý, ohischaun = hledět dolů. |
|
|
P.S. Podivná útěšnost vyprávění o mrtvém dítěti! |
|
|
Heimatgelübde Heimat! Heimat! Sag'; was ruft mich immer, wenn mein Mut mich in die Welt verführt, dass ich über Tag- und Abendschimmer deinen Namen küsse; sag', was rührt an mein Herz, dass ich mit Händen decke seiner Schläge aufgestörte Ruh', als ob die verlass'ne Liebste wecke ihren Ungetreuen: "Böser, du" - und in ihrem Lächeln Schmerzen zittern, ihre Liebesworte sich mit bittern Tränen mischen, um im Niedersinken einer reuigen Liebe Kuss zu trinken! Aus des Wiedersehens holdem Säumen hat mich deine Not emporgeschreckt; Heimat! Heimat! Wie zu Liebesträumen, todeskühnen, steh' ich aufgereckt! Braut, der ich für ihre stille Treue nie ein Lied und nie ein Leid gelobt, deutsche Heimat, der ich meine scheue Kindesseele schon in Glut verlobt, meine Heimat, sieh', wie ich umfange meine Mutter und der Liebsten muss innig küssen Augen, Mund und Wange, lieb' ich dich bis einst zum Sterbekuss! 1926 |
Zaslíbení domovu Domove! Pověz, pověz, co je mi, byť svět mě láká stálou změnou, že dnem i nocí tebe před všemi vzývám, opakuju tvé jméno, že tě v srdci nosím, v rukou chovám, hladím tiše jizvy skrytých ran, opuštěnou zemi vracím znova ve svou náruč, výčitkami štván: v tvém úsměvu vidím stopy bolu, v hořkých slzách klesám s tebou dolů v pádu, s něhou, která bezedná je a za každou nevěru se kaje! V radosti vždy nové ze shledání tvoji nouzi nelze nevidět, domove! Největší láska ani nevrátí ti ztráty marných let. Nevěsto má, země provždy věrná, žízniv žalem šeptám slova chval, němá družko, plachá, nepřeberná, dětským zrakem jsem tě v sebe vsál, vlasti má, zůstaň mi dále matkou, odpusť synu omyly a hřích, nejdražší mi zůstaň láskou sladkou, než vydechnu ze sil posledních! |
|
Jahrbuch der Sudetendeutscher 1994, s. 31 |
|
Karl Franz Leppa nazývá v antologii sudetoněmecké literatury, kterou pod titulem Volk und Leben sám sestavil (vyšla roku 1936 v Karlových Varech), své rodiště Budweis im Böhmerwald (Budějovice na Šumavě). Narodil se v tom městě, jehož úřední název zní České Budějovice, 28. ledna 1893. Jeho rodný dům v Nové ulici (Neugasse) č. 5 stál poblíž míst, kde se dnes tyčí mohutná školní budova z přelomu století, zapomenut jako celá německá minulost města. V Budějovicích Leppa i maturoval v roce 1910, odešel pak na studia do Prahy a po dvou letech strávených 1922-1924 v Českém Krumlově přesídlil do Karlových Varů. Do rodného města se vrátil až za války a žil tu od roku 1941 až do tzv. odsunu. Vrátil se později "dušičkovou" vzpomínkou k tomu děsivému ději, v souvislosti s nímž zahynul i jeho otec. Sám Leppa žil po válce nějaký čas mimo jiné i v Norimberku a zemřel 13. srpna 1986 v bavorském Weissenburgu, kde je i pochován. Mezi šumavskými autory patří k nejvýznamnějším a bývá řazen do trojice vrcholných tvůrců vedle Stiftera a Watzlika i pro svou tvorbu nářeční. Už drobná knížka Herzenssachen z roku 1920 z historie kolonizace Šumavy je dodnes připomínána pro svůj široký ohlas. 1922 následovala sbírka nářečních básní Kornsegen (Požehnání zrnu), z níž pocházejí i dvě naše ukázky. Z řady jiných Leppových děl vynikají jemné novely Antonia (ta obsahuje pověst o vltavském vodníkovi) a Der letzte Frühling. Povídka Andreas Osang (1945) vyšla roku 1948 znovu pod titulem Der Holunderbaum (Bezový keř). I už zmíněná nářeční sbírka Kornsegen vyšla roku 1962 znovu a novela ze života Gottfrieda Kellera vyšla dokonce třikrát v letech 1948, 1953 a 1955. Leppa byl i u zrodu časopisů Der Waldbrunnen, Der Ackermann aus Böhmen a Das deutsche Erbe, jejichž význam přesáhl hranice Čech.
