ADOLF HAUFFEN

Z kapitoly o německé nářeční poezii Šumavy a jižních Čech

"Každá provincie má svůj dialekt;
neboť to je právě onen prvek,
v němž duše nabírá její dech."

Goethe.

Často pozorovaný úkaz, že totiž umělá nářeční báseň známého autora pozvolna pronikne mezi lid, dochází obliby a časté reprodukce, je zčásti pozměněna přiměřeně selskému vkusu a jako bezejmenné zboží bez pána je předáváno dál a dál, takový úkaz lze pozorovat i na jihu Čech. Ve své bohaté sbírce lidových písní "Deutsche Volkslieder aus Böhmen" uvádějí Hruschka (Alois Hruschka /1852-1921/, c.k. středoškolský profesor rodem z Čech, manžel rakouské spisovatelky zábavných a kriminálních románů Annie Hruschkaové, roz. Kraußové /1867-1929/,viz Wikipedia - pozn. překl.) a Toischer (Wendelin Toischer /1855-1922/, mj. i autor dvou spisů o středověkém německém básníku Ulrichovi von Eschenbach a jeho Alexandreidě - pozn. překl.) na s. 118 verše, které nynější poslanec zemského sněmu Vollgruber (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) zapsal v německé vsi Strodenitz (česky Rožnov - pozn. překl.) u Českých Budějovic (Budweis) z ústního podání jako lidovou píseň. Zní takto:

"A Madl geht um Holz in Wold
Recht zeitli in da Fruah
Und hinter ihr do schleicht si noch
A saubrer Jagersbua.

Und wia 's in Wold sand, sogt da Bua:
'Liabs Dirndal, wos mochst do?'
Do sogt sie drauf: 'Mei liaba Bua,
Dürri Astln brich ih o.0

'Geh, loss du, liabs Dirndal mei,
Das Astl-zammalegn;
Ih möcht so gern mit dir diskriern
Und dir in d' Aeugln segn.'

'Geh, loss mi aus', sogts Dirndal drauf,
'Ih hob jo blaui Aug'n
Und d' Jaga dürfn, wia ih woaß,
Jo nur ins Greani schau'n.'

'Nöt wohr is,' sogt da Jager Bua,
'Dass du dos a no glaubst!
Denn dort, wo ih dö Vögerl schiaß,
Is a da Himmel blau.

Drum loss mi du, liabs Dirndal mei,
In deini Aug'n segn gern,
So hätt ih 'n Himmel af da Welt
Mit seini schönstn Stern.'

'So schau denn zua in Gottes Nam,'
Sogt 's Dirndal gar so liab;
'Oba moch, dass ih nöt woana muass,
Sunst wird dein Himm'l trüab.'"

tj. "Děvče je v lese na klestí
vod rána bílýho,
za ní se hocha vidíme
krást mysliveckýho.

Když dožene ji, poví hoch:
'Děvečko, co bys ráda?'
A vona nato: 'Hochu muj,
klestí ve votep skládám.'

'Nech toho, milá děvečko,
a přestaň klestí sbírat;
chtěl bych si s tebou povídat,
do vočiček ti zírat.'

'Nechej mě,' děvče vodpoví,
'Mám modrý voči věru,
ty tvý ať hleděj, co já vím,
spíš do zelena v šeru.'

'Co pravíš,' nato mládenec,
'že klamala bys sebe!
Hdyž na ptáčka chci vystřelit,
hledim na modrý nebe.

Proto chci hledět, děvče mý,
do vočiček v tvý tváři,
to bych měl nebe na zemi
i s hvězdama, co září.'

'Tak, dej Bůh, se dívej, hdyž to chceš,'
poví vona už mile;
'Kýž neplače jen po tom všom
to nebe zasmušile.'" - pozn. překl.)

Znalec lidové poezie brzy pozná, že tato píseň se svým vypointovaným rozhovorem a vtipným zakončením nemůže náležet ke zdávna předávanému pokladu lidových písní, nýbrž že musila vyplynout z nějaké novějšího umělého básnického produktu. A skutečně je původním tvarem této písně v dolnorakouském nářečí psaná báseň "Da Himml", jejímž autorem je Anton svobodný pán von Klesheim (rakouský básník a divadelní herec, žil v letech 1812-1884, byl rodákem z dnes srbského Petrovaradína /část města Novi Sad/, více viz o něm Wikipedia, kde je přímo zmíněna i jeho zlidovělá píseň "A Dirnderl geht um Holz in Wald" - pozn. překl.) a která se poprvé tiskem objevila v jeho sbírce "'s Schwarzblatt aus 'n Weanawald" (2. vydání Vídeň 1846). Tato půvabná nářeční báseň, vykazující ostatně u lidových písní velice oblíbenou vstupní formuli (viz česká "Do lesíčka na čekanou" - pozn. překl.), musila rychle dojít značného rozšíření. Schlossar (Anton Schlossar /1849-1942/, rodák ze slezské Opavy /Troppau/, ředitel Univerzitní knihovny ve Štýrském Hradci, spisovatel, více o něm Wkipedia - pozn. překl.) ji slyšel v lidovém přednesu v Aussee (viz dnešní Bad Aussee v rakouské spolkové zemi Štýrsko /Steiermark/ - pozn. překl.), zpívanou na melodii sousedské (v originále "in einer ländlerartigen Melodie" - pozn. překl.) s jódlováním v refrénu (viz "Deutsche Volkslieder aus Steiermark" /1881/, s. 334 a 462) a silně pozměněnou i zkrácením na pět slok. S novou melodií se objevuje i v Alsasku (viz Erk-Böhme, Deutscher Liederhort 1, č. 73b /jde o sbírku, kterou původně vydal v roce 1856 Ludwig Erk, viz k němu https://de.wikipedia.org/wiki/Ludwig_Erk a přepracoval ji Franz Magnus Böhme, viz Wikipedia na 3 díly, vyšlé v letech 1893-1894 - pozn. překl.). Verze shora uvedená vykazuje převod do "budějovického" německého nářečí (dolnorakouskému ostatně nejblíže příbuzného) a mnohé obměny. Klesheimova báseň počíná veršem "A Deandrl geht um Holz in Wald" a zvláště odchylně zní jeho 5. a 6. sloka:

