FRIEDERIKE MALLY-PALMOVÁ
Hrabě "Holladijöh"
Bylo to pozdního léta někdy před výbuchem druhé světové války. Přijela jsem tenkrát poprvé na Šumavu, do domova mého muže. Putovávali jsme celé dny modravým pohořím, sedali na březích temně třpytivých jezer a užasle hleděli z horských vrcholů na zádumčivé šeření vlnících se lesních hřbetů (v originále "Auf und Ab seiner Wälderrücken" - pozn. překl.). Večer, v hostincích malých zapadlých samot, jsme naslouchali starým mužům, jak při pivě vyprávějí zapomenuté pověsti a podivné příběhy, zatímco venku stmíváním zněly nad úzkými žloutnoucími pruhy horských políček touhou se tmící písně děvčat, odpočívajících po práci.
Tak jsme došli od Ostrého (Osser) až na výšiny za Hůrkou (Hurkenthal) a zabočili do náhorní pláně vrchovišť a slatí, mlčících se svými zakrslými smrky a jalovcovými keři pod nebem až nevýslovně jasným. Kráčeli jsme povalovými chodníky, které tam vedou poutníka s bezpečnou jistotou a jejichž dřevo pod našima nohama dunělo zvučně jak negerské bubny.
"Ochsenklavier" (tj. "volský klavír" - pozn. překl.) se říká té znějící dřevěné stezce nad houpavými močály, které se často záludně kryjí mechem a ostřicí jako vábivá lučina mezi pokřivenými a schnoucími jehličnatými zákrsky. Bylo poledne, odpočívali jsme na travnaté vyvýšenině, suché a pevně klenuté při okraji cesty. Horce stanul vzduch nad slatí a ticho leželo kolem tak hmotné, že by se snad dalo osahat rukou.
Můj muž si zdřimnul; já unavena a opojena zírala do toho stříbřitě jasného oparu všude okolo. Tu jsem náhle spatřila mezi keři jalovce a kleče kráčet slatí muže ve starodávném temně modrém kabátci. Byl bez klobouku a kolem jeho obličeje se tak tetelil horký polední jas, že jsem zaznamenala jen vlající čerň jeho vlasů. Šel samým středem vratké půdy močálu. Vrána, sedící na jedné větvi uschlé kleče, se ani nepohnula, když o ni zavadil, a přece to pod jeho kroky znělo tak melodickými tóny, jako by snad ten člověk kráčel nikoli třasoviskem, nýbrž po povalovém chodníku, jehož dřevo by vydávalo nějaký jemně laděný nápěv.
Právě jsem měla v úmyslu probudit svého muže ze spaní, když jsem zahlédla, že onen cizinec tam opodál pomalu mizí; zřetelně jsem ovšem ještě rozeznala, jak se vrávoravě shýbl a vytáhl z bařiny nějaké děcko. A mně se zdálo, jako by viselo mrtvé v jeho pažích a ten muž teď pod jeho vahou tonul ve slati.
Pak náhle všechno zhaslo; jen ten sluncem stříbřitý vzduch se třpytivě chvěl nad horským vrchovištěm.
V tom okamžiku můj muž procitl. Byla jsem ještě jak opilá a hledala jsem slova, abych mu vylíčila ten polední přízrak; tu řekl, ukazuje na hodinky, že musíme dál, abychom ještě včas dorazili do někdejší rezidence hraběte "Holladijöh", o němž se mu zrovna zdálo. Když jsem se o tom podivném hraběti chtěla dovědět víc, řekl můj muž, že to byl někdejší pán těch močálů a lesů kolem dokola, že před dobrými sto lety obýval tu nablízku starý zámek a jako poslední velký šlechtic promarnil tu okázalostí a divokými nápady celé své jmění. Pro jeho potrhlé kousky mu tu široko daleko (v originále "landauf und landab" - pozn. překl.) říkali hrabě "Holladijöh" (česky bychom asi jako V+W ve své hře Osel a stín /1933/ zarecitovali s doprovodem hudby "halali, holadrio" - pozn. překl.). A zatímco jsme opět kráčeli po znícím povalu, vyprávěl můj muž dál: "Dosud kolují o tom hraběti bizarní historky. Jednou tu prý chtěl na tomhle volském klavíru zahrát melodii skutečnými volky! Slíbil právě svou dceru jednomu urozenému boháči z Uher a přišel na nápad, že se svatba bude slavit tady ve slatích.
Dal si dovézt hudebního komponistu, který byl nucen vymyslit svérázné nápěvy. Slatí byly položeny povalové chodníky a tóny, jež dřeva vydávala, seřazeny tak, aby kopyta volků přes ně hnaných dokázala na věru osobitém hudebním nástroji vyloudit dosud neslýchaný svatební pochod. Vypráví se však také až dodnes, že ten pokus žalostně ztroskotal; jeden volský pár totiž se následkem komářích bodnutí splašil a zadupal celou tu svatební slávu do bažin. Mělo přitom dokonce dojít ke smrtelné nehodě!"...