Památce velkého šumavského spisovatele Karla Franze Leppy
Hans Schneider
Před deseti lety, dne 13. srpna roku 1986, zemřel v městě Weissenburg ve Středních Frankách nářeční básník, lyrik a prozaik, autor kulturně historických a vlastivědných prací o Čechách a německém živlu té země v samém srdci Evropy (v originále "über Böhmen und die Deutschen dieser europäischen Herzlandschaft" - pozn. překl.), editor i spoluredaktor antologií i literárních časopisů Karl Franz Leppa. O smrti třiadevadesátiletého muže tehdy veřejnost nezaznamenala, až na stručné ohlasy v časopisech sudetoněmeckého krajanstva, nijakou zmínku.
Náš šumavský krajan Leppa se narodil 28. ledna 1893 v Českých Budějovicích (i v originále "Böhmisch Budweis" - pozn. překl.), rozhodující vliv na utváření jeho bytosti měla však pedagogická působiště jeho otce v širším okolí města, zejména pak ovšem sama rodná krajina jeho otce Adalberta Leppy, učitele původem z jižní Šumavy, v ní pak malá osada Běleň (Wieles), rodiště otcovo a bydliště dědečka mlynáře, jemuž poblíž patřil mlýn zvaný Loi(s)mühle.
To místo jeho původu znám dobře, poněvadž ves, kde jsem byl já domovem, ležela od Běleně vzdálena jen přibližně osm kilometrů daleko. Kromě toho byla moje teta Lore, sestra mého otce, provdána v Běleni na statku zvaném "Schuisserhof". Byl jsem tak řečeno doma v Leppových nářečních verších a povídkách už proto, že jsem sám pocházel ze stejného selského okruhu. Do Budějovic jsme to měli tak kolem 25 kilometrů. Stejně jako Leppův přítel, zesnulý také už šumavský básník Sepp Skalitzky, mohu potvrdit, že třeba básně zahrnuté do sbírky "Kornsegen" a psané v dialektu této oblasti patří vůbec k tomu nejlepšímu, co nářeční poezie kdy ze sebe vydala. Drsná šumavská němčina v ní zazněla jako líbezná melodie. Stačí poslechnout si začátek básně "Sommernacht" (Letní noc):
|
Der Maund hot s Dorf eingspunna
In Liacht, s war heller Tog. Stad is wia ba r an Wun(d)a Ner d Kira-Uhr hot ihr bsunna Af ihrn Stundenschlog. A Kruag laaft vull am Brunna - Wem s sou spat dürschten mog! |
Měsíc teď nad dědinou
stříbří svou příz a běl. Lomoz dní, které plynou hodinu za hodinou, v noční čas oněměl. Tma dechla studnou stinnou, kdo v snách by žízeň měl. |
|
Mlýnu Loi(s)mühle, dědečkovu majetku, patřila všecka Leppova láska a vděčnost. To jemu postavil v básni "Bäurischer Ehrengesang" ve svazečku nazvaném "Brunnenrauschen" (Šumění studny) památník spisovnou řečí. Jak velice lpěl na tomto kousku země a starém mlýně (Budějovice ovšem miloval touže silou), vyjádřil hned následujícími řádky Letní noci po už citovaných: |
|
|
O Wald! O Mühle im Grunde! O Stadt in Not und Tod! Wie brennt des Heimwehs Wunde, brech' ich der Fremde Brot! |
Ten les! Dolina mlýna! Město! Tvůj pád a žal mi dálka připomíná - to vše mi kdosi vzal. |
S tím jemně citlivým, všechen halas odmítajícím šumavským básníkem odešel do nenávratna celý ten kus Šumavy i s dědečkovým mlýnem a s ním i všechno daleko kolem. Stačí připomenout, že jen v naší sousední farnosti Svéraz zanikly téměř všechny vsi k ní náležející; 14 z 18, jež měla dohromady, zašlo docela, z těch zbývajících pak zůstalo z dřívějška pár stavení. Z Němců tu nezůstal jediný. Naší selskou řečí hovoříme my staří jen při krajanských setkáních. Kdo by ji ještě znal po padesáti letech?