'Nöt wahr is,' sagt da Jaga-Bua,
,Mei herzigs Deanderl schau,
Wo i Vögerl abaschiaß,
Is a da Himml blau.

Drum loss mi du in d' Aeugerln segn,
So muass i glückli wern,
Da hät i 'n Himml auf da Welt
Mit seini schönstn Stern.'

'Co pravíš,' nato mládenec,
,neklam, děvenko, sebe!
Hdyž na ptáčka chci vystřelit,
hledim na modrý nebe.

Proto chci hledět, děvče mý,
do vočiček v tvý tváři,
to bych měl nebe na zemi
i s hvězdama, co září.'

Die deutsche mundartliche Dichtung in Böhmen (1903), s. 11-13

P.S. Textový úryvek užívá Goetheovo motto, předeslané jinak celé práci, která ve své knižní podobě je výslovně "rozšířeným přetiskem" svého zveřejnění v časopise "Deutsche Arbeit" (vycházel v letech 1900-1944). Jména, která Hauffen v kapitole o Šumavě a jihu Čech uvádí (po řadě jsou to Adalbert Stifter, Josef Rank, Josef a Paul Meßnerovi, Johann Peter, Jordan Kajetan Markus, Josef Schramek, (?) Demel, Adolf Schimann, Karl Muckenschnabel, Zephyrin Zettl, J(?). Schmider, Hugo Scheuba, Anton Schott, Josef Brunner, Karl Janik, Ignaz Lopatka, Maximilian Schmidt) jsou až na pár výjimek samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže.

Je určitým paradoxem, že Adolf Hauffen v právě citovaném úryvku odhaluje v písni, náležející údajně budějovickému německému jazykovému ostrovu, pramen odjinud. Jednak mne zlákal kritický duch, jednak širší "rakouský" záběr člověka, jehož životní putování a cesta do Čech byly podobně složité, jako to často shledáme u putování některých písní. Narodil se ve dnes slovinské Lublani (Ljubljana, německy Laibach) dne 30. listopadu roku 1863. Od roku 1883 studoval němčinu, angličtinu, historii a zeměpis ve Vídni, Lipsku, Berlíně a Štýrském Hradci, kde měl v roce 1886 promoci. Tři roky nato se habilitoval na pražské německé univerzitě, kde se stal v roce 1898 mimořádným a v roce 1919 řádným profesorem. Vedle germanistiky se věnoval zejména národopisu. Jeho národopisná studie o německém jazykovém ostrovu v jihoslovinském Kočevje (německy Gottschee) je dodnes považována za standartní dílo svého oboru. V letech 1894-1900 řídil sběr německého lidového podání v Čechách, roku 1896 (kdy vyšla i jeho práce "Einführung in die deutsch-böhmische Volkskunde") založil edici "Beiträge zur deutsch-böhmischen Volkskunde" (od roku 1926 "Beiträge zur sudetendeutschen Volkskunde"). Předsedal i pracovnímu výboru pro sběr německých lidových písní v Čechách a svou prací "Bibliographie des deutschen Volksliedes in Böhmen" (1913), jejímž pokračovatelem a spoluautorem se stal Dr. Gustav Jungbauer (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) chtěl předznamenat plánovanou soubornou jejich publikaci. Hauffen si získal jméno zvláště celoživotním úsilím o poznání života a díla alsaského německého autora ze 16. století Johanna Fischarta. Je příznačné, že otcův nutný styk, jak napsal Vojtěch Jirát v Hauffenově nekrologu v Národních listech, "s českým lidem" přivedl jeho syna přímo k bohemistice. Jedním z Hauffenových žáků byl i Josef Blau, rovněž samostatně zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže. Adolf Hauffen zemřel v Praze dne 4. února roku 1930. Věrným strážcem jeho odkazu byl právě roduvěrný Šumavan, jakým byl bezesporu Dr. Gustav Jungbauer, od roku 1923 jeho nástupce na pražské univerzitě.