"Ano, zahynulo prý nějaké dítě," hlesla jsem a sama jsem se vyděsila svým dovětkem.
"Odkud to proboha víš?" zeptal se mě překvapen můj muž.
Tu jsem mu pověděla o svém bdělém snu. Šli jsme pak slatí už beze slova.
Poledne také těžce zmlklo nad přízračně oněmělým světem.
Hoam!, 1953, č. 8, s. 10
Podle laudatia Seppa Skalitzkyho na Leo Hans Mallyho (ten text je v českém překladu součástí webových stran Kohoutího kříže) byla jeho manželka Friedel, tedy Friederike, roz. Palmová, "rodem i bytostným ustrojením z Rýnské Falce", rozuměj dnešní spolkovou zemi Rheinland-Pfalz (Porýní-Falc). Znám vlastně jen letopočet jejího narození a úmrtí z náhrobku v Bavorské Železné Rudě, kde spočinula po mužově boku, než byl tamější hrob někdy v prvém desetiletí 21. věku zrušen a zbyl po něm jen malý zelený trávník. Mohu nabídnout náhradou překlad nekrologu z krajanského měsíčníku, kde je u příležitosti Mallyho skonu nikoli nepodstatná zmínka o jeho paní.
Na rozloučenou s Leo Hansem Mallym
Franz Thurner
Dne 16. prosince (roku 1987 - pozn. překl.) zemřel v nemocnici města Deggendorf předposlední (tím posledním je zřejmě míněn Sepp Skalitzky, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z našich významných šumavských básníků: Dr. Leo Hans Mally. My (němečtí) Šumavané cítíme, co jsme v něm ztratili, neboť nám za svůj dlouhý život dal skutečně mnoho.
Osud to myslel s tím šestaosmdesátiletým mužem dobře; dopřál mu tichou smrt, jakkoli ho předtím mučil už dlouho těžkou chorobou.
V roce 1971 ztratil svou paní, svou milovanou Friedel. Byla i literárně činnou (v originále "auch dichterisch tätig" - pozn. překl.) a my měli příležitost číst občas její publikované texty. Mally se nedokázal s její smrtí nikdy zcela vyrovnat, zůstal už natrvalo sám. Až do posledka byl však přístupný aktuálnímu dění a udržoval živý kontakt se svými početnými přáteli. Ještě v minulém roce (tj. v roce 1987 - pozn. překl.) se účastnil Sudetoněmeckého sněmu v Norimberku (Nürnberg), spolkového setkání (v originále "Bundestreffen" - pozn. překl.) v Pasově (Passau) a nadační slavnosti naší korporace Alte Prager Akademische Landsmannschaft Böhmerwald.
Mally nebyl jen význačným autorem, nýbrž i nesmírně sympatickým člověkem. Spatřovali jsme v něm muže starorakouského šarmu (v originále "vom alten Österreich geprägter Charmeur" - pozn. překl.), který přes všechna zklamání, jež zakusil, dovedl vždycky brát život z jeho lepší stránky.
Narodil se v roce 1901 v Hamrech (Hammern) u Hojsovy Stráže (Eisenstraß) jako syn lesníka v hohenzollernských službách. Tento jeho původ ze snad nejkrásnějšího a nejpůvodnějšího kusu Šumavy a duch rodičovského domu (myslivna v někdejším hamerském čp. 60, dnes čp. 46 zvané Štefanův dvůr - pozn. překl.) ho ovlivnily na celý život. Už jako mladý student na gymnáziích v Doupově (Duppau) a v Plzni (Pilsen) proputoval domov křížem krážem, sbíral pověsti, pohádky, lidová vyprávění a přátelil se přitom s prostými lidmi, které už nikdy neztratil z paměti. Jako redaktor v hornobavorském Garmisch-Partenkirchen pozval k sobě jednou otcova pacholka a prožili spolu šťastné dny volna.
Po gymnáziu (v originále "nach der Oberschule" - pozn. překl.) odešel Mally studovat germanistiku na pražskou německou univerzitu. Zamiloval si to město, stalo se mu druhým duchovním domovem a on jedním z nejvýznamnějších německých autorů, kteří nalezli v Praze svou literární inspiraci.
Mally byl bojovným studentem a absolvoval hned dva souboje šavlemi (v originále "Säbelpartien" - pozn. překl.). Znal nejen vznešené síně své alma mater, nýbrž i pražské knajpy. Snad to byl důvod, proč později ve svých dílech to město a jeho lidi popsal s tak životnou věrností. Svá pražská studia uzavřel disertací o "Hexenglauben im Böhmerwald", tj. o šumavské víře v čarodějnice. Ta práce byla jeho učiteli, jimiž byli profesoři Adolf Hauffen a August Sauer (i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) velebena jako výjimečnost (v originále "als Besonderheit gerühmt" - pozn. překl.).
Hoam!, 1988, s. 63
- - - - -
Hamry / hora Ostrý / Hůrka, Prášily / Železná Ruda / † Deggendorf (BY) / † † Bayerisch Eisenstein (BY)