Osobně jsem Leppu z domova neznal. Jeho básně a povídky bývaly sice tištěny i ve venkovských kalendářích nebo jsme je tu a tam slýchali na krumlovské měšťance od svých učitelů německého jazyka a literatury. Až ve Weissenburgu při jeho tuším 91. narozeninách jsem se s ním setkal poprvé, když jsem byl jako předseda místní organizace Sudetoněmeckého krajanského sdružení pověřen navštívit ho v posledním jeho místě pobytu vůbec, totiž v domě pro seniory při městské části zvané Schönau. Okouzlil mě nejen svým myšlenkovým rozhledem, nýbrž i duševní svěžestí v tak pokročilém věku. Vycítil jsem ovšem z jeho chování také jistý smutek a rezignaci. Přesto měl z mé návštěvy radost jako z poselství svého užšího šumavského domova. Nežádal na mně opravdu nijak, abych přišel znovu, jako by si spíše ani nepřál častěji setrvávat ve vzpomínkách na to, co bylo, při takové příležitosti jistě nanovo a jitřivě probuzených.
Leppa dne 8. července 1909 v rodných Budějovicích maturoval a studoval poté v letech 1910 a 1911 na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, už v zimním semestru 1911/1912 však přešel odtud do Vídně, aby v metropoli říše absolvoval až do léta 1914 šest semestrů germanistiky a románských jazyků na nejvýznamnější univerzitě celého Rakouska-Uherska. Jeho rozsáhlé a opravdu hluboké vzdělání, které by mohli dotvrdit všichni, kdo se s ním kdy setkali, tu získalo rozhodující základ.
Když vypukla první světová válka, přihlásil se Leppa ve svém rodném městě dobrovolně k pěchotnímu regimentu zeměbrany (Landwehr-Infanterie-Regiment). Prožil v jeho řadách těžké boje, především na haličské frontě. Vyprávěl mi o tom ostatně i můj otec (ročník 1892), nasazený rovněž tam, sám Leppa o tom podal poutavé svědectví ve svazku novel nazvaném "Der letzte Frühling" (Poslední jaro). Už roku 1915 však byl náš krajan pro svůj špatný zdravotní stav propuštěn z armády jako "zbraně neschopný" ("waffenunfähig"). To bylo snad i důvodem toho, že Leppovo vysokoškolské vzdělání nedošlo už nikdy formálního konce.
Roku 1920 vystoupil poprvé náš domovský básník na veřejnost svazkem nazvaným "Herzenssachen" (Záležitosti srdce) jako typický zástupce německy mluvících obyvatel Čech ve chvíli trvajícího šoku z prožitku války, bránící v nově založeném Československu postoj své vlastní národní skupiny vůči násilnému tlaku. Ještě nikdy předtím nezazněl příběh německých dějin hlasem tak plným víry, přitom vroucně hřejivým a lidu blízkým jako z úst historika prošlého pražskou a vídeňskou univerzitou a obdařeného přitom básnickým nadáním, které hned zpočátku rozpoznal Hans Watzlik. V roce 1922 se objevily pak i první Leppovy nářeční básně ve sbírce pod titulem "Kornsegen" (Požehnání zrnu), psané v dialektu jižní Šumavy.
Téhož roku 1922 přebírá náš básník přechodně funkci prefekta městského studentského domova v Českém Krumlově, kterou vykonával jen do roku 1924. Zároveň působí jako praktikant českokrumlovské městské knihovny a skládá v roce 1924 i knihovnické zkoušky (eine Prüfung für das Bibliothekarwesen). Po státní zkoušce 1926 v Praze je rok zaměstnán jako zkušební komisař Ministerstva školství a osvěty (v originále "des Ministerium für Schulwesen und Volkskultur" - pozn. překl.) na Chebsku (Egerland) a poté se od roku 1927 stává ředitelem Městské knihovny v Karlových Varech (Stadtbücherei Karlsbad). Tomuto úkolu se pak náš krajan trvale věnuje až do svého odchodu na odpočinek dne 30. listopadu 1941.
Počínaje rokem 1920 vydal Leppa množství prací částečně i ve vydavatelské a redakční spolupráci se svým básnickým přítelem Hansem Watzlikem. Náš krajan a starý Leppův známý Franz Klug uveřejnil v šedesátých letech dvacátého století v listu Karlsbader Badeblatt následující soupis nejvýznamnějších literárních titulů, spojených s Leppovým jménem:
Leppa jako autor:
- 1920 Herzenssachen, 1. vydání (1920) a 2. vydání (1921) nakladatelství Moldavia v Českých Budějovicích (Budweis), 3. vydání (1923) už nakladatelství Waldbauer v Pasově (Passau).
- 1921 Die Bekehrung des Ellechners, 2. vydání Deutscher Kulturverband v Praze (Prag).
- 1922 Kornsegen, Waldbauer v Pasově.
- 1923 An deutschen Gräbern, nakladatelství Böhmerwald-Verlag v Chebu (Eger).
- 1925 Der Königsbrief, Verlag der Literarischen Adalbert-Stifter-Gesellschaft v Chebu.
- 1926 Krummau im Böhmerwald, nakladatelství Kraus v Liberci (Reichenberg).
- 1929 Hans Watzlik, Verlag der Literarischen Adalbert-Stifter-Gesellschaft v Chebu.
- 1931 Antonia, Verlag der Literarischen Adalbert-Stifter-Gesellschaft v Chebu (následující vydání v nakladatelství Adam Kraft v Karlových Varech (Karlsbad).
- 1938 Der letzte Frühling, Adam Kraft v Karlových Varech.
- 1940 Brunnenrauschen, Adam Kraft v Karlových Varech.
- 1940 Der dunkle Gott, Adam Kraft v Karlových Varech.
- 1943 Andreas Osang, 1. až 3. vydání Adam Kraft v Karlových Varech, 4. vydání už pod titulem Der Holunderbaum 1948 v nakladatelství Strom-Verlag v Hamburku (Hamburg).
- 1948 Züricher Elegie, 1. vydání nakladatelství Westermann v Braunschweigu, 2. vydání (1953) a 3. vydání (1955) v Loewes-Verlag ve Stuttgartu.
- 1955 Antonia, 4 Novellen (Antonia - Der letzte Frühling - Der Spiegel der Basilissa - Der Landvogt von Eglisau), nakladatelství Adam Kraft v Augsburku.
- 1955 Die Heimfahrt, nakladatelství Jörg Marx v Leimen a Heidelbergu.
- 1962 Kornsegen, 2. rozšířené vydání vlastním nákladem v Norimberku (Nürnberg).
- 1921 Otto Ludwig: Die Heiterei, nakladatelství Stiepel v Liberci.
- 1922-1925 časopis Der Waldbrunnen, nakladatelství Heimdall-Verlag v Horní Plané (Oberplan).
- 1924-1925 časopis Der Waldgänger, nakladatelství Heimdall-Verlag v Horní Plané (Oberplan).
- 1930 Ringendes Volkstum, Adam Kraft v Karlových Varech.
- 1933-1938 časopis Der Ackermann aus Böhmen (spolu s Hansem Watzlikem), Adam Kraft v Karlových Varech.
- 1934 Komm tapferer Deutscher!, Adam Kraft v Karlových Varech.
- 1936 Volk und Leben, 1. až 3. vydání Adam Kraft v Karlových Varech.
- 1937 Freiheitstrunken (Arndt-Auswahl, tj. výbor z Arndta), Adam Kraft v Karlových Varech.
- 1937-1943 sborník Das deutsche Erbe (po ročnících obměňován jeho název, např. Das bekränzte Jahr, Garbe um Garbe atd.), Adam Kraft v Karlových Varech.
Dnes jsou všechny v soupisu zmíněné tituly bohužel dávno rozebrány. Už před více než deseti lety, kdy Leppa v letech 1983-1986 znovu žil ve Weissenburgu, nedalo se od nijakého nakladatelství už cokoli získat, ačkoli jsem se o to pokoušel.
Za své působení a literární aktivity byl náš krajan doma několikrát oceněn. Tak mu byla mimo jin udělena literární cena (Schrifttumspreis) sdružení Deutscher Kulturverband v roce 1937 a 1938 Stifterova cena (Adalbert-Stifter-Preis) Svazu Němců v Čechách (Bund der Deutschen in Böhmen). Počátkem roku 1937 byl mezitím i za hranicemi známý Leppa českými úřady zřejmě z politických důvodů zatčen a uvězněn, později ovšem spolu s jinými opět osvobozen.
Po odchodu do penze koncem roku 1941 žil už churavý Leppa opět u svých rodičů v Budějovicích (to už bylo město po dva roky součástí tzv. Protektorátu Čechy a Morava - pozn. překl.). Když sem na konci války dorazila ruská vojska, byl náš krajan vsazen do tábora nucených prací, z něhož byl propuštěn teprve po několika měsících 1. října 1945. Byla to krutá doba, jak později vyprávěl. Už dne 12. října 1945 musel opustit domov spolu s rodiči a starou tetou. Leppa zařídil alespoň tzv. "nucené vycestování" (Zwangsausreise) přes Rakousko. Podal o tom ostatně zprávu v listopadovém čísle šumavského krajanského měsíčníku "Hoam!" v roce 1951 článkem nazvaným "Mein Allerseelengedenken" (Mé dušičkové vzpomínání). Selským povozem vedla tenkrát cesta přes Mühlviertel až k bavorské hranici. V Rakousku nesměli zůstat; Američané si to nepřáli. Na této cestě skonal Leppův stařičký otec, tři dny po něm i teta. Leppa chtěl dát oba pohřbít v Bavorsku, ani to však Američané nedovolili. Tělesné pozůstatky blízkých musily tak najít poslední spočinutí ještě v Mühlviertelu. Náš velký krajan dorazil do Bavorska sám se svou matkou, unaven a se zoufalým smutkem v srdci.
V hledání zbylého rodinného okruhu se pak dostali oba přes rozkotaný Norimberk až do vsi Fünfbronn u Spaltu, později ještě do Suffersheimu u Weissenburgu, kde žila rodina Leppova bratra. V únoru 1946 se tam přihlásil k pobytu "nemajetný knihovník" (mittellose Bibliothekar). Matce, upoutané na lůžko a vyžadující stálou péči, musel být nyní stále nablízku.
V Suffersheimu vedl vysoce vzdělaný, povahou vždy spíše zdrženlivě nesmělý, o to víc však nezištně obětavý Leppa podle všech svědectví život na samém pokraji existenčního minima, zcela zaměstnán péčí o nemocnou matku a dobrou soudržnost celého zbytku rodiny. Intelektuálně založený Karl Franz Leppa a jeho bratr Dr. Josef Franz Leppa (psal pod pseudonymem Konrad Leppa) byli "přidruženými podnikateli" (Sub-Unternehmer) jedné vyhnanecké firmy v Neudorfu při Pappenheimu. Zabývali se mimo jiné sběrem lesních šišek, bodláků a jiných rostlinných plodů. Přesto vystoupil roku 1948 i v té nejvyšší nouzi žijící básník na veřejnost s novou svou poválečnou prózou "Züricher Elegie" (Curyšská elegie) a dosáhl s ní dokonce pozoruhodného úspěchu, poněvadž v letech 1953 a 1955 vyšla hned dvě další její vydání. Roku 1955 následovalo pak nové vydání novely "Antonia" a prvé vydání prózy "Die Heimfahrt" (Cesta domů). 1962 došlo pak ještě na rozšířené vydání sbírky "Kornsegen".
Matka Maria zemřela Leppovi v roce 1952 a rok nato se splnilo básníkovo dávné přání: mohl se s bratrovou rodinou přestěhovat do malého obytného bloku ve městě Weissenburg, kde všichni společně setrvali až do roku 1961. Tehdy odešli opět společně do Norimberka. Tento úsek Leppova života je provázen mnohostrannými, vždy však jen krátce trvajícími písemnými kontakty s krajany v Německu na jedné straně a básníkovou zdrženlivou neochotou, ba odmítáním jakýchkoli veřejných vystoupení na straně druhé. Tak Leppa odmítl 1953 zamýšlenou čestnou adresu (Ehrenbrief) Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Snad básníkovi vadilo, že právě na nejvyšších špičkách krajanského hnutí působí lidé, kterým jde víc o stranickou příslušnost nežli o skutečné prosazování vyhnaneckých zájmů. Tu zkušenost jsem v posledních deseti letech ostatně neutěšenou měrou zakusil i já. V roce 1963 se odehrála scéna téměř komická: k sedmdesátinám básníkovým měla rozhlasová stanice Süddeutsche Rundfunk uvést 30. ledna pod titulem "Karl Franz Leppa, der Sänger des Böhmerwaldes" pětadvacetiminutovou poctu jeho dílu, ale oslavenci se nakonec podařilo dosáhnout stažení pořadu z vysílání. Co jen mohlo tady být příčinou? Naproti tomu přijal Leppa jako pravý Šumavan krajanskou poctu, kterou mu k týmž sedmdesátinám udělil Heimatverband der Böhmerwäldler v podobě zlatého čestného odznaku (Goldenes Ehrenzeichen) spolku.
Pro spisovatelův ostych ze společenských kontaktů, pro jeho téměř úplný ústup do ústraní po válce, pro odmítání všech veřejných poct nemáme vlastně nijaké rezolutní vysvětlení. Snad bylo pro ten případ určující, že citlivý Leppa následkem válečné katastrofy, ztráty domova, vyhnání a ztráty milovaných bytostí na cestě Rakouskem stejně jako následkem nemilosrdného jednání válečných vítězů, velké nouze a neporozumění okolí jakoby oněměl a přes jisté úspěchy v padesátých letech a přes druhé vydání "Kornsegen" v roce 1962 už vlastně neměl nijaké skutečně větší publikum. Jak říká krajan a známý Leppův, básník Franz Liebl z horní Šumavy (i on je zastoupen na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který žije rovněž ve Weissenburgu, nebyl už o jeho umění a autorské poselství zájem. To jednou potvrdil Leppa sám, když prohlásil, že se na kulturním životě už spisovatelsky nedokáže a ani nechce spolupodílet. S novým domovem se Leppa básnicky už nevyrovnával, alespoň pokud vím. Jeho vlastní synovec to potvrdil slovy: "Jakkoli se mu (Leppovi) ve Frankách líbilo, spisovatelsky se tou krajinou nikdy nezabýval."
Po smrti svého bratra dne 2. února 1980 v Norimberku a po vlastním svém nemocničním pobytu tam ještě vrátil se náš šumavský básník posléze nazpět do Weissenburgu. V dělnickém rekreačním domově (Arbeiterwohlfahrts-Wohnheim) prožil churavý, duševně však stále čilý Leppa sklonek života. Našel po svém skonu poslední odpočinek na "starém" městském hřbitově (Alter Friedhof), zvaném také "jižní" (Südfriedhof) blízko weissenburského nádraží. V každém případě by neměl být ten skutečně opravdový Šumavan alespoň svými krajany nikdy zapomenut. Básníci Skalitzky a Liebl řadí Leppu vedle Stiftera a Watzlika jako třetího do trojhvězdí velkých šumavských autorů a jak píše právě Skalitzky v knize "Budweis" (1979), neučinil navíc Leppa nikdy nějaké falešné ústupky literárnímu duchu své doby. Zůstal vždycky věrný především sobě, svému Já, které nalezlo svůj prvotní výraz v knihách jako "Herzenssachen" a "Kornsegen".
Josef Mühlberger, také jeden z někdejších Leppových spolupracovníků, uvedl 1981 ve své práci "Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen 1900 bis 1939" mezi jinými trefný citát z Leppova naučení "selskému synovi ze Šumavy" (Einem böhmerwäldler Bauernsohn):
|
Tauch' an und pflüge, daß die Pflugschar glüht:
lebt ein Volk, solang Korn ihm blüht! Tauch' an und ackre, daß der Acker staubt: lebt ein Volk, nur wenn es an sich glaubt! Und säe weit und breit ins Land hinaus den goldnen Samen deutscher Eintracht aus; es wachse über Grenze, Pfahl und Stein ein Volk vom Böhmerwald bis an den Rhein! |
Vezmi pluh, orej, až se zajiskří:
žít bude lid, jenž kráčí žni a zrnu vstříc! Vezmi pluh, orej, než se sešeří: žít bude lid, jenž sobě uvěří! A sij zrno do kraje v šíř i v dál, to svornost rodu jak bys zaséval; přes hranice vzroste, z hor dál do rovin týž lid od Šumavy až po sám Rýn! |
Zachovejme provždy čestnou památku našemu velkému šumavskému básníkovi, který by nám měl být příkladem právě v době, jako je ta dnešní.
Obsáhlé, náročné a léta trvající bádání o Karlu Franzi Leppovi, týkající se jeho původu, spisovatelského vývoje i jednotlivých jeho literárních prací, podstoupil Reinhard Schwirzer, od roku 1984 starosta města Weissenburg (obrátilo se brzy po "něžné revoluci" na tehdy ještě Státní vědeckou knihovnu v Českých Budějovicích se žádostí o snímky z míst Leppova rodného domu, která byla tenkrát v opravdu velmi žalostném stavu - pozn. překl.). To jemu především patří dík za to, že jsem mohl na základě dokumentů, které mi předal, sepsat tuto podrobnou zprávu. Schwirzerovy kořeny leží po prarodičích zčásti také na Chebsku. Snad proto je nám sudetským Němcům tolik nakloněn, snad proto i ten zájem o Leppu. Souhrn starostových poznatků o něm přineslo ve svém 1. čísle ročníku 1992 periodikum "villa nostra - Weißenbürger Blätter" pod titulem "Karl Franz Leppa - ein vergessener Autor aus Böhmen" (Karl Franz Leppa - zapomenutý autor z Čech). K mé vlastní práci mi kromě toho předseda spolku Deutscher Böhmerwaldbund Ingo Hans poskytl na mou prosbu i Leppovu poslední knihu, obnovené vydání sbírky "Kornsegen" z roku 1962. Oběma bych chtěl na tomto místě vyslovit opravdu upřímný dík.
Hoam!, 1996, č. 8, s. 591-596
Hans Schneider, autor tohoto článku, který vyšel nejprve v krajanském měsíčníku Hoam! roku 1996 a pak znovu v Glaube und Heimat 2001, pochází ze vsi Bohdalovice (Podesdorf) ve farnosti Svéraz (Tweras). Pokud upřesňuje některá data, obsažená v autorově medailonu, předcházejícím těmto řádkům, je třeba doufat, že jiné prameny, z nichž vycházel sestavovatel Kohoutího kříže, byly méně fundované a spolehlivé, nikoli naopak.
- - - - -
* České Budějovice / Český Krumlov / Lojzův mlýn, Běleň / † † † Weißenburg (BY)
